Kapitola 80: Tělo ze zlata těžce zkoušené touhou 1

Mladík vypadal zaskočeně. „Proč?“

Xie Lian si vybavil jeho pohyby a údery, jimiž zabíjel binu, a s lehkostí jich několik zopakoval.

„Nikdy jsi šavli nepoužíval, že? Tvou zbraní je meč, ale ten je záludný. I když je nesmírně rychlý a agresivní, pořád tě dost omezuje, protože nemá takový rozmach. Pokud jsi šavli ještě nikdy nepoužíval, zkus to. Myslím, že bys s ní mohl být ještě lepší.“

Jakmile Xie Lian potkal kohokoliv s pozoruhodnými schopnostmi v bojových uměních, nemohl si pomoci, ale chtěl se s ním seznámit a promluvit si. Nebyla v tom žádná snaha o kritiku, prostě byl jen zaujatý a toužil si vyměnit poznatky. Protože byl sám v bojových uměních velmi zkušený, často nad tím ani nemusel přemýšlet – stačil mu jediný pohled a neunikl mu jediný detail. I když někdy nedokázal své názory dobře odůvodnit, vnitřně cítil, že má pravdu. Obvykle ho lidé poslouchali z úcty k jeho postavení, ale jen málokdo skutečně věnoval pozornost tomu, co říkal. Tenhle chlapec však pečlivě naslouchal, hltal jeho rady a čas od času pohlédl na meč ve své ruce.

Xie Lian by si s ním vykládal mnohem déle, ale z lesa se ozvaly další šustivé zvuky, jako by se tam něco velmi rychle plazilo. Xie Lian si okamžitě uvědomil, že ještě neunikli nebezpečí, a že opravdu není čas a místo na to, aby si povídali. Zvážněl: „Kdo ví, jestli se tady neskrývá další zlo. Tohle místo potřebuje důkladnou očistu.“

Mladík rázně přikývl a oběma rukama princi nabídl svůj ocelový meč. Xie Lian zavrtěl hlavou.

„Budeš ho potřebovat. Neodešel jsi, dokud to šlo, a teď už není jak. Udělám, co půjde, abych tě ochránil, ale zůstaň ve střehu.“

Křoví zašustilo a cosi prudce vyskočilo ven. Xie Lian švihl zápěstím, z dlaně mu vystřelil výboj energie a s přesností zasáhl. Ozvalo se uši drásající zaječení a ta věc se přestala hýbat. Silný zápach krve prince zmátl, protože pokud to byl binu, po výbuchu by z něj měly vytékat husté a lepkavé tělní tekutiny, které neměly s krví nic společného. Přistoupil blíž, aby to zkontroloval.

Odhrnul křoví a skutečně našel na zemi ležet velkého binu, rozmetaného výbuchem na několik kusů. Zápach krve nevycházel z něj, ale spíš z něčeho v jeho tlamě – byl to čerstvý kus lidského skalpu s dlouhými černými vlasy.

Binuové byli mrchožrouti, rádi hodovali na zbytcích mrtvol a dnes se jim nejspíš podařilo objevit tělo člověka. V křoví za binuem byly malé kapky krve a princ s mladým vojákem se okamžitě vydali po stopě. Čím déle šli, tím byly krvavé stopy zřetelnější a zápach silnější. Brzy zaslechli slabé výkřiky o pomoc.

Mladý voják pozvedl meč a vyběhl před prince, aby ho chránil, ale Xie Lian ho stáhl zpět za sebe. Kličkovali kolem pole kvetoucích keřů, až se před nimi objevila nevelká jeskyně.

Ta jeskyně se pravděpodobně stala místem odpočinku nějakých kolemjdoucích, ale teď byla zem před ní pokryta kobercem mrtvol. Po nich se plazilo přes dvacet binu a živili se vším, co měli na dosah. Několik jich obklopilo mladou ženu s rozpáranými vnitřnostmi, které vypadaly, jako by se jí rozlévaly kolem těla. Tvář stažená bolestí prozrazovala, že je ještě naživu. Zdálo se, že se právě ustrojila, protože ve vlasech měla čerstvě utrženou květinu karmínové barvy. Spolu s jasně rudou krví kolem ní vytvářela obzvláště krutý kontrast.

Binu olizovali její čerstvé a ještě teplé orgány, připraveni se zakousnout, ale když uslyšeli zvuky blížících se kroků, jako na povel se otočili a vyrazili k nim. Xie Lian bez mrknutí oka vyslal z dlaně energetický výbuch a všechny je zabil.

Pohledem přelétl mrtvá těla. Leželi zde muži i ženy, staří i mladí, a všichni měli prosté oblečení a popelavé tváře. Nepochybně šlo o uprchlíky z Yong’anu, což prince šokovalo.

Myslel si, že za náhlý výskyt nestvůr a démonů může onen podivný bíle oděný tvor. Zachránil Lang Yinga, takže to museli být spojenci, ale jak je pak možné, že binuové hodují na yong´anských civilistech? Nelidské bytosti nikdy jen tak neuzavíraly pakt s lidmi, byla snad tohle podmínka spojenectví, se kterou Lang Ying souhlasil? Zaplatil životy svých stoupenců?

Mladá žena sténala hrůzou a bolestí a ze rtů jí odletovaly kapičky krve. Vzlykala: „Nezabíjejte mě! Neudělala jsem nic špatného! Prosím, nezabíjejte mě!“

Xie Lian si vybavil nepříjemnou vzpomínku na smrt tříčlenné rodiny pod městskými hradbami. Poklekl, sklonil se k ní a konejšivě promluvil: „Neměj strach. Nemáš se čeho bát, jsem tu, abych tě zachránil.“

Mladý voják však namířil na ženu meč. „Vaše Výsosti, buďte opatrný. Mohl by to být zlý horský duch!“ 

Xie Lian samozřejmě věděl, že to je velmi pravděpodobné, ale i po dlouhém rozmýšlení cítil, že není správné od té ženy odejít. Pokud bude dost opatrný, není čeho se bát. Nahmatal její puls a zkontroloval, že má čáry na dlaních a na prstech. Její jemné a slabé paže mu okamžitě potvrdily, že je to skutečně obyčejná žena, necvičená v bojovém umění.

Okamžitě ji začal ošetřovat. Z rukávu vytáhl lahvičku s lékem a otočil zátkou. Objevil se slabý kouř bílé barvy a okolo to zavonělo.

Ten lék dokázal dočasně zpomalit jakýkoliv jed a proti zraněním účinkoval přímo zázračně. Xie Lian na svatém léku nešetřil a spotřeboval na ženu celou lahvičku.

„Už je ti lépe?“ zeptal se.

Rány té mladé ženy byly hrozivé, ale po přičichnutí ke kouři se jí do tváře vrátilo trochu barvy a slabě pokývala.

„Jsi z Yong’anu? Jak se to stalo?“ vyptával se princ.

Ženě se v očích objevily slzy. „Já… já… ani nevím, jak se to stalo. Oni byli… všechno bylo v pořádku, ale najednou byli všichni mrtví. Můj otec, můj bratr…“

Xie Lian ji jemně poplácal po rameni. „Kdo je zabil? Nebo spíš co je zabilo?“

Mladá žena dál vzlykala. „Vrahem je… ten, kdo je zabil… byl jsi to TY!“

Při posledním slově se její tvář zkřivila, oči se jí vypoulili a zle se v nich zablesklo. Rozevřela náruč, vrhla se na Xie Liana a pevně ho objala.

Mladý voják reagoval pohotově a jeho meč se jí okamžitě zabořil do srdce. Žena sotva před chvílí utrpěla těžké zranění a probodnuté srdce nemohla přežít, ale ona se navzdory tomu začala potěšeně smát. Pevně prince svírala, odmítala ho pustit a držela ho, dokud nevydechla naposled. I potom měl mladý voják potíže její mrtvé tělo od prince odtrhnout.

„Vaše Výsosti! Jste v pořádku?“ ujišťoval se úzkostlivě.

Xie Lian si myslel, že se ho mladá žena pokusí v posledním vzepjetí sil zabít, ale ona ho dokonce ani nekousla nebo neškrábla, pouze se k němu dokonce i po smrti neúnavně tiskla.

Zmateně potřásl hlavou. „Jsem v pořádku, já…“

Nedořekl, protože ho náhle přepadla závrať.

Jediné obvazy nezakryté oko mladého vojáka se rozšířilo. „Vaše Výsosti?“¨

Xie Lian měl pocit, že mu hoří vnitřnosti. Nedokázal a ani nechtěl promluvit, nechtěl ani nikoho slyšet. Zavrtěl hlavou a beze slova zvedl ruku. Okolo nich se začalo ozývat ženské chichotání.

„Hééééhehehehééééé…“

„Heheheheheheee…“

Princ i voják si s překvapením uvědomili, že v okolní není nikdo další. Smích vycházel z té jasně rudé květiny!

Xie Lian  okamžitě pochopil, že spadl do pasti.

Země něhy!¹

Toto však nebyla Země něhy tak, jak je známá ve světě obyčejných lidí. Byl to květinový démon, který žil z krve lidí a hodoval na jejich životní energii.

Vůně květiny nevěstila nic dobrého a Xie Lian mladíka okamžitě varoval: „Pevně si zakryj nos a ústa, za žádnou cenu tu vůni nevdechuj.

Mladý voják měl naštěstí i předtím obličej omotaný obvazy, které vůni odstínily. Po princových slovech si je ještě více utáhl, ale zároveň si uvědomil, že Xie Lian na svou ochranu nic takového nemá. Utrhl si nejméně špinavou část rukávu, silně ho otřel a oklepal, aby ho ještě trochu očistil, a oběma rukama ho princi podal.

Xie Lian potřásl hlavou. „Není třeba. Už je pozdě.“

Při ošetřování mladé ženy byl sice opatrný, ale nijak se nechránil před její vůní, natož když ho k sobě přitiskla. Netušil, že květina v jejích vlasech je květem Země něhy. I ve smrti prince pevně svírala, aby se ujistila, že ve svém úkolu nezklame. Xie Lian už dávno nevědomky vdechl velké množství té nabuzující vůně.

Jakmile se Něžná vůně dostala do těla, lidé se přestali ovládat. Nejdřív nastoupila otupělost, poté mánie a právě teď bylo celé princovo tělo apatické, jako by přišel o všechnu sílu. Jakmile otupělost pomine, bude jako sud s výbušninou. Kdyby se v takové chvíli znovu objevil onen bíle oděný tvor, těžko říct, jestli by se mu dokázal znovu postavit, a navíc si ani nebyl jist jeho pravou silou. První reakcí bylo sáhnout po lahvičce s lékem, ale uvědomil se, že je prázdná. Léčil s ním ženu, která stejně nepřežila.

Pohlédl na mrtvé tělo vedle sebe. Žena měla na tváři šťastný úsměv, jako by byla naplněná upřímnou radostí, že ještě před smrtí chytila nepřítele do pasti a mohla konečně v klidu odejít za svou rodinou. Xie Lian mohl vinit jen okolní scénu plnou krve, že zjemnila nebezpečný odstín květu, a všudypřítomný pach krve, který zamaskoval její podivnou vůni. Nikdy si nepředstavoval, že by tvář mladé dívky na prahu dospělosti mohla nést takovou zášť a že by se mohla dopustit tak hrozivého činu.

Květinoví démoni kolem něj vzrušením jásali a mručeli:

„Chytil se do návnady!“

„Chytila ho!“

„Je to opravdu Jeho Výsost korunní princ!“

„Je to on!“

„Je tak krásný… můj kořen! Můj kořen už to nevydrží a vymrští se ze země!“

Mladý voják se rozmáchl s úmyslem roztít pole květinových keřů, ale stonky byly hbité a meč opotřebovaný, takže se po jediném seku otupil. Květinoví démoni se pohupovali sem a tam a pištěli:

„Ale ne, tenhle malý bratříček, jeho keřík ještě ani nedorostl a už je tak divoký! Jsem na pokraji rozkvětu, jak mi pomůžeš?“

Mladíkovi se v očích hněvivě zablesklo. „Jste mrtví! Všechny vás spálím!“

Zelené listy květinových démonů se chvěly na stoncích a křičely: „No tedy, to je tak děsivé! Nijak jsme tě neprovokovali, tak proč ten vztek?“

Xie Lian se ozval: „Nepal je! Jsou to démoni, a když to uděláš… vypustí jedovatý plyn. Nezkoušej je ani vytáhnou ze země!“

Mladík okamžitě spustil ruce, kterými se právě to chystal udělat, a Xie Lian mu slabě vysvětlil: „Po celém stonku mají jedovaté trny…“

Květinoví démoni koketně zahučeli: „Ale, ale, Vaše Výsost je tak milá, děkujeme, že nás chráníte! Jen počkejte, brzy budeme plodit. Určitě se o vás dobře postaráme, hej hej hej…“

„Muži, kteří od narození kultivují v odříkání, se hledají tak těžko! Poté, co vás deflorujeme, vaše moc o úroveň klesne, ale není jiné cesty, promiňte! Hehehehe!“

Okvětní lístky Země něhy se o sebe otíraly a chichotaly se a jejich zvrácené poživačné úmysly byly víc než zřejmé. Mladý voják byl zmatený a zcela nerozuměl slovům o „odříkání“, „defloraci“ a „úrovni“, ale dobře poznal, že nepůjde o nic dobrého. Dál zběsile máchal mečem, sekal květy a se vzteklým řevem se zoufale snažil umlčet zvuk toho dráždivého smíchu, aby ho Xie Lian nemusel poslouchat.

Princ zatím svíral klouby prstů, až to praštělo.

Tak takhle je to!

Všechno, co se dnes večer odehrálo, bylo skutečně nachystáno speciálně pro něj.

Při únosu Qi Ronga počítali s jeho hrdostí a ohleduplností a věděli, že se jako bojový bůh Xian Le rozhodne jít po nich sám a minimalizovat tak rizika pro ostatní. Těžce zraněná žena měla spotřebovat jeho léky a nechat ho bezmocného. Spolupráce mezi démony a lidmi měla za úkol dovést ho až sem.

Xie Lianova metoda kultivace skutečně vyžadovala čistotu těla. Stoupenci, kteří uctívali povznesené kultivující praktikující takovou cestu, byli pevně přesvědčeni o jejich zbožštění skrze nedotčenost pozemskými touhami. Pokud by někdo takový nedokázal ochránit svou čistotu, jeho následovníci by se nepochybně odvrátili a on by tak přišel o většinu svých sil. Nebylo by to sice natolik vážné, aby se z božství propadl zpět do smrtelnosti, navíc stále existovala možnost vykoupit svůj přečin mnoha dalšími roky kultivace, jenže v tuhle chvíli opravdu neměl čas sedět roky v ústraní a kultivovat!

Požadavek čistoty byl v Královském svatém pavilonu velmi striktně vyžadován a Xie Lian vynikal v dodržování těchto pravidel před všemi ostatními. Nikdy žádné neporušil a byl přesvědčený, že je pevný jako skála a že ani vichřice nedokáže rozvlnit nehybnou hladinu jeho srdce. Prošel mnoha zkouškami a pokaždé je dokonale zvládl. Přestože jeho srdce bylo stále klidné jako voda, pořád byl mladý a snadno se nechal vyvést z míry. Když vedle něj stál mladý voják a poslouchal, jak na něj ti květinoví démoni bezostyšně chrlí slova o zkaženosti, když mu navíc z přetrvávající vůně vřela krev a bouřila v jeho mysli, nemohl si princ pomoci a rozpaky zrudl. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal odolávat.

Mohl by se ještě chvíli držet, ale pokud Země něhy opravdu začne plodit, situace se stane neúnosnou. Nejlepším by samozřejmě bylo okamžitě se vrátit do královského hlavního města a nechat Feng Xina a Mu Qinga, aby ho během jeho utrpení hlídali, ale princ měl tak slabé nohy, že se sotva dokázal postavit.

Neměl jinou možnost, a tak na mladého vojáka napjatým hlasem zavolal: „Ty… pojď sem.“

autorem obrázku je e:MIKA

autorem obrázku je Talaruhar

Poznámka autorky MXTX: Ztráta panenství poškodí pouze duchovní sílu, nikoliv bojovou moc. Ačkoli jde obojí kombinovat a zesilovat, povaha těchto dvou sil je odlišná. Kromě toho je Xie Lianem zvolená cesta tak problematická, že by po xxx svou kultivaci poškodil. Někteří nebeští úředníci jsou mnohem chytřejší a volí cestu, kde čím více xxx, tím více síly mají, ale ve většině cest spolu xxx a kultivace vůbec nesouvisí.²

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Země něhy – pokud jste četli druhou novelu Liu Yao, pak už asi víte, že tento název se ve významu „úchvatný zážitek z užívání něžných ženských půvabů“ užívá pro nevěstince a/nebo afrodiziaka. V čínském fantasy se jedná o poměrně hojně užívaný pojem, nicméně v tomto románu má i další význam… viz dále v knize.^↩

2 Člověk neví, zda plakat nebo se smát, že cenzoři nedovolí už ani v tak nevinném textu otevřeně použít slovo „sex“. Ale alespoň se, milí čtenáři, nemusíme bát o svou mravnost, že? Dozajista nezkaženou hanbatými scénami z MDZS, že? :P ^↩