Kapitola 113: Škádlivá slova, která omráčila mne i mého pána 1

Vládce vody málem upadl na zem, zmatený a šokovaný. Teprve po chvilce zvolal: „Shi Qingxuane, gege, to jsem já.“

„Vím, že jsi to ty!“ zařval Shi Qingxuan.

Pokud neměl přeludy a poznal, kdo před ním stojí, proč taková reakce?

Shi Wudu se k němu znovu natáhl. „Teď už je všechno v pořádku…“

Shi Qingxuan ruku odstrčil. „V pořádku? No do prdele! Jak může být všechno v pořádku? Raději už mlč! Aaach! Tohle je na mě moc!“

Po těch slovech ztuhla tvář nejen Shi Wuduovi, ale také Ling Wenovi s Pei Mingem který se zrovna vracel po rozdání pokynů svým podřízeným.  Byl to on, kdo zareagoval: „Shi Qingxuane, nech toho. Svými slovy bratrovi ubližuješ, to bys ho mohl rovnou uhodit nebo mu nalít do srdce jed.“

Shi Qingxuan nikdy neodolal nutkání Pei Minga popíchnout, ale teď se jen beze slova držel za hlavu, zcela ho ignoroval a mumlal si jako posedlý:

„Nechci nic slyšet. Mlčte oba. Nechte mě, ať se uklidním. Prostě jděte pryč. Jen odsud vypadněte!“

Shi Wudu už to nemohl snést. „Co to plácáš za nesmysly?“

Ling Wen se zamračil. „Pane Vládce větru, jestli se něco děje, musíš nám to říct. Můžeme se to pak pokusit vyřešit…“

Shi Qingxuan rozzuřeně zařval: „Copak nerozumíte tomu, co říkám? VYPADNĚTE ODSUD! Můžete všichni vypadnout, prosím? UÁÁÁÁÁCH!“

Jeho šílený křik se rozléhal pavilonem, řval a ječel jako pominutý. Najednou vyplivl plná ústa krve.

„Pane Vládce větru!“ vykřikl Xie Lian.

Shi Wudu bratra okamžitě chytil za zápěstí a zkontroloval mu puls. Zatvářil se, jako by viděl ducha, a jako by se i on chystal vyzvracet krev.

To Xie Liana vylekalo. „Pane Vládce vody, co se děje s tvým bratrem?“ Natáhl ruku připravený ho také zkontrolovat, ale Shi Wudu mu ji odstrčil, zuřivě na něj pohlédl, jako by nehodlal dopustit, aby Xie Lian zjistil, v jakém je Shi Qingxuan stavu. Obrátil se na něj:

„Qingxuane, jsi nemocný a nepříčetný hrůzou. Vezmu tě zpátky. Budeš se léčit a určitě se uzdravíš.“

Shi Qingxuan na něj upřeně hleděl a pomalu vyslovoval: „Nejsem nemocný. Pokud ano, ty nejlíp víš, co mi je. Nedělej ze mě blázna, jsem při smyslech víc než kdy jindy. Nikdy v životě jsem neměl tak jasnou hlavu.“

Shi Wudu ho popadl a začal ho táhnout ke kočáru. U toho volal: „Nic nechápeš! Nemluv nesmysly!“

Do jeho křiku se rozléhalo Shi Qingxuanovo kvílení: „Bratře Ming, bratře Mingu! Zachraň mě! Vaše Výsosti, zachraňte mě!“

Natáhl ruce a chytil se každého z nich. Xie Lian i Ming Yi ho také sevřeli, ale Shi Wudu jim ho násilím vytrhl.

„Pojď! Všechno je v pořádku. Gege je tady!“

Shi Qingxuan však nepřestával křičet. Pei Ming a Ling Wen se vydali Shi Wuduovi na pomoc, ale Ming Yi vykřikl: „Tvůj bratr se s tebou nechce vrátit!“

Xie Lian také protestoval: „Ještě jsme nedokončili tu záležitost s Kazatelem prázdných slov, pane Vládce vody, co máte v plánu…“

Shi Wudu ho však rázně přerušil. „Jaký Kazatel? Netuším, o čem to všichni mluvíte. Můj bratr je nemocný. Jeho mysl je omámená. Nic víc v tom není!“

„Ale pane Vládce vody…“ zkusil to Xie Lian znovu.

Ani tentokrát ho Shi Wudu nenechal domluvit. „Myslíš, že bych ublížil svému bratrovi? Tady jde o soukromou rodinnou záležitost, pomoc cizích lidí není potřeba! Mohli byste se, pánové, laskavě starat o své věci a zapomenout, co se tu stalo?“

Vzápětí zvedl ruku a švihnul s ní před Shi Qingxuanovým obličejem, který v reakci na to ztratil vědomí a byl zatlačen do zlatého vozu.

Přestože Vládce vody mluvil hrubě, svými slovy připravil Xie Liana o veškeré protesty. Vždyť měl pravdu. Byli to bratři, tak proč by měl chtít Shi Qingxuanovi ublížit? V doprovodu dalších dvou nebeských úředníků byl Vládce větru v těch nejlepších rukách. Tak proč by se do toho měli vměšovat cizí lidé?

Rozpůlený vějíř Vládce větru ležel bez povšimnutí na zemi. Ling Wen ho zvedl a obrátil se na Xie Liana a Ming Yiho:

„Vaše Výsosti, Vládce země, prosím, neberte si jeho slova k srdci. Vládce vody je bez sebe starostí. Tohle je osobní záležitost a soukromé skandály na veřejnost nepatří. Modlím se, abyste si vše nechali pro sebe. Vše se jistě co nevidět vyřeší.“

Po několika dalších zdvořilostech nastoupil Ling Wen spěšně do kočáru. Ten se vzápětí s rachotem vznesl do vzduchu a odletěl. Xie Lian zíral na vzdalující se čáry přízračných oblaků postupně mizících na noční obloze a v tu chvíli mu to všechno došlo: Vládce vody prostě jen tak odvezl Vládce větru a je tu po všem tom pobíhání nechal, ať si poradí.

Ming Yi se otočil k odchodu a princ se vytrhl z myšlenek. „Pane Vládce země!“

„Klid.“ Ming Yi se zastavil v půlce kroku, otočil hlavu a významně na něj pohlédl. „O Hua Chengovi nic neřeknu.“

Xie Lian si oddechl. „Děkuji. Půjdeš Vládce větru zkontrolovat?“

Ming Yi jednou kývl a pokračoval v cestě. Ačkoli se princ také o Vládce větru strachoval, lékaři na Vyšším dvoře mu určitě pomohou lépe než on. Kromě toho by si Shi Wudu určitě nepřál, aby byl někdo cizí svědkem bratrova šílenství, takže rozhodně nebyla vhodná chvíle na návštěvu. Starosti mu dělal spíš náhlý Hua Chengův odchod. Po zralé úvaze se rozhodl najít nejdřív jeho. Opustil Terasu kaskádového vína a rychle se vydal noční cestou pryč.

Protože nemohl použít pole pro zkracování vzdálenosti a neměl ani zlatý kočár s nádhernými koňmi, mohl se Xie Lian spolehnout pouze na své vlastní nohy a rozběhl se horskými stezkami.

Při běhu přemýšlel: „Jaký mohl mít San Lang problém? Podle jeho výrazu a tónu hlasu to vypadalo na něco vážného. Doufám, že mu tentokrát budu co platný.“

Netrvalo dlouho, když si všiml, že cesta před ním je hustě nasáklá esencí zla. Mlha okolo něj houstla, takže Xie Lian zpomalil a pomyslel si: „To snad ne. Co to je tentokrát?“

Postavil se na kraj cesty a obezřetně hleděl před sebe. O chvíli později se ze směru, odkud esence zla vycházela, ozvala podivná rytmická píseň, složená ze slabik bez významu:

„Ji ju ši, ji ju ši.

Ji ju ši, ji ju ši.“

Na konci cesty se v mlze objevila vysoký tmavý obrys, kolem kterého se vznášely podivné stíny.

Xie Lian nedokázal přesně určit, co se k němu blíží. Nikdy nic takového neviděl, ale rozhodně to bylo obrovské. Podvědomě o krok couvl. S obavami položil ruku na rukojeť Fang Xina, a i Ruoye obtočený kolem jeho levého zápěstí byl připraven k útoku.

Ta věc se za chvíli vynořila z mlhy ve své pravé podobě. Xie Lianovi se mírně rozšířily oči, protože se ukázalo se, že jde o impozantní otevřený palankýn.¹

Byla to nesmírně extravagantní nosítka. Ze zlatého baldachýnu visely nádherné a jako peří lehké saténové záclony. Každý, kdo by seděl uvnitř, by se ocitl zahalený v okouzlujících karmínových stínech, halících jeho siluetu a ponechávajících dostatek prostoru představivosti. Palankýn nesli čtyři zlatí kostlivci s abnormálně velikými kostmi, a jak si rázovali po cestě, hulákali do kroku svou pochodovou píseň: „Ji, ju, ši. Ji, ju, ši!“ Vedle každého kostlivce se vznášely malé a pomalu se točící víry přízračných ohňů, osvětlujících okolí. Kdykoliv přišli do tmavší oblasti, přízračné ohně se rozhořely jasněji.

Byl to zvláštní a velice bizarní pohled. Xie Lian nemohl než zírat, a pomyslel si, jestli nenarazil na nějakou přízračnou dámu, která se vydala na schůzku s milencem. Spěšně ustoupil dál na krajnici, aby palankýnu uvolnil cestu. Jenže ti čtyři zlatí kostlivci se nečekaně zastavili i s nosítky před ním a všichni naráz k němu otočili lebky.

Jednomu z nich zapraskaly čelistní kosti a kdoví kde se v něm zformoval zvuk, když třesoucím se hlasem promluvil: „Pán Města nás poslal, abychom vyzvedli korunního prince Xian Le. Mluvím teď s Jeho Výsostí?“

Onen Pán města nemohl být nikdo jiný než Hua Cheng. Xie Lian sundal ruku z jílce a kývl.

„To jsem já.“

Čelistní kosti několikrát zapraskaly. Kostlivci vypadali, že mají radost, a spustili stupínek.

„Prosím, nastupte si. Jedeme!“

Chystali se ho snad odvést za Hua Chengem? Xie Lian neochotně odpověděl: „Já… nechci vám přidělávat problémy.“

„Nesmysl. Žádné problémy, je to naše práce.“

„Vaše Výsosti, prosím, nastupte! Pán města na vás čeká.“

Xie Lian tedy opatrně vstoupil na nosítka, nadzvedl záclonky a posadil se dovnitř.

„Díky za vaši námahu.“

Zlatí kostlivci nadšeně zapraskali kostmi a zamumlali něco nesrozumitelného. Zvedli palankýn a rozběhli se horskými stezkami pryč.

Nosítka měla na sobě nesmírně pohodlné proutěné křeslo pošité brokátem. Xie Lian se posadil doprostřed s pocitem, že je pro jednoho až příliš velké. Palankýn možná vypadal vratce a nešikovně, ale když seděl, byla jízda v nich docela klidná. Pohybovali se nesmírně rychle, rychleji, než by dokázal letět na meči, a kromě té podivné pochodové písně kostlivců nebylo téměř nic jiného slyšet. Úplně jiné než rachotící zlatý kočár s lesknoucími se koňmi, a také mnohem tajemnější. 

V minulosti, když byl Xie Lian ještě korunním princem, při svých cestách také občas využíval palankýn. Tehdy byl ještě dítě a sedával na klíně jednoho ze svých rodičů. Palankýn nosili speciálně vybraní palácoví sluhové, kteří během cesty povykovali a křičeli, a zanechávali v divácích působivý a impozantní dojem. Když vyrostl, už ho to tenhle druh cestování nebavil. Každopádně to nebylo poprvé, co jel na palankýnu, přesto se nemohl ubránit okouzlení.

Po chvíli jízdy před sebou zahlédl skupinu duchů se zelenými světly. Skrze rudé závoje viděl mihotání jejich plamenů a slyšel jejich šepot:

„Kohopa to tu máme? Když procházíte tudletím pohřebištěm, bude vás to něco stát,“ štěbetali jeden přes druhého.

Podle všeho se jednalo o divoké duchy. Tyhle stíny požírající stíny, duchové živící se jinými duchy, tahle nízká stvoření, tihle se odvážili provokovat Hua Chenga? Kostlivci se začali smát, až jim kosti praskaly.

„Co nás to podle vás bude stát?“

Xie Lian zrovna přemýšlel, zda se má ukázat a situaci vyřešit, když duchové začali vysokými hlásky vřískat:

„Ajajajajajajajaj, odpusťte nám! Jací sme hlupáci, museli sme být slepí, dyž nám nedošlo, že to je palankýn našeho starého dobrého pána Hua Chenga! Hej vy všichni, uhněte! Mí páni, prosím, projděte si, kudy potřebujete. Mí páni sou tak laskaví, prosím, děte, kudy jen chcete!“

Zlatí kostlivci však namítli: „Pozdě, příliš pozdě! Velký Pán města dal jasné rozkazy, že tady Výsosti v nosítkách nesmí nikdo vstoupit do cesty. Teď, když jste nás zdrželi, možná byste nám mohli raději říct, co máme udělat my s vámi.“

Okolím se rozlehl doslova démonický nářek a kvílivé výkřiky. Xie Lian už to nevydržel. „Nechme to být. Spěcháme, tak ať si jdou.“

Kostlivci poslušně odvětili: „Když to říká Jeho Výsost, tak je necháme jít. Vyvázli jste z toho až příliš snadno!“

Xie Lian ještě dodal: „Mějte však na paměti, abyste v budoucnu nikdy nikomu nebránili v cestě a neubližovali procházejícím!“  

Divocí duchové se zaradovali: „Nenenenene, přísaháme, že nic takového neuděláme! Děkujeme vám, mocný pane, děkujeme!“

„Uhněte!“ zakřičeli kostlivci.

Jak procházeli, Xie Lian zaslechl slabé štěbetání ženských duchů a jejich udivené dohadování: „Hej, kdo si myslíš, že je ta Výsost v nosítkách? Nikdy jsem neslyšela, že by zlatý palankýn pána Hua nesl někoho jiného!“

„Kdyby tam seděla dáma, bylo by lehké si to domyslet. Ale je to muž. Velmi zvláštní!“

„Proč by to mělo být divné?“ podivil se princ.

V příštím okamžiku však uslyšel, jak jiný ženský přízrak odpověděl: „Pěkně divný. A byla jsem si tak jistá, že ta zlatá nosítka jsou určitě pro jeho manželku!“

 

Po několika dnech běhu, během nichž se Xie Lian vezl v nosítkách, se začal cítit ospalý. Podepřel si rukou tvář a za chvíli už oddechoval. Těžko říct, kolik času uplynulo, když ucítil, že se nosítka opět zastavila.

„Co se děje?“ zamumlal polohlasně. Že by jim cestu zastoupila další skupina duchů? Ale sotva to dořekl, ucítil, jak se palankýn prohnul pod vahou další osoby.

Záclony se nadzvedly a mužský hlas lehce zavolal: „Gege?“

Xie Lian si promnul oči, přimhouřil je a podíval se po hlase. „San Langu?“

Byl to pochopitelně Hua Cheng, kdo k němu nastoupil. Když však spatřil Xie Liana v jeho rozespalém stavu, se zarudlýma očima a omámeným výrazem, trochu ho to zaskočilo. Xie Lian se narovnal a odkašlal si. „Omylem jsem usnul.“

Hua Cheng se v reakci na to usmál a přisedl si k němu. „Gege, jsi vyčerpaný. Doufám, že ti nebude vadit, když se budeme trochu mačkat.“

Princ přikývl a snažil se posunout víc na kraj, aby nechal Hua Chengovi dostatek prostoru. Ten však místo toho natáhl ruku, chytil ho za pravé rameno a stáhl ho zpět k sobě.

„To není třeba. Mám dost místa.“

Popravdě řečeno, neměl. Tenhle palankýn byl záludný – pro jednoho člověka byl příliš velký, ale pro dva příliš stísněný, leda by člověk použil způsob z Xie Lianova dětství, totiž sednout si tomu druhému na klín.

„San Langu, předtím jsi odešel právě včas. Nedlouho potom tam sestoupili hned tři nebeští úředníci najednou.“

Hua Cheng se nahrbil. „Byly to Tři nádory, že? Čekal jsem to.“

Xie Lian se škádlivě zasmál. „Tak kvůli nim jsi odešel?“

„Ne, šel jsem si pro kočár,“ odpověděl Hua Cheng v podobném tónu. „Jak se v něm cítíš, gege? Není můj démonický palankýn mnohem zábavnější než zlatý kočár nebeských úředníků z Vyššího dvora?“

„Ano, velmi zábavný,“ zasmál se Xie Lian. Když si však vzpomněl na příšerný stav, ve kterém naposled viděl Vládce větru, smích ho přešel. „Mimochodem, San Langu, co jsi mi to předtím chtěl říct?“

Jejich oči se bezděčně setkaly. Hua Cheng stále svíral Xie Lianovo rameno, takže to vypadalo, jako by ho držel v objetí. Při pohledu zvenčí bylo mezi závoji palankýnu vidět jen dvě překrývající se siluety, nerozlučně schoulené k sobě. Hua Cheng se na něj uvolněně usmíval.

„Gege, co bys řekl na svatbu?“

„Cože?“ zachraptěl Xie Lian.

Hua Chengův pohled, jeho slova, vzájemná blízkost – nebylo kam utéct. Před Xie Lianovýma očima explodoval ohňostroj barev a jeho mozek jako by se vypařil. Celý ztuhl jak mrtvola.

Hua Chengovi jeho reakce neunikla, takže stáhl ruku a ušklíbl se. „Byl to jen vtip. Šokoval jsem tě, gege?“

Trvalo docela dlouho, než se Xie Lian vzpamatoval. „Ty jsi… opravdu něco. Jak můžeš o něčem takovém žertovat?“

Nebyl to jen šok. Byl tak otřesený, že se mu málem zastavilo srdce. A ačkoliv si toho nebyl úplně vědom, mísila se v tom i stopa ublíženosti.

„Promiň mi to,“ zasmál se Hua Cheng. Natáhl své dlouhé nohy, opřel se o paty a propnul špičky. Stříbrné řetízky na botách o sebe škádlivě zacinkaly – zosobněný obraz rošťáctví. Princ měl tendenci považovat Hua Chengův vzhled za hravý a roztomilý, ale teď ho to stříbrné cinkání z nějakého důvodu rušilo a zaplnilo mu mysl nevysvětlitelnou frustrací. 

Po tom otřesu si nemohl pomoci a znovu si pomyslel: „Jak jen může o něčem takovém žertovat…“

Jenže když se nad tím zamyslel, co na tom vlastně bylo špatného? Nemohlo to být míněno vážně, takže nebyl důvod neudělat z toho vtip.

Hua Cheng si všiml jeho podivného výrazu a okamžitě se narovnat. „Vaše Výsosti, neber si to prosím k srdci. Neměl jsem to říkat. Už si z toho nikdy nebudu dělat legraci.“

Xie Lian se kvůli jeho slavnostní omluvě cítil špatně. Pomyslel si: „Jsem snad přecitlivělý? Byl to jen nevinný vtip, nic velkého. Kromě toho se zeptal jen: ‚co bys řekl na svatbu‘, ale neupřesnil s kým. Kam se mi zatoulaly myšlenky? Vzpamatuj se! Okamžitě! Hned teď!“

V duchu se několikrát napomenul, dokud se neuklidnil a nedokázal se v klidu usmát.

„Ne, ne, co bys neměl říkat? Nic to nebylo. Špatně jsi mě pochopil, tvářil jsem se tak vážně jen proto, že jsem myslel na Vládce větru.“

„Aha?“ Hua Cheng se zarazil. „Vzhledem k tomu, že za ním sestoupil jeho bratr, měla by být celá záležitost vyřízena.“

Oba byli víc než ochotni změnit téma. Xie Lian se nad tím celým zamyslel a zavrtěl hlavou. „San Langu, opravdu myslíš, že to tím skončilo? Nějak mám pocit, že je to teprve začátek.“

Shi Qingxuan svého staršího bratra vždy obdivoval a respektoval, ale když se konečně ocitl mimo nebezpečí a jako první uviděl jeho tvář, zareagoval tak podivným způsobem. Prince napadla děsivá myšlenka – mohl být tím, kdo Shi Qingxuana oklamal, aby otevřel dveře, sám Shi Wudu?

Ačkoli byl údajně v té době ve společnosti Ling Wen a generála Peie, pro nebeské úředníky s tak mocnou duchovní silou nebylo těžké vytvořit loutky a poslat je vyřídit své záležitosti.

Zrovna se chystal Hua Chengovi předložit některé své domněnky a podezření, ale ten místo toho řekl: „Nemyslím, že je to začátek. Ta záležitost už je uzavřená.“

Mluvil tak sebejistě, že tím Xie Liana dočista zaskočil.

„San Langu?“

Hua Cheng na něj upřeně hleděl. „Gege, věříš mi?“

Princ mu oplatil stejně pevným pohledem. „Věřím.“

„Tak mi věř,“ kývl pomalu Hua Cheng. Drž se dál od Vládce větru, vody i země, od Ling Wen a Pei Minga. Čím dále, tím lépe.“

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Mám tu jedno další doporučení na moc hezký a krátký román ze současnosti, z oblasti čínského showbyznysu. Je to sladké, je to dokonce i trošku explicitní... a bude se vám to líbit. Jde to velmi dobře číst i s automatickým překladačem :) Heart has Ling Xi k přečtení zde.

---

1 Není palankýn jako palankýn. Nebo sedan jako sedan. To, co se blíží ke Xie Lianovi, je tzv. „step-litter“, přičemž do kategorie „litter“ spadá každý druh nosítka, sloužícího jako cestovní prostředek. Palankýn a sedan (fakt nevím, jaký je mezi nimi rozdíl) mají často skříňové kabiny, zatímco step-litter může být jen otevřené křeslo, max. vybavené sloupky se stříškou, kterou zdobí závěsy. Obvykle slouží pro osoby s vysokým postavením. Kvůli nedostatku termínů zůstanu i v tomto případě u slova palankýn. ^↩