Kapitola 40: Na Rajském panství, otázky na Xian Le 2

Možná se to Xie Lianovi jen zdálo, ale měl pocit, že druhému muži na okamžik ztuhla ramena. Pak ta chvíle pominula. „Říkal jsem, že až se příště potkáme, bude to s mou pravou podobou,“ opáčil Hua Cheng lehce.

Princ se usmál. „Není to špatné, vůbec ne.“

Nebyl to výsměch, ani nějaký pokus o útěchu. Jeho tón byl přirozený a nenucený. Hua Cheng se konečně upřímně usmál. Pokračovali v chůzi, když si Xie Lian vzpomněl na něco důležitého. Vylovil stříbrný řetízek, který mu ležel na hrudi, a zeptal se: „Tohle jsi u mě nechal schválně?“

Hua Cheng krátce pohlédl na prsten, houpající se na řetízku, a rty se mu zachvěly v drobném úsměvu. „Dárek pro tebe“.

„Co je to?“

„Není to nic vzácného,“ odpověděl Hua Cheng nenuceně. „Jen drobnost. Jestli se ti líbí, nos ji.“

Navzdory jeho slovům Xie Lian věděl, že to musí být něco velmi cenného. „Děkuji ti, San Langu.“

Když princ zasunul řetízek zpět do záhybů svého roucha, v Hua Chengových očích se mihl záblesk světla. Xie Lian se zvědavě rozhlížel okolo. „Když jsem v herně slyšel, že máš namířeno do Rajského panství. Myslel jsem, že je to nevěstinec, ale tohle vypadá spíš jako podnik, kde se člověk může bavit zpěvem a tancem.“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Co máš na mysli, gege? Nikdy jsem do žádného nevěstince nevstoupil.“

To připadalo princi zvláštní. „Opravdu?“

„Opravdu.“ Oba došli k divanu z obsidiánového nefritu a posadili se vedle sebe. „Tohle místo jsem zařídil pro zábavu, je to jedna z mých rezidencí. Když mám čas, přijdu si sem trochu odpočinout, ale když mám hodně práce, nemusím se jím nijak zabývat.“

„Takže je to tvůj domov,“ podivil se Xie Lian.

„Rezidence,“ opravil ho Hua Cheng. „Ne domov.“

„Je v tom rozdíl?“

„Samozřejmě, že ano. Domov je tam, kde je rodina. Místo, kde zůstává jen jeden člověk sám, domovem není.“

Princ se jeho slovy cítil trochu dojatý. Podle téhle definice neměl on sám domov už víc jak osm set let. Ačkoliv na Hua Chengovi nebyl pocit osamělosti znát, Xie Lian přesto cítil, že se v tomto od sebe příliš neliší.

„Domov, dokonce i tak malý, jako je svatyně Pu Qi, je statisíckrát lepší, než můj Rajský dvůr,“ dodal Hua Cheng.

Xie Lian se souhlasně usmál: „Vypadá to, že jsi docela citlivý. Ale srovnávat tohle místo s mou svatyní Pu Qi, to je mi opravdu trapné.“

Hua Cheng se zasmál. „Za co by ses měl stydět? Popravdě řečeno, svatyně Pu Qi je sice malá, ale cítím se v ní lépe než tady. Cítím se tam víc jako doma.“

„Opravdu?“ Xie Lian ukázal vřelý úsměv. „Pokud je to tak, můžeš se zastavit, kdykoliv budeš chtít. Chovej se jako doma, dveře svatyně jsou pro tebe vždycky otevřené.“

Hua Cheng potěšeně zkřivil oči. „Gege, pamatuj si svá slova. Určitě tvou nabídku přijmu, takže si v budoucnu nebudeš moci stěžovat, že tě obtěžuji.“

„To bych nikdy neudělal! Hm, ale San Langu, jestli na mě máš chvíli čas, mám na tebe prosbu.“

„Co se děje? Na mém panství můžeš mluvit bez obav.“

„Když jsem byl naposled na hoře Yu Jun vyřídit nějaké záležitosti, narazil jsem na mladého chlapce,“ vysvětloval Xie Lian. „Možná má nějaké vazby na mou rodnou zemi.“

Hua Cheng přivřel oči, ale mlčel.

Princ pokračoval: „Jenže jsem ho omylem vyplašil a on utekl. Dlouho jsem ho bezvýsledně hledal. Když jsem se teď toulal ulicemi tvého Města duchů, náhodou jsem na něj narazil. San Langu, ty jsi tady pánem, mohl bych tě požádat o pomoc s jeho nalezením? Ten chlapec má tvář omotanou silnou vrstvou obvazů a právě mi zmizel nedaleko odsud.“

Hua Cheng se usmál. „Rozumím. Nemusíš si dělat starosti, jen počkej na dobré zprávy.“

Xie Lian si s úlevou oddechl. „Ještě jednou děkuji.“

„To nic není. Ale nechal jsi Lang Qianqiua samotného, nebudeš mít problémy?“

Princ se zamyslel: „Kdyby tu Lang Qianqiu byl, s tou jeho upřímnou a tvrdohlavou povahou, těžko říct, jaké problémy by vyvolal. Lepší bude setkat se s ním později.“ Pak se na svého společníka podíval. „Upřímně se omlouvám se za potíže, které ti Jeho Výsost Tai Hua v herně způsobil.“

Hua Cheng zkřivil rty do mírně pohrdavého úsměvu. „Není potřeba to zmiňovat. Nedokázal by způsobit potíže, ani kdyby chtěl. Ta maličkost se dá sotva považovat za nepříjemnost.“

Princ se na něj nejistě podíval: „Ty věci, které zničil…“

Odpovědí mu byl smích. „Kvůli tobě po něm nebudu chtít za poškozené věci náhradu. Jen mu řekni, ať se už přede mnou nikdy neukazuje, gege. Může se sbalit a jít.“

Xie Lian zmateně svraštil obočí. „San Langu, po tvém území pobíhají nebeští úředníci a tobě je to jedno?“

Že by si byl Hua Cheng tak jistý sám sebou?

„Možná to nevíš, gege, ale i když je toto místo mezi třemi říšemi odsuzováno jako ,pekelné‘, a i když zde řádí duchové a démoni, ve skutečnosti je málo těch, kteří netouží po možnosti ho navštívit, prozkoumat a najít nové možnosti zábavy. Dokonce i vaši nebeští úředníci, ačkoli se přetvařují a vymýšlejí sto a jeden způsob, jak námi pohrdat, se sem často v přestrojení vplíží za svými záležitostmi. Není to nic neobvyklého. Dokud nezpůsobují problémy, neobtěžuji se s nimi. Pokud začnou vyvolávat potíže, no… budu mít záminku je zlikvidovat.“

„Jeho Výsost Tai Hua nevyvolával potíže záměrně,“ řekl princ vážně. „Byl velmi znepokojený tou hazardní scénou a nedokázal jen přihlížet. Byl příliš zbrklý.“

„To jen ukazuje na jeho nezkušenost a neznalost,“ odvětil tiše Hua Cheng. „Kdyby měl volit, zda bude žít on o deset let déle, nebo jeho nepřítele o deset let méně, okamžitě by vybral to druhé.“ Založil si ruce na prsou. „Nebesa musela být slepá, když nechala takového blázna jako on vystoupat.“

Xie Lian si trochu provinile promnul kořen nosu. To se přece nedá takhle říct, vždyť on také vystoupal… a rovnou třikrát… Krátce zaváhal a pak řekl: „San Langu, to, co se chystám říct teď, možná překračuje hranice, ale stejně to musím udělat. Tvoje herna je velmi nebezpečná, nebude z toho jednoho dne problém?“

Tento druh hazardu, který sázel na životy žen a dětí, na přání života a smrti jiných, to byl skutečný hřích. Dokud byly sázky v malém měřítku, dalo by se to ještě tolerovat, ale pokud se jednoho dne stanou příliš nehoráznými, nebudou to Nebesa moci tolerovat.

Hua Cheng na něj upřeně pohlédl. „Vaše Výsosti, nezeptal ses Lang Qianqiua, proč tak bezhlavě zasáhl?“

Xie Lian se té otázky trochu lekl, ale jeho společník na odpověď nečekal: „Hádám, že musel říct něco ve smyslu, že kdyby nevystoupil on, neudělal by to nikdo jiný.“

Jeho odhad byl až děsivě přesný. Očividně měl Lang Qianqiua prohlédnutého. „To skutečně řekl,“ připustil Xie Lian.

„V tom případě jsem v přesně opačné situaci. Pokud na takovým místem nepřevezmu kontrolu, přijde někdo jiný. Než aby se to stalo, bude lepší, když to budu já.“

Xie Lian věděl, kdy má ustoupit. Zdvořile přikývl: „Rozumím.“

Zdálo se, že ačkoliv byl Hua Cheng schopen jemných citů, stále kladl na moc a vliv větší důraz, než princ očekával.

Hua Cheng dodal: Přesto ti děkuji za tvůj zájem.“

V tu chvíli někdo od vchodu oznámil: „Můj pane, našel jsem ho.“

Xie Lian spatřil za korálkovým závěsem Zástupce ubývajícího měsíce, sklánějícího se v mělké úkloně. V rukou pevně svíral otrhaného chlapce s ovázanou tváří.

Hua Cheng ani neotočil hlavu. „Přiveďte ho sem.“

Zástupce chlapce zvedl, vnesl ho dovnitř a opatrně položil na zem. Xie Lian se neubránil dalšímu pohledu na jeho zápěstí, aby se ujistil, že tam opravdu jsou prokleté okovy. Zástupce se však už zvedl a byl tu někdo, kdo jeho pozornost potřeboval víc. Princ se okamžitě na chlapce chlácholivě obrátil: „Neboj se. To minule byla moje chyba, už se to nebude opakovat.“

Chlapcovy velké oči byly naplněné zmatkem a nejistotou. Možná už neměl sílu utíkat, nebo možná věděl, že by odsud stejně utéct nedokázal. Jeho oči těkaly mezi Xie Lianem a malým stolkem vedle nefritového divanu. Princ sledoval jeho pohled a uvědomil si, že chlapec zírá na mísu s barevným, lesklým ovocem. Bylo pravděpodobné, že chlapec je už dlouho na útěku a že možná mnoho dní neměl nic pořádného k jídlu. Xie Lian se obrátil na Hua Chenga, ale ten promluvil první. „Dělej si, co chceš. Není třeba žádat o můj souhlas.“

„Děkuji.“ Xie Lian se už neobtěžoval zdvořilostmi. Přinesl mísu s ovocem a podal ji chlapci. Ten si okamžitě začal plnit ústa.

Vypadal, že mu dost vyhládlo. Dokonce ani v nejhorších chvílích, kdy byl Xie Lian v zoufalé situaci a hladověl jako toulavý pes, nikdy nebažil po jídle s takovou zuřivostí. „Pomalu,“ vyzval ho a dal chlapci chvíli, než se znovu zkusil zeptat: „Jak se jmenuješ?“

Jak chlapec žvýkal, vydával jakési neurčité hrdelní zvuky, jako by se pokoušel mluvit, aniž by dokázal zřetelně vyslovovat. „Možná s nikým nemluvil už mnoho let, a už mu to moc nejde,“ poznamenal Hua Cheng.

Princ si skutečně vzpomněl, že tento chlapec moc nemluvil ani s Malou Ying. Nejspíš byl takový už dlouho. „Budeme na to muset jít pomalu.“

Když byl celý talíř s ovocem prázdný, Xie Lian si prohlédl chlapcovy obvazy se skvrnami od krve. Po chvilce zamyšlení nabídl: „Máš zraněný obličej a vypadá to dost vážně. Mohu se ti na to podívat?“

Chlapci se v očích znovu objevil strach. Po dalším jemném nátlaku ze strany Xie Liana se však v klidu posadil a princ vylovil z rukávu lahvičku s léčivým práškem. Velmi pomalu a opatrně začal rozmotávat neuspořádané vrstvy obvazů kolem chlapcovy hlavy.

Jak předpokládal, i když měl chlapec tvář ošklivě znetvořenou, ty děsivé obličeje byly pryč. Zůstaly jen rudé skvrny poškozeného masa.

Když ho naposledy viděli na hoře Yu Jun, měl na obličeji stopy po popáleninách, ale jeho obvazy nebyly takto nasáklé krví. Jisté je, že po svém útěku použil nůž, kterým řezal a sekal do obličejů, které mu po obličejovém moru zůstaly.

Xie Lianovi se slabě třásly ruce, když mu na obličej nanášel léčivý prášek. V tu chvíli ho Hua Cheng chytil za zápěstí. „Nech mě to udělat.“

Princ zavrtěl hlavou a jemně mu ruku odtáhl. „Není třeba. Udělám to sám,“ řekl tichým hlasem.

Před osmi sty lety v císařském městě Xian Le se mnoho nakažených obličejovým morem uchylovalo k podobným drastickým opatřením. Byla to skutečné peklo na zemi. Někteří to ve svém vyděšení a blouznění s nožem přehnali a vykrváceli k smrti. Některým se sice podařilo obličejů zbavit, ale rány se už nikdy nezacelily.

Když Xie Lian omotával chlapci kolem hlavy vrstvy nových obvazů, uvědomil si, že jeho rysy jsou vlastně velmi jemné. S rovným, hezkým nosem a jasnýma, tmavýma očima by mohl být docela pohledný. Ale to bylo nadobro nadobro pryč.

Chlapec byl stejný jako ostatní postižení. I po odříznutí znetvořených obličejů mu zůstala tvář, která by po jednom pohledu dokázala způsobit noční můru.

Poté, co mu Xie Lian s obtížemi převázal tvář, zeptal se trochu chvějícím se hlasem: „Jsi… jsi z Xian Le?“

Chlapec na něj upíral velké oči. Když Xie Lian svou otázku zopakoval, zavrtěl hlavou.

„Tak odkud jsi?“

Nakonec chlapec s námahou odpověděl: „…Yong’an“.

Nákaza obličejového moru propukla pouze v království Xian Le, ale tento chlapec byl ve skutečnosti z Yong’anu?

Xie Lianovi se zatmělo před očima. „Potkal jsi Bílou beztvářnost?“

Pohroma v Bílém plášti. Zdroj nákazy. Předzvěst tragédie a zkázy.[1]

Před vznikem Karmínového deště dotýkajícího se květu byl noční můrou předchozí generace nebeských úředníků. Nebýt toho, že ho Jun Wu osobně zničil, nejspíš by děsil Nebesa dodnes.

Tohoto nejvyššího zhoubného bylo vždy vidět v bílém smutečním rouchu s širokými vlající rukávy, s výrazem radosti i smutku zároveň.

Jeho tvář byla jen maska. Pravá polovina zobrazovala plačící tvář, zatímco levá byla zkroucena v přehnané grimase smíchu. Jaká radost, takový smutek. Kdekoliv byl spatřen, bylo to znamení, že dané místo brzy postihne neštěstí.

Během poslední bitvy stál Xie Lian na vrcholů brány císařského města Xian Le. S tváří pokrytou popelem a slzami hleděl dolů prázdnýma očima. Skrze jeho rozmazané vidění se rýsovala pouze postava v bílém, stojící za hradbami města mezi vyhladovělými mrtvolami poházenými po zemi. Rukávy roucha jí vlály ve větru a Xie Lian se sklonil, aby na ni lépe viděl. Bílý přízrak zvedl hlavu, pohled mu oplatil a pak mu zamával.

Ta maska radosti a smutku byla princovou neutuchající noční můrou po stovky let.

--Předchozí kapitola--        --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

[1] Pohroma v bílém plášti, Bílá beztvářnost – jeden ze čtyř katastrof, do kterých patří i Hua Cheng aka Karmínový déšť dotýkající se květu.

P.S. Obličejový mor je vážná záležitost, ale některé nápady kreslířů opravdu pobaví :D