Kapitola 90: Svátek středu podzimu; Bitva lampiónů v předvečer Měsíční hlídky 2

I přes jeho tristní vyhlídky by nevypadalo dobře, kdyby se nezúčastnil.

Nebyl jako Vládce deště, který žil po staletí samotářským životem, ani jako Vládce země s jeho tajným posláním, a rozhodně nebyl jako Vládce vody, který si mohl doslova dělat, co chtěl. Nebyl nikým, a právě proto si nemohl dovolit na sebe upozorňovat a odmítat účast jen proto, že se mu zrovna nechce. Mezi ostatními bohy by to vyvolalo nelibost a nakonec by ho začali pomlouvat. Jemu samotnému na tom nezáleželo, ale mohl by tím ztížit situaci Jun Wuovi. Proto pozvání Shi Qingxuan rovnou přijal. 

„Dobrá. Až přijde čas, určitě tam budu.“

Následující dny věnoval Xie Lian snaze oddělit Qi Ronga od těla toho muže, ale bez úspěchu. Qi Rong se sebou začínal být dost spokojený. Ještě štěstí, že tu byl Guzi, kterému nevadilo svého „otce“ krmit, protože princ opravdu neměl chuť cpát mu cokoliv do úst. V den Svátku středu podzimu nakreslil před svatyní Pu Qi magické pole, zamkl dveře zvenčí a zanechal tam Ruoye, aby držel Qi Ronga svázaného. Hned poté se ohlásil na Nebeském dvoře.

Existují verše, které praví: „Bílé jadeitové město nebes, dvanáct věží pěti měst. Nesmrtelný hladí mou hlavu, vlasy svázané k přijetí nesmrtelnosti.“¹ Bílé jadeitové hlavní město zde samozřejmě odkazovalo na Nebeský dvůr. Během Hostiny středu podzimu zde bylo všechno opravené a nablýskané, ale kromě toho si Xie Lian všiml, že ulice, chodby i terasy jsou stráženy zvýšeným počtem hlídek. Pravděpodobně sem byly umístěny po posledním vniknutí Hua Chenga.

Hostina se konala pod širým nebem za měsíčního světla a všude kolem se vznášela elegantní vůně. Všudypřítomný blahobyt a prosperita byly ve vzduchu přímo cítit, kolem nich zlehka poletovaly květy bílé jako sníh a atmosféra přála zábavě i pozorování Měsíce. Pokud Měsíc sledovali smrtelníci, stačilo jim vytvořit kruh spojením palce a ukazováčku a Měsíc jim do nich svou velikostí přímo pasoval. Zato zde na Nebesích byl jasný a čistý jako obrovský nefrit, tak blízký, až se zdálo, že by stačilo udělat jen pár kroků a mohli jste ho zachytit. Byl to skutečně nadpozemský pohled, který neměl v říši smrtelníků obdoby.

V čele hostiny seděl samozřejmě Jun Wu. Pro místa ostatních ostatní existoval složitý a neveřejný systém, určující, kde koho usadit. Sedět příliš vepředu bylo přirozeně nepřípustné, ale sedět příliš vzadu, o to nikdo nestál. Xie Lian se o etiketu příliš nestaral. Na hostinu Svátku středu podzimu bylo třeba formální ustrojení, což znamená, že každý nebeský úředník by si měl obléct to, co má na sobě jeho božská socha ve smrtelné říši. Princ už takovou sochu neměl ani jednu, takže si jako vždy oblékl bílé kultivátorské roucho s bambusovým kloboukem uvázaným na zádech. Sice vypadal trochu omšele, ale nic lepšího opravdu neměl. Takto oblečený mezi ostatními trochu vyčníval, takže si plánoval raději sednout někam, kde na něj nebude tolik vidět.

Zrovna když už si našel vhodný kout, kde se usadil, spatřil, jak mu v ústrety kráčí Feng Xin. Oba se na chvíli zarazili, lehce na sebe kývli a tím bylo pozdravům učiněno zadost.

Feng Xin popošel ještě pár kroků, ale pak se otočil a zeptal se: „Proč sis sedl sem?“

Xie Lian z toho vyrozuměl, že si nejspíš vybral špatné místo, takže vstal. „Myslel jsem, že si můžu sednout kamkoliv?“

Než mohl Feng Xin odpověděl, Xie Lian v dálce uviděl, jak na něj mává Shi Qingxuan. Byla zde ve své ženské podobě, a když se Feng Xin otočil a spatřil ji, zatvářil se zděšeně, nechal prince princem a odspěchal pryč.

Shi Qingxuan volala: „Vaše Výsosti, tady!“

Vládce větru byla na Nebeském dvoře velmi oblíbená a její místo bylo přirozeně jedno z nejlepších, tedy velmi blízko Nebeskému císaři. Díky jejímu mávání a volání se mnoho nebeských úředníků ohlédlo a dokonce i Jun Wu, který dosud seděl tiše s tváří podepřenou dlaní, si prince všiml a lehce mu kývl. Xie Lianovi tedy nezbývalo nic jiného než se k nim vydat. Po cestě naštěstí nebylo po Lang Qianqiuovi ani stopy, takže nejspíš pozvání na Hostinu středu podzimu odmítl a raději věnoval čas pátrání po Qi Rongovi. Shi Qingxuan našla princi místo s nejlepším Feng shui hned vedle sebe. Xie Lian to nepovažoval za vhodné, ale vroucná a laskavá Vládce větru už ho tlačila dolů, aby si sedl.

„Vezmu tě k tomu chlapci později, až hostina skončí. Je sice trochu ošklivý, ale docela poslušný.“

Zmohl se jen na díky. Zároveň si uvědomil, že kousek od nich sedí Ming Yi a mrzutě si pohrává s nefritovým pohárkem. Ruka, kterou malou nádobku svíral, byla ve skutečnosti ještě bělejší než nefrit. Jinak vypadal zdravě, takže jeho zranění, utrpěná během pohybu ve Městě duchů, se již nejspíš zahojila.

Xie Lian pozdravil:

„Můj pane Vládce země, zdá se, že je vám lépe.“

Ming Yi kývl a neměl se k řeči. Shi Qingxuan byla jeho přesným opakem. Znala každého a dokázala prohodit pár slov s těmi, kdo seděli vzadu, vpředu, vlevo, vpravo, dokonce i s těmi o mnoho míst vzdálených. Princ docela žasl nad tím, jak si dokázala zapamatovat jména všech nebeských úředníků bez ohledu na hodnost.

Vedle něj samotného seděl asi osmnáctiletý mladík. Měl velký nos, husté obočí a mírně kudrnaté havraní vlasy. Xie Lian ho neznal a ani on neznal jeho, takže na sebe chvíli trochu nejistě hleděli a rozpačité pohledy ukončili až poté, co princ vymyslel neutrální pozdrav.

Krátce se rozhlédl kolem sebe. Feng Xina s Mu Qingem našel usazené od sebe tak daleko, jak jen to bylo možné. Proti němu samotnému seděli zabraní do důvěrného hovoru tři další nebeští úředníci.

Úplně nalevo byl černě oděný muž s úctyhodným obočím a důstojným vystupováním, který mezi řečí v pravidelném rytmu jemně poťukával prsty do stolu. Měl vyrovnaný a klidný výraz a princi připadal povědomý. Přímo uprostřed měl samozřejmě místo ten nejvýznamnější, tedy Pei Ming, a po jeho pravé straně se jemně ovíval bíle oděný muž. Na přední straně jeho vějíře byl vyobrazen znak pro vodu, zatímco zadní strana byla zdobená třemi vlnovkami. Jeho oči a obočí vypadaly dost podobně jako u Shi Qingxuan, ale přes zdánlivou laskavost jeho výraz zcela jasně naznačoval, že mu na nikom nezáleží. Kdo jiný by to mohl být než „Vodní tyran“?

Xie Lian pochopil, že má před sebou „Tři Nádory“.

Ten černě oděný civilní úředník musel být nejmocnější formou Ling Wen, protože vypadal až působivě spořádaně. Trojice se navzájem zdravila nejrůznějšími způsoby, známými ze všech končin země i Nebes, a tak okatě se chválili a lichotili si, až si Shi Qingxuan zabručela pod nosem:

„Falešné. Tak falešné!“

Xie Lianovi to přišlo spíš vtipné. Vtom si všiml, že před hodovními stoly stojí malý, půvabný pavilon se závěsy podobnými oponě, které zakrývaly všechny jeho strany.

„Co je to?“ zeptal se.

Shi Qingxuan se usmála. „Aha, ty to nevíš? Tohle je velmi oblíbená hra Vyššího dvora. Pojď, pojď, jen se dívej, právě to začíná!“

Odmlčela se a z oblohy se ozval dunivý zvuk hromu. Jun Wu pohlédl vzhůru, nalil pohárek vína a podal ho bohům pod sebou. Uprostřed hřmění si začali nebeští úředníci pohárek předávat a se smíchem volali:

„Já to nechci! Nedávejte mi ho!“

„Jen mu ho podej!“

Pozoroval ostatní a brzy pochopil pravidla. „Vlastně je to jako hra Předávání květu za zvuku bubnů,“²  pomyslel si  Dav si předával Jun Wuův pohárek vína, aniž by ho rozlil. Víno se mohlo předat komukoliv, jen ne té samé osobě, která ho podala. Když hřmění ustalo, ten, u koho pohárek s vínem skončil, byl vybrán jako cíl zábavy, aniž by měl tušení, co ho čeká. Pro Xie Liana to nebyla přátelská hra. Ten, komu byl pohár s vínem předán, se často stal terčem posměchu, takže ho většina nebeských úředníků předávala svým nejbližším přátelům. On si však s většinou přítomných blízký nebyl, tak jak by si mohl dovolit kohokoliv vystavit zesměšnění? V nejlepším případě by mohl číši předat alespoň Vládci větru, ale co kdyby mu víno náhodou podala právě ona?

„Nejlepší by bylo, kdyby mi ho nikdo nepodal,“ pomyslel si nakonec. „Ale když to tak vezmu, kdo by mi ho tak mohl chtít dát? Moc si o sobě myslím.“

To už skončilo první kolo. Pod upřenými pohledy všech se pohárek vína zastavil v ruce Pei Minga. Vypadal, že je na podobné věci zvyklý, protože za bouřlivého jásotu vypil víno jedním douškem a úředníci tleskali a hulákali:

„Zvedněte to, zvedněte to!“

V hlasitém jásotu se čtyři závěsy po stranách toho okouzlujícího pavilonu zvedly. Stál tam široce rozkročený generál se vztyčenou hlavou a působil přímo impozantně. Nevypadalo to, že by si všímal kteréhokoliv z nebeských úředníků, natož podivně krásné nebeské scenérie kolem. Popošel několik kroků a začal zpívat ve verších, zvučně a plný nadšení.

Ukázalo se, že ať už pohár s vínem skončil u kohokoliv, pavilón přehrál divadelní hru napsanou ve smrtelné říši právě o tom konkrétním nebeském úředníkovi. Vzhledem k velké zálibě lidé ve vymýšlení si co nejvíc šokujících věcí, nikdo nemohl předem vědět, co na pódiu uvidí. Bylo to velmi napínavé i zahanbující zároveň.

Ale právě to dělalo zábavu. Nutno říct, že každá hra generála Peie byla vzrušující už jen proto, že měl pokaždé jiný ženský protějšek. Jednou to byla nebeská bytost, jindy duch, někdy dokonce svobodná dáma. Každá byla krásnější než ta předtím a příběhy se přímo trumfovaly v nestydatosti. Nebeští úředníci s hlubokým zájmem čekali, až na scénu vstoupí žena. Jistě, netrvalo dlouho a na jevišti se objevila černě oděná dáma s hlasem slavíka. Oba herci zpívali spolu a text jejich písně byl bezostyšně koketní. Čím déle je diváci sledovali, tím víc se jim něco nezdálo, takže se začali se vyptávat:

„Jak se ta hra jmenuje?“

„Kdo je ta žena, kterou generál svádí tentokrát?“

Odpověď jim poskytl sám „generál Pei“, když zazpíval: „Má drahá Jie…“

Pei Ming a Ling Wen pod jevištěm vyprskli plná ústa vína.

Kdo jiný mohla být ona „drahá Jie“ než Ling Wen?³ Její celé jméno bylo totiž Nangong Jie. Nebeští úředníci byli v šoku. Opravdu mají ti dva společnou minulost?

Ling Wen si ubrouskem utřel koutky rtů a prohlásil:

„Není třeba to řešit. Celé je to smyšlené.“

Oba aktéry situace sice nijak netěšila, ale naštěstí měli dostatečně hroší kůži. Shi Wudu si pohrával s vějířem a odmítal je z toho nechat vyklouznout tak snadno.

„To je ale vzrušující hra. Máte vy dva nějaké nápady, kde k té zápletce přišli?“

„Ani ne,“ odpověděl Ling Wen. „Ta hra je stará. Moje tehdejší božské sochy nebyly takové jako ty dnešní. Je to jen lidová pohádka. Vezmi si to tak, pokud jsou v lidových vyprávěních přítomny ženy, kterou z nich se Starý Pei nepokusil svést?“

S tím všichni bez výhrad souhlasili.

Pei Ming se ozval: „Hej, tohle nemůžeš říkat. Je pravda, že jsem v těch vyprávěních svedl skoro každou, ale Ling Wen opravdu ne. Křivdíte nevinnému.“

Ling Wen se ušklíbl. „Potom bych měl být ublížený spíš já, protože všichni smrtelníci říkají, že jsem svedl snad ještě víc nebeských úředníků než ty, ale já přitom neudělal vůbec nic.“

Od té doby, co byla Ling Wen povznesena na Nebesa, se snad ve všech lidových vyprávěních tvrdilo, že to dokázala jen přes postel jiného nebeského úředníka. I proto byl palác Ling Wen zpočátku studený, tichý a s malým počtem věřících. V období jejích intenzivních protestů proti těmto pomluvám se prý dokonce stala cílem nadávek a proklínání. Našli se i tací, kteří jí do schránek na dary házeli menstruační potřeby a spodní prádlo. A přitom kdyby podobnou pověst měli mužští úředníci, získali by místo toho titul „okouzlující“, na který by mohli být po právu hrdí. Je zřejmé, že stejná situace nevypadala stejně pro muže a pro ženu.

Zatímco nad tím Xie Lian přemýšlel, začalo další kolo. Shi Wudu se předtím smál, ale když se číše zastavila u něj, zbylé dva „nádory“ vedle něj svorně zvedly ruce a pochlebovali mu v blahopřejném gestu.

„Karma je zdarma. Přijmi to se ctí.“

Shi Wudu na okamžik svraštil obočí, napil se vína a závěsy se opět zvedly. Ještě než se dostaly až nahoru, zevnitř se ozvaly dva táhlé trylky:

„Moje ženo…“

„Můj muži, aaaaaach!“

Bezmezně láskyplné a něžné hlasy se kroutily a točily ve víru touhy.

Xie Lian mohl na vlastní oči spatřit, jak Shi Wuduovi a Shi Qingxuan vyrazila husí kůže snad na celém těle.

Shi Qingxuan vyskočila na nohy. „Bratře! Pospěšte si a přerušte to!“

Shi Wudu okamžitě volal: „Zrušte to! Okamžitě zatáhněte závěsy!“

V tu chvíli opona skutečně spadla. Nebeští úředníci v publiku zadržovali smích, ale nahlas se zasmát neodvažovali.

I když nikdo nestihl spatřit detaily hry, dalo se snadno odhadnout, bylo jasné, že vybrané dílo musí být z folklóru o manželství mezi Vládcem vody a Vládcem větru. Příběhy o lásce a nenávisti byly vždycky mezi lidmi oblíbené. Pokud se mezi nebeskými úředníky nějaký skutečně odehrál, pak dobře, a pokud ne, tak ještě lépe, protože pak se dalo vymyslet prakticky cokoliv. Skutečné činy bohů dávaly vzniknout docela konvenčním legendám, zato když pak viděli, jaké činy jim dokáží smrtelníci připsat a co považují za skutečně legendární, nemohli se ubránit úžasu.

Xie Lian se pousmál. „Má paní Vládce větru, nevěděl jsem, že je možné ovládat spuštění opony.“

Shi Qingxuan se stále chvěla: „Ano, není to těžké. Stačí darovat sto tisíc zásluh.“

Princ zůstal oněměle sedět. Začalo třetí kolo. Tentokrát hřmění netrvalo příliš dlouho a pohárek s vínem byl předán mladíkovi vedle Xie Liana.

Reakce davu nebeských úředníků byla zvláštní. Nevypadali nadšeně, ale zároveň ani lhostejně, spíš jako by je blížící se hra velmi zajímala, ale snažili se to nedat najevo. Mladík se napil vína a netvářil se, že by ho to příliš trápilo. Odložil pohárek a závěsy se opět zvedly.

Na jevišti stáli dva lidé. První byl mladý generál s kudrnatými vlasy připomínajícími hřívu kamenného lva. Jeho vzhled byl ztvárněn trochu přehnaně, ale stále vypadal hrdinsky; musel tedy představovat onoho mladého nebeského úředníka. Druhý člověk měl špičaté rty a opičí tváře a poskakoval po jevišti jako zosobnění laciného klauna. Když se generál postavil čelem k němu, tvářil se opičí herec vážně, ale zároveň úlisně a nepříjemně, zatímco když se k němu generál otočil zády, opičák rázem dělal obličeje a předstíral bodání mečem do zad. Bezpochyby ztvárňoval roli pokryteckého a prohnaného padoucha.

Klaun vystupoval s přehnanou energičností, jako by šlo o hloupou komediální hru, ale reakce nebeských úředníků v publiku se lišila. Xie Lian si všiml, že ti z nižších pozic se bouřlivě smáli, zatímco vyšší úředníci jako Shi Qingxuan a Shi Wudu se beze slov mračili a nebavili se ani trochu. Také mu neušlo, že mladík vedle něj zaťal pěsti, až mu vystoupily žíly. Prince to znepokojilo. I když nerozuměl tomu, co se na pódiu odehrává, přesto dokázal odhadnout, že hra má za cíl někoho zesměšnit. Sice nic netušil o ději a zápletce obou aktérů, ale způsob, jakým se hra vyvíjela, v něm zanechával krajně nepříjemné pocity. Zdálo se, že mladý bůh vedle něj je na pokraji výbuchu, a tak raději sebral ze stolu hůlku a hodil ji směrem k provazu držícímu oponu. 

Hůlka sice nebyla nijak ostrá, přesto se o provaz otřela a ten se skutečně přetrhl. Závěsy s bouchnutím spadly a nebeští úředníci šokovaně volali:

„Jak je to možné?“

„Co se to děje?“

Pohledy se stočily na Xie Liana a někteří už se dokonce postavili. Princ se už nadechoval k řeči, ale v příští vteřině vedle jeho ucha něco explodovalo. Mladík vedle něj totiž v pěsti rozdrtil ten bílý nefritový pohárek na víno.

Hra ho tak vytočila, že v záchvatu vzteku odhodil střepy pohárku, vyskočil na stůl, odrazil se směrem k pavilonu a skočil skrze závěsy. Několik nebeských úředníků je okamžitě běželo rozhrnout, ale uvnitř už nikdo nebyl. V davu se strhla vřava:

„Ale ne, ale ne, Jeho Výsost Qi Ying zase sestoupil na zem, aby někoho zmlátil!“

Xie Lian se podivil: „Qi Ying? Palác Qi Ying? Bojový bůh západu Quan Yizhen?“

Spěšně se otočil k Shi Qingxuan. „Má paní Vládce větru, co se děje? Co má znamenat to, že Jeho Výsost Qi Ying ‚zase sestoupil na zem, aby někoho zmlátil‘?“

Shi Qingxuan se vzpamatovala. „Mlácení lidí je prostě… ech, mlácení lidí. Možná tomu nebudeš věřit, ale Qi Ying často bije své věřící.“

„Ach…“

To bylo opravdu poprvé, co slyšel o nebeském úředníkovi, který si dovolil napadat své vlastní stoupence. Takové věci obvykle mohly úctu věřících zničit. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale o kus dál nespokojeně promluvil jakýsi nižší nebeský úředník:

„Jeho Výsost Quan Ying je jako dítě. Všichni se jen bavili, copak se neumí trochu uvolnit? Každý si tím prošel. Copak se generál Pei a Ling Wen ZhenJun nenechali zesměšnit? Ostatně to ani nebyl on, komu se posmívali, tak proč se tak zlobí?“

„Ano, opravdu si o sobě příliš myslí. I když ho to vytáčí, není nutné, aby se takhle vztekal. Hostina je přece zábavná událost, nikdo nemá náladu sledovat jeho scény! Opravdu…“

„Dobře, dobře, dítě je prostě dítě. Už tu stejně není a bez něj to bude větší zábava.“

Xie Lian se nad tím rozhovorem zamyslel. Hostina byla narušena jen dočasně a vypadalo to, že Ling Wen už někoho poslal vyřešit Quan Yizhenovu záležitost. Poté, co byli někteří úředníci zaúkolováni utišit rozruch, hostina a hry pokračovaly. A tak se brzy ozvalo zahřmění a začalo čtvrté kolo „Předávání květu za zvuku bubnů“.

Zpočátku princ ostatní při hře jen pozoroval. Nedokázal se vmísit mezi bavící se dav a byl rád, že ho nikdo neruší. Měl zrovna v plánu navázat rozhovor s Shi Qingxuan, ale právě v tu chvíli se k němu nečekaně natáhla bledá ruka a kdosi mu podal ten bílý nefritový pohárek s vínem.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Toto jsou verše z autobiografické básně básníka Li Baie z dynastie Tang, v níž z exilu oplakává svůj život a politické snahy. Li Bai byl známý právě svou posedlostí dosáhnout nesmrtelnosti.

„Vlasy svázané k přijetí nesmrtelnosti“ odkazují na symboliku výsady určitého typu účesu k dosažení nějakého přelomu v životě. Pro reálné muže té doby to samozřejmě nebyla nesmrtelnost, ale dosažení plnoletosti v patnácti letech, při kterém si svazovali vlasy do uzle na temeni. Ve dvaceti pak mohli nosit vlasovou korunu. Dívky v patnácti dostávaly jehlici do drdolu, a jakmile se vdaly, musely takto vlasy svazovat. (Toto zhruba říká aj překladatel, jestli to platí na celou „starověkou“ Čínu opravdu netuším.)^↩

2 Nejde o nic většího než o hru, kdy si za nějakého zvuku (bubny, hudba) hráči předávají nějaký předmět a u koho zůstane, ten musí… a tak dále. Viz zde. ^↩

3 Ta Ling Wen, ten Ling Wen, brečím z toho! Angličtina to má tak snadné, ale tady prostě… dobře, Ling Wenovo, Ling Wenino, stejně jako u Vládce větru to dám podle toho, v jaké podobě se nachází. To ani nezmiňuji případy, kdy je v mužské podobě, ale hovoří se o jehojích skutcích v ženské podobě...takže mi omluvte střídání rodů, jinak to nejde. ^↩