Braennino: Kapitola 41: Na Rajském panství, otázky na Xian Le 3

//Od této kapitoly vycházím z jiného překladu než dříve, bohužel i méně kvalitního. Původní byl stažen v souvislosti s chystaným vydáním knihy v angličtině. Možná to bude na textu znát... Také jsem změnila Vyslance ubývajícího měsíce na Zástupce ubývajícího..., a pořád s tím slovem bojuji. Aj verze uvádí kromě zástupce, vyslance i klasické "officer", ale používat jen důstojník mi s tím zbytkem o měsíci tak nesedí. Nebo ano? Ale už k příběhu:

Chlapec oplácel Xie Lianovi pohled a zdálo se, že mu jméno Bílá beztvářnost nic neříká.

Princ si nebyl jistý, zda nerozumí nebo nechápe, co po něm chce. Ze zamyšlení ho vytrhl až výkřik. Došlo mu, že nevědomky chytil chlapce za ramena a zaryl mu do nich prsty. Spěšně ruce spustil. „Omlouvám se.“

Hua Cheng se na chlapce otočil. „Jsi unavený,“ oslovil ho tiše. „Jdi si odpočinout.“

Jen to dořekl, otevřely se v boční stěně sálu malé dveře a dovnitř vešly dvě drobné dívky. Zatímco chlapce odváděly, otáčel ovázanou hlavou a nespouštěl z Xie Liana pohled.

„Neboj se, za chvíli si tě zas najdu,“ pokusil se ho princ uklidnit.

Když chlapec zmizel, Hua Cheng se otočil na Xie Liana: „Posaď se a odpočiň si. Jestli na něj máš nějaké otázky, mám své způsoby, jak ho přimět mluvit.“

Ta formulace zněla dost děsivě, a tak rychle zavrtěl hlavou. „Ne, to není třeba. Pokud nechce mluvit, nechme ho být. Půjdeme na to pomalu.“

„Jaké s ním máš plány?“ Hua Cheng se posadil na divan vedle prince.

„Myslím, že si ho nechám u sebe.“

„Je to duch, ne člověk. Proč ho nenecháš tady? Nemám problém nakrmit další ústa.“

„San Langu, opravdu si té nabídky vážím, ale…“ Xie Lian na něj vážně pohlédl a unaveně si povzdechl: „Mám víc důvodů, proč ho chci vzít si s sebou.“

Město duchů Hua Chengovi patřilo. Pokud by byl ochotný chlapce chránit, pak by mu nikdo nezkřivil ani vlas, a rozhodně by netrpěl hlady. Ale kromě toho… Pro chlapce teď bylo důležitější spíš vedení, možnost uspořádat si myšlenky a rozmluvit se, zkrátka vrátit se do normálního života. Město duchů bylo rušné místo, chaotické a divoké. Kromě sebe samotného si Xie Lian nedokázal představit nikoho jiného s dostatkem trpělivosti na takový úkol. Proto pomalu odpověděl: „Už teď jsem ti nesmírně vděčný, že jsi ho pro mě našel. Nechci tě dál obtěžovat.“

Hua Cheng nevypadal, že tak úplně souhlasí, ale nenaléhal. Jen řekl: „To nic nebylo. Kdybys tady cokoliv potřeboval, dej mi vědět. Město Duchů je ti k dispozici, můžeš jít, kamkoliv budeš chtít.“

V tu chvíli si Xie Lian všiml, že se na šavli u Hua Chengova pasu cosi nečekaně pohnulo.

Podíval se lépe a okamžitě ho ovládla zvědavost. Na jílci zbraně bylo několika jednoduchými tahy vyřezáno stříbrné oko. Vypadalo jaksi nadpřirozeně, ale přesto jako živé. Víčko bylo celou dobu zavřené do tenké linky, ale právě v tuto chvíli se pohnulo, otevřelo a odhalilo karmínovou oční bulvu, podobnou drahokamu. Pak se uvnitř důlku jedenkrát protočilo.

I Hua Cheng si toho všiml a vážně řekl: „Gege, musím na chvíli odejít. Hned se vrátím.“

„Nějaký poplach?“ zeptal se princ. Že by se Vládce větru a Qianqiu dostali do problémů? „Půjdu s tebou!“

Hua Cheng ho jemně uklidnil: „Neměj strach, nejde o Jeho Výsost Tai Hua. Jen nějaká zbytečná chátra, která tu co chvíli dělá problémy.“

Když se vyjádřil tak jednoznačně, nemohl Xie Lian dál naléhat.

Muž v rudém se otočil, vyšel z hlavního sálu a při odchodu mu zamával. Korálkový závěs se před ním sám od sebe rozevřel a po jeho odchodu se s ostrým klapnutím spustil zpět.

Princ se na černé pohovce trochu uvolnil a přemýšlel o obvázaném chlapci. Když si vybavil jeho strach z cizích lidí a citový zmatek, byl jako na trní. Znovu vstal a rozhodl se ho zkontrolovat.

Prošel malými dveřmi, kterými byl chlapec odveden, a ocitl se v malé zahradě. Protínala ji rumělkově zbarvená chodba, v tu chvíli zcela prázdná. Chvíli přemýšlel, kudy se vydat, když koutkem oka spatřil černý stín.

Byla to silueta Zástupce ubývajícího měsíce.

Xie Lian si znovu vzpomněl na prokleté okovy na Zástupcově zápěstí. Už se na něj chystal zavolat, ale dotyčný zmizel za rohem. Choval se, jako se bál odhalení, takže Xie Lian své zavolání spolkl a místo toho ho tiše ho následoval.

Prosmýkl se k rohu chodby, přitiskl se ke zdi a vyhlédl. Zástupce se pohyboval rychle a neustále se kolem sebe opatrně rozhlížel. Ten muž byl jedním z podřízených San Langa a sloužil na jeho území, tak proč to plížení? Čím víc nad tím princ přemýšlel, tím víc Zástupce podezíral z nějaké nekalosti, proto se ho rozhodl sledovat. Muž prošel několika chodbami a Xie Lian ho s odstupem padesáti kroků následoval se zadrženým dechem. Za posledním rohem se ocitli v dlouhé chodbě, na jejímž konci byly velké, krásně zdobené dveře.

Princ si uvědomil, že pokud se teď muž otočí, nebude kam se za co schovat.

Ve chvíli, kdy se Zástupce zastavil, byl Xie Lian ve střehu a napřáhl paži. Ruoye vyletěl, omotal se kolem dřevěného trámu u stropu a vytáhl prince nahoru, kde se mohl trámu zachytit.

Zástupce za sebou nikoho neviděl a nenapadlo ho vzhlédnout. Znovu se otočil a pokračoval v cestě. Princ se neodvážil hned seskočit, takže zůstal přitisknutý ke stropu jak gekon a nespouštěl z muže oči. Ten se naštěstí zastavil u dveří.

Před nimi stála socha krásné ženy se vychytralým výrazem, i když ze svého místa viděl princ pouze oblou hlavu a nefritovou misku v kamenných rukách. Zástupce se nijak nesnažil dveře otevřít. Místo toho se otočil k soše a hodil cosi do misky. Ozvalo se dvojí ostré klepnutí.

„Kostky?“ pomyslel si princ.

Zvuk kostek, narážejících na dno kelímku, si nemohl s ničím splést. Nedávno se ho naposlouchal až příliš. Přesně odhadl, kdy muž kelímek sundal, a vyklonil se ze stropu o něco víc. Přesně jak tušil: v nefritové misce skutečně byly dvě červené kostky. Každá ukazovala šest bodů.

Poté, co je Zástupce prohlédl, sundal je z misky a dal stranou. Poté zatlačil na dveře a vstoupil dovnitř.

Xie Lian neslyšel žádné zvuky otevíraných zámků, takže dveře musely být odemčené.

Po chvilce čekání se opatrně spustil na zem a dveře si prohlédl.

Technicky vzato, tato budova nebyla nijak velká, a ať už Zástupce ubývajícího měsíce dělal uvnitř cokoliv, měl by vydávat alespoň nějaký hluk. Přesto uvnitř vládlo úplné ticho. Xie Lian se zamyslel a na dveře zatlačil.

Jak tušil, místnost za nimi byla prázdná, obsahovala jen malý stůl a dvě židle. Vypadalo to jako obyčejný, i když luxusní pokoj. Podle jeho umístnění nebylo pravděpodobném, že by zde byla tajná cesta.

Xie Lian dveře zavřel, podíval se na sochu ženy a přesunul svůj pohled na misku v jejích rukou. V ní musel ležet mechanismus k otevření dveří. „Takže budova je zamčená,“ pomyslel si. „Ne fyzickými zámky, ale magií. K otevření tohoto zámku je potřeba klíč nebo heslo, a tím jsou dvě šestky, které musí padnout na kostkách. Teprve pak dveře ukáží skutečnou cestu.“

Ale aby on hodil dvě šestky hned a na místě, to opravdu nehrozilo. Mohl jen zírat na dveře, přecházet před nimi a vzdychat. Nakonec se otočil a odešel. Neušel daleko, když se z druhého konce chodby vynořila vysoká, červeně oděná postava se štíhlou šavlí u boku. Byl to Hua Cheng.

Přišel k němu se zkříženýma rukama. „Gege, hledal jsem tě.“

Vypadal přesně tak, jako když odcházel, jen šavle byla povytažená z pochvy a při každém kroku o ni s řinčením narážela. Stříbrné oko na jílci E-Mingu bylo zavřené.

Dokonalý obraz arogance.

Xie Lian na okamžik strnul. „Chtěl jsem najít toho chlapce, ale tvůj dům je příliš velký. Ztratil jsem se.“

Původně se mu chystal říct o všem, čeho byl právě svědkem, ale nešlo mu to přes rty. Stále měl na mysli, že cílem návštěvy Města duchů bylo vyšetřit zmizení nebeského úředníka. Jakékoliv známky čehokoliv podezřelého nemohl ignorovat. Kdo ví, možná byl v té místnosti uvězněn právě onen pohřešovaný úředník. Proto se rozhodl mlčet a zjistit, zda by těmi dveřmi nedokázal později přece jen projít. Pokud Hua Cheng neměl s celou věcí nic společného, okamžitě by mu nahlásil podezřelé chování jeho podřízeného, ale pokud do toho byl zapleten…

Xie Lian se ponořil do vlastních myšlenek. Hua Cheng si toho nevšímal a vedl prince do hlavního sálu. „Pokud jsi toho chlapce chtěl vidět, stačilo počkat v hlavním sále. Někoho bych poslal, ať ti ho přivede.

Princ se díky svému tajemství cítil provinile. Nemohl si pomoci, po Hua Chengově mírném tónu jaksi zkrotl.

„Dokončil jsi svou práci tak rychle?“

Hua Cheng se pohrdavě ušklíbl. „Je to vyřešeno. Jen další chátra, která se tu nanejvýš ztrapnila.“

Když ho princ slyšel říkat „chátra“ tím povědomým tónem, uhodl: „Byl to Zelený duch Qi Rong?“

Odpovědí mu byl úsměv. „Přesně tak. Neříkal jsem už předtím, že se o mé území zajímá mnoho lidí? Qi Rong chce Město duchů už léta pro sebe, ale jediné, co dosud dokázal, je dusit se vlastní žárlivostí. Často sem posílá ty nejzbytečnější podřízené, aby dělali problémy. Nestojí ani za zmínku. Vlastně… je tu místo, které jsem ti chtěl ukázat, gege. Ale nevěděl jsem, jestli o to stojíš.“

„Samozřejmě že stojím!“ odpověděl nadšeně Xie Lian.

Hua Cheng přešel dlouhou chodbou a dovedl prince do další velké síně.

Dveře do sálu vypadaly vyrobené z ocele, ozdobené rytinou děsivě vyhlížející šelmy. Když se Hua Cheng přiblížil, vyřezávaná šelma se rozestoupila a dveře se otevřely. Vzduch jako by byl prosycený vražednými úmysly a Xie Lian se napjal se, až mu na rukou vystoupily žíly, připravený čelit všemu, co se v sále nacházelo.

Když však vstoupil, překvapením zamrkal a jeho napětí se v mžiku rozplynulo. Nohy se samy pohnuly a přivedly ho doprostřed sálu.

Uvnitř byly vystaveny desítky, možná stovky nejrůznějších zbraní. Visely na všech čtyřech stěnách: byly tu zakřivené meče, klasické meče, kopí, štíty, biče, sekery… tohle byla zbrojnice!

Když se kterýkoliv muž ocitne v takové zbrojnici, obklopen všemi možnými zbraněmi, bude si připadat jako v nebi a krev mu začne vařit vzrušením. Xie Lian nebyl výjimkou. Oči se mu rozšířily a tvář se rozzářila nadšením. Naposled se tak cítil, když navštívil zbrojnici Jun Wua.

Ačkoliv se snažil zachovat klid, srdce mu tlouklo a slova se zadrhávala: „Můžu… smím si sáhnout?“

Hua Cheng se usmál: „Jestli chceš.“

Xie Lianovy ruce okamžitě vyletěly, aby se dotkl všech těch pokladů, visících na stěně. Hladil je jako opilý. „Tohle… tohle všechno jsou mistrovská díla! Tenhle meč je nádherný, to musí být pohled, když ho tasí na bitevním poli! I tenhle! Počkej, a tenhle meč…!“

Hua Cheng se opřel o stěnu a sledoval, jak Xie Lianova tvář rudne vzrušením a zaujetím. „Co si o tom myslíš, gege?“

Princ si tak pečlivě prohlížel každou část meče, že ani neotočil hlavu. „Co myslíš tím, co si o tom myslím?

„Líbí se ti tu?“

„Samozřejmě, že líbí!“

„Opravdu se ti tu líbí?“ zeptal se znovu Hua Cheng.

„Vážně!“ To už Xie Lian téměř vykřikl.

Zdálo se, že se Hua Cheng tiše zasmál, ale Xie Lian to nevnímal. Jeho srdce bušilo jako o závod. Vytahoval z pochvy třpytivou, zelenou čepel, dlouhou nejméně čtyři stopy, a žasl nad tím, jak byla vyrobena.

„Je pro tebe některá z těch zbraní dost dobrá?“ promluvil znovu Hua Cheng.

Obličej Xie Liana zářil a nedokázal utajit své nadšení. „Všechny jsou dobré, přímo skvělé! Vážně vypadají úžasně!“

„Původně jsem si říkal, že nemáš po ruce žádnou užitečnou zbraň, takže pokud by se ti něco líbilo, mohl by sis to vybrat pro sebe,“ řekl Hua Cheng. „Ale protože se ti líbí všechny, pak ti je všechny dám.“

„Ne, ne, to není třeba,“ ozval se spěšně Xie Lian. „Navíc nejsem v používání zbraní moc dobrý.“

„Opravdu? Ale vypadá to, že máš meče opravdu rád, nebo ne?“

„To, že se mi líbí, neznamená, že je musím vlastnit. Nepoužíval jsem meč už roky. Jen pohled na ně mi dělá radost. Kromě toho, kdybys mi je dal všechny, neměl bych je kam umístit.“

„To se dá vyřešit snadno,“ odpověděl Hua Cheng. „Dám ti celou tuhle zbrojnici.“

Xie Lian to považoval za vtip: „V žádném případě bych s sebou nedokázal odnést tak velkou místnost.“

„Nemusíš ji odnášet. Dám ti s ní veškerý majetek, dokonce i budovy a pozemky. Stačí, když přijdeš na návštěvu, až budeš mít volno. Jako to dělám já.“

„Ne, to je v pořádku.“ Xie Lian si povzdychl. „Zbrojnice potřebuje neustálou údržbu. Nerad bych se díval, jak všechny ty zbraně v mých rukou trpí.“

Opatrně položil meč zpět na držák a nostalgicky řekl: „Kdysi jsem měl také takovou zbrojnici, ale vyhořela. Všechny tyhle zbraně jsou velmi vzácné a cenné. San Langu, musíš si jich vážit a starat se o ně.“

„To je také snadné,“ kývl Hua Cheng. „Pokud budu mít čas, můžu ti s údržbou zbrojnice pomoci.“

Xie Lian se zasmál: „No, rozhodně nemám odvahu požádat Jeho Veličenstvo krále démonů, aby za mě dělal domácí práce.“

Najednou si Xie Lian vzpomněl na varování Jun Wua ohledně Hua Chengova vlastního meče: „Šavle E-Ming je prokletá čepel neštěstí. Úspěšné ukování takové zbraně vyžadovalo krutou oběť a nemilosrdné, krvavé odhodlání. Nedovol, aby se tě dotkla, a nedovol, aby tě zranila. Následky by mohly být nepředstavitelné.“

Princ nad těmi slovy přemýšlel a nakonec se rozhodl zeptat: „San Langu, všechny tyhle zbraně se ani nepřiblíží síle tvé šavle E-Ming, že?“

Hua Cheng zvedl jedno obočí. „Aha? Slyšel jsi o mé zbrani?“

„Jen z doslechu.“

Jeho společník se ušklíb: „Určitě nic dobrého. Řekl ti někdo, že moje šavle byla ukována skrze krvavý rituál? Že jsem vykonal lidské oběti?“

Přímý jako vždy. Xie Lian odpověděl: „Nic tak hrozného. O každém kolují špatné pověsti, ale ne každý jim věří. Myslíš, že bych mohl mít tu čest spatřit tu legendární šavli E-Ming na vlastní oči?“

„Vlastně už jsi ji viděl, gege.“

Přiblížil se ke Xie Lianovi o několik kroků a tiše řekl: „Podívej, gege. Tohle je E-Ming.“

Oko na šavli u jeho pasu se stočilo směrem k princi. Možná to byla jen Xie Lianova představivost, ale zdálo se mu, že se to stříbrné oko začalo zužovat do tvaru půlměsíce.