Kapitola 96: Zmatená mysl a srdce, které se zdá až příliš laskavé 2

„Já…“ začal Xie Lian.

Než dokončil myšlenku, ruka na jeho chodidle stiskla silněji. Nohou mu vystřelila bolest a on sebou cukl.

Hua Cheng postupoval nesmírně jemně a ani bolest v noze nebyla nijak závratná, přesto princ nedokázal být netečný jako jindy. Možná za to mohla ona chlácholivá slova nebo se možná dosud ovládal až příliš, což se teď proti němu obrátilo.

Hua Cheng vycítil jeho napětí, okamžitě mu kotník sevřel pevněji a tiše ho utěšoval: „Neboj se. Brzy bude po všem, tak neměj strach.“

Xie Lian zavrtěl hlavou, ale Hua Chengovy ruce byly ještě opatrnější. Pracoval rychle, takže za chvíli držel tu malou jehličku mezi prsty.

„Dobře, je to hotové.“

Xie Lian zaostřil a všiml si, že hrot jehly se leskne jedem. Hua Cheng stiskl prsty a snadno ji rozdrtil na malý obláček černého kouře, který se vzápětí rozptýlil ve vzduchu.

Princ při tom pohledu pustil z hlavy všechny nepříjemné pocity. „Musí chovat opravdu silnou zášť. Běžný duch plodu by neměl mít takovou duchovní sílu.“

Hua Cheng vstal. „Máš pravdu. Určitě nevznikl z normálního potratu.“

Do místnosti vstoupil maskovaný muž se skloněnou hlavou. Nesl hliněný hrnec, který vzápětí uctivě podal Hua Chengovi. Xie Lian bezděčně sklouzl pohledem k mužově zápěstí, zda na něm zase uvidí prokleté okovy, ale tentokrát měl muž rukávy pevně stažené kolem zápěstí. Hua Cheng hrnec převzal, krátce si ho prohlédl a předal princi. Než se ho Xie Lian stihl vůbec dotknout, ozval se z hrnce tlumený zvuk dětského pláče a zdálo se, jako by uvnitř něco zběsile tlouklo na stěny. Hrnec se otřásal a nebezpečně kymácel.

Princ nádobu sevřel mnohem opatrněji, odlepil růžek pečeti a nahlédl dovnitř. Vzápětí mu po zádech přeběhl ledový mráz.

Na dně leželo cosi malého, vzdáleně připomínajícího člověka. Hlavu to mělo skrytou ve stínu, ruce a nohy sice vyvinuté, ale tenoučké a slabé. Nebylo to dohromady o moc víc než hrouda pokroucených orgánů.

Taková byla pravá podoba dětského ducha!

Xie Lian okamžitě hrnec znovu zavřel a kývl.

Kdysi slyšel o lidech, pátrajících po těhotných ženách těsně před porodem. Z jejich lůn nemilosrdně vyřezávali děti a měnili tak nenarozené plody v malé démony, buď aby s nimi škodili jiným, nebo aby je používali ke kouzlům - třeba na ochranu sebe, svého příbytku nebo přivolání štěstí. Malý duch plodu byl bezpochyby důsledkem právě takové krutosti. Jeho matka byla kdysi dost možná uctívačkou Xie Liana, jinak by v šatech svého ještě nenarozeného dítěte nezanechala zastrčený ochranný talisman.

Princ si pro sebe souhlasně zabručel a řekl: „Tohoto ducha jsi chytil ty, San Langu, ale nevadilo by ti, kdybych si ho vzal a prozkoumal? Už předtím jsem s ním měl tu čest na hoře Yu Jun, takže tohle je podruhé, co ho potkávám. Zajímalo by mě, jestli je to pouhá náhoda, nebo jestli jsou tu nějaké souvislosti.

„Pokud o něj stojíš, pak si ho prostě vezmi,“ kývl Hua Cheng. „Stejně bys ho zajal, i kdybych se neobjevil.“

Princ se pousmál. „Bylo by to pro mne mnohem náročnější.“

Byla to jen bezděčná poznámka, ale Hua Cheng přimhouřil oči. „Tak? A co jsi měl vlastně v plánu? Spolknout ho a pak si do krku zasunout svůj magický meč?“

Vlastně se trefil naprosto přesně.

Hua Cheng se sice tvářil naprosto netečně, ale Xie Lianovi neunikla jeho vzrůstající rozladěnost.

Instinkt mu napovídal, že pokud odpoví špatně, vyvolá ještě větší hněv. Zrovna když přemýšlel, co řekne, v žaludku mu lehce zakručelo a on bezmyšlenkovitě vyhrkl:

„Mám trochu hlad.“

Hua Cheng na něj vrhl nevěřícný pohled.

Xie Lian si uvědomil, jak divně to vzhledem k okolnostem zní, a v reakci na Hua Chengův výraz pocítil potřebu se ospravedlnit:

„Ale tentokrát je to pravda!“

O chvíli později se Hua Cheng s pobaveným odfrknutím zasmál.

Jeho smích rozptýlil všechny Xie Lianovy chmury. Poslouchal, jak se jeho hostitel napůl směje, aby nakonec řekl jen:

„Tak dobrá.“

Hua Cheng měl v plánu nechat pro prince uspořádat hostinu v Rajském panství, ale když Xie Lian slyšel slovo „hostina“, zdálo se mu to trochu přehnané. Místo toho navrhl, aby se šli projít, a během toho si koupili něco k jídlu.

V Rajském panství bylo docela teplo, takže jejich původně promáčené oblečení brzy uschlo. Xie Lianův dámský oděv byl poněkud nápadný, takže si od Hua Chenga půjčil sadu nového oblečení a převlékl se zpět do čistých bílých šatů. Poté oba zamířili ven.

I potom, co se od Rajského panství hodný kus vzdálili, bylo stále slyšet kvílení ducha plodu a vzduchem se nesly výkřiky „mámo!“, podtrhující jeho vytrvalost. Jenže ve Městě duchů vylo a naříkalo tolik démonů a duchů, že s nimi dětský nářek splynul a nakonec zanikl docela.

Na hlavní ulici bylo jako vždy rušno. Po obou stranách stály stánky a obchody s exotickými potravinami. Prodávali zde stejní démoni a duchové jako při jeho poslední návštěvě, ale tentokrát byl jejich postoj ke Xie Lianovi úplně jiný. Kráčeli vedle sebe s Hua Chengem tak blízko, až se dotýkali rameny, a všichni bizarně vyhlížející majitelé obchodů se jim klaněli, s úsměvem je vítali a téměř se mezi sebou prali o to, kdo je bude moci pozvat do svého obchodu. Xie Lianovi to připomnělo rčení o tom, že „lišce se dostává výsad tygra.“.¹

Obyvatelé vzdávali úctu Hua Chengovi, ale zároveň se všechny očí upíraly na Xie Liana, jako by ho posuzovali a odhadovali, kdo že to vlastně je, když si vykračuje bok po boku pána Města duchů. Volba procházky se mu už nezdála tak moudrá.

Hua Cheng oproti tomu vypadal, že se v centru zájmu stovek duchů a démonů cítí jako doma.

Vlídně se zeptal: „Co si dáš k jídlu?“

Xie Lian chtěl celé divadlo co nejrychleji ukončit, takže když konečně uviděl podnik, jehož nabídka působila docela normálně, ukázal tím směrem: „Tohle vypadá dobře.“

Dostalo se mu rázného odmítnutí: „Tam ne.“

„Proč?“ zeptal se princ zvědavě.

Hua Cheng neodpověděl, ale gestem mu naznačil, ať se podívá blíž. Xie Lian popošel. Když prodavač uviděl, že se zastavili před jeho podnikem, vzrušeně si mnul ruce, jako by se nemohl dočkat, až je pohostí. Nervózně, ale energicky leštil stoly, židle a lavice a nepoužíval k tomu nic jiného než svůj vlastní dlouhý a široký jazyk.

Ačkoliv se misky a příbory po olíznutí leskly čistotou a vlhkostí, takže vypadaly jako nové, Xie Lian nezaváhal a rychle spěchal pryč. Po několika dalších krocích uviděl další podnik, tentokrát s kuřecí polévkou. Vypadal čistě a upraveně. Na ceduli přede dveřmi stálo: „Domácí kuře, pomalu tažený vývar. Čerstvý, zaručeně nezakalený.“

Princ se u dveří zastavil. „Ach, kuřecí polévka. Co takhle misku?“

Hua Cheng však znovu zopakoval: „Tady také ne.“

Xie Lian zamrkal. „Je problém s talíři nebo s kuřetem?“

Hua Cheng ho nasměroval k obchodu, odhrnul závěsy u dveří a gestem mu naznačil, aby se podíval. Zvědavý princ nakoukl dovnitř a okamžitě oněměl. Pod obrovským hrncem v kuchyni doutnal oheň a z hrnce stoupala pára. Uvnitř seděl velký muž s kohoutí hlavou korunovanou jasně červeným hřebenem a ve vroucí vodě se spokojeně koupal. Vedle stálo mnoho kbelíků s pepřem, solí, bylinkami a dalším kořením.

V přední části obchodu jeden zákazník zavolal: „Šéfe, přidejte do polévky víc soli! Je to nevýrazné!“

Aniž by koupající se muž opustil hrnec, popadl velkou hrst soli, rozsypal si ji po hrudi a hadrem si ji silně vetřel do kůže, nejspíš aby zlepšil chuť.

Pak ze sebe vydal dlouhé zakokrhání: „Kykyrykýýý!“

Xie Lian spustil závěsy a rychle vycouval.

Po dlouhém procházení konečně našli obchod, jehož specialitou byly „autentické pochoutky z říše smrtelníků“. Princ měl sice ohledně „autentičnosti“ svoje pochybnosti, protože pokud věděl, smrtelní kuchaři nepoužívali k přípravě špízů maso z obřích a těžko ulovitelných nestvůr. Nicméně ve srovnání s ostatními byl tento obchod nejnormálnější.

Jakmile se posadili, dav duchů, táhnoucí se za nimi, je okamžitě dohnal a obklopil. Mnozí se dožadovali, aby mohli k jídlu svého pána přidat vlastní pochoutky. Vepřový řezník s sebou nesl tlustou bílou lidskou nohu, silně do ní plácal a drsným hlasem volal:

„Můj pane! Nedáte si čerstvé stehno? Právě ho přivezli!“

Dav na něj zařval: „Táhni s tím pryč! Myslíš, že by pánův přítel jedl takové svinstvo? Máš ho za Zeleného ducha? Možná, že tvá vlastní stehna by mu chutnala víc!“

„Vždyť to smrdí krví, vážně nechutné!“

Vepř však skutečně zvedl svoji prasečí nohu a vykřikl: „Pokud to mému pánu a jeho příteli udělá radost, moje noha je jim k dispozici! Říkám vám, že maso na mém starém stehně je stále šťavnaté!“

Xie Lian neovládl svůj úsměv, sklopil hlavu a pustil se do své kaše. Hua Cheng dav kolem sebe ostentativně ignoroval, takže se duchové a démoni snažil o to horlivěji protlačit své zboží Xie Lianovi.

„Podívejte na mou pouliční specialitu! Šťáva z mozků! Mozky speciálně vybraných netvorů, každý se kultivoval přes padesát let! Přivoňte si k té lahodné vůni, dobrý pane!“

„Tenhle pudink z kachní krve je opravdu lahodný, kvák! Podívej, kvák! Je to čerstvě vyříznuté z mého vlastního těla, kvák! Nechcete ochutnat, kvák?“

„Naše ovoce je čerstvě utržené přímo ze hřbitova, nikdo jiný takové nenabízí! Kdyby nevyrostlo na mrtvolách, tak ho ani nesbírám, to je čistá pravda, ani slovo lež!“

Všichni m nabízeli hory a hory jídla, tolik, že měl Xie Lian problém si všechno prohlédnout, a tak jen donekonečna děkoval. Nechtěl tuhle vlnu vroucí náklonnosti nijak shazovat, ale zároveň bylo opravdu těžké přijmout tolik poněkud exotických pochutin. Přes změť nabídek spatřil Hua Chenga, jak si rukou podpírá tvář a sleduje ho se spokojeným úsměvem.

Xie Lian se rozhlédl kolem sebe, odkašlal si a tiše zašeptal: „San Langu…“

Teprve potom Hua Cheng promluvil: „Nemusíš si jich všímat, gege. Jsou jen vzrušení, protože k nám přišel host.“

Jeden duch se okamžitě bránil: „Můj pane, tohle neříkej! My bychom se nevzrušovali jen tak kvůli někomu! Jestli je náš pán jako náš dědeček, pak pánův přítel je jako náš prastrýc!“² nt-family: Calibri; mso-fareast-language: EN-US; mso-fareast-theme-font: minor-latin;">[2]

„Ano, ano! Samozřejmě že se musíme vzrušovat, když se objeví náš prastrýc!“

Xie Lian nevěděl, jestli se smát nebo brečet, a přemýšlel, co tím vlastně chtějí říct.

Hua Cheng zavelel: „Přestaňte s těmi nesmysly! Ticho!“

Dav duchů okamžitě souhlasil: „Ano pane! Náš pán má naprostou pravdu, budeme ticho. Jeho přítel není žádný prastrýc!“

Vtom se několik ženských duchů, dosud se tiše chichotajících stranou, konečně neudrželo a zvolalo:

Hej! Ty… nejsi ty ten bratříček Daozhang, který řekl Lan Chang, že se mu nepostaví?“

Xie Lian se málem udusil kaší.

Zástup duchů se zatvářil, jako by odhalil velké tajemství, a vzápětí doslova vybuchli vzrušením:

„No do prdele! Máš pravdu!“

„To je on! Je to on! Lan Chang nám o něm povídala!“

Chytřejší duchové spěšně zacpávali ústa svým méně bystrým žvanivým kolegům. Hua Cheng však ta slova rozhodně nemohl přeslechnout. Xie Lian na něj opatrně pohlédl. Střetl se s nečitelným pohledem a nakrčeným obočím, jako by se Hua Cheng snažil pochopit, co má to „nepostavení se“ znamenat. Původně to byla výmluva, kterou princ použil, aby se zbavil dotěrného ženského ducha, a i když si z něj tehdy dav dělal legraci, nebral si to nijak osobně.

Jenže teď, když mu ta slova vmetli do tváře přímo před Hua Chengem, dokázal jen rudnout a přát si, aby se ocitl nejméně metr pod zemí.

Vypadalo to, že Hua Cheng trpělivě čeká, co z něj vypadne, ale jak se něco takového dalo vysvětlit? Měl mu snad s vážnou tváří tvrdit, že ve skutečnosti není impotentní?

Xie Lian proto chabě dokončil: „Já… už jsem dojedl.“

Nebyla to lež, opravdu měl dost, a pod touto záminkou se okamžitě zvedl a vyběhl z obchodu pryč. Za ním se táhl dav duchů s horami lahůdek a exotických pokrmů a bez ustání volal:

„Můj pane, můj pane! Vy už nebudete jíst?“

Hua Cheng spěšně zamířil za ním, ale ještě před tím se na okamžik ohlédl a poručil: „Vy jděte pryč.“

Dav duchů se rozprchl jako kouzlem. Xie Lian pospíchal náhodným směrem, ale když viděl, že ho rozjařený dav nesleduje, zpomalil tempo a počkal na Hua Chenga. Ten se zanedlouho objevil a s rukama sepjatýma za zády vážně pronesl:

„Netušil jsem, že máš takovou strašlivou nemoc.“

„Nemám!“ Xie Lian se podvědomě toužil obhájit, ale nakonec jen zoufale zaúpěl: „San Langu!“

Hua Cheng kývl a nasadil nesmírně vlídný a poslušný výraz, o jehož upřímnosti se však dalo pochybovat: „Dobře. Chápu, už o tom neřeknu ani slovo.“

„Nějak se mi tomu nechce věřit.“

Hua Cheng se zasmál. „Přísahám, že na tomto světě nenajdeš člověka, kterému bys mohl věřit víc než mě."

Princ se při té známé odpovědi zasmál, potom zvážněl a pomalu se zeptal: „San Langu, řekni… Víš, kde je chrám Tisíce světel?“

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Dopředu se omlouvám, příští neděli jednu kapitolu vynechám. Ve čtvrtek odjíždím pryč a navíc mi stojí jedna esej, se kterou prostě musím pohnout. :( Kéž by se psala s takovou radostí jako tenhle překlad, ale ono ne...

---

1 Doslova „Liška přebírá moc tygra“ je podobné našemu „hřál se na výsluní cizího úspěchu“. Zkrátka se mu dostalo „zdání síly“ jen proto, že má po svém boku někoho silnějšího.

^↩

2 Přirovnávání druhých ke svým starším příbuzným je trochu přehnané vyjadřování úcty. Číňané (a nejen oni) mají přísnou hierarchii podle věku a oslovení někoho titulem náležícím osobě starší, než je oslovující, dotyčný snižuje své vlastní postavení a vyzdvihuje druhého. Nemá to co dělat se skutečným věkem Hua Chenga. V originále někde třeba Qi Rong označuje sám sebe jako „tento předek“, což zase bezostyšně zvyšuje vlastní důležitost. Já to přeložila vzhledem ke kontextu, ale je to taková drobná zajímavost.

  ^↩