Kapitola 88(2): Přísaha, že nikdy nezapomene

Nešlo o nic vážného a rána se brzy zahojila, jenže od toho dne jako by se z Xie Liana stal úplně jiný člověk. Spolu s jeho božskou nepřemožitelností byla pryč i jeho sebedůvěra. Po první porážce přišla druhá, pak třetí… neměl už žádnou touhu účastnit se bojů, ale zároveň nemohl odložit meč, protože nebyl nikdo, kdo by ho nahradil nebo mu alespoň pomohl.

S předstíranou smělostí vyrážel vpřed a bojoval s plným zápalem. Přestože dělal, co bylo v jeho silách, ruka držící meč se mu třásla jako starci, i když byl mladíkem sotva po dvacítce.

Chvělo se i jeho srdce plné strachu, aniž by dokázal vysvětlit, koho nebo čeho se vlastně bojí. Nakonec i vojáci, kteří si jej dříve vážili, postupně ztráceli trpělivost.

Xie Lian věděl, že se mezi nimi začaly šířit řeči o tom, že není vůbec žádný bojový bůh… Spíš bůh neštěstí!

Nedokázal se proti tomu ohradit a jeho vlastní myšlenky se stáčely podobným směrem: „Je možné, že bych se opravdu proměnil v boha neštěstí?“

Jenže to stále nebylo to nejhorší. Tou skutečnou katastrofou pro království Xian Le byl obličejový mor, nad kterým nakonec zcela ztratili kontrolu.

Pět set lidí, tisíc, dva tisíce, tři… nakonec už se princ ani neodvážil ptát, kolik lidí bylo nově nakaženo.

Jako by to předznamenávalo jeho poslední zásah do věcí smrtelných lidí, protože toho dne mu nebeská říše konečně otevřela své brány a dostal zprávu: „Vaše Výsosti, je čas vrátit se na Nebeský dvůr.“

Nedokázal odhadnout, co na něj čeká. Feng Xin a Mu Qing vypadali neobvykle rozrušeně, ale Xie Lian myslel na něco docela jiného.

„Než odejdeme, chci se jít někam podívat,“ oznámil svým společníkům.

„Kam?“ zeptal se Feng Xin.

„Do Královského svatého pavilonu.“

Feng Xin po chvíli ticha pronesl: „Nechoď.“

Ale Xie Lian už mířil pryč.

„Vaše Výsosti!“ volal za ním Feng Xin, ale když viděl, že se jeho slova míjí účinkem, i s Mu Qingem se za ním rozběhli.

Všichni tři se pěšky vydali na horu.

Královský svatý pavilon byl místem, kde byl postaven první Xie Lianův chrám a také jeho první božská socha. Jenže Královský preceptor už dávno nařídil, aby všichni učedníci odešli pryč, takže celý areál zel prázdnotou.  

Když vystoupali do poloviny hory, Xie Lian se rozhlédl po královském hlavním městě daleko pod nimi. Mezi domy spatřil množství plápolajících plamenů, mihotajících se ve svitu hvězd. Byl to nádherný pohled.

Feng Xin rozzlobeně zaklel: „Ti šílenci!“

Xie Lian plameny pozoroval bez pohnutí a Feng Xin znovu vykřikl:  

„Přestaň to sledovat! Není tu nic hezkého k vidění!“

V posledních dnech na prince skoro neustále křičel. Nejčastější byla otázka: „Baví tě se zbytečně trápit?“

Xie Lian sám nevěděl, co chce, ale kdykoliv byl další z jeho chrámů vypálen nebo znesvěcen, nemohl si pomoci a musel se jít podívat. Jakmile se ocitl na místě, nedokázal k lidem promluvit, natož se někoho pokusit zastavit, takže tam vždy jen mlčky stál a pozoroval. Co přesně? To také netušil.

V tom se světlo ohně rozzářilo i na Vrcholu korunního prince. Feng Xin se zhrozil:

„To nemohli nechat na pokoji ani Královský svatý pavilon? To jim někdo šlápl na hrob jejich předků, nebo…“

Odmlčel se a nakonec utichl docela. Uvědomil si totiž, že utrpení mnoha lidí z Xian Le je mnohem horší než to z vtipu o šlapání na hrob předků.

Oheň však nebyl nijak velký a brzy zmizel, jako by ho někdo uhasil. To Feng Xina překvapilo. V posledních dnech byli k vidění jen lidé, kteří ohně zakládali, nikoli hasili. Kdyby se totiž přece jen našel někdo, kdo by se snažil rozzuřeným davům jejich činnost rozmluvit nebo dokonce je v ničení chrámů zastavit, lidé by se na něj vrhli, jako by on sám byl „bohem neštěstí Xie Lianem“. Pravděpodobně by skončil ubit k smrti. Kvůli tomu už se princ ani jeho společníci neodvažovali odhalit svou pravou podobu a před smrtelníky ji skrývali.

 Celou cestu až k vrcholku hory byly slyšet zvuky rvačky. Jakmile se ocitli nahoře, spatřili, že většina pavilonu Xian Le leží v troskách a stojí jen jeho kostra a zdi velkého sálu. Obrovský oltář byl bez božské sochy a před zničeným vchodem do sálu se rvala banda výtržníků. Během útoku se ozývaly nadávky:

„Ty zasranej čokle! Zatracenej hajzle! Copak tady přišla tvá žena o svý zasraný panenství, nebo co? Je tahle rozbitá svatyně tvůj drahocennej čůrák, že ti to tak vadí?“

Stačil jediný pohled a Xie Lian pochopil, že tihle lidé nepřišli zničit jeho chrám ze vzteku. Připomínali spíš skupinu banditů, kteří si libovali v chaosu a teď využili situace, nebo možná přišli chrám vypálit jen tak pro zábavu. Ne že by na tom teď záleželo.

Do všeho toho klení a nadávek se hlasitě ozval jasný mladý hlas, naplněný zlobou a nenávistí:

„Táhněte odsud!“

Při pozorném pohledu šlo zjistit, že v té rvačce vlastně bojuje jeden velmi mladý člověk proti mnoha. Mladíček byl celý od krve a špíny, jeho obličej hrál modrými a fialovými barvami a po celém těle měl řezné rány, takže jeho skutečný vzhled už nebyl k rozeznání.

„Z takového spratka nakonec vyroste dobrý člověk!“ konstatoval Feng Xin.

V tom se v očích jednoho z rvoucích se mužů objevil zlomyslný záblesk. Zvedl ze země obrovský kámen a chystal se jím udeřit svého soupeře zezadu do hlavy. Xie Lianovi to neuniklo a mávl rukou. Kámen v ruce toho muže sebou škubnul a narazil mu přímo do tváře. Muž vykřikl a z nosu mu vytryskla krev. Mladík tím byl na chvíli vyveden z míry, ale okamžitě se vymrštil s výhružně zvednutou pěstí. Připomínal berserka a jeho postoj vyzařoval takovou hrozbu, že se jeho nepřátelé otočili k útěku.

Ještě při běhu na něj ukazovali a vykřikovali plané hrozby: „Do prdele! Jen počkej! Vrátíme se sem s posilami!“

Mladík se ušklíbl. „Zkus se vrátit a já tě kurva zabiju!“

Vyděšení muži utíkali ještě rychleji. Jakmile bylo jasné, že je rvačka u konce, mladík se vrhl k malé plápolající hromadě dřeva a rázně na ni dupl, čímž uhasil i poslední jiskry. Poté vstoupil do velkého sálu, zvedl ze země kus papíru, pečlivě ho srovnal a pověsil na zeď. Teprve pak se konečně posadil, zády se opřel o oltář a vyčerpaně oddechoval.

Xie Lian přišel blíž, opatrně se kolem něj protáhl a vyhoupl se na oltář. Ke svému údivu spatřil na zdi pověšený papír se svou podobou. Práce štětcem byla hrubá a autor byl zjevně člověk necvičený v malbě, přesto byla z každého tahu cítit upřímná vážnost. Obraz ukazoval vznešenou postavu Korunního prince, který potěšil bohy. Zdálo se, že jím mladík nahradil princem odvedenou božskou sochu.

„Je to hezký obraz,“ poznamenal Feng Xin.

Po tolika dnech konečně potkal někoho, kdo Xie Liana stále bránil. Z nadšení se už předtím málem vložil do rvačky, aby mladíkovi pomohl, takže mu byl zjevně sympatický. Mu Qing naproti tomu klopil zrak a oči se mu leskly. Kdo ví, na co myslel, protože neřekl ani slovo. Xie Lian zvedl ruku a obraz se lehce zavlnil.

Nebylo to nijak nápadné, vlastně to klidně mohl být závan větru, ale mladík prudce zvedl hlavu dosud položenou na kolenou a jeho unavený a zraněný obličej se okamžitě rozzářil.

„To jste vy?“ zavolal.

„Ten spratek je pěkně všímavý,“ vydechl ohromeně Feng Xin.

Mu Qing lehce zavrtěl hlavou. „Pojďme.“

Xie Lian kývl a chystal se k odchodu, když se ten mladík vrhl k oltáři a jeho dech se mírně zrychlil.

„Já vím, že jste to vy! Vaše Výsosti, neodcházejte! Chci vám něco říct!“

Trojice se po těch slovech zarazila. Mladík zaťal pěsti a vypadal dost nervózně.

„I když jsou vaše chrámy a pavilony vypálené, nebuďte z toho nešťastný! V budoucnu vám postavím mnoho dalších chrámů, větších, elegantnějších a lepších než má kdokoliv jiný! Nikdo se vám nebude moci vyrovnat! Já to pro vás udělám!“

Princ a jeho společníci oněměli.

Oblečení toho mladíčka bylo zašlé a neupravené, obličej měl zablácený, špinavý a pokrytý modřinami a šrámy, takže působil smutně a žalostně. Přesto pronášel tak odvážné a ctižádostivé výroky! Působilo to tak směšně, až to v nich vyvolalo trapný pocit.

Jako by se mladík bál, že se k princi jeho slova nedonesou, prsty vytvaroval kolem úst trychtýř a vykřikl směrem k zavěšenému obrazu:  

„Vaše Výsosti, slyšíte mě? V mém srdci jste jediný bůh! Jediný bůh! Jediný pravý bůh! Slyšíte mě?“

Křičel tak hlasitě, že i hora Taicang jakoby vracela jeho hlas ozvěnou: „…slyšíte mě?“

V tom okamžiku Xie Lian vyprskl smíchy. Ten smích přišel tak nečekaně, že Feng Xin s Mu Qingem nadskočili. Princ se smíchem zavrtěl hlavou.

Ten mladík ho nemohl slyšet, přesto jako by něco vycítil. Oko se mu rozzářilo a rozhlédl se kolem sebe. Najednou mu na tvář dopadla kapka ledové vody, on sebou škubl a v tu chvíli jako by se mu v zornici objevil odraz sněhobílé postavy. Zamrkal, a když oko znovu otevřel, ten obraz byl pryč.

Feng Xin viděl, že se princ na chviličku skutečně ukázal.

„Vaše Výsosti, právě teď jste…“

Xie Lian vypadal nepřítomně. „Právě teď? Ach, moje síla se vyčerpala a muselo mi to uklouznout.“

Mladíček se napřímil a usilovně si třel oko, jako by se zoufale snažil ten prchavý odraz udržet. Xie Lian naproti tomu oči zavřel.

O chvíli později nahlas pronesl: „Zapomeň na to.“

Konečně mladík uslyšel odpověď, ale nebyla to slova, která očekával. Jeho oko se nejdřív rozzářilo a usmál se, ale vzápětí se dostavil šok a křivka rtů mu poklesla.

„Cože? Na co mám zapomenout?“

Xie Lian se nadechl a tiše odpověděl: „Zapomeň na mě.“

Mladík zůstal překvapeně mlčet. 

Princ pokračoval v samomluvě: „Nech to být. Brzy si na mě stejně nikdo nevzpomene.“

Když to mladík uslyšel, oči se mu rozšířily a po ušmudlané tváři se začaly tiše kutálet slzy, zanechávající za sebou světlou cestičku. Ztěžka polkl a zalapal po dechu: „Já…“

Feng Xin už se na to nemohl dívat. „Vaše Výsosti, už nic neříkej! Zase porušuješ pravidla.“

„Hm, už jsem řekl vše. A porušil jsem už tolik pravidel, že pár slov neuškodí.“

Poslední větu už chlapci nedovolil slyšet. Trojice se vzdálila od oltáře a zamířila k východu z rozbité síně. Foukal chladný noční vítr a Xie Lian zavrtěl hlavou.

Prozatím byl stále nebeským úředníkem a jako takový nemohl žádný chlad cítit, přesto ho nyní zaštípal až do morku kostí.

V tu chvíli mladík, zanechaný ve velkém sále, náhle zamumlal: „Nenechám to být.“

Samozřejmě nemohl prince vidět, ale nějak přesně vystihl ten správný směr a zakřičel k jejich vzdalujícím se zádům: „Nenechám!“

Všichni tři otočili hlavy a spatřili jediné oko toho mladíka, tak jasné, až pronikalo do duše. Když se rozplakal, jeho potlučená tvář byla zároveň zuřivá i smutná, radostná i divoká.

„Nezapomenu! Nikdy na vás nezapomenu!“

Konec druhé knihy

Poznámka spisovatelky MXTX: Konečně jsme dospěli k tomuto bodu…Rozbitý, zničený chrám a v něm bůh, který bude brzy zapomenut, spolu s mladým oddaným stoupencem vedle něj. To byl první obraz, který se mi při vzniku tohoto románu objevil v hlavě a dal mi impuls k jeho napsání. Ano, jsem typ, který by jen kvůli jedné scéně napsal celou knihu… všechno to vymýšlení zápletky mě tak vyčerpávalo.

Že jste mě dokázali následovat celou tu obtížnou cestu, až k tomuto bodu nebylo snadné, takže děkuji, děkuji, mám vás všechny ráda. Ale… psát tohle je ještě těžší (zakrývá si obličej). Tahle kniha mě ubíjí.

Ale dobrá, druhá kniha je za námi. Třetí se vrátí do normální současné časové linie.

Poznámka překladatele: Poslední kapitola ze "současnosti" byla 57., kdy princ dorazil do hrobky svých rodičů na hoře Taicang a byl napaden Qi Rongem v těle člověka. Asi jen doporučím si před příští kapitolou připomenout její závěr... A tedy mimochodem, třetí kniha nebude jen o minulosti, protože se postupem času dozvíme, jak to bylo s princem po jeho prvním vypovězení a kde se vlastně vzal Ruoye. Další kapesníčky připravit... ale naštěstí nás MXTX nechá chvíli vydechnout a užít si trochu toho příjemného.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--