Kapitola 98: Dveře otevřené zlodějem ducha plodu 1

Xie Lian byl na okamžik ohromen. Zamlžená vzpomínka byla jako obrázek pokrytý vrstvou prachu, a i když se ji pokusil oživit, stále byla rozmazaná. Natáhl se a tu květinu s vážným výrazem zvedl.

Hua Cheng odložil štětec a zvolna rozmělňoval inkoust.¹ „Co se děje?“

Xie Lian se usmál. „Nic. Tahle květina… je tak osvěžující. Vždycky jsem ji měl rád.“

Nebylo vzácností vidět v chrámech a palácích květinové obětiny, jenže většinou se používaly květy jasně červených nebo fialových barev, ať už čerstvě uvázané do velkých kytic, nebo ručně vyráběné umělé květy, které nikdy neuvadly.

Princ se na chvíli odmlčel. „Je možné, že ‚Karmínový déšť dotýkající se květu‘ chránil právě tento druh květiny?“

Hua Cheng se usmál. „Gege, máš božskou předtuchu.“

Oba dva nakonec mezi smíchem společně dokončili řadu textů, jejichž tématem byly ony čtyři verše. Hua Cheng nakonec papíry obdivně zvedl. Vypadal velmi spokojeně.

„Mhm. Docela dobré. Zarámujeme to.“

Princ při jeho „docela dobré“ vydechl. A když pak přidal ještě slova o zarámování, vydechl podruhé.

„Nechceš to snad pověsit na zeď, že ne?“

Kdyby jeho zesnulí učitelé věděli, že se Xie Lian podílí na takovém druhu umění, nejspíš by vstali z mrtvých a přišli by ho strašit jako duchové. Hua Cheng se však jen zasmál.

„Ne, nechám si to pro sebe. Nikomu to neukážu“

Vtom k nim zvenku dolehlo množství vzdálených výkřiků:

„Oheň!“

„Oheň!“

„Rajské panství hoří!“

Uvnitř hlavního sálu chrámu Tisíce světel vládlo ticho, ale protože měli oba vynikající sluch, výkřiky jim neunikly. Okamžitě na sebe pohlédli.

„Rajské panství zase hoří?“ vyhrkl Xie Lian.

Ta slova mu vyšla z úst dřív, než si uvědomil, jak nevhodně zní slovo „zase“ zrovna od něj. Hua Cheng nevypadal znepokojeně, pouze beze spěchu odložil papíry.

„Není důvod se znepokojovat, gege. Jen si tu sedni a odpočívej. Za chvíli jsem zpět.“

Jako by si Xie Lian mohl v takové chvíli sednout a odpočívat!

„Půjdu s tebou!“ vyhrkl a spěšně ho následoval. Rozladěně si u toho pomyslel: „Jak to, že Rajské panství začne hořet pokaždé, když se tu objevím?“

Jeho titul Boha neštěstí a smůly se znovu potvrdil. I když s tím tentokrát neměl nic společného, omlouvat se už se pro něj stalo prakticky zvyklostí.

Oba dva spěchali zpět do Rajského panství. Ulice byla ztemnělá kouřem, malí duchové a démoni křičeli, vyli a pobíhali sem a tam s vědry vody. Když uviděli přicházet Hua Chenga a Xie Liana, začali na ně volat:

„Můj pane! Nebojte se, nejvyšší pane, oheň není velký, už je skoro uhašený!“

Hua Cheng nijak nereagoval, zato Xie Lian si oddechl a jemně odpověděl: „Díky bohům. Děkuji vám za vaši tvrdou práci.“

Malí duchové žádný druh vděku nečekali, navíc to poděkování přišlo od přítele jejich pána, takže se okamžitě nafoukli radostí.

„Nebylo to nic těžkého! Je to samozřejmost!“

„Je to naše povinnost.“

Teprve pak si Xie Lian uvědomil, že projevy vděčnosti od něj zní poněkud nevhodně, protože přece jen neměl s Rajským panstvím nic společného. Naštěstí na to Hua Cheng nic neřekl, tak se jen v duchu pokáral a přestal si dělat starosti. Oba dva došli do Rajského panství k místu, kde vypukl požár, a opravdu – byla to jen malá ohořelá plocha, nic většího než roh bezvýznamného domku. Nebylo divu, že se požár podařilo uhasit tak rychle.

Xie Liana to přesto znepokojilo. Obrátil se na Hua Chenga.

„Tohle nevypadá na zpackaný pokus zapálit ti panství, dokonce ani na hloupý žert. Je to spíš jako rudý hadr, který měl odlákat naši pozornost.“

Jenže od čeho chtěl pachatel tu pozornost odpoutat?

Xie Lianovi to v mžiku došlo: „Duch plodu!“

Když předtím opouštěli Rajské panství, dokonce i když se od něj velmi vzdálili, stále jim k uším ostře doléhal zvuk naříkání a pláče ducha plodu. Občas dokonce volal matku. Teď byl jeho hlas pryč!

Spěchali do boční komnaty Rajského panství, aby situaci zkontrolovali. Hua Cheng předtím nedbale položil hliněnou nádobu na stůl, a ležela tam i teď. Když ji však Xie Lian zvedl, okamžitě poznal, že je výrazně lehčí. Otevřel ji a skutečně, byla prázdná.

Nebylo možné, aby vězněný duch prolomil pečeť na hrnci. Xie Lian okamžitě konstatoval: „Někdo ho vypustil na svobodu.“

Hua Cheng se netvářil nijak rozrušeně. „Někdo ho ukradl. Ta věc byla od mých motýlů těžce zraněná. Sama se nemohla dostat daleko.“

„To zjistíme snadno. San Langu, má tvé Rajské panství stráže, které tu hlídají? Zjisti, jestli neviděli něco podezřelého.“

„Nikdo takový tu není.“

Princ zamrkal. „Není?“

„Ne. Nikdy se tu nic takového nestalo,“ odpověděl Hua Cheng.

Nebylo divu, že když se Xie Lian naposled plížil po Rajském panství, neviděl žádné stráže. Myslel si, že jsou tak dobře schovaní, že si jich ani nevšiml, ale nenapadlo ho, že tam prostě nejsou.

„Ty jsi ohledně bezpečnosti Rajského panství tak laxní?“ zeptal se trochu zaraženě.

„Gege, věnoval jsi někdy pozornost dveřím mého panství?“

Xie Lian se zamyslel. „Ne, nevěnoval. Je na nich snad něco výjimečného?“

„Přesně tak.“

Hua Cheng ukázal ke dveřím do boční komnaty. „Pokud se ten, kdo není pánem tohoto panství, pokusí vevnitř cokoliv vzít bez mého svolení – i kdyby to byla sebevětší maličkost – nedokáže dveře otevřít a bude zde uvězněn."

Xie Lian si vzpomněl na svou poslední návštěvu. Tehdy vždy otevíral dveře pomocí kostek, a když se mu konečně podařilo odejít, bylo to skrze vír vytvořený Vládcem větru, který zvedl střechu. Tím se vyhnul odchodu dveřmi.  Byly to poněkud násilném vzpomínky, a čím víc se k nim vracel, tím víc se styděl.

Odmlčel se a pak se zeptal: „A co kdybys mi třeba ukradl nějaké duchovní zařízení a nechal si ho v Rajském panství, mohl bych si ho jako původní majitel odnést?“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Samozřejmě že ne. Jakmile je jednou v mých rukou, je moje. Ale nepleť se, gege, já bych ti nikdy žádné duchovní zařízení neukradl.“

Xie Lian si odkašlal. „Pochopitelně, to je mi jasné. Proto jsem řekl ‚kdyby‘. Kromě toho… stejně žádné duchovní zařízení nemám.“

Hua Cheng přestal vtipkovat, usmál se a pokračoval: „Zkrátka ukrást mi něco bez dovolení je nemožné. Proto nepotřebuji žádné stráže.“

Xie Lianovou první myšlenkou bylo, že zloděj ducha plodu neodešel dveřmi, ale použil jinou metodu. Ale když se rozhlédl, střecha komnaty nevykazovala žádné poškození, podlahy vypadaly nedotčeně a stěny byly také v pořádku, zkrátka ani stopy po vloupání.  Nemohl si pomoct, ale napadla ho nepříjemná myšlenka:

„Je možné, že ten, kdo ducha plodu ukradl, je stále ještě v této boční komnatě?“

Sice se zde nebylo kde schovat, ale na světě stále existovalo dost způsobů, jak se udělat neviditelným. Možná byl ten zloděj právě teď blízko nich a sledoval každý jejich pohyb. Xie Lian se pozorně rozhlížel a dával pozor na jakýkoliv podivný pohyb vzduchu. Jeho instinkty i vlastní oči mu napovídaly, že tam žádná třetí osoba ani žádní duchové nejsou. Možná by měl pátrat jinde.

„Není třeba, gege, aby ses znepokojoval. Mám svůj vlastní způsob, jak zloděje najít.“

Vypadal skutečně sebejistě. Xie Lian se k němu otočil, chvíli o tom přemýšlel, a nakonec se i jeho nálada stala příjemně optimistickou.

Oba mlčky čekali. Po chvíli uslyšeli rozruch a dovnitř panství se jeden za druhým hrnuly davy duchů, démonů a příšer. Všichni se shromáždili před boční komnatou jako hejno načepýřených ptáků.

„Můj pane! Co si náš starý dobrý pán přeje, že nás sem zavolal?“

Jejich počet přesahoval několik stovek a nebýt rozlehlého nádvoří a komnat Rajského panství, nejspíš by se sem ani všichni nevešli. Ten, kdo je přivedl, byl onen maskovaný muž. Rovnou se ohlásil Hua Chengovi:

„Můj pane, všichni, kteří se dnes objevili v ulicích, by měli být tady. I Město duchů je uzavřeno a nikdo nemůže odejít.“

Xie Lian po hlase poznal, že je to ten samý muž jako minule, a po očku si ho prohlédl.

Duchové volali: „Můj pane, chytil jste toho, kdo založil oheň?“

„Prý dokonce něco ukradl! Nebaví ho žít, nebo se snaží umřít podruhé?“

„Taková drzost! Podpalovat a krást tu, to se opovažují zahrávat si s naším velkým pánem? Náš pán to v žádném případě nenechá bez trestu!“

Xie Lian dobře věděl, že nemluví o něm, ale přesto se cítil, jako by na něj mířily tisíce šípů. Byl to nakonec on, kdo naposledy zapálil Rajské panství, a ještě z něj někoho ukradl. I když ho Hua Cheng tehdy nechal jít, princ si odkašlal a cítil se čím dál provinileji. Po očku na Hua Chenga pohlédl a náhodou se setkal s jeho nečitelným pohledem. Okamžitě sklopil zrak.

Pak uslyšel Hua Chengův klidný hlas: „Ať se ten, kdo ducha plodu ukradl, přihlásí sám a neplýtvá mým časem.“

Davem to zašumělo.

„Někdo z nás?“

„Myslel jsem, že je to někdo zvenčí…“

„Ať to byl kdokoliv, koukej se ksakru přiznat!“

O chvíli později rozruch utichl, ale nikdo nevystoupil.

Hua Cheng si kývl. „Výborně. Má odvahu, jak se dalo čekat. Muži vlevo, ženy vpravo, rozdělte se a seřaďte.“

Přestože byli duchové a démoni zmatení, neodvážili se svého pána neuposlechnout. Okamžitě udělali, co jim bylo řečeno, a vytvořili dvě velké skupiny. Mužští duchové se mačkali nalevo a komentovali vše drsnými hlasy, ženští duchové stáli napravo, postavy svůdné a krásné. Hua Cheng s princem se na sebe podívali, bez jediného slova se vydali přímo napravo a začali procházet mezi ženskými duchy. Prohlíželi si je a přejížděli očima z jedné na druhou. Nakonec se Xie Lian u jedné ženy pomalu zastavil. Dotyčná na sobě měla dlouhé šaty a díky děsivě bílé tváři ztěžklé vrstvami bílého pudru byla její skutečná podoba nerozpoznatelná. Přesto mu byla povědomá.

„Má paní Lan Chang?“

Zaskočená žena se zatvářila, jako by to byla ona, kdo právě spatřil ducha. Jistě, byla to Lan Chang, ta samá, která se na něj nalepila v ulicích Města duchů, která bojovala s prasečím řezníkem a smála se jeho „nemůže se mi postavit“, aby se pak o tuto informaci podělila s každým kolem sebe.

Poté, co se vzpamatovala z šoku, dala si ruce v bok a zvedla bradu. „Cože? To ty jsi říkal, že se ti nepostaví! Vím, že jsi to byl ty! Chceš se mi pomstít a prásknout to na mě mému pánovi?“

I když byly ženské přízraky okolo trochu nervózní, při těch slovech se tiše zachichotaly. Hua Cheng k nim už také přistoupil, a i když se Lan Chang stále tvářila neutrálně, dalo se poznat, že se ho bojí. Zmlkla a zkrotla jak beránek.

Xie Lian jemně řekl: „Má paní, můžeš o tom vtipkovat, jak jen chceš. Nicméně duch plodu ublížil mnoha lidem, jeho krev je ztěžklá zlem a neměl by být puštěn na svobodu. Tak ho prosím vrať.“

I přes tlustou vrstvou líčidla bylo zřejmé, že zbledla. Spěšně couvla, ale protože byla uprostřed davu dalších ženských duchů, nedostala se moc daleko, než ji někdo chytil a překazil jí šanci na útěk.

Zmohla se jen na zvolání: „Nevím, o čem mluvíš! Jaký duch plodu?“

„Prosím, vrať mi ho,“ vyzval ji princ.

„Vrátit? Já nic nemám! Obviňuješ mě z okradení mého pána, ale každý ví, že z jeho sídla není možné nic odnést!“

Dav duchů a démonů s ní souhlasil. Ano, všichni o tom věděli, dokonce i prasečí řezník souhlasně bručel.

Lan Chang dodala „Požár Rajského panství vypukl teprve před chvílí, byla jsem na ulici a vůbec jsem se k němu nepřiblížila. Kdybych něco ukradla, neměla bych ani čas to schovat!“

Při řeči rozevřela paže, ukázala prázdné ruce a dokonce si nadzvedla šaty, aby se mohli přesvědčit, že nic neskrývá.

Xie Lian však podotkl: „Má paní, když jsem tě potkal naposledy, mrzlo, ale přesto ses oblékla velmi lehce. Dnes je krásný den, a přesto máš na sobě dlouhé šaty? Proč ta změna? Nebo něco skrýváš?“

Teprve teď si ostatní duchové uvědomili, že se Lan Chang oblékala velmi střídmě, a jestli Xie Lian nazval její předchozí oděv jako lehký, byl snad až příliš zdvořilý. Na ulici obvykle z dekoltu odhalovala víc, než skrývala. Avšak dnes si oblékla dlouhé šaty, které jí zcela zakrývaly nohy i pas, což bylo velmi neobvyklé. Kromě toho, když se předtím Hua Cheng s Xie Lianem procházeli ulicemi a místní obyvatelé na ně volali a vnucovali jim své jídlo, Lan Chang mezi nimi nebyla, přestože se jinak tak ráda předváděla.

Xie Lian pomalu vysvětloval: „Nevzala jsi, co ti nepatřilo, odnesla sis jen to, co bylo tvou součástí. Ten duch plodu je právě teď ve tvém břiše.“

Pokud zloděj nemohl odejít jinudy a pokud nezůstal v boční komnatě, pak existovalo jen jediné vysvětlení – otevřeně prošel vstupními dveřmi.

Kdyby se ten duch plodu narodil, dal by se považovat za dítě, za samostatnou osobu. Jenže místo toho byl násilně vyjmut z matčina lůna ještě před dosažením termínu, takže pokud ho matka nacpala zpět do břicha, přirozeně se počítal za něco, co jí patří. Duch plodu byl součástí jejího těla. Pokrevní pouto mezi matkou a dítětem bylo silné a za daných okolností tvořili jedno tělo, díky čemuž mohl ženský duch bez újmy z Rajského panství odejít.

Ducha plodu mohla ukrást jen žena, která byla zároveň jeho matkou. Uzavření města duchů a následné přivedení všech zdejších žen, které se před požárem objevily na ulici, je dovedlo k pachateli. Když se nad tím Hua Cheng zamyslel, musel to princ tušit už od začátku.

V tu chvíli Lan Chang hlasitě vykřikla a s šíleným zaúpěním si zakryla břicho.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Asi to víte, ale Číňané používají inkoust v tuhé podobě, který se před použitím rozetře s (asi) vodou na inkoustovém kameni.^↩