Kapitola 89: Svátek středu podzimu; Bitva lampiónů v předvečer Měsíční hlídky 1

Kniha třetí: Cesty bez hranic

Cinklo to a vyletěly jiskry.

Obouruč držený meč se zasekl hluboko do kamenné podlahy. Xie Lian vzápětí sklonil hlavu a čelem se opřel o jílec. Zuby zatínal tak silně, div se mu v ústech nerozdrtily na prášek.

„Ty jsi ale ubožák!“ Qi Rong se hlasitě zasmál. „K čemu jsi vlastně dobrý! Věděl jsem, že nemáš odvahu mě zabít! Ať se ti vysmívám sebevíc, ať si tě třeba vláčím bahnem, dokud mám nůž na cizím hrdle, nic si nedovolíš. Ty ubohý zbabělče, pro co může takový podřadný bůh jako ty ještě žít?“

Xie Lian znovu našel ztracenou rovnováhu a chladně k němu vzhlédl.

„Neraduj se předčasně. Já ti možná nic neudělám, ale vždycky se najde někdo, kdo může.“

Qi Rong se zamračil. „Přemýšlíš o tom, že bys objal Jun Wuova stehna a prosil ho o pomoc? O tom si nech zdát. Záleželo mu na tom někdy dřív? Hm? A ty ho následuješ jako psík, opravdu jsi tak naivní?“

Xie Lian z Qi Ronga svlékl tu majestátní a okouzlující soupravu kostýmu boha. Přivolal Ruoye, svázal ho a odhodil stranou.

„Raději už sklapni.“

„Já se tě nebojím, na mě si netroufneš!“ kasal se Qi Rong.

„Zato se bojíš Hua Chenga, že?“ nadhodil princ.

Qi Rongův úsměv na okamžik zmrzl a Xie Lian klidně pokračoval:

„Jen tě chci upozornit, že jestli budu mít někdy špatnou náladu, možná bych tě mohl předat Hua Chengovi, aby vymyslel, jak s tebou naložit. Takže si dávej pozor, rozumíš?“

Po těch slovech přešel Qi Ronga veškerý humor. „Ale kurva, proč jsi na mě takový?“ bránil se vyděšeně. „Nemůžu uvěřit, že tě vůbec něco takového napadlo! Proč mě prostě nepředáš Lang Qianqiuovi?!“

Xie Lian si klekl a sbíral ze země a zpod rakve drobná hrubá zrnka jedno po druhém. Popravdě řečeno prozatím neměl v plánu předat Qi Ronga Nebeskému dvoru. Důvodem byl Lang Qianqiu, protože kdyby se dozvěděl, kde na Nebesích se Qi Rong nachází, okamžitě by ho šel zabít. Má na to právo? Qi Rongova smrt by způsobila problémy, a k čemu by to vedlo? Jen k dalším problémům. Qi Rongovo vydání prostě zatím nebylo moudré.

I když původně použil Hua Chengovo jméno jen proto, aby Qi Ronga trochu vyděsil, požádat ho o pomoc by ve skutečnosti mohlo být docela dobrým řešením. Stejně už ho obtěžoval tolikrát – vlastně pokaždé, když něco potřeboval, vzpomněl si nejdřív na něj. Už jen to, jak použil jeho jméno k vyděšení Qi Ronga, přišlo Xie Lianovi trochu trapné a familiární.

Qi Rong otočil hlavu a vyplivl krvavou skvrnu. Dítě vedle něj se starostlivě natáhlo a pohladilo ho po čele.

„Tati, jsi v pořádku? Bolí to?“

Zdálo se, že Qi Rong ve hře na otce a syna nachází potěšení, protože potměšile odpověděl: „Takový hodný syn! Tatínek je v pořádku, hahaha!“

Xie Lian se zarudlýma očima dál sbíral zrnka prachu a s největší pečlivostí je pokládal na kostým boha. Chlapec se připlížil a začal mu s tím pomáhat.

Princ při pohledu na ty malé ruce vzhlédl a chlapec tiše řekl: „Starší bratře, už mého tátu nemlať! Nech nás jít, už tě nebudu zlobit…“

Xie Lianovi se sevřelo srdce, ale zatvrdil se. „Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Jmenuji se Guzi,“ odpovědělo to dítě.

Xie Lian dokončil sbírání popela, zabalil ho do vrstev kostýmu a pečlivě ho zavázal. Svazek znovu vložil do rakve a zavřel víko.

Pak pomalu odpověděl: „Guzi, ten člověk není tvůj otec, je to někdo jiný. Tvůj otec byl posednutý. Teď je v jeho těle zlý člověk.“

Dítě tomu nerozumělo a tvářilo se zmateně. „Někdo jiný? Ne! Já ho poznávám, je to můj táta.“

Qi Rong si spokojeně liboval: „To není špatné, to vůbec není zlé! Přišel jsem levně k synovi, to je opravdu výhra! Hahaha… uf!“

Xie Lian ho kopl.

Guzi byl ještě malý a na svém otci byl závislý celý život, takže byl k tělu, které Qi Rong vlastnil, dost připoutaný. Odmítal ho opustit a Xie Lian zatím nedokázal přijít na způsob, jak to vyřešit. S mečem Fang Xinem na zádech se třikrát slavnostně poklonil směrem k oběma rakvím a potom s Qi Rongem pod levou rukou a Guzim pod pravou opustil horu Taicang. Zamířil zpět do vesnice Pu Qi.

Nebyl tam už mnoho dní, a když se teď vrátil, byla už hluboká noc. Dveře do svatyně byly dokořán a valily se z nich obláčky kadidla. Na oltáři našel kadidelnici až po okraj nacpanou vonnými tyčinkami. Samotný stůl byl pokrytý obětinami. Xie Lian vstoupil, oltář si prohlédl a vzal z něj dvě masové buchty. Jednu podal Guzimu, druhou hrubě nacpal do úst Qi Ronga. To tělo bylo přece jen živé, a dokud Xie Lian nepřijde na to, jak z něj Qi Ronga vytáhnout, stále potřebuje jíst.

Qi Rong masovou buchtu vyplivl a zanadával na její mizernou chuť. Vzápětí trochu ustrašeně zavyl: „Hej, říkam ti… nevydáš mě Hua Chengovi, že ne?“

Xie Lian se ušklíbl. „Bojíš se?“

Neměl na tyhle nesmysly čas, tak se otočil a začal prohledávat hrnce s okurkami, ležící na zemi.

Qi Rongovo ego bylo pošramoceno. „Já a mít strach? To ty by ses měl bát! Nebeský úředník a takhle si dovolí kamarádíčkovat se s Nejvyšším. Ty…“

Během proslovu se jeho oči náhle zaostřily a upřely se na něco na Xie Lianově hrudi. Když se totiž princ shýbal, z přední části roucha mu vyklouzl řetízek s křišťálově čirým prstenem.

Princ si jeho upřeného pohledu nevšiml. Qi Rong se zeptal: „Bratranče korunní princi, co ti to visí na hrudi?“

Xie Lian měl v úmyslu ho ignorovat, ale popravdě ho to samotného zajímalo. Otočil se a prstem zahákl stříbrný řetízek.

„Tohle? Ty víš, co to je?“

„Přines to sem, podívám se a řeknu ti,“ vyzval ho Qi Rong.

„Jestli to víš, tak to řekni. Jestli ne, tak mlč.“

Qi Rong hořce zabručel: „Jsi vždycky tak protivný na lidi, kteří jsou ti blízcí! Považuješ se za tak úžasného, až se divím, že o té své skvělosti nevykřikuješ do širého světa.“

Princ zastrčil řetízek zpět do vnitřních vrstev roucha, přitiskl si ho ke kůži a látku uhladil.

„Pokud se považuješ za úžasného ty, tak jen pokračuj v mluvení. Spočítám všechna tvá slova a s každým budeš blíž k Hua Chengově čepeli.“

Aniž by si to uvědomil, používání Hua Chengova jména se začínalo stávat jeho zvykem.

Qi Rong se ušklíbl. „Mluvíš o něm, abys mě zastrašil, ale to ty budeš možná jednou mrtvý pod něčí čepelí! Nechceš se o té své věci dozvědět víc? Já, jeden ze Čtyř nejvyšších, ti to řeknu. Je to prokletá věc, přinášející neštěstí. Rychle se toho zbav! Zdá se ti, že už žiješ příliš dlouho? Nemůžu uvěřit, že sis to nechal u sebe.“

Xie Lian se narovnal. „Je to pravda?“

„Jasně! Říkám ti, že ať už ti to dal kdokoliv, člověk nebo duch, určitě neměl dobré úmysly!“

Princ si znovu dřepl. „Aha.“

„Co sakra myslíš tím svým aha?“ vykřikl Qi Rong.

Xie Lian se ani neobtěžoval otočit a na rovinu řekl: „To ‚aha‘ znamená jen tolik, že by musel být zázrak, aby ti někdo uvěřil. Rozhodl jsem se, že to budu dál nosit u sebe.“

Princ byl vždy k ostatním jemný a zdvořilý, ale ke Qi Rongovi se choval výjimečně chladně. Jeho bratrance to šíleně rozzuřilo a bez ustání nadával. Xie Lian už jen předstíral, že ho neslyší. Uvědomil si totiž, že přese všechno hledání nemůže najít hrnec s Banyue. Pomyslel si: „Možná už přišel Vládce větru a odvedl si ji?“

Qi Rong dál plácal, ale Xie Liana náhle přepadl pocit, že je něco špatně.

Bylo to zvláštní. Jeho bratranec se Hua Chenga očividně bál, tak proč se ho snaží neustále provokovat? Jako by… jako by se ho snažil záměrně rozptylovat!

Jakmile mu to došlo, Xie Lian se nenápadně pootočil a rychle na Qi Ronga pohlédl. Neuniklo mu, jak na okamžik vyčkávavě pohlédl vzhůru.

Princ následoval jeho pohled a mezi trámy na nevysokém stropě spatřil černě oděného muže. Záda měl přitisknutá k trámům a připomínal obrovského netopýra.

Xie Lian okamžitě tasil Fang Xin a vrhl meč vzhůru. Díky své pozici se muž dokázal útoku vyhnout jen tak, že se přetočil a spadl dolů.

Vyděšenému Guzimu vypadla z rukou masová houska a začal naříkat. Qi Rongova ústa byla zacpána Ruoyem dřív, než mohl začít křičet, vzápětí byl odtažen do kouta a pouta se mu utáhla ještě silněji. Xie Lian si zprvu myslel, že má proti sobě nějakého Qi Rongova nastrčeného poskoka, ale už po krátkém boji mu došlo, že mužův rychlý a agresivní styl je mu podivně povědomý. Mohl s naprostou jistotou říct, že někdo s Qi Rongovými schopnostmi neměl absolutně žádnou šanci si někoho takového podmanit. Vzápětí si všiml, že ten muž v druhé ruce něco svírá. Byl to černý hrnec s Banyue!“

Takže Vládce větru si ještě pro Banyue nepřišel?

Přesně v tom okamžiku princi došlo, koho má před sebou, a vyhrkl: „Malý Pei!“

Ukázalo se, že Malý Pei přišel ukrást Banyue, ale díky princovu neočekávanému návratu zde na sebe narazili. Nezbylo mu nic jiného než se schovat mezi dřevěnými trámy.

Ruoyem svázaný Qi Rong měl ze země na jeho skrýš dobrý výhled. Nemohl tušit, kdo se nahoře ukrývá, ale bylo mu jasné, že z toho může jen těžit. Bál se, že si princ číhajícího muže všimne, a schválně se ho snažil rozptýlit povídáním. K jeho smůle to nepomohlo.

Xie Lian nesl na sobě dva prokleté okovy a Pei Su byl ve vyhnanství, takže ani jeden z nich neměl duchovní sílu. Zbýval jim jen boj holými rukama, ale jakou měl Pei Su šanci v porovnání s osmi sty lety princova tréninku? Zanedlouho bylo po všem.

„Vrať mi ten hrnec!“

Xie Lian ve skutečnosti nečekal, že ho Pei Su poslechne, ale opravdu mu hrnec hodil nazpátek. To prince poněkud znejistělo – copak to bude mít s generálem Peiem mladším skutečně tak snadné? Vrátí mu Banyue jen proto, že ho o to požádal? Neměli by se ještě chvíli dohadovat?

Jenže ve stejnou chvíli, kdy mu Pei Su hrnec hodil, ho tiše varoval: „Pospěš si a jdi!“

V hlase mu znělo zřetelné znepokojení. Hrnec stále ještě letěl vzduchem a princ už se natahoval, aby ho zachytil, když keramická nádoba náhle změnila směr a vyletěla oknem ven. Vzápětí se zvenku ozval další mužský hlas:

„Opravdu jsi mě zklamal.“

Pei Suova tvář poklesla. „Generále!“

Společně s Xie Lianem vyběhli ze svatyně Pu Qi. A opravdu, na střeše protějšího domu spatřili stát Pei Minga.

Tentokrát na sobě neměl zbroj, pouze pohodlné roucho. Stál tam vysoký a štíhlý, zářivý jako slunce, jako dokonalý obraz ležérní bezstarostnosti. Hrnec zvolna doletěl k němu, zastavil se ve vzduchu vedle něj a zůstal se vznášet. Pei Ming líně opřel ruku o jílec meče a promluvil k Pei Suovi:

„Člověk se musí dívat na věci s nadhledem a na první místo klást svou kariéru. Jsi předurčen k velkým věcem, tak co to má být? Zkazíš si život kvůli malé holce? Jsi snad nedospělý kluk?“

Pei Su svěsil hlavu a nepromluvil.

Pei Ming pokračoval: „Dostal ses tak vysoko, to si vážně myslíš, že je snadné získat si takové postavení za pouhých dvě stě let? Vydláždil jsem ti cestu! Je snadné sestupovat dolů, ale o to těžší je vrátit se zpět na výsluní!“

Říká se, že na vrcholu moci je každý osamělý. Kdykoliv však nějaký nebeský bůh sestoupil na zem, obvykle vyhledával vysoká místa, protože čím byl výš, tím snáze mohl pozorovat vše pod sebou. I Xie Lian míval tenhle zlozvyk, ovšem poté, co jednou spadl z hradeb, ho na jakémkoli vysokém místě rozbolela noha, což ho z jeho zlozvyku rychle vyléčilo. Ve vesnici Pu Qi byl nejvyšší budovou dům představeného vesnice, jednoduchá stavba se střechou z tašek, a že si ji generál Pei Ming vybral, bylo z tohoto úhlu pohledu trochu úsměvné. Jenže nebyl čas se tím rozptylovat.

Xie Lian okamžitě pochopil, co má Pei Ming v úmyslu. Naposledy se snažil očistit Pei Suovo jméno tím, že veškerou vinu svalí na Ban Yue, a princ mu v tom zabránil. I když se Pei Ming před Jun Wuem tvářil, že to vzdal, opak byl zjevně pravdou.

Xie Lianova pověst byla zcela zničena poté, co se provalila jeho zlá role na Zlaté hostině, a sotva se dokázal starat o své vlastní záležitosti. Generál Pei to nejspíš považoval za dobrou příležitost oprášit staré záležitosti, najít Pei Sua a přivést ho i s Ban Yue zpět k Nebeskému soudu, aby se pokusil obnovit proces. Byl skutečně neústupný!

Pei Su však nevypadal z té vyhlídky příliš nadšený. Povzdechl si: „Generále, nechme už tu záležitost být.“

„Ty…!“

Pei Ming na něj podrážděně pohlédl. Muselo ho frustrovat, že je Pei Suem poučován zrovna před Xie Lianem. Chvíli mlčel, načež se ušklíbl: „No, tak se alespoň podívám na tu úžasnou dívku, která dokázala zmařit všechnu moji tvrdou práci.“

Natáhl ruku a vypadalo to, že má v úmyslu hrnec rozbít. To by samo o sobě neměl být problém, ale Xie Lian netušil, zda už se zranění Ban Yue vyléčila. Pokud ne, mohlo mít rozbití hrnce tragické následky. Proto se zamračil a připravil se na útok s výkřikem:

„Nerozbíjej ho!“

Jenže než se Pei Mingova ruka stihla hrnce byť jen dotknout, nádoba s hlasitým prasknutím sama vybuchla.

Vzduch kolem se naplnil hutným pachem okurek, dost silným, aby to slabšího člověka porazilo.

Pei Ming, stojící hned u hrnce, byl okamžitě celý pokryt okurkami a zůstal pod tou smradlavou sprchou celý zkoprnělý. Vzápětí se vzduchem rozlehl jasný a zvučný ženský hlas:

„Generál Pei je takový čestný muž!“

Ve zbytcích hrnce se zjevilo bíle oděné stvoření, zpočátku velké jen jako pěst, ale čím víc sebou vrtělo, tím víc rostlo.

Xie Lian překvapeně zvolal: „Má paní Vládce větru!“

V hrnci s okurkami nebyla Ban Yue, ale Shi Qingxuan! Schovala se v něm a pokropila Pei Minga přívalem okurek, ale na jejím vlastním třepotajícím se rouchu nebyla ani skvrnka.

Sebejistě přistála, rozmáchla se metličkou a pronesla: „Díky bohům, díky bohům. Ještě že jsem tu malou dámu předtím poslala pryč, jinak by dlouhým prstům generála Peie asi neunikla.“

Pei Ming, tolik pyšný na svůj šarm, vždy za všech okolností dokázal zachovat klid, přesto se teď celý páchnoucí okurkami cítil tváří v tvář Shi Qingxuan trochu žalostně.

„Qingxuan, proč se musíš pořád stavět proti mně?“

Být na jejím místě kdokoliv jiný, nejspíš dávno skončil rozsekaný na maděru. Ale při pomyšlení na bratra Shi Qingxuan si nakonec jen otřel okurky z obličeje, odhrnul si vlasy a se zaťatými zuby zavrtěl hlavou.

 „Ty! Raději se postarej, abych nezjistil, kam jsi tu dívku poslala, protože jinak můžeš čekat mou osobní návštěvu.“

Tón jeho hlasu nenechával nikoho na pochybách, že kdokoliv se odváží Banyue skrývat, postaví se tím proti němu a koleduje si o potíže. Shi Qingxuan však jen zatleskala.

„Opravdu? Není důvod to před tebou tajit, budu jen ráda, když ji přijdeš navštívit. Dobře poslouchej, ta dívka se momentálně zdržuje na hoře Yulong, v jeskyni hned vedle sídla Vládce deště. Odvážíš se tam přijít?“

Pei Ming po těch slovech protáhl tvář a jeho sebejistoty výrazně ubylo. Nakonec potlačil kyselý výraz a s vážnou tváří pronesl:

„Shi Qingxuan, jsi ještě mladá, což je důvod, proč v každé malicherné záležitosti ráda bojuješ za spravedlnost. Můžeš jen doufat, že toho později nebudeš litovat!“

Jak to dořekl, seskočil ze střechy a vydal se pryč. Spíš by se dalo říct, že kvapem vyklidil bojiště.

Xie Lian se cítil poněkud zmateně a měl dojem, že v sobě Pei Mingova poslední slova skrývají nějaký hlubší význam.

„Má paní, co tím myslel…?“

Shi Qingxuan lhostejně pokrčila rameny. „Nic než plané výhrůžky.“

Pei Su sledoval vzdalující se Pei Mingovu siluetu, a teprve pak přišel ostatní dva pozdravit.

„Vládce větru, Vaše Výsosti.“

Shi Qingxuan ho poplácala po ramenou. „Malý Pei, bylo od tebe velkorysé přijít a pokusit se zastavit svého generála. Dávej na sebe tady dole velký pozor a řádně nad sebou přemýšlej. Pokud bude příležitost, budu o tobě na Nebeském dvoře mluvit v dobrém, neměj obavu!“

Pei Su na okamžik oněměl: „Pak vám tedy má paní děkuji. Stále si však myslím, že jsi celou situaci špatně pochopila. Generál Pei takový obvykle není, jen si kvůli celé té záležitosti o mě dělá přehnané starosti. Kromě toho, víte, Vládce deště…“

Nejspíš se mu zdálo, že řekl až příliš, protože zavrtěl hlavou a založil si ruce na hrudi. „Sbohem.“

Oba dva sledovali, jak odchází. Teprve potom princ znovu promluvil:

„Vládce větru, ten Vládce deště, o které jsi předtím mluvila, to byl Vládce deště Huang?“

Shi Qingxuan se s úsměvem otočila. „Přesně tak. Úřadující Vládce deště se nevyměnil už celá staletí. Copak, potkal jsi ji? Znáte se?“

Xie Lian zavrtěl hlavou a tiše řekl: „I když jsem neměl tu čest se s Vládce deště setkat, jsem mu zavázán hlubokou vděčností.“

Shi Qingxuan se usmála. „Vida. Není mnoho těch, kteří se s Vládcem deště znají, ale ti, kteří ano, o něm nikdy neřekli křivé slovo. Tedy kromě Pei Minga.“

„Je mezi nimi nějaký spor?“

„Samozřejmě. Všichni, kteří se tak dlouho potulují po Horním dvoře, mají mezi sebou nějaký spor nebo zlou vůli. Můžu ti říct, že Vládce deště je Pei Mingovi trnem v oku.“

„Trnem v oku?“ podivil se princ. Vždycky považoval Vládce deště jen za někoho, kdo se stará jen o orání polí.

„Znáš Pei Minga,“ řekla Shi Qingxuan. „Má spoustu potomků a jeho vnuci jsou doslova všude. Před Malým měl v paláci Ming Guang ještě jiného zástupce generála. Také to byl jeho potomek, a také byl nejdřív jmenován a poté povýšen.“

Princ ohromeně zavrtěl hlavou. „Generál Pei musí mít mnoho talentovaných potomků.“

Jen málokdo se dokáže povznést tak snadno, jako by šlo jen o splnění jednoduchého domácího úkolu.

Shi Qingxuan rozevřela vějíř. „Byl to skutečný talent, dost podobný Pei Mingovi samotnému. Mocný, ale s mnoha zlozvyky. Často vyvolával problémy v doménách jiných bohů, ale protože měl tak mocného ochránce, nikdo se neodvážil protestovat nahlas. Až jednou začal dělat problémy ve starém sídle v království Yushi. Vládce deště Huang vychází ven jen zřídka a jeho pole se nachází hluboko v horách. Dokonce má přezdívku ‚Starý farmář z hlubokých hor‘. O to překvapivější bylo, že v okamžiku porazil tohoto Pei Mingova potomka jako by nic, odvlekl ho zpátky na Nebesa, předhodila Nebeskému císaři a ten ho odsoudil k vyhnanství.“

„Proč mi to zní tak povědomě?“ blesklo princi hlavou.

Shi Qingxuan pokračovala: „Nejdřív si Pei Ming myslel, že trest vyhnanství nic neznamená, protože si ho prostě za sto let vytáhne zpátky nahoru. Ale kolik se toho může v říši smrtelníků stát za sto let? Každý rok, dokonce každý den se jako záblesky světla objevují nové a působivé talenty, vlna za vlnou, sotva to dokážeš spočítat. Stačilo deset let, aby všichni věřící změnili svou modlu a po padesáti letech byl ten nebeský úředník úplně sám. Po sto letech už nikdo ani nevěděl, o koho šlo. Mladý nebeský úředník se zářnou budoucností přišel nazmar. Teprve když se objevil Malý Pei, našel si Pei Ming novou pravou ruku a nového následovníka, kterého si oblíbil.“

Možná jeho metody nebyly úplně správné, ale nebylo divu, že generál Pei dělal vše proto, aby Malého Peie vytáhl zpátky nahoru. Byl tu ošklivý precedens a on se bál, že o Malého Peie přijde.

Xie Lian si povzdychl. „Takový je lidský svět.“

Shi Qingxuan souhlasila. „Ano, příliš dlouhý pobyt v říši smrtelníků vždycky vyčerpá vůli i ducha.“

Oba si začali pokyvovat. Zatímco princ to dělal spíš podvědomě, Shi Qingxuan si kývala hlavou, co to šlo. Po chvíli si však princ vzpomněl na někoho velmi důležitého.

„Lang Ying! Ten chlapec!“

Stalo se toho příliš naráz a on na něj při všem tom vzrušení úplně zapomněl.

„Mluvíš o tom dítěti, které jsi přivedl z Rajského panství? Nebeský císař ho viděl a momentálně je u mě. Až budu mít příležitost, přivedu ti ho dolů.“

Xie Lian kývl a v duchu si pomyslel: „Ve svatyni Pu Qi mám stále ještě svázaného Qi Ronga a je tam to další dítě, nemohu dopustit, aby je někdo viděl.“

 Odpověděl tedy: „Jen bys s tím měl další starosti. Co kdybych si pro něj místo toho přišel nahoru?“

Shi Qingxuan potěšeně přikývla. „Proč ne! Shodou okolností bude brzy slavnostní hostina k příležitosti Svátku středu podzimu. Taková událost se koná jednou za rok, neměl by sis ji nechat ujít! Letos se vrátí i můj bratr, tak vás představím.“

Když mluvila o svém bratru, její tón byl plný hrdosti a Xie Lian se neubránil úsměvu. „Svátek středu podzimu, hm…“

Každý rok v tu dobu pořádala celá Nebesa hostinu, při které pro zábavu sledovali lidi v říši smrtelníků. Kromě toho se během hostiny konala také velmi důležitá hra, jakési velké finále slavnostní Bitvy lampiónů.

Takzvaný Lampion požehnání nebyla věc, kterou si mohl dovolit každý. Bohové během slavnostní hostiny soutěžili o to, kolik takových lampiónů každý nebeský úředník obdrží od věřících ve svém hlavním chrámu.

Bohové sice rádi prohlašovali, že je to jen hra, že ji není třeba brát vážně a že si z toho není třeba dělat hlavu, ale málokomu to bylo doopravdy jedno. Nenápadně tajili dech a doufali, že letos se do toho jejich věřící opřou. Jediný, kdo tento souboj neprožíval, byl sám Jun Wu, protože jeho palác samozřejmě každý rok zvítězil a lampionů mu dokonce rok od roku přibývalo. Byl tedy jediný nebeský úředník, který tuto „hru“ nebral vážně. Zbylí nebeští úředníci tak sice bojovali pouze o druhé místo, ale i tak byla konkurence tvrdá.

Za doby nejvyšší slávy paláce Xian Le byly princovy výsledky dechberoucí. Stál daleko před ostatními, hned vedle paláce Nejvyššího bojového boha, a nechal ostatní nebeské úředníky v prachu za sebou. Zato teď to bude smutný pohled. Xie Lian ani nemusel hádat, kolik těch Lampionů požehnání získá.

Rozhodně ani jeden.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--