Kapitola 95: Zmatená mysl a srdce, které se zdá až příliš laskavé 1

 V tu chvíli Xie Lian vytřeštil oči.

Ještě nikdy v životě si vůči němu nikdo nic takového nedovolil.

Zaprvé na to nikdo neměl odvahu, zadruhé by to ani nikomu nedovolil. Tahle osoba však byla rychlá jako ďábel a objevila se dřív, než vůbec pomyslel na obranu.

Zmítal se mezi vyděšením a zlostí, máchal rukama a zoufale se snažil toho druhého odstrčit. Ale místo toho se jen víc a víc dusil velkými doušky vody a z úst mu jako křišťálové vodní korálky tryskaly bublinky vzduchu. Obrana pod vodou mu nebyla moc platná. Ruka kolem pasu se sevřela pevněji, cizí tělo se k němu přitisklo blíž a uvěznilo tak Xie Lianovy zápasící ruce na jeho vlastní hrudi. Nedokázal se ani pohnout, rty měl stále pevně uvězněné a polibek se víc a víc prohluboval. K jeho překvapení mu však došlo, že mu do úst pomalu proniká proud jemného, chladivého vzduchu. Otupělý a bezmocný Xie Lian se začal smiřovat se svým osudem, když konečně jasně spatřil tvář onoho útočníka.

Byl to Hua Cheng.

S tím poznáním přestal bojovat a v hlavě se mu objevil nespočet myšlenek, naprosto nesouvisejícch s jeho podivnou situací. Jako například: „Tak on to je Hua Cheng! Není divu, že má tak chladné rty!“ nebo „Duchové nepotřebují dýchat, ale on mi přesto předává vzduch?“ a „Copak se duchové ve vodě nepotopí?“

Vtom Hua Cheng otevřel oči. Princ mu z těsné blízkosti hleděl do temných zornic. Na okamžik ztuhl, ale hned na to se zase začal vzpírat, mával uvězněnýma rukama jako hloupá a nešikovná kachna, která sama sebe stahuje pod vodu. Hua Cheng máchající ruce snadno zastavil, a i s ním v sevření rychle plaval nahoru. Netrvalo dlouho a oba se ocitli nad hladinou.

Voda byla ledová a vzduch studený, přesto Xie Lianovi hořelo celé tělo. Jakmile se dostali nahoru, chtěl se od Hua Chenga okamžitě odtáhnout, ale oblak černého kouře stále ještě kroužil nad vodou a bleskově se k nim vrhl. Xie Lian stihl jen pootočit hlavu, než ho Hua Cheng stáhl za temeno zpět pod vodu. Jejich ústa se od sebe za tu dobu oddělila sotva na zlomek vteřiny, než byla znovu pevně spojena. Princ už měl z polibku rozbolavělé rty a zdálo se mu, že snad zešílí. Kdyby si k němu toto dovolil kdokoliv jiný, už dávno by ho probodl mečem, ale k jeho smůle to musel být zrovna Hua Cheng. Xie Lian naprosto netušil, co má dělat, a rozrušením mu div netekly slzy. Vtom se za Hua Chengovou hlavou jakoby odnikud zjevily tisíce a tisíce stříbrných motýlů, kteří se prodírali vodou vzhůru.

Záplava motýlů vystřelila nad hladinu jako střela s ocelově lesklými křídly. Během okamžiku dětský duch vykřikl bolestí, černý kouř se rozptýlil a okamžitě se pokusil uniknout do stran. Síť motýlů ho však nepropustně obklopila a uzavřela do sebe. Ať se bránil sebevíc, nedokázal sevření prolomit. Hua Chengovy oči se ani na okamžik neodtrhly od princových a i s ním v objetí se ponořil hlouběji do vody. Po chvíli se jejich rty konečně rozdělily.

Z Xie Lianových rtů vytryskl další proud vzduchových bublinek. Hua Cheng uvolnil ruku a vyhodil kostky, které se ve vodě prudce roztočily s takovou rychlostí, že vytvořily silný vířivý proud. Když se konečně zastavily, oba muži zase mířili k hladině.

Tentokrát nebyl břeh daleko a Hua Cheng pobídl Xie Liana, aby se pustil do plavání. Princ neměl tušení, kam je kostky přenesly, ale břeh byl plný světel a halasících lidí, tak blízko, a přece tak daleko. Za nimi, nad vodou, vystřelil k obloze roj motýlů s uvězněným oblakem černého kouře. Letěl směrem k slabým světlům v dálce a zanechával za sebou ozvěnu táhlého nářku dětského ducha:

„Maaaamíííí!“

Hua Cheng s Xie Lianem vylezli na břeh a ztěžka dosedli na zem. Jak tak na sebe hleděli, princ měl konečně příležitost si Hua Chenga pořádně prohlédnout.

Ve skutečnosti se jejich cesty rozdělily jen na několik dní, ale jemu to připadalo jako rok. Když se naposledy viděli, vypadal Hua Cheng půvabně, ale přesto jinak. Tentokrát se zdál být o několik let starší. Tvář byla stejně půvabná, jako by prozářená vnitřním světlem. Neuvěřitelně světlá pleť kontrastovala s vlasy černými jak havraní křídla, jejichž jeden pramen visel podél tváře zapletený do tenkého copánku propleteného červenou šňůrkou.

Xie Lian si poprvé uvědomil, že se Hua Chengovy vlasy uprostřed čela sbíhají do malého V, díky němuž vypadá jeho tvář ještě svůdněji a lépe tvarovaná.¹ Černá páska přes oko mu dodávala výhružný vzhled, tak protikladný od jinak rafinovaného půvabu. Vytvářelo to téměř dokonalou rovnováhu.

Hua Cheng svraštil obočí, jako by se snažil ovládnout. Poté, co několikrát vydechl, konečně promluvil mnohem tišeji než kdykoliv předtím.

„Vaše Výsosti, já…“

Z Xie Liana kapala voda od hlavy až k patě. Rty měl oteklé, pohled prázdný, a teprve po hodné chvíli dezorientované omámenosti zamumlal: „Já… já… já…“

Jeho koktavé já pokračovalo, dokud náhodně nevyhrkl: „Já mám trochu hlad.“

Hua Chenga tím zaskočil.

Princ se ještě nevzpamatoval z šoku a zmateně pokračoval: „Vlastně ne. Já… já… jsem trochu ospalý.“

Otočil se zády k Hua Chengovi, dřepl si na zem a rukama šátral kolem sebe, jako by něco hledal.

„Ztratil jsi něco?“ zeptal se Hua Cheng nejistě.

Xie Lian se na něj neodvážil podívat a koktavě řekl: „Hledám jednu věc. Svůj bambusový klobouk. Kde je můj bambusový klobouk?“

Kdyby se na tuto scénu dívali diváci, určitě by volali: „S ním je konec! Zbláznil se!“ Ale ve skutečnosti byl princ prostě do hloubi duše otřesen, protože něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Z toho šoku se nedokázal vzpamatovat.

Stále lezl po čtyřech, šouravě se vzdaloval zády k Hua Chengovi a mumlal: „Nemůžu ho najít… Budu muset pryč. Jít se domů najíst. Musím se ještě poohlédnout po nějakém šrotu…“

Hua Cheng ho mlčky sledoval, než řekl:  „Mrzí mě to.“

Xie Lian podle hlasu poznal, že se k němu přibližuje, vyskočil na nohy a vykřikl: „Už musím!“

Znělo to, jako by volal o pomoc. Hua Cheng spěšně vyhrkl: „Ne!“

Xie Lian se stejně pokusil uprchnout, ale sotva po několika krocích se mu podvrtla noha a on se zřítil zpět na zem. Když se ohlédl, všiml si krvavé stopy – jehla, zabodnutá do jeho chodidla zajela ještě hlouběji.

  Hua Cheng ho okamžitě chytil za kotník a znepokojeně se zeptal: „Co se děje?“

Princ se pokusil nohu odtáhnout. „Nic, vůbec nic. Nebolí to, je to v pořádku!“

Hua Cheng se mírně rozzlobil: „Jak to může nebolet?“

Pohnul rukama a skutečně se mu chystal sundat botu!

Vyděšený Xie Lian se znovu plazil pryč a přitom volal: „Ne, nenene, to vůbec není nutné!“

Snažil se odplazit a Hua Cheng ho odmítal pustit. Byla to bizarně chaotická scéna a pochopitelně neunikla lidem na břehu. Vlnící se dav, štěbetající a žvanící skupiny kdejakých podivínů, ti všichni se k nim houfně vrhli, obklopili je a volali:

„Kdo to tam je? Jak se opovažujete? Copak nevíte, co je to za místo? Už jste mrtví, nebo se o to teprve snažíte? Já… sakra, to je náš pán!“

Dav duchů okamžitě zařval jako jeden muž: „Dobrej den, ctěnej pane!“

Xie Lian v duch zaúpěl a zoufale si přál být neviditelný. Byli ve Městě duchů!

V davu poznával docela dost tváří, které si matně pamatoval z poslední návštěvy, dokonce zahlédl i prasečího prodavače. Spolu s Hua Chengem byli promočení od hlavy k patě a obklopení nespočtem démonů i duchů, kteří je zaujatě pozorovali. K tomu všemu byl jeho kotník stále v sevření Hua Chenga a ten nevypadal, že by ho chtěl jen tak pustit. Z prince konečně spadl i poslední zbytek omámení. Nemohl však tušit, že jakmile dav duchů poznal Hua Chenga, začal v ještě větším vzrušení volat:

„Můj pane! Chystáte se někoho znásilnit? Potřebujete pomoc? Můžeme podržet ruce a nohy!“

„Vypadněte!“ zavrčel Hua Cheng.

Dav duchů se spěšně vzdálil. Ale i když je pozorovali jen zpovzdálí a neodvažovali se přiblížit, Xie Lian by se stejně nejraději hanbou propadl pod zem, protože Hua Cheng se postavil, sehnul se k němu a jemně ho zvedl do náruče. Dlouhými kroky se vydal od jezera pryč.

Xie Lian byl stále oblečený v ženských šatech a mohl být jen rád, že už nemá břicho vycpané polštářem, jinak by situace vypadala ještě šíleněji. Ta představa ho nakonec zcela vrátila do reality. Začal se v Hua Chengově náručí vrtět a vzpírat, ale když neuspěl, jen si tiše odkašlal.

„San Langu, je mi to líto. Byl jsem trochu bez sebe, je to poněkud trapné.“

To, co se před chvílí odehrálo, pro něj byla opravdová rána. Možná bylo slovo ‚rána‘ poněkud přehnané, ale nakonec to byl jeho první polibek. A nejen kvůli tomu. V minulých stoletích se ho vícekrát svůdné ženské přízraky pokoušely zlákat na svá nahá těla, ale Xie Lian kvůli tomu nikdy nebyl v rozpacích. Tak proč teď ano? Bylo to snad proto, že ho Královský preceptor učil bránit se ženským úkladům, ale nepomyslel na muže? Neměl s něčím takovým žádné zkušenosti, a proto pochopitelně nevěděl jak reagovat.

Vlastně se při vzpomínce na své chování trochu styděl. Možná reagoval přehnaně? San Lang to přece myslel dobře, nemohl za to, že zpanikařil, kvůli čemuž to došlo až sem. Opravdu jednal až příliš nezdvořile.

Hua Cheng však zavrtěl hlavou. „Žádné omluvy. To já jsem překročil hranice a urazil tě. Provinil jsem se, a za to se omlouvám.“

Xie Lian si oddechl, když pochopil, že si to nevzal osobně.

„Byl jsem v zoufalé situaci a ty ses mi jen snažil pomoct. Navíc o nic nešlo. Ale, vidíš…,“ náhle si vzpomněl na to, kde se vlastně setkali, „San Langu, jak to, že ses tam objevil? A kde je ten dětský duch?“

Hua Cheng zavrtěl hlavou a odpověděl tónem, který nesnesl odpor: „Nejdřív ti ošetřím zranění.“

Během jejich výměny názorů došli k velké přepychové budově. Xie Lian vzhlédl a spatřil nad vchodem viset nápis „Rajské panství“.

Ohromeně se nadechl. Opravdu bylo vyhořelé Rajské panství tak rychle přestavěno? A vypadalo úplně stejně jako to staré! Měl však stále výčitky svědomí, takže se styděl na to zeptat. Hua Cheng s ním v náručí vstoupil a posadil ho na starý známý černý nefritový divan. Xie Lian seděl a Hua Cheng napůl klečel pod ním, držel princovu zraněnou nohu a zkoumal v jeho podrážce drobný vpich zbarvený krví.

Princ se v této pozici cítil skutečně nepříjemně. Nesouhlasně vykřikl a pokusil se postavit, ale Hua Cheng ho strčil zpátky. Bez zaváhání mu sundal botu a ponožku.

Zraněná noha byla shodou okolností právě ta s prokletými okovy. Kresba černého řetězu tvořila silný kontrast k čistě bílému kotníku. Hua Cheng se na něm jen na okamžik zastavil pohledem a vzápětí přitiskl dlaň na Xie Lianovo zranění.

„Možná to bude trochu bolet,“ řekl. „Nemusíš to potlačovat. Klidně křič.“

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Absolutně netuším proč, ale v angličtině se těm vlasům sbíhajícím se do čela říká „vdovský vrcholek“. ^↩