Kapitola 109: V Chrámu větru a vody; noční rozprava k rozpoznání pravdy 2

Samozřejmě se mohl pokusit svou odpověď zfalšovat, odpovědět dvojsmyslně nebo předstírat, že žertuje. Jenže na první dvě otázky odpovídal jednoduše a stručně, bez jakýchkoliv triků, takže i jeho třetí odpověď by měla být stejná. Jinak by se odpověď vymykala jeho charakteru, což by dokazovalo, že něco není v pořádku.

Xie Lian a Ming Yi na sebe vážně hleděli a o chvíli později Ming Yi konečně promluvil. Použil tón, který se nijak nelišil od jeho předchozích odpovědí, když řekl: „Jeden z pěti vládců živlů, mladší bratr Vládce vody Wudua, Vládce větru Qingxuan.“

Shi Qingxuan si povzdechl: „Proč jsi sakra neřekl ‚můj nejlepší přítel‘?“

Ming Yi na něj pohlédl: „Kdo že jím má být?“

Princ si tiše oddechl.

Jak už bylo řečeno, ačkoli se Kazateli prázdných slov říkalo „kazatel“, nešlo o skutečného svatého muže s duchovní silou. Stále se řadil k duchům a démonům, a jako takový se z jedinečnosti svého druhu nemohl vymanit. Byly vyřčeny tři věty a všechny byly nepochybně pravdivé.

Ještě než mohl doznít Xie Lianův úlevný vzdech, Ming Yiova ruka náhle vystřelila vpřed a sevřela ho pod krkem.

Xie Lian i Hua Cheng se současně pohnuli, aby útok odrazili. Pohyby tří rukou byly tak bleskové, až Shi Qingxuan vyskočil na nohy.

„Bratře Mingu! Co to děláš?“

Ming Yi upřeně hleděl na Xie Liana a temným hlasem pronesl: „Položil jsi tři otázky, ale já se v minulém kole zeptal jen na jednu.“

Xie Lian se usmál. „Pane Vládce země, prosím, připomeň si pravidla. Nikde jsem neřekl, že v jednom kole můžeš položit jen jednu otázku.“

„Dobrá,“ souhlasil Ming Yi. „Tak já svou otázku doplním teď. Kdo jsi?“

„Ty sám jsi mi na to odpověděl už předtím.“

„Třeba jsem odpověděl špatně. Pokud ne, možná by mi Jeho Výsost mohla vysvětlit, proč bylo nutné začít náhle hrát zrovna tuhle hru, a z jakého důvodu se mě ptala na tři tak podivné otázky? Král duchů je sice zkušený v umění manipulace, ale použít ho pro tak malichernou zábavu se zdá být poněkud zbytečné.“

Hua Cheng se zasmál. „Tak? Dokud budu mít chuť, můžu své umění používat, jak se mi zlíbí.“

Zatímco Xie Lian a Hua Cheng podezírali Ming Yiho, ten měl vůči nim stejné pocity. Od chvíle, kdy na ně zaútočil, přestali všichni tři používat komunikační pole a mluvili nahlas.

Díky tomu Shi Qingxuan netušil, o čem se dohadují, ale neodvažoval se zbrkle si vytáhnout špunty z uší. Mohl tedy jen říct: „Přestaňte, nechte toho! Nařizuji vám okamžitě přestat a říct mi, co se děje! Jinak… jinak… se do toho taky vložím!“

Bleskově otevřel svůj vějíř Vládce větru, ale Ming Yi ho zatlačil zpět dolů.

„Uhni! Přestaň si přidělávat problémy!“

V tu chvíli se kolem náhle prohnal strašidelný závan větru. Plameny malého ohně, kolem kterého čtveřice seděla, se v tom přízračném větru chvěly a divoce tančily. Siluety a stíny se bláznivě mihotaly, takže sochy na oltáři vypadaly, jako by se usmívaly, ale přitom ne tak úplně, a zároveň jako by plakaly – ale ne tak úplně. Bylo to nesmírně strašidelné.

Ming Yi vytáhl Shi Qingxuana nahoru k sobě. „Něco tu je,“ pronesl znepokojeně.

Shi Qingxuanovi se točila hlava a před očima měl hvězdičky, vždyť byl právě Ming Yim nejdřív strčen dolů a pak prudce přitáhnut vzhůru. „Bratře Mingu, nemohl bys být ke mně prosím jemnější?“

„Na to není čas!“

Xie Lian pozoroval obě sochy a náhle řekl: „Podívejte se jim do očí!“

Čtveřice spatřila, že na tvářích těch podivně se usmívajících božských soch se lesknou čtyři čáry krve. Hliněné sochy ronily krvavé slzy.

Božské sochy, požehnány mnoha obřady a uctívány svými věřícími, měly jistou moc odpuzovat zlo. I kdyby neexistovala žádná jiná opatření na odvracení zla, obvykle je nelidské bytosti nemohly jen tak znesvětit a zneužít. Kazatel prázdných slov musel být opravdu mocný, vždyť božská socha Vládce větru ronila slzy přímo před tím, koho zosobňovala. Krvavé slzy houstly a těžkly a v kapkách dopadaly na zem, kde se začaly hýbat a přeskupovat.

Zmatený Shi Qingxuan se naklonil blíž. „Co to je? To je… kresba?“

Ze svého místa nedokázal přesně rozeznat, do jakých tvarů se krev skládá, a snažil se to rozluštit. Xie Lianovi to došlo jako prvnímu: nebyla to kresba, bylo to písmo psané vzhůru nohama!

Okamžitě vykřikl: „Nedívej se na to! Píše to pro tebe!“

Ming Yi udeřil dlaní a prásk! Stopy krve na zemi i obě božské sochy se rozletěly na kusy. Shi Qingxuan šokovaně vytřeštil oči.

„Bratře Mingu! Ty… to… tohle nesmíš nikdy říct mému bratrovi, jinak ti to neodpustí!“

Zničit božskou sochu nebeského úředníka znamenalo projevit vůči němu krajní neúctu. Ming Yi už dnes stihl rozlomit zakládající desku chrámu na dvě poloviny, a teď k tomu roztříštil na kusy obě božské sochy. Bylo to jako by vtrhl do něčí domácnosti, rozbil nábytek a pak ještě zfackoval pána domu. Kdyby se to dostalo ven a Shi Wudu se to dozvěděl, těžko by mohl sedět se založenýma rukama a nechat to být. Kdo ví, jestli by z toho nakonec nebylo krveprolití.

V tu chvíli Xie Lian pootočil hlavu ke zmíněné desce, kterou předtím pečlivě položili na zem, a všiml si, že znaky na ní vypadají jinak než předtím. Původně měla deska na modrém podkladu zlatým písmem vyvedeno „Chrám vody a větru“. Nyní se slova změnila na pokroucené krvavé tvary, ze kterých vystupovalo slovo „smrt“.

Okamžitě zakryl Shi Qingxuanovi oči a zakřičel do komunikačního pole: „Nesmíš se dívat!“

„Nedívám! A co teď?“ zavolal Shi Qingxuan zpět.

„Nic. Ale slova na zakládací desce tvého chrámu se také změnila. To stvoření ví, že neslyšíš, takže se k tobě snaží promlouvat skrze písmo.“

„Zatraceně!“ postěžoval si Shi Qingxuan. „Teď už se nemůžu dívat ani poslouchat, jsem jak hluchý a slepý zároveň!“

Xie Lian mu pustil ruce. „Neměj strach, jen se uklidni. Jsme tu s tebou.“

Ming Yi popadl Shi Qingxuana za límec a odtáhl ho stranou. Vládce větru měl stále zavřené oči a dlaně sepjal jako při modlitbě.

„Je to vlastně uklidňující!“

Jen to dořekl, ozval se obrovský hluk, vycházející zpoza zchátralého chrámu. Xie Lianovi se před očima objevily černé šmouhy a v příštím okamžiku už se dovnitř dral dav lidí, hučící a vyjící jako samotní ďáblové.

Bizarní podivnosti a obludné postavy s useknutými hlavami, někteří oběšení, jiní s probodnutou hlavou, další s rozpáraným břichem… každý byl jedinečný. Shi Qingxuan neslyšel ani neviděl, ale instinktivně cítil, že se kolem něj neuspořádaně pohybuje množství lidí.

Zmateně promluvil do komunikačního pole: „Co se děje? Kdo to sem přišel? Proč je tu najednou tolik lidí?“

„O nic nejde,“ uklidňoval ho Xie Lian. „Je to noční průvod Spolku krvavého ohně. Prostě odsud odejdeme.“

Kromě denních průvodů někdy organizoval Spolek krvavého ohně i další noční zábavu. Předvádějící umělci se během ní mohli vyřádit při strašení lidí, a často se k nim přidávali i obyčejní lidé. Napodobovali jejich strašidelné líčení a využívali noční tmy, aby vyšli ven a děsili ostatní. Teď to bohužel vypadalo, že jejich čtveřice v chrámu narazila na přesně takové noční výtržníky.

Hlučící skupina prostých lidí neměla tak realistické a složité líčení jako účastníci průvodu, ale přesto vypadali díky svému počtu hrozivě a také docela působivě. Zvláště pod ztemnělou oblohou z nich šel strach. I z toho důvodu se v době nočních zábav Spolku krvavého ohně místní obyvatelé zavírali doma a raději nevycházeli. Tihle noční výtržníci se už nějakou dobu marně potulovali po okolí, a když teď zjistili, že se uvnitř rozbitého chrámu někdo nachází, byli docela vzrušení, jako by právě našli kořist. V okamžiku jich dovnitř vtrhlo přes padesát a malý chrám rázem praskal ve švech.

Tři bohové a jeden duch se mezi nimi rázem doslova utopili. Xie Lian se stále ohlížel, ale vedle sebe viděl vždy jen Hua Chenga, který se od něj nikdy nevzdálil na víc jak dva kroky.

„Musíme ven!“ zakřičel princ.

Jenže zatímco většina nočních výtržníků zde byla čistě pro zábavu, mezi nimi se proplétali i jiní, vychytralí drobní obchodníci. Byli zde jen proto, aby z cizinců, kteří se z daleka přijeli podívat na Spolek krvavého ohně, vylákali nějaké peníze. Blokovali jim cestu a bránili v odchodu, vlezlí a vytrvalí, zatímco se podbízeli:

„Mladí páni, dejte nám nějakou odměnu!“

„Tolik jsme se s těmi kostýmy nadřeli! Jestli jste se bavili, měli byste nás odměnit!“

 „Jo, pro nás to není lehké, tohleto se děje jen jednou do roka!“

„Pokud nás neodměníte, přijde vás strašit starej pán duchů!“          

Hua Chenga se celá záležitost nijak netýkala, takže jen bokem přihlížel a nevypadal ani v nejmenším znepokojeně. Po posledním prohlášení se však nahlas zasmál.

„Tak to bych rád viděl, který duch se odváží zaklepat na moje dveře!“

Xie Lian v tu chvíli přejel pohledem po davu a zaujal ho bledý duch oběšence, omotávající se strašidelným úsměvem provaz kolem krku jiného muže.

Lidé se kolem nich přelévali. Všichni byli od krve, tváře měli pokřivené a stále dokola předváděli, jak se navzájem zabíjí, nechají se zabíjet, střídali role mrtvého a vraha, a co chvíli někdo s nářkem padnul k zemi. Bylo těžké rozeznat skutečné od falešného, ale instinkt mu napovídal, že zrovna tenhle „člověk“ člověkem vůbec není. Vymrštil ruku, Ruoye vyletěl a udeřil oběšeného ducha přímo do hlavy.

Přesně jak čekal, oběšenec zavyl, proměnil se v chuchvalec černého dýmu a zmizel malou trhlinou v zemi. Nikdo z ostatních si toho nevšiml, tak je v komunikačním poli varoval: „Buďte všichni opatrní! K něčemu se schyluje!“

Oproti situaci předtím se zdálo, že uvnitř Chrámu větru a vody cítí hustý mrak zla. Pochopitelně to nemohl být Kazatel prázdných slov, spíš nějací malí přisluhovači, kteří se tu vzali kdoví odkud. Když si lidé tak dlouho hráli na duchy, pochopitelně musela přijít chvíle, kdy přilákali ty skutečné. Měli smůlu, že se to stalo zrovna teď. V chrámu bylo příliš mnoho lidí, příliš velký chaos. Hlavy narážely do hlav, nohy po sobě navzájem šlapaly a bylo těžké určit, z koho přesně ta esence zla vychází. Xie Lian popadl Hua Chenga a rychle se prodrali ven z chrámu. Chtěl se ostatních zeptat, kde jsou, ale zjistil, že nemůže. Jeho síla byla téměř vyčerpána a bez ní nemohl do komunikačního pole vstoupit.

Ve chvíli potřeby se obrátil na Hua Chenga: „San Langu, půjč mi trochu duchovní síly, vrátím ti ji později!“

Jeho „vrátím ti ji později“ byl samozřejmě nesmysl. Nikdy nebyl schopen žádnou vypůjčenou sílu vrátit.

„Dobře,“ souhlasil Hua Cheng a chytil Xie Liana za ruku.

Princ ucítil, jak se mu po ní rozlilo slabé teplo. Z chrámu proti němu vyběhlo několik zakrvácených individuí. Poslednímu z nich vypadávaly z těla vnitřnosti a tvář měl plnou posmrtných skvrn, z nichž vyzařovala slabá esence zla. Xie Lian bez přemýšlení zvedl ruku a vyslal z dlaně duchovní výboj.

Ozval se dunivý zvuk podobný výbuchu a okolí na chvíli zaniklo v oslepujícím bílém světle.

Xie Lian se vzpamatoval teprve po hodné chvíli.

Na místě, kde se duch s rozříznutým břichem vmísil do davu, zbyla jen hromádka černého popela. Co se Chrámu větru a vody týče, celá jeho střecha byla rozmetána po okolí. Noční výtržníci stáli z toho dunění a bílého světla ztuhlí šokem.

Xie Lian pomalu zvedl hlavu, prohlédl si chrám bez střechy a pak se podíval na svou vlastní ruku. Pomalu se otočil na Hua Chenga.

Ten se na něj usmál. „Stačilo to?“

„Ehm... Stačilo. Vlastně… opravdu by stačilo jen trošku.“

„Tohle bylo trošku,“ opáčil Hua Cheng. „Chceš víc? Můžeš mít, kolik chceš.“

Xie Lian okamžitě zavrtěl hlavou. Předtím si také půjčoval duchovní sílu od Shi Qingxuana, Nan Fenga a dalších, a ti k němu byli velmi štědří. Nikdy však nezažil takový pocit! Všechna krev v jeho žilách jako by se proměnila v sílu, nabíjející tělo. Pokud předtím půjčenými silami šetřil, váhal s použitím a užíval ji po malých kouscích, aby ji nepromrhal, teď měl pocit, že by mohl vylít plnou misku a deset dalších vyhodit, a stále by jí měl dost.

Síly, kterou mu Hua Cheng předal, bylo příliš mnoho, a naplňovala mu celé tělo. Došlo to tak daleko, že se teď téměř bál pohnout v obavě, že mávne rukou a vedle něj vybuchne něco dalšího.

Využil dočasného klidu okolo, spěšně vstoupil do komunikačního pole a zeptal se: „Můj pane Vládce větru, kde jsi? My už jsme před chrámem.“

„Uf, zatraceně…“ Shi Qingxuan v komunikačním poli zasténal. „Vaše Výsosti, proč najednou zníš tak hlasitě? I já jsem chrám opustil.“

Xie Lian snížil úroveň své hlasitosti a odpověděl: „Omlouvám se, mám trochu problémy to ovládat. Jsi v pořádku? Jak ses dostal ven?“

Vládce větru měl přece jen zacpané uši a zavřené oči.

„Pff, jak asi. Bratr Ming mě vytáhl ven. Díky bohu, že mě ten dav neušlapal k smrti.“

Krátce na to se v komunikačním poli ozval i Ming Yiův hlas. Jeho slova však zmrazila drobný úsměv, který se princi před chvíli objevil na rtech.

„Já jsem nikoho nevytáhl.“

Nebyl to on?

Ale ne!

Xie Lian se prudce otočil

„Můj pane Vládce větru? Kdo tě tedy odtáhl?“

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--