Kapitola 78: Zatlačení Yong‘anu; korunní princ vstupuje na bojiště

Feng Xin s Mu Qingem šokovaně vykřikli: „Vaše Výsosti!“ a okamžitě se ho rozběhli chránit.

To už všichni lidé na Hlavní ulici bojových bohů spatřili mladíka v bílém, který se tu objevil přímo uprostřed cesty. Zástup protestujících se už sice rozešel, ale díky téhle novince byli brzy zpět a prince obklíčil tisícihlavý dav.

Promluvil první člověk: „Můj pane… můj pane, vy jste Jeho Výsost?“

Druhý pochyboval: „Jeho Výsost korunní princ přeci vystoupil na Nebesa. Už není smrtelný, tak jak by se tu mohl zjevit?“

Třetí vykřikl: „Je to on! Před třemi lety jsem ho při Nebeském průvodu viděl na vlastní oči!“

Stále více lidí poznávalo tvář dnem i nocí uctívaného bojového boha. Xie Lian zvolna promluvil: „Jsem to já. Vrátil jsem se.“

Lidé šíleli.

„Sestoupil k nám bůh! Bůh skutečně sestoupil!“

„Božská bytost se vrátila do říše smrtelníků!“

„Vaše Výsosti, už jste se nemohl dívat, jak nás ti zloději týrají, je to tak? Proto jste se vrátil!“

Okamžitě se našli tací, kteří na něj plní naděje naléhali: „Vaše Výsosti, pane, povedete nás, abychom mohli ty uprchlíky z Yong’anu porazit? Je to tak? Musí to tak být!“

Xie Lian se odmlčel a pak klidně řekl: „Vrátil jsem se chránit království Xian Le a bránit svůj lid."

Feng Xin a Mu Qing stáli celou dobu vedle něj a pozorně poslouchali, přesto si nebyli jistí, co přesně chtěl princ svými slovy říct. Jenže v lidech kolem se proudila horká krev a Xie Lianova slova pochopili tak, jak jim to vyhovovalo. Co se prince týče, měl své vlastní plány. Zatínal zuby a srdce mu tlouklo stále rychleji.

„Důvěřujte mi!“ vykřikl a sevřel pěsti. „Vaše víra mi poskytne větší moc! Slibuji, že s touto mocí ochráním Xian Le, že ochráním prostý lid. Prosím, věřte mi!“

Lidé na takový slib toužebně čekali, takže okamžitě propukli v horlivý jásot a řadu za řadou poklekali, aby se mu poklonili.

„Budeme následovat našeho pána až na konec světa! Budeme následovat Vaši Výsost!“

„Chraňte Xian Le!“

Když se i ostatní obyvatelé královského hlavního města doslechli, že mezi ně sestoupil bůh, všichni se vyhrnuli do ulic, aby byli svědky zázraku, o kterém nikdo neslyšel nejméně posledních tisíc let. Přispěchali královské stráže, ale dokonce ani oni se neodvážili proti davu zasáhnout a tak se k němu přidali. Princ uvázl uprostřed hlavní ulice a nedokázal se ani hnout. Feng Xin s Mu Qingem museli udržovat pořádek a křičeli:

„Netlačte se! Přestaňte se tlačit!“

Nic jim to nepomohlo. Všichni se toužili dostat k Jeho Výsosti korunnímu princi blíž a dotknout se byť jen kousku rukávu této božské bytosti, aby se i na ně přeneslo něco z jeho svatosti. Než se rozjařený dav rozestoupil, muselo být vysláno několik generálů a vojáků v plné zbroji.

Když lidé nakonec odešli, zůstal po nich jen vzduch plný prachu a rozdupaná ulice. Xie Lianův pohled zachytil jakýsi předmět ležící na špinavé zemi a sehnul se, aby to zvedl.

Byla to osamělá květina. Poté, co ji pošlapal celý zástup nohou, získala barvu hlíny, jen několik roztrhaných okvětních lístků si stále zachovalo kousek původního čistě bílého odstínu.

Slabá vůně květiny se brzy rozptýlila.

Princ se vrátil do paláce. Teď, když některé věci pochopil, byl jeho přístup vůči králi přívětivější. Oba dokázali couvnout a nastolili mezi sebou prozatímní mír. Co se týče Královského preceptora, zdálo se, že Xie Lianův sestup očekával, takže kolem toho příliš nenamluvil.

V minulosti princ vždycky věřil, že národ táhne za jeden provaz a při vážné záležitosti se budou všichni bez odmlouvání řídit pokyny krále. Teprve když se poprvé zúčastnil královské rady, plně pochopil, jak otravné postavení jeho otec ve skutečnosti má. V radě byli úředníci rozděleni do malých frakcí a každá strana měla své vlastní plány. Než se podařilo v jakékoliv záležitosti dojít ke shodě, trvalo to třeba i týden plný nekonečných debat. Každá strana prohlašovala, že to dělá pro lid, ale skutečnost byla často jiná.

Co se týče jednání se vzbouřenými uprchlíky z Yong’anu tábořících před městkou branou, úředníci se domlouvali jen velmi těžko. Někteří prosazovali jejich vyhlazení, a pokud by se ten čin nepodařilo odůvodnit, byli připraveni si nějaké důvody vymyslet. Ne všichni s tím však souhlasili.  

Vzpoura v Yong’anu začala přírodní katastrofou, ale situace se zhoršila jen díky lidskému jednání. Smrt tříčlenné rodiny u městské zdi byla tím nejhorším možným spouštěčem, jaký si jen jde představit. Kdyby Lang Ying nezlomil vaz vojenskému úředníkovi, který přeřízl provaz, čekal by nešťastného důstojníka tvrdý trest. Jinými slovy, bez ohledu na to, jak spletité byly okolnosti, nakonec to vše vypadalo jako oprávněná vzpoura obyčejných lidí proti utlačovateli.

Když už věci došly tak daleko a situace byla vyhrocená, těžko mohli na yong’anské svalovat ještě falešné zločiny. Lidé by se nenechali oklamat a neodůvodněné nasazení armády s cílem uprchlíky vyhladit by vyvolalo paniku. Předejít lidem v šíření takových zpráv bylo stejně důležité jako zabránit záplavám – když se to neudělalo zavčasu, bylo pozdě. Jakmile by se rozšířila pověst o necitelné krutosti vládce, občané by v něj ztratili důvěru. Okolní království by mohla velmi snadno využít příležitosti a pod záminkou vymýcení zla vtrhnout do země.

Nakonec se na celou věc podívali z jiného úhlu - čeho by se vlastně měli bát? Uprchlíci z Yong’anu uvízli uprostřed divočiny bez jídla a zbraní, jak dlouho tedy mohla vzpoura trvat?

Konečný závěr zněl takto: pokud se uprchlíci z Yong’anu odváží zaútočit, musí být odraženi a zabiti. Pokud nezaútočí, budou ponecháni sami sobě, ať už přežijí nebo zemřou. Xian Le nebude muset plýtvat žádnými zdroji. Nebylo možné, aby Yong’an pokračoval v boji do nekonečna.

Jakožto od boha bojových umění se od Xie Liana očekávalo, že bude na bojišti téměř neporazitelný. Armáda vedla bouřlivý nábor rekrutů: „Jeho Výsost korunní princ stojí na straně spravedlnosti! Armáda s Jeho Výsostí je armádou boha!“

Netrvalo dlouho a do armády se nadšeně hrnulo množství mladých mužů. Způsobilo to takové pozdvižení, že zprávy pronikly i do tábora Yong’anu. Zpočátku byli v útocích ještě poměrně aktivní, ale vzápětí jejich snahy ustaly, jako by měli strach a jen tiše nabírali síly. Vojáky z Xian Le to znervózňovalo a bez ustání popisovali Xie Lianovi, jak děsivý je Lang Ying, který útoky vede. Kdykoliv princ tohle jméno zaslechl, vzpomněl si na mrtvé tělo nemluvněte a cítil se poněkud rozpačitě.

Po dlouhém vyčkávání o dva měsíce později, uprchlíci z Yong’anu konečně zaútočili.

Xie Lian si do bitvy nevzal zbroj, vystačil si pouze s lehkým mečem. Bitva samotná netrvala ani dvě hodiny.

Vše kolem bylo potřísněno krví a v tom zapáchajícím ovzduší zbylí bojovníci Yong’anu zahodili zbraně a dali se na zběsilý útěk. Vojáci Xian Le se nestihli ani pořádně zorientovat a už byli obklopení nesčetnými těly zabitých. Na nohou nezůstal ani jeden nepřítel. Co se týče Jeho Výsosti korunního prince, ten pomalu zatasil. Na rukávech neměl ani kapku krve.

Chvíli to trvalo, než vojákům došlo jejich drtivé vítězství. Vyskočili, zvedli meče k nebi a radostně křičeli.

Té noci uspořádali xianleští vojáci na vrcholcích věží vítěznou hostinu.

Už dlouho se necítili takhle klidní. Jásot nebral konce a opakovaně zvedali poháry, aby Jeho Výsosti korunního prince oslavili. Xie Lian všechno víno odmítal a oslavu brzy opustil. Odebral se k rohu věže a pokusil se v příjemně pofukujícím vánku vzpamatovat. Přestože nevypil ani jeden pohár vína, srdce ho pálilo, tvář měl horkou a zarudlou a konečky prstů se mu lehce chvěly.

Bylo to poprvé v životě, co Xie Lian zabíjel. Poprvé, a rovnou vzal tisíce životů.

Tisíce pouhých mravenců.

Ten pohled ho pálil v mysli. Před jeho mocí byli smrtelníci ničím a nikdo z nich nemohl odolat ani jedinému jeho letmému doteku. Bylo tak snadné připravit druhého o život, tak snadné, jako když palácový sluha zadupal mravence. Tak snadné, že mezi mácháním meče přišel o všechnu sebeúctu.

Xie Lian se opřel o cimbuří, zhluboka se nadechl a potřásl hlavou, aby se zbavil hučení v uších. Nepřítomně sledoval mihotání jisker ohňů v horách v dáli. Brzy se k němu přiblížily zvuky dvojích kroků.

Nemusel otočit hlavu, věděl, kdo přichází. „Neměli byste se vy dva napít a trochu to oslavit?“

Mu Qing se nahrbil. „Co máme oslavovat? Situace není nijak optimistická.“

Xie Lian se ohlédl. „Vy jste si toho také všimli?“

Opravdu to nebylo nejlepší. I když tenhle boj vyhráli, ve skutečnosti byl yong’anský útok silnější než všechny předchozí.

Nejenže jich bylo víc, měli i lepší zbraně a zlepšila se i jejich strategie a velení. Mnoho z nich bylo vybaveno zbrojí. Ačkoliv to stále byli prostí a ubozí civilisté, jejich útoky nesly všechny znaky fungující armády. Bylo těžké uvěřit, že to nejsou skuteční vojáci.

Mu Qing zkřížil ruce a zamračil se. „Těžké časy sice donutí člověka k rychlému zdokonalení, ale bez ohledu na to, taková armáda nejde vytvořit z ničeho. Něco není v pořádku.“

Feng Xin byl ještě přímočařejší. „Museli získat posily.“ Xie Lian přikývl a Feng Xin pokračoval: „Nevěřím, že si toho naši vojáci nevšimli. Oslavují jen proto, že tě mají na své straně a věří ve vítězství.“

Xie Lian bez rozmýšlení odpověděl: „Je to první bitva, které jsem se s nimi účastnil, a hned jsme vyhráli. Potřebují se radovat. Je to pro ně povzbuzení.“

Feng Xin zaváhal. „Vaše Výsosti, nevypadáš moc dobře. Pořád ještě vytváříš nad Yong’anem déšť?“

„Ano.“

Mu Qing se zatvářil nesouhlasně. „Promiň mi mou neomalenost, ale teď už je to zbytečné. I kdyby se ti podařilo sucho v Yong’anu zmírnit, dav za hradbami by pravděpodobně stejně neustoupil.“

„Já vím,“ řekl princ. „Ale všechna má práce s deštěm není proto, aby odsud odešli. Je to proto, aby zbývající lidé v Yong’anu nezemřeli žízní. To byl můj původní cíl a na tom se nic nezměnilo.“

Feng Xin na něj starostlivě pohlédl. „Vydržíš to ještě?“

Xie Lian ho poplácal po rameni. „Neměj strach. Mám osm tisíc chrámu! Věřících je dost, takže jsem v pořádku. Ale…“

Jeho druhá ruka se obtočila kolem Mu Qingova ramene a Xie Lian si povzdechl. „Mám štěstí, že jste mi vy dva dnes pomáhali. Děkuji, že jste zůstali po mém boku.“

Dnes na bojišti trpěli jeho dva společníci mnohem více než on a od toho zabíjení byli celí od krve a špíny.

„O tom není třeba mluvit,“ odpověděl Feng Xin.

Mu Qing ze sebe vydal nejasné „ach“.

Xie Lian si k sobě ty dva přitiskl a vážně řekl: „Nejen pro dnešek, mé díky vám patří navždy. Doufám, že pohled na nás tři bojující bok po boku vstoupí do legend."

Jeho společníci chvíli zaraženě mlčeli.

O chvíli později vybuchl Feng Xin smíchy a Mu Qing nedůvěřivě pronesl: „Zjistil jsem, že dokážeš říkat podobné věci s tak… s takovou nestydatou sebejistotou. Ty jsi opravdu…,“ zavrtěl hlavou. „To je jedno.“

Xie Lian se pousmál. Pobavení mu dlouho nevydrželo, protože najednou ztuhl.

„Kdo je tam?“

Rychlým pohybem uvolnil meč v pochvě a švihnutím vytáhl ze stínu v rohu cimbuří přikrčený stín.

Ten člověk se tam dlouho skrýval se zadrženým dechem, proto si ho nikdo nevšiml. Původně ho chtěl Xie Lian nadzvednout špičkou meče a trochu ho vyděsit, ale agresivita ze všeho toho zabíjení na bojišti roztřásla jeho ruce a on jen těžko ovládal svou sílu. Dal do svého pohybu příliš síly a mrštil s tím člověkem přímo na cimbuří.

V měsíčním světle jasně viděli, že uniforma a výstroj té osoby patří k jejich armádě. Byl to asi šestnáctiletý chlapec. Zmohl se na jediný nádech a pak se překlopil dolů přes hradby. Xie Lian v duchu vykřikl „Ach ne!“ a skočil.

Nohou se zahákl za okraj cimbuří, naklonil se dolů a rychle natáhl ruku, aby zachytil chlapcovu paži. Tělo mladého vojáka zůstalo viset ve vzduchu a několikrát se zakymácelo. Potom chlapec vzhlédl.

Xie Lian ve slabém měsíčním světle spatřil jeho tvář a oči se mu mírně rozšířily.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Příští a přespříští neděli budu na dovolené. Ještě jeden díl TGCF bych měla před odjezdem zvládnout, ten potom je ve hvězdách. Celkově se přes letní měsíce pokusím dodržovat kvótu, ale... je to čas dovolených, no ne? Pro mě i korektorky :) Tak se když tak předem omlouvám za vynechání.