Kapitola 79: Na kopci Beizi; korunní princ vchází do doupěte ďábla

Náhlý Xie Lianův skok vypadal znepokojivě, ale s jeho společníky to nijak nehnulo. Dobře věděli, jaké má schopnosti. Feng Xin k němu pouze přistoupil a pomohl mu nahoru, takže princi stačilo jen trochu vlastní síly a už se i s mladým vojákem ocitli na hradbách.

Vzápětí si ho prohlédl. „Proč ses tu schovával? Z jaké jsi jednotky?“

Mladý voják byl nejspíš zraněný, protože měl hlavu i ruce omotané obvazy se skvrnami od krve, a nebylo se čemu divit. Po dnešní bitvě skončilo mnoho vojáků v podobném stavu, nicméně fakt, že se před nimi skrýval, byl velmi podezřelý.

Mu Qing navrhl: „Mohl by to být špeh Yong’anu. Měli bychom ho svázat a vyslechnout.“

I Xie Lianovi to přišlo podezřelé, ale královské hlavní město bylo přísně střeženo. Šance, že by se nepřátelé proplížili až k nim, byla malá; samozřejmě pokud nešlo o Lang Yinga. Mladý voják však vypadal sotva plnoletý.

Feng Xin se k nim zmateně otočil: „Vaše Výsosti, ty si na toho spratka nepamatuješ? Během dnešního dne byl ve formaci před tebou a neustále se vrhal do útoku.“

Tím Xie Liana zaskočil. „Opravdu?“

Uprostřed zabíjení neměl čas sledovat okolí, snad jen když na něj někdo zaútočil. Nevšímal si ani Feng Xina a Mu Qinga, tak jak by mohl poznat nějakého náhodného vojáka?

Feng Xin si však byl jistý. „Je to tak, já si na toho spratka dobře vzpomínám. Bojoval velmi agresivně, jako by mu nezáleželo na životě.“

Xie Lian si vojáka pořádně prohlédl. Mladík stál vzpřímeně ve strnulém pozoru, ramena měl napjatá a hlavu vztyčenou.

Mu Qing pokrčil rameny. „Potom nevím, proč se schovával a plížil okolo. Kdo ví, jestli nás jen poslouchal, nebo se snažil špehovat."

Princi však Feng Xinovo prohlášení stačilo. Kvůli náborové strategii xianleské armády, propagující „svaté tažení božské armády“, se do vojska přihlásil velký počet mladých lid a mnoho jich bylo v podobném věku. Většina z nich byli navíc věrní věřící, kteří vyrostli na uctívání jeho božských soch a příbězích o jeho statečnosti. Nebylo nic divného, pokud by se k němu chtěli tajně přiblížit třeba jen proto, aby ho mohli zahlédnout. Už se to ostatně stalo několikrát.

„Dobrá, nejspíš to byl jen planý poplach,“ rozhodl princ. Otočil se k mladému vojákovi a vřele řekl: „Asi jsem tě před chvílí vyděsil. Omlouvám se.“

Mladík však nevypadal vyděšeně, jen se víc napřímil. „Vaše Výsosti…“

Odmlčel se – a pak se na prince prudce vrhl.

Xie Lian si myslel, že na něj útočí, okamžitě uskočil a sáhl po meči s úmyslem mladíka seknout. S jeho silou by stačila jediná rána a voják by byl na místě mrtvý, jenže potom za sebou ucítil závan chladného vzduchu. Ruka s mečem prudce změnila dráhu, princ se přetočil a odrazil šíp, mířící mu přímo na záda.

Ukázalo se, že mladík na prince skočil, protože si všiml vystřeleného šípu. Xie Lian se však záludného útoku nezalekl, vyskočil na cimbuří a rozhlédl se.

Na rozlehlých polích před městskou branou zahlédl slabý obrys mužské postavy. Splýval s nocí a nebyl příliš vidět, protože byl oblečen v tmavém. Feng Xin byl jedním skokem u prince, natáhl vlastní luk a vystřelil. Muž pod hradbami moc dobře věděl, že na sebe prince svým výstřelem upozornil, a už couval mimo dostřel. Dostal se do bezpečí a Feng Xinův šíp se zabodl do země jen pár cunů od jeho nohou.

Feng Xin rozzuřeně udeřil do zdi a na zem opadalo trochu omítky. „Kdo to byl?“

 „Lang Ying!“ vykřikl princ.

Kdo jiný to mohl být?

Vojáci Xian Le si všimli rozruchu, začali křičet a pobíhat kolem, ale pronásledovat se ho nevydali, protože otevřít bránu bez průzkumu bylo nerozumné. Místo toho šli incident ohlásit nadřízeným a zeptat se na další rozkazy. Lang Ying se spokojil se svým jediným neúspěšným pokusem a mávl k nim rukou, jako by sem snad přišel Xie Liana pozdravit.

Mu Qing svraštil obočí. „Proč tu je? Má to být výzva?“

Feng Xin se rozzlobil: „Na bitevním poli byl Yong’an zcela poražen a sám Lang Ying sotva unikl z princových rukou, tak koho tu chce vyzývat?“

Xie Lian si všiml, že je šíp něčím omotaný, takže ho zvedl a přinesl ke světlu z ohně. Na šípu byl útržek zeleného brokátu s dobře viditelnými skvrnami od čerstvé krve. Když princ látku rozmotal, našel na ní načmárané slovo „Qi“.

Princ okamžitě sevřel brokát v dlani. „Kde je Qi Rong? Není v paláci?“

Feng Xin se obrátil k vojákům. „Rychle to běžte ověřit!“

Vojáci okamžitě odběhli. Ta látka pocházela z rohu Qi Rongova oblíbeného roucha. Vzhledem k Lang Yingovým schopnostem existovala vysoká pravděpodobnost, že se mu ho podařilo unést. Nebylo možné dál čekat.

„Jdu se podívat za hradby,“ řekl Xie Lian. „Vy dva hlídejte městskou bránu, ale nic nepodnikejte. Mohla by to být past.“

Feng Xin si na zádech přerovnal luk. „Ty si nevezmeš nikoho s sebou?“

„Ne. Nedokážou mi ublížit.“

Princ nechtěl vyvolat další boj, dokud Yong’an nezaútočí první. Jestli Qi Rong skutečně padl do rukou nepřítele, mohl ho dostat zpět jedině on sám. Kdyby s sebou přivedl vojáky, způsobilo by to rozruch a rozhodně by to neskončilo jen u několika mrtvých. V tuhle chvíli bylo jeho prioritou minimalizovat ztráty na obou stranách.

Lehce se odrazil od hradby, přeskočil ji a měkce dopadl na zem o několik zhangů níž. Pak se rychle vrhl směrem k Lang Yingovi. Za sebou však uslyšel přibližující se kroky. Ohlédl se a ke svému překvapení spatřil onoho mladého vojáka.

„Nepotřebuji pomoc!“ křikl Xie Lian. „Vrať se!“

Mladík zavrtěl hlavou.

Xie Lian to zkusil znovu: „Vrať se!“ Na ta slova zrychlil a v okamžiku nechal mladíka daleko za sebou.

Po několika li běhu dorazil na vrcholek hory. Nebyla strmá, spíše oblá, ostatně proto se jí říkalo kopec Beizi.¹ Podle zvědů byl jeho vrchol skryt pod listovím stromů a za hluboké noci se uvnitř temného lesa ozývaly podivné zvuky, jako by se tam nacházel úkryt nespočtu tvorů, pozorujících každého vetřelce. Xie Lian zamířil hlouběji do lesa a se zatajeným dechem propátrával okolí. Náhle před sebou spatřil obrys vysoké lidské postavy zavěšené na stromě.

Když přišel blíž, zděšeně vykřikl: „Qi Rongu!“

Byl to skutečně jeho bratranec. Visel bezvládně hlavou dolů ze stromu a vypadal, jako by ho někdo ošklivě zmlátil – z nosu mu tekla krev a jedno oko měl celé černé. Xie Lian vytasil meč, přeťal provaz a padajícího Qi Ronga zachytil. Pak ho lehce propleskl. Qi Rong se pomalu probral a jakmile poznal, na koho se dívá, vykřikl: „Bratranče korunní princi!“

Xie Lian mu zrovna uvolňoval pouta, když za zády náhle ucítil pohyb. Okamžitě se ohnal mečem a otočil hlavu. S dlouhým mečem v ruce na něj útočil Lang Ying.

Vyměnili si několik úderů a za krátkou chvíli Xie Lian vyrazil Lang Yingovi meč z rukou. Podkopl mu nohy, srazil ho na zem a přiložil mu čepel ke krku. Boj skončil.

„Víš, že se mi nevyrovnáš, tak přestaň bojovat.“

Toho dne už se spolu střetli na bitevním poli. Kdokoliv na Xie Liana zaútočil, byl zabit, kromě Lang Yinga, který přežil i poté, co se mu postavil tváří v tvář. Nakonec se stáhl jen se zraněním. Každý dobře věděl, že Lang Ying je vůdcem yong’anských uprchlíků, a princova slova „přestaň bojovat“ měla samozřejmě hlubší význam.

„Dokud si vy sami něco nezačnete, slibuji ti, že na vás vojáci z královského hlavního města nezaútočí. Vezměte si vodu a příděly a odejděte.“

Lang Ying si uvolněně lehl na zem a zpříma se mu zahleděl do očí. Ten pohled prince vyvedl z míry. „Vaše Výsosti, myslíš si, že to, co děláš, je správné?“

Xie Lian ztuhl a Qi Rong vedle něj zaklel.

„Nesmysl! Víš, s kým mluvíš? Bratranec korunní princ je bůh z Nebes! Když nemá pravdu on, tak kdo? Myslíš si, že snad vy, proradní psi, jste v právu?“

„Qi Rongu, mlč!“ vykřikl princ.

Na Lang Yingovu otázku nedokázal odpovědět. V hloubi duše cítil, že to, co dnes udělal, není zcela v pořádku, ale bylo to nejlepší řešení, na které přišel. Kdyby nechránil Xian Le, kdyby nebránil město, měl snad jen tak tolerovat, aby yong’anští rebelové znovu a znovu podnikali nájezdy? Měl je snad nechat, aby nakonec vtrhli do královského hlavního města?

Kdyby na něj útočili jeden nebo dva vojáci, stačilo by je lehce odrazit, vyřadil by je z boje a tím by vše skončilo. Ale bitevní pole bylo nemilosrdné a on neměl dost energie, aby kontroloval každé máchnutí čepele a opatrně odrážel protivníky. Mohl jen potlačit všechny své pocity a zaútočit na oplátku. Lang Yingova otázka probudila hlas v jeho nitru, který se ptal úplně stejně: „Myslíš, že jednáš správně?“

Qi Rong takové dilema neměl a dál vykládal: „Co jsem řekl špatně? Bratranče, když už jsi tady, pospěš si a všechny ty psí zloděje zabij! Byla jich na mě celá banda a všichni mě zmlátili!“

Qi Rong byl v královském hlavním městě známý svou panovačnou arogancí a pochopitelně ho mnozí z Yong’anu nenáviděli, takže si nenechali ujít příležitost k pomstě. Jenže stejně tak ho nesnášelo i mnoho lidí v Xian Le. Princ na něj neměl čas a tak se otočil k Lang Yingovi.

„Co je vlastně tvým cílem? Pokud chceš déšť, bude pršet. Jestli chceš zlato, roztavím své zlaté sochy a dám ti ho. Chceš-li jídlo, já… vymyslím způsob. Jen nezačínej válku. Nemůžeme to vyřešit společně a najít kompromis?“

Princ ta slova vyhrkl navzdory sobě samému. Lang Ying možná nechápal, co myslí tím „kompromisem“, ale bez váhání odpověděl: „Nic nechci a nic nepotřebuji, kromě jediné věci: aby království Xian Le přestalo existovat. Mým cílem je, aby prostě zmizelo.“

Jeho tón byl nevýrazný, ale slova studila jako led.

O chvíli později Xie Lian vážně pronesl: „Pokud povedeš své lidi do útoku, nebudu moci jen přihlížet. Nemáte žádnou šanci vyhrát. Chceš, aby ti, co tě následují, za každou cenu zemřeli?“

„Ano.“

Jeho odpověď byla tak klidná a sebejistá, že na to princ nedokázal nic říct. Jen sevřel pěsti, až mu zapraskaly klouby.

Lang Ying pomalu odpověděl: „Vím, že jsi bůh. To nevadí. Přesto mě nemůžeš zastavit.“

Xie Lian věděl, že svým slovům věří. Jednoduše proto, že poznával Lang Yingův tón a to, co v něm zaslechl: odhodlání člověka, který věří, že jedná ve jménu práva a spravedlnosti. Vždyť on sám s úplně stejným odhodláním tvrdil Jun Wuovi, že vydrží, „i kdyby mu Nebesa předpověděla smrt.“

Lang Ying vlastně říkal, že hodlá nadále ponoukat lid Yong’anu k nepřetržitým útokům.  Xie Lian věděl, co je třeba udělat.

Sevřel meč oběma rukama a opřel ho o Lang Yingovo hrdlo. Zrovna když se chystal třesoucíma se rukama bodnout, ozvalo se za ním podivné skřípání doplněné kdákavým smíchem.

Xie Liana víc než ten zvuk vyděsil fakt, že se k němu někdo dokázal bezhlučně přiblížit a on si toho nevšiml. Ohlédl se a oči se mu rozšířily.

V takovou chvíli člověk obvykle čeká nepřátelské vojáky, takže by ho nepřekvapil pohled na kruh mířících čepelí. Avšak místo toho za sebou objevil podivnou bytost.

Ten tvor byl oblečený v bílém pohřebním oděvu a na tváři měl skutečně bizarní masku stejného odstínu. Polovina její tváře se usmívala, polovina plakala. Tvor seděl na liáně zavěšené nízko mezi dvěma stromy a onen skřípavý zvuk vycházel z toho, jak se na ní kýval sem a tam jako na houpačce. Když se Xie Lian ohlédl, ten tvor zvedl ruce a pomalu dvakrát zatleskal. Ze rtů mu uniklo krátké „tc, tc“, při kterém princi naskočila husí kůže.

Ostře se nadechl. „Co jsi zač?“

Schválně řekl „co“, protože instinkty mu napovídaly, že ta věc není člověk.

V tu chvíli si princ uvědomil, že tlak jeho meče povolil. Qi Rong vykřikl. Xie Lian se otočil se zpět a zjistil, že se země před ním rozestoupila do hlubokého příkopu, který Lang Yinga pohltil. Zem se okamžitě začala znovu uzavírat a Xie Lian bez přemýšlení co nejsilněji bodl. Špička meče však neprorazila maso, místo toho se zabořila do půdy a princ pochopil, že mu Lang Ying unikl. Nedokázal říct, jestli cítí lítost nebo úlevu. Bíle oděný tvor se začal znovu kdákavě smát. Xie Lian zvedl meč a mrštil ho po něm.

Úder byl rychlý jako blesk a zbraň jím projela a přibyla ho ke stromu. Bílý tvor se bez jediného výkřiku zhroutil. Princ se rychle vrhl vpřed, ale na zemi zbyla jen hromádka bílých šatů. Ten, kdo je nosil, jednoduše zmizel.

Vzhled i únik toho tvora byly neuvěřitelně podivné. Šokovaný Xie Lian se neodvažoval polevit v ostražitosti.

Jednou rukou zvedl Qi Ronga ze země a řekl: „Pojďme.“

Qi Rong však zakňučel: „Nechoďme ještě, bratranče! Zapálíme tu horu! Je tu hromada těch yong’anských šmíráků! Jsou tu schovaní všichni ti hulvátští radikálové, kteří odmítají opustit městské brány. Pojďme to tu celé vypálit!“

Xie Lian ho jednou rukou táhl po cestě a cítil, jak kolem nich houstne aura zla, jako by je sledoval nespočet očí.

„Copak jsi neviděl toho podivného tvora před chvílí? Neměli bychom se tu zdržovat.“

„No a co?“ Qi Rong zvedl hlas. „Jsi bůh! Nemáš se proč bát nějakých bezvýznamných duchů. Jestli se ti odváží vstoupit do cesty, prostě je zabij!“

„Nejdřív se vrátíme.“

Qi Rong pochopil, že ho princ ignoruje a nemá v plánu horu zapálit. Oči se mu rozšířily: „Proč? Ti lidé mě zmlátili do krve a usilují o naše nepřátelství! Slyšel jsi ho, říkal, že chce vyhladit Xian Le! Chce vyhladit naše království! Proč je všechny nezabiješ, jako jsi je zabil dnes v bitvě?“

Xie Lian se zlostně nadechl. „Copak nemáš v hlavě nic jiného než zabíjení, zabíjení a zabíjení? Mezi vojáky a civilisty je přece rozdíl!“

„Jaký je mezi nimi rozdíl? Všechno jsou to lidé, co je na jejich zabíjení jiného?“

Zasáhl tam, kde to nejvíc bolelo, a v princi se vzedmul hněv: „Ty…!“

Než však stihl pokračovat, kolem kotníku ucítil sevření. Pohlédl dolů a spatřil z křoví trčet oteklou ruku, jejíž prsty měl sevřené kolem boty.

V tu chvíli se před nimi ozvaly zvuky připomínající burácení, ze stromů jako déšť popadalo několik lidských postav a zůstaly ochromeně ležet na zemi. Přestože vypadali jako lidé, nyní připomínali spíš obří ochablé červy, kteří se k nim svíjivými pohyby začali přibližovat.

Qi Rong zděšeně vykřikl: „Co je to?“

Xie Lian máchl mečem a obtížnou ruku usekl. „To nejsou lidé. To jsou binu!“²

Nikdy předtím neslyšel, že by se objevili v horách poblíž královského hlavního město. I když se zde občas ukázaly jiné druhy duchů a démonů, kultivující z Královského svatého pavilonu je obvykle rychle vyhubili. Tyhle binu musel někdo vypustit záměrně.

Xie Lian nečekal, že by se do téhle války mohlo zapojit i něco nelidského. Jenže když se nad tím zamyslel, stále více věřil tomu, že tyhle věci jsou spojenci Lang Yinga a že únos Qi Ronga nebyl ničím jiným než pokusem o jeho vylákání. Teď o tom však neměl čas přemýšlet. Máchal mečem a každá jeho rána dokázala čistě rozseknout třeba i sedm binuů, ale když se tihle tvorové objevili, vždycky přicházeli v hejnech. Stromy a keře kolem začaly šumět, třásly se čím dál silněji a vylézaly z nich další a další nevzhledné masité tvary. Blížily se k princi a on jich mohl zabít jediným úderem třeba deset, ale dalších dvacet je okamžitě nahradilo. Zrovna když Xie Lian udeřil, jeden binu se po stromě přiblížil k jeho zádům a skočil přímo na něj.

Než se ho však stačil dotknout, záblesk čepele ho rozsekl napůl. Qi Rong to nebyl, vždyť u sebe neměl žádnou zbraň. Princ se otočil a zjistil, že jeho nečekaný zachránce je onen mladý voják.

Ačkoliv ho nechal za sebou u městské brány, mladík ho i tak sledoval až sem. Omšelým mečem bleskově srazil několik dalších binu. Ty zrůdy se plazily blíž a blíž a vypouštěly z těla hustou tekutinu podobnou lepidlu. Qi Rongovi bylo z té odpornosti do pláče. Vybral si jednoho na pohled slabšího a šlápl mu na hlavu. Překvapeně hlesl: „Takže nejsou tak nebezpeční?“

Netušil, že binu obvykle přichází jako doprovod mnohem silnějších a krutějších tvorů zla. Xie Lian si prokousl ret, dva prsty pravé ruky si namočil do krve a pak ji rozmazal po čepeli. Meč strčil Qi Rongovi do rukou.

„Vy dva, vezměte si ten meč a jděte. Nic se k vám neodváží přiblížit. Neotáčejte se, ať zaslechnete cokoliv. Pamatujte si, za žádnou cenu se neohlížejte!“

Qi Rong se pokusil protestovat: „Bratranče! Já…“

Xie Lian ho přerušil. „Ti skutečně mocní tvorové přijdou hned po binuech. Jakmile se objeví, nebudu tě moci chránit. Bude lepší, když se vrátíš a vše nahlásíš.“

Qi Rong se beze slova zběsile rozběhl i s mečem v ruce pryč. Z posvátné čepele vyzařovala esence Xie Lianova božství a žádný z binu ani jiné zlo se k němu nedokázalo přiblížit. Cestu měl volnou a rychle zmizel. Mladý voják tu však stále zůstával. Qi Rong už byl pryč a princ neměl další posvátný meč, který by mu mohl dát, takže jen dál vystřeloval z dlaní duchovní údery a odrážel binu pryč. Mladík s ním energicky spolupracoval a po hodině byli všichni binuové vyhubeni.

Zem byla pokrytá mrtvolami a lepkavou tekutinou, vydávající dusivý zápach. Xie Lian se ujistil, že jim neunikl ani jediný nepřítel a otočil se k mladému vojákovi:

„S mečem to umíš docela dobře.“

Mladík sevřel zbraň pevněji, a i když byl zadýchaný, okamžitě se postavil do pozoru. „Ano, pane.“

„Nedal jsem ti žádný rozkaz, tak proč říkáš ‚ano, pane‘?“ zarazil se Xie Lian. „Zajímavé, že když jsem ti předtím rozkázal, aby ses vrátil, tak jsem žádné ‚ano pane‘ neslyšel.“

„Ano, pane!“ odpověděl mladík a vzápětí si uvědomil, jak divně jeho odpověď zní. Zůstal stát ještě strnuleji.

Xie Lian zavrtěl hlavou, něco si zamumlal a rty se mu zkřivily.

„Ale k tobě se spíš hodí šavle.“

Poznámka od autorky MXTX: Hua Hua³ teď ještě nemá ani čtrnáct let, ale kvůli pubertě vyrostl rychle do výšky a už nevypadá jako nakopnuté štěně. Proto ho Xie Lian nepoznal!

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Beizi, čteme pej-c'. Znamená to „malá záda“. ^↩

2 Binu, čteme pinu. Opravdu se mi nepodařilo zjistit, co to má být zač, ani zda je čínská mytologie zná. Humanoidní postavy, plazící se jako červi? Jsou to démoni, duchové?  ^↩

3 Hua Hua je vlastně to samé co Hong Hong, zkrátka něžná zdrobnělina Hua Chengova jména, kterou MXTX dává najevo svou náklonost k němu. Hádám, že jste všichni poznali, že tím mladým vojákem je právě on, že? J Zajímavé je, že tady vlastně zdrobnila „příjmení“, ale ono Hua Cheng  (asi) není Hong Hongovo pravé jméno, takže… ^↩