Kapitola 97: Verše skládané za dlouhé noci; vůně vycházející z červených rukávů

¹

Xie Lian už odpověď vlastně tušil, ale dostal úplně jinou reakci než očekával.

Hua Cheng totiž chvíli mlčel, a potom vyhrkl: „Omlouvám se.“

„Cože?“ Princ na něj nechápavě pohlédl. Byl tu snad nějaký důvod k omluvě? Pokud „chrám Tisíce světel“ nebyl něčí vtip, mohl za tím stát jedině Hua Cheng. Ať už to byla jeho práce nebo ne, neměl za co se omlouvat.

Hua Cheng nic víc neřekl, jen mu gestem naznačil, aby pokračovali v chůzi. Princi tak nezbylo nic jiného než ho následovat ulicí. Po krátké chvíli se před nimi za zatáčkou otevřel široký výhled na oslnivý, téměř nadpozemský chrám,

Xie Lian zatajil dech.

Říše duchů byla celá zbarvená do kouřově temných a živě karmínových odstínů, a v té zlověstné atmosféře se jevil kontrast zářivě osvětleného chrámu jako z jiného světa. Bylo to, jako by z chaotického a hlučného pandemonia Města duchů hleděl do slunečného ráje, slibujícího osvícení. Každého musel pohled na chrám i proti jeho vůli naplnit okouzlením a úctou.

Xie Lian stál s hlavou zakloněnou a chrám si prohlížel. Chvíli trvalo, než dokázal promluvit:

 „Nevím, co říct…“

I Hua Cheng vzhlédl. „Blížil se Svátek středu podzimu a já předpokládal, že se nejspíš připojíš k jejich každoročním nudným zábavám. Tak jsem pro tvé pobavení zařídil lampiony, abych ti večer trochu zpestřil a pobavil tě.

Jeho způsob „zpestření“ byl poněkud šokující. Kvůli „pobavení“ Xie Liana postavil chrám a vypustil tři tisíce Lampionů požehnání!

Hua Cheng zase sklonil hlavu, upravil si rukávy a dodal: „Neměl ses dozvědět, že to byla moje práce. Byl to jen takový můj rozmar. Postavil jsem tvůj chrám uprostřed tak nevhodného místa a teď jen doufám, že se tě to nedotklo.“

Xie Lian okamžitě zavrtěl hlavou. Hua Cheng o té věci mlčel jen z upřímných obav, že mu způsobí potíže. Co na to říct? V tuhle chvíli by další poděkování nejspíš nepadlo na úrodnou půdu.

Princ se zhluboka nadechl a dál si obdivně prohlížel chrám Tisíce světel.

O něco později naklonil hlavu: „Je to nádherný chrám. Umělecké a řemeslné zpracování je úžasné, tohle přece nemohlo být postaveno za pouhý den. San Langu, jak dlouho už tu ta budova stojí?“

Hua Cheng se usmál. „Máš dobré oko, gege. Samotný chrám byl postaven už před mnoha lety, ale nikdy jsem pro něj nenašel využití a tak byl dlouho zavřený. Nikdo nesměl dovnitř. Vlastně bych ti měl poděkovat, že jsi pro něj konečně našel využití a že mohl být obnoven.“

Xie Lianovi se ohromně ulevilo. Pokud byla ta stavba postavena za jiným účelem a potom stála nevyužívaná, padl na ni výběr jen pro to, že byla po ruce. Cítil by se dost nepříjemně, kdyby ten chrám postavili jen kvůli němu. Na druhou stranu, vzhledem k povaze pána Města duchů by nebyl žádný div, kdyby jeho jedinou motivací byla touha se pobavit. Prince sice zajímalo, proč je zrovna tato budova tak odlišná od zbytku staveb Města duchů, ale nechtěl se dál vyptávat. Přílišná zvědavost nebyla zdvořilá, ostatně člověk se někdy mohl dozvědět i to, o co nestál.“

„Chceš se podívat dovnitř?“ zeptal se Hua Cheng.

Xie Lian potěšeně kývl: „Samozřejmě!“

Bok po boku kráčeli branou po cestičce dlážděné ohlazenými kameny. Rozlehlý interiér chrámu byl otevřený směrem k nádvoří, ale uvnitř nebylo vidět žádnou božskou sochu ani podložky na klečení.

Hua Cheng si toho byl vědom. „Připravoval jsem to tu ve spěchu. Doufám, že ti to takhle nevadí.“

Princ se pousmál. „Vůbec ne. Je to tu hezké. Velmi, velmi hezké. A je dobře, že tu není žádná modla ani polštáře. Budu jen rád, když to tak zůstane. Ale jak to, že nad branou nevisí zakládací deska?“

Nebylo to míněno jako kritika, ale nemohl si nevšimnout, že uvnitř chrámu byl i na ohlazených kamenech dláždících cestu mělce vyryt nápis „chrám Tisíce světel“, zatímco obvyklá zakládací deska nad vchodem chyběla. Nemohlo to být pouhé nedopatření a prince to pochopitelně zaujalo.

Hua Cheng se ušklíbl. „Důvod je vlastně snadný – ve skutečnosti se nikdo ve Městě duchů nevyzná v kaligrafii. Jen si vezmi ten dav na ulicích, jsou rádi, když dokáží rozeznat všechna písmena. Máš gege rád nějaké známé mistry kaligrafie? Pozvu je, aby mi pomohli zakládací desku vytvořit. Ještě lepší by bylo, kdybys ji vytvořil ty sám. Rovnou bychom ji zavěsili, to by bylo skvělé.“

Při řeči ukázal nad oltář ve velkém sále. Tvořil ho dlouhý jadeitový stůl, na němž byly spořádaně naskládány různé obětiny a kadidelnice, mezi nimiž byly položeny dokonce i štětce, kalamáře a papír. Budilo to osvěžující dojem vzdělanosti.

Přiblížili se ke stolu a princ ukázal rukou: „A co kdybys mi tu pamětní desku napsal ty sám?“

Hua Chengovi se mírně rozšířily oči údivem. „Já?“

„Ano.“

„Opravdu chceš, abych to psal já?“ Hua Cheng na sebe pro jistotu namířil prst.

„San Langu, řekl jsem něco špatně?“ princi neuniklo, jak zvláštně se pán Města duchů tváří.

„Ne, nic se neděje, jen…“

Xie Lian viditelně čekal na odpověď, a tak Hua Cheng zaťal pěsti a trochu bezradně odpověděl: „Jak chceš. Ale jde o to, že píšu hrozně.“

Tohle bylo něco nečekaného. Princ si doteď nedokázal představit, že by Hua Chengovi něco nešlo. „Hrozně? Napiš něco, podívám se.“

„Opravdu chceš, abych psal?“ ujistil se znovu Hua Cheng.

Xie Lian vytáhl několik čistých listů papíru, úhledně je srovnal na oltářním stole a vtiskl mu do rukou jemný fialový štětec. „Pojď.“

Hua Cheng si provizorní psací stůl prohlédl. „Dobře, jak chceš. Ale nesměj se mi.“

„Nebudu.“

Hua Cheng sevřel štětec a s vážnou tváří se pustil do psaní. Xie Lian stál těsně vedle něj a bedlivě ho sledoval. Čím déle se však díval, tím víc mun poškubávaly koutky úst. Opravdu se snažil ovládat, ale copak to šlo?

Hua Cheng plnil papír šílenými čmáranicemi a při Xie Lianovu výrazu napůl varovně, napůl žertem zvolal: „Gege!“

Xie Lian se okamžitě zatvářil provinile. „Omlouvám se.“

Nechtěl se smát. Opravdu nechtěl. Ale Hua Chengovo písmo bylo opravdu tak legrační!

Ze všech šílených rukopisů, které kdy viděl, se žádný ani z poloviny nevyrovnal Hua Chengově divoké práci se štětcem. Tolik násilných tahů, taková zosobněná krutost k samé podstatě písma! Mistři kaligrafie by při pohledu na jeho dílo nejspíš na místě zemřeli hrůzou. Xie Lian nakonec s vypětím všech sil dokázal rozeznat znaky pro „moře“, „mrak“ a „vrchol“, a s pomocí dalších pokroucených tahů odhadl, že Hua Cheng si vybral k psaní tyto verše:

„Žádná voda tě neuspokojí, když jsi překročil moře,

Žádný mrak není krásnější než ten, který korunuje vrchol.²

Xie Lian musel napnout všechny své síly, aby se nerozesmál při pomyšlení na to, že Hua Cheng, pán Říše duchů a obávaný na Nebesích i v pekle, má v oblibě poezii a ještě si vybral zrovna takové verše. S posledním máchnutím štětce bylo dílo dokončeno a Hua Cheng s nuceným klidem přihlížel, jak princ oběma rukama zvedl papír s výsledkem jeho snažení.

 „Hm. To není zlé. Máš velmi osobitý styl, je to takové… jednotné, velmi ucelené.“

Hua Cheng odložil štětec a s mírným úsměvem přimhouřil oči. „Myslíš chaotické?“

Xie Lian dělal, že ho neslyší, a pokračoval snahou o nezaujatý komentář. „Po pravdě řečeno, není těžké psát dobře, těžší je vytvořit si svůj vlastní styl. Kdyby to mělo prostě jen vypadat hezky, ničím by se to nelišilo od tisíců jiných textů. Bylo by to prostě obyčejné. San Langu, máš dobré základy, profesionální přístup, talent překonat hory…“

Následovaly ještě další dvě rčení: schopnost dosáhnout nebe a překonat nemyslitelné.³ Nic lepšího prince nenapadlo, vymýšlet pochvaly na místě bylo dost obtížné. Hua Cheng jen stál, a čím déle poslouchal, tím výš mu stoupalo obočí.

„Opravdu?“ zeptal se nakonec pochybovačně.

„Kdy jsem ti San Langu lhal?“

Hua Cheng zvolna přihodil do malé zlaté nádobky na kraji stolu několik kostiček kadidla. Okolím se rozlinula čerstvá vůně.

„Chtěl bych psát lépe, ale není nikdo, kdo by mě učil. Ani nevím, jestli existují nějaké triky, jak to zvládnout.“

Rozhodně se zeptal té správné osoby. Xie Lian potěšeně zamručel. „Není na to žádný trik, opravdu, prostě jen…“

Zamyslel se, ale přišlo mu hloupé jen mluvit a nic neukázal. Popošel blíž, vzal štětec a dopsal poslední verše z básně, kterou si předtím Hua Cheng vybral. Trvalo to jen okamžik, a když si své dílo prohlédl, s povzdechem se zasmál.

„Trochu se stydím, už tolik let jsem se kaligrafii nevěnoval, takže to není moc dobré.“

Hua Cheng zíral na papír. Princovo písmo bylo proti jeho rozdílné jako nebe a peklo a dokonce i když porovnal dva stejné znaky, nebylo možné najít mezi nimi žádnou podobnost. Jeho pohled nejvíc přitahovaly poslední dva verše, které princ přidal k těm původním:

„Oči už netouží hledět na květiny,

půl osudu v kultivaci, půl osudu v sobě.“

Hua Cheng si přečetl celou báseň dohromady, oko mu bez mrkání bloudilo po textu. Chvíli trvalo, než vzhlédl.

„Ty bys mě chtěl učit?“

„No, netroufám si říkat tomu učení…“ Navzdory těm slovům mu bez zaváhání začal vyprávět o základech kaligrafie a podělil se s ním o úvahy a postřehy z doby, kdy se sám v mládí písmu věnoval.

Jasná světla se mihotala a vůně kadidla se jemně vznášela vzduchem. Stáli ve velkém sále s hlavami skloněnými vedle sebe. Xie Lian vážným hlasem přednášel a Hua Cheng pozorně naslouchal, a díky jejich tichým hlasům byla atmosféra skoro nadpřirozená.

Po chvíli Hua Chenga pobídl: „Co kdybys teď znovu zkusil něco napsat?“  

Hua Cheng souhlasně zamručel, vzal štětec a nasadil vážný výraz. Teprve potom nakreslil několik dalších znaků. Xie Lian to pozoroval se zkříženýma rukama a nakloněnou hlavou.

„Zajímavé. Ale…“

 Na způsobu Hua Chengova psaní mu stále přišlo něco divného. Ještě chvíli ho zamračeně sledoval a pak mu došlo, kde je chyba – Hua Cheng držel štětec úplně špatně!

Při takovém podivném úchopu nebylo divu, že psal, jak psal!

Napůl zhrozený a napůl pobavený se bezmyšlenkovitě postavil blíž a natáhl ruku, aby mu úchop opravil. „Držíš to špatně, musíš takhle…“

Vzápětí mu došlo, jak nevhodně může jeho úmysl vypadat. Nebyli přece učitel s malým žákem, aby Hua Chenga opravoval s rukou nataženou přes jeho. Nicméně už se stalo, a kdyby teď ucukl, působilo by to příliš křečovitě. Zaváhal a pak se rozhodl nechat ruku tam, kde byla. „Nakonec,“ pomyslel si, „když jsem byl naposled v hráčském doupěti, San Lang mě učil házet kostkami úplně stejně.“ Nutno říct, že byl stále skeptický ohledně přínosu zmíněného učení, a měl dokonce neodbytný pocit, že byl podveden, ale jeho vlastní touha učit Hua Chenga byla upřímná.

A tak se Xie Lianova teplá dlaň těsně přitiskla k Hua Chengově chladné ruce, jemně ji přidržela a přenesla ji, aby mu pomohl vést štětec po papíře. Zašeptal: „Takhle…“

Cítil, jak se Hua Chengův štětec pod jeho vedením vzpírá, a tak vyvinul trochu síly, aby ho ovládl a korigoval jeho dráhu. Netrvalo dlouho a štětec se ještě víc vychýlil ze svého směru a vzdoroval vedení tak urputně, že jej musel sevřít ještě pevněji. Znaky nakreslené jejich společnou silou byly celé pokroucené, šišaté a přímo nedůstojně ošklivé. Čím víc se princ snažil tahy štětcem řídit, tím horší byl výsledek. Nakonec si nepomohl pomoci a zůstal jen zírat.

„Co…“

Hua Cheng se tiše ušklíbl, jako by se mu podařil nějaký žert. Na papíře zůstaly chaotické inkoustové stopy.

Princ ho podrážděně napomenul: „San Langu, nebuď takový. Studuj pořádně. Piš pořádně.“

„Mhm,“ kývl Hua Cheng ukázněně.

Na první pohled bylo jasné, že to jen předstírá. Xie Lian zavrtěl hlavou a připadal si směšně.

Hua Cheng měl dlaň studenou, ale jemu to přesto z nějakého důvodu připadalo, jako by svíral žhavý uhlík. Už se neodvažoval svůj stisk zesílit. Stočil pohled stranou a náhodou jím zavadil o okraj oltáře. Zůstal tam hledět jak přikovaný.

V rohu jadeitového stolu ležela malá osamělá květina.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Princ vůbec nelže Hua Chengovi o tom, jak krásné je jeho písmo, a Hua Cheng vůbec nelže princi, že ten chrám nepostavil pro něj.. :D

---

1 A je tu zase těžko přeložitelná slovní hříčka. První je „dlouhá noc“, která byla i v aj textu ve francouzštině uvedená jako „nuit blanche“, tedy bílá noc. Našla jsem to jako anglické hovorové „bezesná“, víc mi sedělo ke kontextu „dlouhá“, ale neručím za přesnost. Druhá část kapitoly nese v originále název „vůně přidaná červenými rukávy“. Je to z verše, popisujícího luxus šťastného manželství, kdy „červené rukávy“ symbolizují nevěstu a „přidaná vůně“ znázorňuje učence studujícího v doprovodu krásné ženy. Já si to vyložila tak, že učenec „získal“ tu vůni proto, že vedle něj starostlivě sedí milovaná žena. MXTX zkrátka použila verš jako slovní hříčku, a překladatel může vykašlávat krev.

EDIT: Laskavý vzdělaný čtenář doplnil mou poznámku svojí, tak ji mějte na paměti při čtení všeho níže. Cituji: 

"Ve staré číně byla oblíbená zábava vzdělaných manželských párů společně tvořit verše. Manžel (milenec) napsal první půlku dvojverší a manželka (milenka) důvtipně dopsala druhou půlku."

^↩

2 Verše odkazují na bolest odloučení od manželky. Ha. Ha! ^↩

3 V Číně mají přirovnání ala polykat hory, rozbít krajinu a zničit armády. :) ^↩