Kapitola 88(1): Přísaha, že nikdy nezapomene

Byla to vůbec první božská socha, kterou mu lidé postavili, a byla také nejvelkolepější a nejvznešenější.

Dřív když tuhle verzi „sebe sama“ viděl, nepřišlo mu na ní nic zvláštního a jednoduše přijal její existenci jako fakt. A přesto se mu teď ta zářivě zlatá obří postava zdála nekonečně cizí a v mysli mu vyvstala otázka: „Tohle mám být opravdu já?“

Feng Xin s Mu Qingem se vydali každý zvlášť zkontrolovat, jestli v paláci nezůstali ještě nějaké uvězněné oběti. Princův zmatek mezitím rychle pominul, a když viděl, jak se zástupy lidí uklidňují, oddechl si.

Než však mohlo jeho úlevné oddechnutí doznít, ucítil na těle nesmírnou tíhu. Srdce se mu sevřelo.

Nebeská pagoda byla až příliš vysoká a těžká.

Toto břemeno bylo příliš namáhavé i pro božskou sochu. Zlaté ruce se mírně chvěly, nohy se bořily do země a to obrovské zářící tělo se pod vší tou vahou mírně prohnulo. Neměnný zůstal jen zlatý úsměv. Xie Lian okamžitě seslal další kouzlo, ale když ho dokončil, srdce mu pokleslo. Nejenže se zlatá socha nenarovnala, ale byla ještě více zatlačena dolů a nebylo jisté, zda to zvládne.

I jemu se začaly třást ruce. Takový pocit ještě nikdy nezažil. Vždycky si byl jsi tak jistý, že ať udeří do jakékoliv hory, hora musí spadnout, a že když dupne, země se otřese. Ještě nikdy tak hluboce nepocítil, že „snaha ne vždy stačí tam, kde se nedostává sil“.

Neměl na vybranou. Zaťal zuby, vyskočil do vzduchu a přistál na noze sochy. Posadil se, zvedl ruce a znovu vší silou zopakoval zaříkání. Tentokrát sám bojoval v přední linii a ano – zlatá socha se opět vztyčila, její hlava a ruce vystřelily vzhůru a Nebeská pagoda se znovu o kousek narovnala.

Přestože se mu podařilo unést váhu věže, po zádech mu stékal studený pot a mysl měl prázdnou. Nikdo z davu lidí před palácem o jeho nesmírném utrpení nic nevěděl, takže se rozběhli ke zlaté soše, klaněli se jí a odevšad se ozývalo volání:

„Jeho Výsost k nám sestoupil v době nejvyšší potřeby!“

„Vaše Výsosti, musíte nás zachránit!“

„Zachraňte svůj lid, zachraňte svět!“

Xie Lian zatínal zuby námahou a chvíli trvalo, než dokázal s obtížemi promluvit. „Lidé, prosím, vstaňte a ustupte. Jděte dál, nestůjte tady, já…“

Odmlčel se s vědomím, že mu vlastně dochází dech. Jeho hlas se utopil v přílivu jásotu, a čím hlasitěji se snažil promluvit, tím tišší zvuk z něj vyšel. Zhluboka se nadechl a chystal se vykřiknout, když ho náhle za kotník chytila čísi ruka. Podíval se dolů a spatřil Qi Ronga.

Okamžitě řekl: „Qi Rongu, rychle běž a řekni všem, aby se tu nezdržovali, pagoda by se mohla zřítit!“

Ta slova vyhrkl bezděčně, a když mu došlo, co říká, krev mu ztuhla v žilách.

Jeho staré já by na něco takového ani nepomyslelo. I kdyby se mělo zřítit samotné nebe, věřil by, že ho udrží. Ale teď si uvědomil znepokojivý fakt: ta víra byla pryč.

Nejenže mu přestali věřit lidé, ale přestal si věřit i on sám.

Qi Rong okamžitě namítl: „Jak se může zřítit? Copak tu nejsi?“

Po těch slovech Xie Lianovo srdce kleslo ještě hlouběji. Qi Rong si vůbec nevšiml jeho potemnělého výrazu a očí vytřeštěných námahou. Místo toho uslyšel:

„Bratranče, pomůžu ti.“

Tím prince zaskočil. „Pomůžeš mi? Jak?“

Qi Rong bez přemýšlení vyhrkl: „Neříkal jsi, že víš, jak vyvolat obličejový mor? Řekni mi, jak na to, a já ti pomůžu yong’anské proklít. Pomůžu ti je zabít!“

Takže opravdu pod postelí slyšel všechno, o čem se bavili!

Xie Lian vzteky ještě zeslábl. „Ty hlupáku, víš, co je to kletba?“

Qi Rong se tvářil nevzrušeně: „Vím. Kletba je prostě kletba. Bratranče, věř mi, že mám na tohle docela talent. Často proklínám svého otce, však možná kvůli mým kletbám dokonce zemřel. A ty…“

Víc už princ nedokázal poslouchat. „Raději jdi…“

„Ne! Nepůjdu!“ Qi Rong zvýšil hlas. „Dobře, tak mi tedy neříkej, jak kletbu seslat. Prostě mi jen prozraď… jak se můžu vyhnout nákaze?“

Xie Lianovo srdce už téměř nemělo kam klesnout. Qi Rong pokračoval. „Ty víš jak, že? Věděl jsi, proč se vojáci nenakazí. Bratranče, řekni mi proč. Proč?“

Poblíž se stále shromažďovali další palácoví služebníci, a kdo ví, kolik uší jim už naslouchalo. Xie Lian se bál, že by prozrazením té informace mohl začít něco strašného, takže mlčel. Někteří lidé se však pochopitelně už nedokázali držet zpátky a zvedli hlavy.

„Vaše Výsosti, je to pravda?“

„Opravdu víte, jak vyléčit obličejový mor?“

„Proč jste nic neřekl?“

Oči všech včetně Qi Ronga byly doširoka rozevřené, ale Xie Lian držel ústa pevně semknutá. Vymáčkl ze sebe jen několik slov: „Ne! Nic nevím!“

V davu se strhl menší rozruch. V tu chvíli se vrátil Feng Xin a už z dálky viděl, jak se Qi Rong natahuje k Xie Lianovi. Zařval na něj: „Co to k čertu děláš?“

Princ okamžitě přikázal: „Feng Xine, odveď ho odsud.“

Feng Xin kývl a přistoupil, ale Qi Rong se přitiskl ke Xie Lianovi a vášnivě volal: „Bratranče, ty Yong’an určitě porazíš a všechny je vyženeš, je to tak? Určitě nás ochráníš, že? Uděláš to?“

Kdyby se zeptal před několika měsíci, možná by Xie Lian stále ještě důrazně a horlivě odpovídal: „Všechny vás ochráním!“, ale teď si netroufal. Qi Rongův výraz byl nesmírně rozrušený a prince to trochu rozhodilo, protože jeho bratranec rozhodně nebyl typ, kterému by záleželo na království nebo jeho obyvatelích. I kdyby bylo Xian Le odsouzeno k záhubě, neměl důvod být vyděšený víc než kterýkoliv jiný člověk. O chvíli později si na něco vzpomněl – Qi Rongův otec také pocházel z Yong’anu.

Poté, co se Qi Rong od prince nedočkal žádné odpovědi, jeho hlas ochladl. „Bratranče! Přece to nenecháš jen tak, že ne?  Přece jim nedovolíš, aby nás pošlapali a zesměšnili? Opravdu nevíš, co dělat?“

Při každém slově měl Xie Lian pocit, jako by mu pukalo srdce. Došlo mu, že Qi Rong má vlastně pravdu. Opravdu nevěděl, co má dělat!

Feng Xin se do toho vložil: „Půjdu znovu požádat krále, aby ho dal zadržet.“

Jenže i když byl Qi Rong odváděn, stále se bránil a křičel: „Musíš vydržet! Nesmíš ji pustit!“

Musí vydržet?

Xie Lian dobře věděl, že si nemůže dovolit selhat. I kdyby civilisté okolo utekli, Nebeská pagoda se nesmí zřítit.

Kdyby se to stalo, byl by zničen nejen staletý symbol království, ale i velká část Hlavní ulice bojových bohů spolu s mnoha domy. Uvnitř pagody se navíc nacházel nespočet vzácných pokladů, prastarých svitků, předávaných nesčetnými generacemi předků. Ty se nedaly včas přemístit a po zřícení pagody by byly všechny ztraceny. Zřícená pagoda by s sebou strhla i výsostné postavení královské rodiny Xian Le.

Jenže princova duchovní síla byla jako den za dnem vysychající prameny Yong´anu. Pokud měl tu gigantickou sochu udržet, nemohl se ani na okamžik vzdálit a nezbývalo mu než předat povinnosti ohledně střežení města Feng Xinovi a Mu Qingovi, zatímco sám neochvějně setrvával na soše a ve vynuceném klidu meditoval. Protože ta víc jak dva zhangy vysoká zlatá postava byla božskou sochou uctívanou na hoře Taicang, věřícím poté, co ji Xie Lian zavolal, nezůstala žádná modla. Houfy lidí proto mířily modlit se k soše pod širým nebem. Ačkoli se nacházeli v paláci, kam nikdo cizí neměl za běžných okolností přístup, část hradeb byla po zemětřesení zničena. V královském hlavním městě navíc panoval chaos a žalostně se nedostávalo vojáků a stráží. Neméně důležitým důvodem bylo, že jakékoli další represe vůči obyvatelům by mohly vést k další vzpouře, takže stráže nechali obyvatele jednoduše projít.

Protože se princ rozhodl zůstávat na místě, král s královnou ho každý den navštěvovali. Dny ubíhaly jako voda. Xie Lian vynakládal veškerou svou sílu, aby udržel Nebeskou pagodu a zároveň se snažil obnovit svou energii, aby konečně mohl sochu opustit. Král to neměl o nic snazší než on, a i když byl stále v nejlepších letech, vlasy už měl skoro celé bílé a připomínal starce. Když se teď otec se synem viděli, i beze slov si rozuměli víc než kdykoliv předtím.

 Královna, která roky sledovala svého milovaného syna během celého jeho dětství a dospívání, ho dosud vždy zažila jen jako elegantního mladého boha. Nyní se dívala na jeho shrbenou postavu a viděla ho vzdorovat drsným živlům, aniž komukoliv dovolil se přiblížit a alespoň ho přikrýt. Smutek a žal naplnil její duši a sama stála pod spalujícím sluncem, aby ho mohla slunečníkem chránit před žhnoucími paprsky. Xie Lian měl po chvíli obavu, zda to na ni nebude příliš, a promluvil k ní:

„Matko, vrať se. Tohle je zbytečné. Nezdržuj se zde a nedovol nikomu dalšímu, aby se přiblížil, bojím se, že…“

Už nevyslovil to, čeho se bál. Královna stojící zády ke shromážděným věřícím už to po chvíli nevydržela a z očí jí přece jen vytryskly slzy.

„Mé dítě, tolik jsi trpěl. Proč… proč tě musely postihnout takové věci?“

Královna se snažila před lidmi skrývat svou sinalou a bledou tvář pod tlustou vrstvou líčidel, ale slzy její masku rozpustily a odhalily ženu, jejíž mládí bylo dávno pryč. Truchlila pro svého syna, a ačkoliv pro něj ronila slzy, neodvažovala se na veřejnosti plakat nahlas. Král ji držel za ramena a Xie Lian je omámeně pozoroval.

První, na co lidé při svém utrpení myslí, jsou jejich blízcí, a pro prince takovou osobu byla bezpochyby jeho matka. Po dnech vyčerpávajícího napětí, kdy byl znovu a znovu srážen na kolena, netoužil po ničem víc, než aby se mohl znovu stát desetiletým dítětem a vběhnout matce do náručí, aby se do sytosti vyplakal.

Jenže každou cestu, která vedla právě k tomuto dni, si zvolil jen a jen on sám. Jeho rodiče byli už tak v těžké situaci, a on si nemohl dovolit projevit před bdělýma očima tolika věřících ani stopu slabosti. Kdyby útrapy nevydržel on, kdo jiný by měl dost sil odolávat? Proto svou bolest skryl hluboko uvnitř sebe a navzdory skutečnosti řekl:

„Matko, neměj strach. Jsem v pořádku a nijak netrpím.“

Několik palácových sluhů přišlo králi a královně na pomoc, a když Jejich Veličenstva neochotně odešla, Xie Lian pod palčivým sluncem ztratil vědomí. Těžko říct, kolik času uplynulo, ale když znovu otevřel oči, na obloze přebíral soumrak vládu nad posledními paprsky zapadajícího slunce. Okolo už mnoho věřících nezůstalo.

Když se rozhlédl, spatřil nedaleko ležet malou osamělou květinu.

Xie Lian si nebyl příliš jistý, kdy se tam ta květina ocitla, a tak natáhl ruku, aby ji zvedl.

Byla drobná, se sněhobílým květem a svěže zeleným stonkem, který byl tak tenký a slabý, až se žalostně skláněl i pod tíhou rosy na okvětních lístcích. Slabá vůně mu byla povědomá. Přestože šlo o obyčejnou květinu, bylo na ní něco dojemného.

Navzdory sobě samému ten květ pevně sevřel a přitiskl si ho k srdci.

Vtom však slabou květinovou vůni přebil pach krve. Xie Lian vzhlédl a skrze zamlžený zrak spatřil jakýsi stín, který k němu s křikem klopýtal:

„Proč? PROČ?!“

Vyděšený Xie Lian dotyčného odstrčil a snažil se sebrat zbytky sil. „Kdo jsi?“

I když musel stále napínat duchovní síly, aby udržel obří sochu podporující pagodu, odstrčení způsobilo, že dotyčný skončil v prachu na zemi. Princ si netroufal opustit své místo a jít blíž, ale stačila vteřina, aby pochopil, o koho jde. Byl to onen jednonohý mladík, který mu dal kdysi deštník, a jehož končetinu osobně amputoval!

Teď byl mladý muž celý od krve a nejhůř na tom byly jeho dlaně. Plazil se po zemi, odstrkoval se rukama a zbývající nohou a za ním se táhla děsivá krvavá stopa. 

Když se s obtížemi posadil, Xie Lian se ho nechápavě zeptal: „Proč… proč jsi tady? Vždyť ses zotavoval v lese Buyou!“

Mladík neodpovídal, jen se k němu stále plazil. Kvůli chybějící noze to byl děsivý pohled.

Princ vykřikl: „Ty…!“

Mladý muž celý bez sebe zvedl nohavici zbývající nohy a opakoval: „Proč?!“

Xie Lianovi došlo, že se na jeho pravé noze objevil zkroucený lidský obličej.

Došlo k tomu, čeho se nejvíc obával, a kdyby už neseděl, pravděpodobně by se mu podlomily nohy.

Mladík sebou plácl o zem a křičel: „Proč jsi mi usekl nohu! Proč? Stejně se to vrátilo! Moje noha je taky pryč, a proč? Vrať mi mou nohu! Vrať mi mou nohu!“

Dřív, toho deštivého dne, kdy mu do rukou vložil deštník, byl obličej mladého muže plný úsměvů. O to hrůznější byl pohled na jeho současné šílenství. Princovy myšlenky chaoticky vířily, zmítaly se v naprostém zmatku a hlas se mu třásl:

„Já…“

Chvíli trvalo, než se vzpamatoval natolik, že mohl pokračovat: „Nech… nech mě, abych ti pomohl!“

Okamžitě seslal kouzlo, které mělo potlačit zlou nákazu na mladíkově noze. Jenže nečekal, že už se k němu ze všech stran blíží další naříkající lidé.

„Vaše Výsosti, zachraňte mě!“

„Vaše Výsosti, mě, zachraňte mě!“

„Vaše Výsosti, podívejte se na mou tvář! Pořezal jsem si půlku obličeje, tak proč se to pořád nehojí, proč? Co mám dělat, aby se to vyléčilo?“

„Vaše Výsosti, podívejte se na mě, podívejte, co se ze mě stalo!“

Jako nekonečný příval se kolem něj míhala jedna krvavá scéna za druhou. Xie Lian měl oči vytřeštěné šokem, mával rukama a mumlal: „Ne, nechci se dívat! Nechci to vidět!“

Ukázalo se, že jakmile se obličejový mor pacientům z lesa Buyou vrátil, vypukla v táboře vzpoura. Nakažení se dokázali probojovat skrze hlídkující vojáky i ošetřující lékaře, a utekli z tábora, aby mohli prince vyhledat.

Kvůli jejich útěku hrozilo, že se nemoc bude šířit ještě rychleji. Xie Lian zavřel oči a snažil se na ně přenést svou sílu, zmírnit jejich příznaky a ulevit jim od bolesti, ale jen co se o ně postaral, okamžitě se kolem něj natlačili další.

„Vaše Výsosti, teď já, teď pomozte i mně!“

V obklopení víc jak deseti lidí princ cítil, že se zlatá socha nad ním kymácí a zděšeně se bránil: „Počkejte, počkejte! Já…“

Kdosi už to nevydržel a vykřikl: „Ne, nechci čekat, už tak jsem čekal příliš dlouho!“

„Vaše Výsosti, proč jste ošetřil ty lidi a mě ne?“

Brzy se tón hlasů kolem něj změnil.

„Jak to, že jste dokázal vyléčit toho člověka, ale můj stav se nelepší? Nejste snad bůh? Proč jste tak nespravedlivý? Chci svou spravedlnost!“

Princ se ohradil: „Tak to není, nejsem nespravedlivý! Tohle neovlivním, tvé příznaky jsou jiné…“

Zdvořilost byla ta tam: „Když už chceš pomáhat, tak pomáhej doopravdy! Teď to chceš vzdát, na co si to vlastně hraješ? Jak že to není na tobě?“

Xie Lian měl problém popadnout dech. „Já nechci nic vzdát, počkej! Já jen…“

„Vždyť ty víš, jak tu nemoc vyléčit!“

Princ otevřel ústa. „Já…“

„Když to víš, proč nám to neřekneš?“

Teď už se chytil za hlavu. „Já nic nevím!“

„Lžeš! Slyšel jsem ostatní mluvit o tom, že to dávno víš! Už jsem tě prohlédl! Tajíš to, abychom se tě museli doprošovat! Abys nás mohl okrádat o peníze z darů! Lháři! Jsi jen lhář!“

„Jak to vyléčit? Prostě nám to řekni, řekni to hned!“

Xie Lian zbledl jako stěna a jeho výraz byl náhle prázdný. Množství rukou do něj strkalo a prsty jedné z nich se dokonce tvrdě sevřely kolem princova krku. Uprostřed toho všeho se projevila krutá ironie celé situace – ačkoliv byl mocný nebeský bůh, v tu chvíli se na dně jeho srdce ozval tichý a plačící hlásek, toužící po jediném: „Zachraňte mě někdo!“

Přišlo mu, že z něj kdosi ty ruce odtahuje, ale možná se mu to jen zdálo, protože před sebou viděl jen tváře plné krvavých jizev a lidi bez končetin, kteří jako by ho chtěli roztrhat na kusy a pozřít. Těžko říct, jak dlouho to trvalo, než v dálce uslyšel démonické kvílení rohu. Masa lidí v afektu svých vlastních výkřiků a agrese troubení zcela ignorovala, ale Xie Lian se okamžitě probral. Poznal vítězný zvuk yong’anského rohu!

Už nedokázal sedět na místě, jeho vzpřímená záda povolila a on se svalil na zem. Současně s tím jeho pohyby napodobila i obrovská zlatá postava, kterou dosud usilovně podporoval, a jako by z ní náhle vyprchal všechen život, zhroutila se s rachotem na zem.

Hned poté se ozval další hlasitý a dunivý zvuk. Majestátní těžká zlatá Nebeská pagoda se zřítila dolů a rozpadla se na kusy.

Pozlacená postava by zůstala netknutá, ale protože do ní Xie Lian vložil až příliš duchovní síly v naději, že Nebeskou pagodu udrží, její struktura zkřehla. Nakažení z lesa Buyou zděšeně prchali, někteří byli zranění nebo zabiti. Uvnitř paláce i na ulicích lidé zběsile pobíhali a vyhýbali se úlomkům Nebeské pagody i znetvořeným obětem obličejového moru. Xie Lian si sevřel rukama hlavu a klopýtavě se rozběhl ven z městské brány.

Věže pevnosti hořely černým a těžkým dýmem. Zatímco princ spěchal nahoru na hradby, míjeli se s ním utíkající vyděšení vojáci. I když se ocitl nahoře, netušil, co si počít, a dokázal jen zdrceně hledět na scénu pod sebou. Neměl tušení, kdy tomu došlo, ale po bledé tváři mu náhle začaly stékat slzy. Zorné pole měl rozmazané, ale zřetelně vnímal, že je pláň před ním zaplněná mrtvolami. Uprostřed nich se nepřehlédnutelně rýsovala silueta bíle oděné postavy s vlajícími rukávy.

Tentokrát neměla podobu mladíka, ale dospělého muže, a když otočila hlavu, i přes všechnu tu vzdálenost se jejich oči setkaly. Tvor mu bezstarostně zamával a vypadalo to, že se chystá zmizet.

Xie Lian okamžitě vykřikl: „Stůj!“

Už dvakrát se s tím tvorem setkal a pokaždé se jednalo o prázdnou schránku, ale tentokrát mu instinkt napovídal, že má co do činění s jeho pravou podobou! Bez váhání překročil pevnostní zeď a seskočil z hradeb dolů.

 Za svůj život už Xie Lian mnohokrát skočil z extrémních výšek. Spoléhal se na svou duchovní moc a bojovou sílu a pokaždé dokázal přistát bez zranění. Naplňovalo ho to spokojeností a pocitem hrdosti, protože to byl přesně ten obraz nebeského skoku, o kterém se vyprávělo v legendách. Tentokrát však byla legenda dávno pryč.

Jeho přistání mělo k dokonalosti daleko, noha mu podjela a zkroutila se a okamžitě mu z ní do celého těla vystřelila ostrá bolest.

Zlomil si kotník.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Tohle byla původně jedna kapitola, ale byla TAK dlouhá, že jsem ji musela rozdělit, abych to vůbec stihla. Zpětně se omlouvám i za vynechání týdenního Liu Yao, ale září je vždycky v práci ve znamení šílené byrokracie a navíc jsem se znovu dala do studia, takže... takže budu i nadále dělat, co půjde, ale pokud náhodou ne, mějte strpení! Jako drobný revanš posílám další doporučení na nádherné danmei o lásce a architektuře, Asistent architekta. 

P.S. Příští kapitola nám uzavře druhou knihu a ta třetí nás vyjma občasných retrospektiv vrátí zpět do přítomnosti. Olala!