Xie Liana to rozčílilo na nejvyšší míru. Vytáhl meč z hrudi toho tvora a chystal se znovu bodnout, ale uvědomil si, že na čepeli není ani stopa po krvi. Okamžitě se rozhodl, změnil směr útoku a usekl té bíle oděné bytosti hlavu. Během chvilky bylo po všem, ale když se hlava oddělila od těla, obě části se scvrkly a změnily se na pouhou hromádku kůže.
To tělo bylo prázdnou schránkou!
Dvakrát se s tím tvorem setkal a v obou
případech použil falešné tělo – ani jednou se neukázal ve své skutečné podobě!
Nebylo to příliš překvapující, ale to vědomí jen přililo olej do ohně princova
hněvu. Vybíjel si zlost na tom měkkém a bezvládném těle a ostrá aura jeho meče porcovala
kůži na kusy. Přesto se mu neulevilo. Feng Xin to nevydržel a pokusil se ho
zastavit.
„Vaše Výsosti, je to jen prázdná schránka!“
Xie Lian se několikrát dlouze nadechl, odhodil meč
stranou a posadil se na zem. Přestože ta bytost vypadala jako jeho mladší
podoba, krutý úsměv na tváři vytvářel znepokojující obraz.
„Já vím! Ale nemůžu uvěřit, že si dovolil použít moji
tvář!“
Byl rozzuřený až do morku kostí. Jeho společníci si vedle
něj mlčky sedli a o chvíli později Feng Xin promluvil: „Vaše Výsosti, už je ti
lépe? Neber si ty jeho řeči k srdci, jen si s tebou pohrává.“
Princ však zavrtěl hlavou. „Ne, řekl několik důležitých
věcí, jen…“
Feng Xina to překvapilo. „On ti opravdu řekl, jakým
způsobem jde zrušit kletbu?“
Xie Lian se pravačkou dotkl vlasů. „Neřekl mi, jak
obličejový mor vyléčit, řekl mi… řekl mi, jak ho vyvolat.“
Jeho společníci se zděsili. „Vyvolat?“
Princ přikývl a rozhlédl se kolem sebe.
S pocitem, že bude nejlepší nezdržovat se na kopci Beizi ani o chvíli déle
jim pokynul k odchodu. Netoužil sledovat odvrácené pohledy vojáků, ani poslouchat
nářek a kňučení pacientů, takže se vrátil do paláce a zamířil do své už léta
nepoužívané ložnice.
Uklidnil se, teprve když za nimi zapadly dveře.
Posadil se a vážně promluvil: „Ty ‚obličeje‘, které na lidech rostou, jsou
všechno mrtvé duše Yong´anu. Některé z nich zemřely na bitevním poli, ale
většina pochází od obětí sucha.“
Mu Qing údivem vrtěl hlavou. „Není divu, že nikdo
z Yong’anu nebyl obličejovým morem nakažen. Samozřejmě že nemoc neútočí na
vlastní lid.“
Feng Xin se zamračil. „Se smrtí obětí sucha neměli ti
z královského města nic společného, takže i kdyby tam byla nějaká zášť,
proč udeřili tady?“
Xie Lian si povzdechl. „I kdyby žádnou zášť nechovali,
oba víte, že když někdo zemře, vytvoří to období zmatku.“
Když totiž člověk zemřel, jeho duše byla nějakou dobu
zmatená jako novorozeně – sotva vnímala, co se kolem děje, poznávala své okolí
jen napůl a nevěděla, kde je a co dělá. Tato doba mohla být dlouhá nebo krátká
v závislosti na souladu vlastního já. Tomu se říkalo ‚období zmatku‘.
Po tu dobu mohla duchy ovlivňovat a vést jejich rodina
nebo milovaní, ostatně na tom byl založen i běžný zvyk „vyvolávání duchů
sedmého dne“.1
Xie Lian pokračoval: „On… řekl mi, že vojáci z Yong´anu chovali vůči
královskému hlavnímu městu silné nepřátelství a nevraživost, protože jejich rodiče,
manželé, děti a vůbec mnozí z nich zemřeli během sucha. Na duše těchto
mrtvých podvědomě působily emoce jejich rodin, které jim předaly nepřátelství a
nabádaly je, aby vstoupili do těla živého hostitele a živily se jím. A ono to
fungovalo, protože těm duchům byla během období zmatku vštěpována jediná
myšlenka: že kdyby nebylo království Xian Le, mohli žít.“
„Co je to za hloupost, copak místní mohli rozhodovat o
tom, kdo bude žít?“ okomentoval to Feng Xin.
Xie Lian si promnul čelo. „Lang Ying pohřbil svého
syna tady v královském hlavním městě. I když to původně nebyl jeho úmysl,
stalo se to katalyzátorem jím vysloveného prokletí. Řekl jsem tomu tvorovi, aby
mi dal lék, ale při tolika řečech mi prozradil jen celý postup, jak tuto kletbu
vyvolat. O co mu zatraceně jde?“
Nebylo možné zrušit kletbu jen tím, že znal postup
jejího seslání.
Feng Xin zaklel. „Co to má sakra být! Hraje si
s tebou. Co je kurva zač?“
Mu Qing na ně pohlédl. „On si s tebou nehrál. On
ti řekl, jak dál postupovat.“
Oba muži se na něj podívali.
„Je to způsob, jakým zrušit kletbu!“ Mu Qingovi se
rozzářily oči, jako by rozluštil nějaké tajemství. „Kletba Yong´anu funguje
kvůli jejich nenávisti ke Xian Le. Ale nenávist Xian Le k nim není o nic
menší!“
Princi se mírně rozšířily oči a dech se mu zatajil.
Mu Qing pokračoval. „Když ti řekl, jak seslat kletbu,
pak to dokážeš udělat i ty. Můžeš vyvolat obličejový mor u yong´anských! Oko za
oko! Jen si pomysli, že jejich kletba může fungovat jen tehdy, pokud ji udržují
živí lidé! Jakmile by se tou nemocí nakazili i oni, měli by příliš mnoho práce
s vlastními problémy a možná by nakonec všichni zemřeli, takže by se
kletba zlomila sama!“
Takhle o tom Xie Lian nikdy nepřemýšlel. Při Mu
Qingově výkladu na chvíli oněměl, ale pak okamžitě vyhrkl: „To nepřichází
v úvahu!“
„Proč ne?“ tlačil na něj Mu Qing. „Nezapomínej, že to
oni tu kletbu seslali jako první!“
Princ se okamžitě zvedl na nohy. „Když říkám ne,
myslím tím ne. Také se pleteš, protože pro vojáky Yong’anu je stejně obtížné se
nakazit jako pro ty naše. Neptej se mě na důvod, já…“
Mu Qing mu okamžitě skočil do řeči. „Pak stačí, když
se nakazí jen civilisté! Na rozdíl od nás v královském hlavní městě nemají
k dispozici prostředky na léčení a tolik pomocných rukou. V okamžiku,
kdy u nich obličejový mor vypukne, rozšíří se mnohem rychleji a oni mu nedokáží
vzdorovat! Můžeme vyhrožovat bezpečností jejich civilistů, aby přestali šířit
svou kletbu! Je to to samé, jako bychom je donutili se vzdát, vždyť co se týče
zdrojů, nemohou královskému hlavnímu městu konkurovat!“
Xie Lian ten nápad okamžitě zavrhl. „V žádném případě!
Nezapomeň, jak jsme je nazvali, když napadli nevinné civilisty královského
hlavního města: opovrženíhodní. Pokud se zachováme stejně, staneme se stejně
opovrženíhodnými lidmi! Čím se pak od nich budeme lišit?“
Mu Qing jen stěží krotil své vzrušení. „Vaše Výsosti,
vzpomeňte si na yong´anské, kteří zemřeli jen proto, aby vás nalákali do Země
něhy! Tohle jsou ti ‚nevinní‘ civilisté!“
Po těch slovech začal princ váhat.
Popravdě řečeno, nebylo možné nad tím nepřemýšlet.
Přesto odpověděl. „Máš pravdu, takoví lidé tam určitě jsou. Jsou to obvykle ti
nejvíc zarputilí, kteří jednají a stojí v čele, proto jsou i nejvíc na očích. Ale
ve skutečnosti s tím většina civilistů nemá nic společného. Běž na kopec
Beizi a uvidíš. Spousta z nich ani neví, proč bojují. Jdou jen tam, kde je
jídlo, protože chtějí přežít. Mu Qingu, to, co mi teď radíš, je zachránit
skupinu nevinných lidí tím, že zabiju jiné nevinné. Já…“
Tiše si povzdechl. „Zkusím přijít na jiný způsob.“
Mu Qingův tón byl stále drzejší a poněkud posměšný.
„Proč bych měl jít na kopec Beizi, abych se staral o to, jak se daří
nepřátelským civilistům? Prosím tě! Vaše Výsosti, jsi tak ohleduplný
k ostatním, ale kdy byli oni ohleduplní k tobě. To vědomí je dost na nic,
že?“
Xie Lian sklíčeně sklonil hlavu, ale v mysli se
mu vznášel obraz nohy plné malých obličejů, které se i po odříznutí končetiny kroutily.
Po dlouhém váhání nakonec přece jen zavrtěl hlavou.
„Není to jen kvůli ohledu k ostatním. Je to i
kvůli ohledu na sebe samého, protože prokletí je dvousečným mečem, který
ubližuje druhým i nám samotným. Aby mohl někdo proklít druhou osobu, musí mít
srdce plné jedu. Navíc jím použití mrtví nemohou odpočívat v pokoji.
Trpěli už za života a po smrti se musí proměnit v netvora, cizopasícího
v cizím těle. Viděl jsi věci, které vyrostli na noze toho muže! Ty ‚obličeje‘
se jen zoufale snažily žít! Kletba se vždycky obrátí zpět a nikdo se nedočká
dobrého konce.“
Po opakovaném odmítnutí už Mu Qing ztrácel trpělivost.
„Než oni dosáhnou špatného konce, my budeme mrtví!
Není žádná třetí cesta a není žádný další pohár vody! Vaše Výsosti, probuď se!
Dochází ti čas!“
Xie Lian cítil, jak mu hlava pulzuje. Zavřel oči. „Už
nic neříkej. Nech mě ještě chvíli přemýšlet…“
Mu Qing to dlouho nevydržel a začal bručet: „Ty… ty
jsi opravdu něco! Nejdřív jsi nerozhodný a teď, když máš v ruce lék, odmítáš
ho použít! Jsi opravdu… opravdu otravný! Podívej se, v jakém jsi stavu, už
jen pohled na tebe je utrpení. Tvoji uctívači museli nasbírat neštěstí za osm
životů!“
Feng Xin jejich hádce zpočátku zamračeně naslouchal,
ale protože nemohl přispět žádným lepším nápadem, nezasahoval. Teď však strčil
do Mu Qinga a vykřikl:
„Už jsi skončil?“
Mu Qing byl o několik kroků odstrčen a princ vzhlédl.
„Feng Xine?“
„Vaše Výsosti, teď si mě nevšímej!“ Feng Xin se
zlostně otočil k Mu Qingovi. „Proč jsi tak podrážděný? Řekni nám, co
přesně ti vadí? Už dlouho tě toleruji, ale teď už toho mám dost. Nemůžu tě
kurva vystát! Nejsi nic jiného než zástupce generála, kdyby tě Jeho Výsost
nepovýšila, kdo ví, kde bys byl, tak proč se pořád chováš, jako bys byl
chytřejší, bystřejší a silnější než on? Jestli jsi opravdu tak úžasný, proč se
povznesl princ a ne ty?“
„Ty…!“ vyskočil vztekle Mu Qing a ukázal na něj
prstem. Xie Lian Feng Xina odtáhl.
„Nech to být! Mu Qing je jen znepokojený současnou
situací….“
Feng Xin mu skočil do řeči. „Znepokojený, no to mě
poser! Vaše Výsosti, říkám ti, že jen hledá důvod, aby tě mohl poučovat.
Využije každou příležitost, aby mohl ukázat, že je lepší než ty, protože tomu
skutečně věří! Je tak chladný! Kdy jsi viděl, že by mu na království Xian Le
skutečně záleželo, tak jak by teď najednou mohl být znepokojený?“
Znovu se obrátil k Mu Qingovi. „Klidně ti to řeknu
na plnou hubu! Myslíš si, že Jeho Výsost princ je blázen! Dokážu tolerovat tvůj
sarkasmus i tvé protáčení očima, dokážu tolerovat i to, že ses nacpal tam, kde
nemáš co dělat. Rád se předvádíš a není to poprvé. Tak dobře, běž se předvádět!
Nikdy nebudeš dost dobrý na to, abys ohromil nebesa. Jeho Výsosti to nevadí,
takže mně je to taky jedno, ale když překročíš hranice, nebudu se držet zpátky!
Teď poslouchej… Nepřekvapuje mě, že rád používáš opovrženíhodné triky, ale Jeho
Výsost je Jeho Výsost, a ať už rozhodne jakkoliv, měl bys to respektovat.
Neukazuj na mě prstem a nezapomeň, kdo kurva jsi!“
Během Feng Xinova křiku se ho Xie Lian snažil
několikrát přerušit, ale jeho společník se tak dlouho držel zpátky, že se teď
vůbec nedal zastavit, dokud ze sebe všechno nedostal naráz. S každým
slovem Mu Qingova tvář o odstín bledla. Nejdřív sebou trhl, jako by se chtěl
bránit, ale nakonec se zarazil, mlčel a strnule na Feng Xina hleděl.
Xie Lian zuřil. „Už jsi skončil? Chceš, abych vás oba
vyhodil?“
Feng Xinova tvář byla úplně rudá, jak se mu do hlavy
nahrnula krev. Ztuhl a začal se bránit. „Vykopni mě, i když se o tebe starám!
Kašlu na to, že jsem nebeský úředník! Kdyby nejmenovali tebe, bylo by mi to
jedno. Ale i kdybys mě vykopl zpět do říše smrtelníků a já se znovu stal
člověkem, pořád ti budu věrný! Vaše Výsosti, na tvůj rozkaz vyrazím vpřed jako
první, ale nehodlám se zastávat zrádce! Kdyby tě nemohl využít k tomu, aby se
stal nebeským úředníkem, dost možná by tě ani nenásledoval! Vsadím se, že o
tobě nedokáže ani říct jediné dobré slovo! Tak! Skončil jsem!“
Mu Qing dlouho mlčel a rukou si zakrýval ústa, ale
nakonec to neunesl a začal na něj na oplátku také křičet: „Kurva, tak já že ho
využívám? To je mi ale pěkná přednáška, co ty o tom víš?“
Xie Lian už z nich šílel. „Oba dva sklapněte!
Buďte zticha!“
Oba dva se s obrovskými obtížemi pustili do
souboje rčení, ale spor byl tentokrát příliš velký a ani navazující idiomy jej
nedokázaly utišit. Chvíli trvalo, než svůj hněv dokázal potlačit i sám Xie
Lian. Zamračil se.
„V každém případě vám zakazuji si nadávat.“
Mu Qing se ušklíbl, ale přesto ustoupil. „Hm. Ty jsi
pán.“
Feng Xin jen stručně odvětil: „Ano, pane.“
Mu Qing ovládl svůj výraz a řekl: „I kdyby ta kletba
měla nějaké následky, Vaše Výsosti, stejně bys je vzal na sebe.“
Teď byl úšklebek na Feng Xinovi, ale neřekl už ani
slovo.
Princ souhlasně kývl. „Samozřejmě. Navíc už jsem se
rozhodl…“
V tu chvíli všichni tři ucítili prudké otřesy, až
se zapotáceli, a Xie Lian se zmateně
rozhlédl. „Co se děje?“
„Zemětřesení!“ zareagoval Feng Xin.
Zemětřesení často znamená oběti. Princ vykřikl:
„Zachraňte lidi!“
Právě když se chystali vyběhnout ven, kdosi se vykutálel
zpod postele a natáhl k němu ruku. „Bratranče, bratranče, nezapomeň na mě!
Vezmi mě taky s sebou!“
Xie Lian zmateně vytřeštil oči. „Qi Rongu, proč jsi
v mé komnatě?“
Nedokázal pochopit, jak podivný život asi Qi Rong
vede, když nemá na práci nic lepšího, než celý den shromažďovat a sbírat
všechny informace, které se týkají Xie Liana. Také netušil, jak dlouho je tajně
odposlouchával, ale v tak zoufalé situaci nebyl čas se vyptávat. Popadl
proto Qi Ronga za paži, rozběhl se a zbavil se ho až na volném prostranství.
Uvnitř paláce zavládl chaos a z luxusních budov se s křikem vyřítilo
nespočet sloužících.
Xie Lian hlasitě volal: „Je někdo zraněný? Zůstal uvnitř
někdo?“
Naštěstí netrvalo dlouho a zemětřesení ustalo. Zdálo
se, že nikdo není zraněný ani mrtvý. Přesto se mu sevřelo srdce. Najednou se
ozval další výkřik a lidé kolem začali ukazovat na oblohu. Xie Lian sebou trhl
a zorničky se mu rozšířily. Obrovská skvostná pagoda, stojící uprostřed paláce,
se pomalu nakláněla.
Nebeská pagoda se chystala zřítit!
Tato pagoda, celým názvem „Pagoda nebeského bytí“,
měla staletou historii a byla jedním ze symbolů paláce Xian Le. Zároveň to byla
nejvyšší budova celého královského hlavního města a nacházela se v jeho
srdci mezi palácem a pevnostním městem. Byl to proslulý orientační bod. Kdyby
tato pagoda spadla, přineslo by to nespočet obětí. Palácová obsluha i chodci na
ulicích se v ještě větším šílenství dali na útěk.
Princ při tom pohledu okamžitě zvedl ruku, aby
zakouzlil, a zakřičel směrem k hoře Taicang:
„Přijď!“
Pagoda se dál pomalu nakláněla, a když klesla asi do
třetiny, davy lidí pocítily další vlnu otřesů. I tyto otřesy vycházely ze země,
ale byly jiné než u zemětřesení. Otřesy přicházely jeden po druhém, měly svůj
pravidelný rytmus, byly stále rychlejší a neustále se blížily. Když už to
vypadalo, že se pagoda znovu trochu naklonila, lidé si konečně uvědomili, že to
chvění jsou čísi kroky.
Obří zlatá socha, svírající v jedné ruce meč a ve
druhé květinu, vysoká nejméně tři zhangy! Její tělo zářilo a dlouhými kroky se
blížila k paláci.
Kdosi okamžitě udiveně vykřikl: „Vždyť to je socha
Jeho Výsosti, ta z pavilonu Xian Le v Královském chrámu!“
Brzy ji poznalo mnohem více lidí. „Je to tak! Je to
jeho zlatá socha! Podívejte, přichází z hory Taicang!“
Socha kráčela neuvěřitelně dlouhými kroky, ale nikoho
nezašlápla. Bum, Bum, bum, bum… Jako
by letěla, vkročila rovnou do areálu paláce a zachytila padající Nebeskou
pagodu. Katastrofa byla zažehnána.
Ďakujem moc za kapitolu. Milujem tento román.
OdpovědětVymazatDíky :)
Vymazat