Kapitola 114: Škádlivá slova, která omráčila mne i mého pána 2

Po této výměně názorů se Xie Lianovi celý zbytek cesty honily hlavou chmurné myšlenky. Snažil se z Hua Chenga vytáhnout nějaké podrobnosti, ale všechny další odpovědi na jeho otázky se nesly ve znamení „už k tomu nemám co dodat“. Nakonec to musel nechat být.

Když dorazili do svatyně Pu Qi, ještě se nerozednilo. Xie Lian strčil do dveří a všiml si, že všechno nádobí je umyté a uklizené. Lang Ying, Guzi a Qi Rong spali uvnitř přikrytí jednou dekou a vypadali, že jim nic nechybí. Po princově odchodu skutečně musel dorazit někdo, kdo se o vše pečlivě postaral, a teď se tiše vzdálil.

Tentokrát tu na něj navíc čekala hromada prosebných modliteb. Ve svatyni Pu Qi se jich ještě nikdy neobjevilo tolik, ale byl by dost překvapený, pokud by za to vděčil onomu bohatému kupci, který se tak kasal šířením jeho dobrého jména.

Když už nic jiného, kupec alespoň dodržel svůj slib a svatyni příštího dne navštívil. Jenže i když přišel, buď si nevšiml velmi okatě umístěné cedule, kterou Xie Lian postavil přímo před vchod, nebo ji záměrně ignoroval. Slíbené peníze také nepřinesl, a tak se hlavním důvodem jeho příchodu stalo darování brokátového praporu, který před celou vesnicí slavnostně předal. Xie Lian ho nic netušíc rozvinul – a vzápětí ho ještě rychleji sroloval. I za tu krátkou chvíli se mu obří nápis vyvedený na brokátové látce hluboce vryl do paměti: „Zrození dětí zázračnýma rukama.“¹

Oddechl si teprve, když poslal bohatého obchodníka pryč. Neustále ho trápily myšlenky na to, za jak dlouho mu jeho chatrná svatyně spadne na hlavu, protože neměl tušení, kdy ji zvládne opravit. Hua Cheng, opírající se o dveře, zřejmě uhodl důvod jeho povzdechů.

„Gege, už dlouho jsem ti chtěl něco navrhnout. Pokud se zde necítíš bezpečně, proč se prostě neodstěhuješ jinam?“

Xie Lian zavrtěl hlavou. „To se ti snadno řekne, San Langu. Kam bych se měl přestěhovat?“

Hua Cheng se usmál. „Tak co třeba ke mně?“

Xie Lian tušil, že ta slova budou míněna vážněji, než jak Hua Chengův nedbalý postoj napovídal. Ale od toho „vtipu“ se svatbou z minulé noci se mu v srdci usadil malý stín, díky kterému se neodvažoval na Hua Chengovy návrhy odpovídat bez promyšlení, takže jen naklonil hlavu a pousmál se.

Co se týkalo doručených modliteb, byly to sice samé všední záležitosti – jako například to, že si starý vůl zlomil nohu a nemůže být zapřažen, že žena v domácnosti otěhotněla a nemůže pomáhat na poli – ale stále to byly modlitby a on se musel ke všem věřícím chovat stejně. Po několika dnech se rozhodl modlitby vyslyšet a vydal se do vesnice pomáhat orat a sít.

Protože Hua Cheng bydlel s ním, šel přirozeně pracovat také. Práce na poli patří k těm těžkým, takže Xie Lian zpočátku nechtěl, aby se zapojoval, ale nedokázal mu to vymluvit. Oba se tedy převlékli do pracovního oblečení, vyhrnuli si rukávy a nohavice a vstoupili do vody rýžových polí.

Svěže zelená rýžová pole byla poseta hemžícími se zemědělci, a mezi nimi obzvláště nápadně vyčnívaly právě jejich siluety.

Ani Xie Lianovy staré šaty nedokázaly utlumit Hua Chengův působivý vzhled. Naopak, ten otrhaný oděv jako by o to víc zdůrazňoval jeho tvář a postavu. Oba muži měli bledou pleť, půvabně tvarované paže a dlouhé rovné nohy, takže mezi zablácenými farmáři zářili jasně jako drahokamy.

Vesnické dívky, které byly zvyklé vídat prosté chasníky, se při pohledu na ně červenaly a srdce jim bušila. Neustále k nim vrhaly kradmé pohledy, takže rýžové sazenice pod jejich rukama brzy tvořily místo rovné křivolakou cestičku, díky čemuž se dívky stávaly terčem posměchu ostatních.

Hua Chengova bledost byla podbarvena nádechem krvavě červené, zatímco Xie Lianova průsvitně bílá pleť měla jen slabý růžový odstín. Jeho kůže se stávala tím bělejší, čím víc se potil, jako by to byl drahý nefrit. S žhnoucím sluncem nad hlavou byl po chvíli práce bílý jako sníh. Horko a sucho bylo nesnesitelné a on si musel neustále otírat krůpěje potu, které mu stékaly po krku. Pomyslel však na to, že všichni duchové jsou bytosti stínu, kteří si slunce protiví, a že Hua Chengovi musí být ještě hůř. Xie Lian se na něj ohlédl a spatřil jej, jak se také pomalu narovnal, zaclonil si oči před sluncem a skryt pod stínem pravé ruky mhouřil oči jeho směrem.

Princ k němu přistoupil a nasadil mu na hlavu svůj bambusový klobouk. „Tady.“

Překvapený Hua Cheng se usmál. „Díky.“

Sice předtím tvrdil, že bude na poli pracovat jen pro zábavu, ale když se skutečně pustil do práce, byl mnohem rychlejší než Xie Lian – svižný, výkonný a nesmírně zručný. Když princ o hodinu později dokončil přesazování rýže, záda ho bolela, tělo se mu chvělo a masíroval si namožený pas. Když pohledem přelétl výsledek Hua Chengovy práce, nemohl uvěřit vlastním očím – Hua Cheng v tichosti sám přesadil celé velké pole úplně sám. Každý zelený rýžový stonek stál ve vodách rýžoviště úhledně a spořádaně, až to lahodilo oku.

„San Langu, ty se opravdu rychle učíš. Už mi nemusíš pomáhat. Jdi si sednout, odpočiň si a napij se vody – nebo čeho chceš.“

Hua Cheng se tedy vydal na hřebeny polí pro vodu. Předák vesnice ho už nějakou dobu pozoroval a využil jeho odchodu, aby se přitočil ke Xie Lianovi.

„Daozhangu, z kterého domu je ten mladík? Je tak pilný! Tak skvělý! Sám vydá za deset mužů! Šťastná dívka, která mu padne do oka!“

Xie Lian vypustil tiché „pfff“ a zasmál se. Jenže postupně se přišlo nenápadně vyptávat několik dalších.

„Hej, hej, Daozhangu, odkud je ten mladík, který se zdržuje ve tvé svatyni? Už se oženil? V jeho domácnosti ještě nemůže být manželka, ne?“

„Určitě ne, je tak mladý!“

Xie Lian nevěděl, jestli se má smát nebo brečet, a tak neurčitě odpověděl: „Hm, asi není. Je ještě mladý, takže nebyl čas myslet na takové věci.“

Vesničané se okamžitě ozvali: „Ale ne, naopak! Právě proto, že je mladý, by se ta záležitost měla brzy vyřešit.“

„Daozhangu, musíš s ním promluvit. Muži by se měli usadit dřív, než dozrají. Než se do čehokoliv pustí, musí si vybudovat domov!“

„Přesně tak! Mladí lidé myslí jen na jedno. Nedokáží snášet osamělé noci!“

Všichni tihle vesničané měli doma dcery a pídili se po informacích o potenciálním nápadníkovi. Zrovna když se je princi konečně podařilo odbýt, přistoupil k nim Hua Cheng s bambusovou lahví na vodu zavěšenou na ruce.

„Jsem ženatý. Mám doma ženu,“ pronesl.

Vesničany to značně zklamalo, ale přesto se nevzdávali.

„Z kterého domu je tvá paní? Nechceš nám to prozradit, příteli?“

„Nelžeš nám, že ne?“

„Určitě je ctnostná a krásná!“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Hm, to opravdu je. Ctnostná a krásná. Skutečně vznešená, laskavá a výjimečná osoba, která se mi líbí už od mládí. Byl jsem do ní zamilován mnoho let a tvrdě jsem o ni usiloval, než se mi ji podařilo získat.“

Mluvil s tak vážnou jistotou a bez náznaku falše, že vesničané neměli jak oponovat. Mohli se jen rozejít s pocitem frustrace a zklamání.

Hua Cheng podal Xie Lianovi hadr a láhev s vodou. „Dáš si?“

Princ si hadrem otřel ruce pokryté blátem a pak si z lahve dopřál několik doušků. Hadr podvědomě zmuchlal do neuspořádané koule, začal se otírat a zdánlivě nezaujatě se zeptal: „Je to pravda?“

„Hm?“ Hua Cheng od něj vzal lahev a sám se dlouze napil. Ohryzek se mu při polykání poskočil nahoru a dolů. „Co jestli je pravda?“

Princ si otřel čelo do rukávu a pomyslel si, že slunce je dnes obzvláště horké, protože ho z nějakého důvodu pálí jak čelo, tak tváře. Svou odpověď se pokusil vyslovit co nejlhostejněji: „Že máš doma ženu, ctnostnou a krásnou, skutečně vznešenou, laskavou a výjimečnou osobu, do které jsi byl zamilovaný od mládí a o kterou jsi musel tvrdě usilovat, než jsi ji získal.“

„Aha,“ kývl Hua Cheng. „Tak to je lež.“

Xie Lian si nevědomky oddechl. Na tváři mu vykvetl upřímný úsměv, když napodobil Hua Chengův dřívější tón: „Ty lháři.“

Hua Cheng se ušklíbl. „Všechno to lež nebyla. Jen jsem si tu osobu ještě nezískal.“

Princi málem zaskočilo. Ale Hua Cheng už se otočil a vrátil se k práci na poli.

Ještě hodnou chvíli tam Xie Lian omráčeně stál, než se sehnul a také se pomalu vrátil k práci. Z nějakého důvodu se cítil trochu nešťastný, a než se vzpamatoval, jeho řada štěpů šla docela mimo řádek.

Zatímco pracoval na poli, pokusil se spojit s Vládcem větru prostřednictvím soukromého komunikačního pole. Ačkoliv ho Hua Cheng varoval, aby se od něj a jeho blízkých držel dál, Xie Lian si nemohl pomoci. Za poslední dny se ho pokusil kontaktovat už několikrát, ale stále bez odpovědi. Změnil tedy taktiku a oslovil Ling Wen.

„Ling Wen, jak se daří Vládci větru? Už se cítí lépe?“

Odpověď přišla okamžitě a její hlas zazněl vedle Xie Lianových uší. „Vládce větru? Myslím, že je mu skutečně lépe.“

Xie Lian instinktivně vytušil, že neříká pravdu, ale nechal to být. Pomohlo mu to však k rozhodnutí, že se půjde na chvíli podívat na Nebesa.

Ling Wen ještě dodala: „Mimochodem, Vládce vody ti posílá dar. Nezapomeň se na něj podívat, Vaše Výsosti.“

„Dar?“ opakoval překvapeně princ. „To není potřeba. Neudělal jsem nic, co by si zasloužilo odměnu.“

„Není třeba skromnosti. Vládce větru je impulzivní a je schopný si jako doprovod ke svým záležitostem přitáhnout doslova kohokoliv. Ty sám jsi musel po jeho boku dlouho snášet útrapy, není tedy hanba si ten dar vzít. Vládce vody říkal, že je to jen malý projev vděčnosti, tak ho prostě přijmi.“

Xie Lianovi to stále nepřišlo vhodné, ale nechal si to pro sebe.

Když dokončili práci na poli a zabalili si věci, vydal se Hua Cheng do domu vesnického předáka, aby mu pomohl s opravou pluhu. Xie Lian se vrátil do svatyně Pu Qi. Poté co vystrnadil ven z místnosti ty tři „budižkničemy“, jak je Hua Cheng nazval, prohledal celé obydlí a snažil se přijít na to, kde Vládce vody zanechal svůj dar.

S myšlenkou na to, že třeba zapadl do škvíry za schránkou na dary, si vyhrnul rukávy a chtěl truhlu odsunout. Jenže se ani nepohnula, jako by snad prorostla kořeny do země. Zmatený princ vytáhl klíč a truhlu otevřel – a v tu chvíli ho málem oslepilo zlaté světlo.

Schránka na dary byla do posledního kousíčku naplněná zlatými pruty. Jediným pohledem bylo jasné, že by se daly vyměnit klidně za milión zásluh!

Xie Lian okamžitě přibouchl víko zpět a zatlačil na něj oběma rukama. Tohle má být ten „malý projev vděčnosti“?

Darovat bezdůvodně něco tak cenného, snaží si snad Vládce vody koupit jeho mlčení? Pokud by skutečně dostal jen nějakou drobnost, třeba duchovní nefritový náramek na ušetření sil nebo něco podobného, možná by si ho pro klid všech nechal. Vládce vody byl pyšný a vrácení daru by mohl vnímat jako urážku. Ale tohle… dobře, byl to dar, který se dal očekávat od boha bohatství, ale tuhle truhlu nacpanou zlatými pruty musí jednoznačně vrátit.

Stejně měl naplánovanou cestu na Nebesa, aby zkontroloval Vládce větru. S myšlenkou, že se Hua Cheng stejně hned tak nevrátí, napsal vzkaz, zvedl tu neuvěřitelně těžkou truhlu na záda a dal se na cestu.

Jakmile dorazil na Nebeský dvůr, nečekaně se ocitl uprostřed chaosu. S vytřeštěnýma očima zůstal omráčeně stát. Nádherná Hlavní třída bojových bohů byla plná trosek, děr, prasklin a kráterů. Skupina nižších nebeských úředníků pobíhala sem a tam a vedle jednoho z nejhlubších kráterů dřepěla Ling Wen a masírovala si spánek.

„Co se stalo?“ zeptal se Xie Lian.

Ling Wen vzhlédla a zarazila se při pohledu na obrovskou truhlu na dary, kterou měl princ na zádech.

„Vaše Výsosti, co má znamenat ta velká schránka na dary? Ach, a co že se stalo? Ani se neptej. Generál Nan Yang a generál Xuan Zhen se pustili do boje a navzájem si zničili paláce.“

Feng Xin a Mu Qing? Xie Lian ohromeně potřásl hlavou.

„Proč se ti dva zase hádají?“

„O co jiného by mohlo jít, než o tu záležitost s duchem plodu? Několik bojových bohů diskutovalo a radilo se, jak se s duchem matky a syna vypořádat. Generál Nan Jang navrhl, aby ducha plodu přivedli do rafinérie a tam ho rozpustili, protože ten tvor nakonec zavraždil velké množství lidí. Ale Xuan Zhen mu to nechtěl dovolit. Zvolil poněkud nepříjemný tón, a tak se Nan Yang zeptal, jestli jeho milosrdnost nevychází ze špatného svědomí, a tak dále a tak dále. Vaše Výsosti, víš, jak to s nimi je. Víš, jací jsou. Řeknou si pár slov a už zvedají pěsti. Stačí se rozhlédnout. Podívej se, co nám jejich rvačka přinesla. Už dávno tvrdím, že vy, bojoví bohové, máte hroznou úroveň chování. Výdaje na opravy Nebeského dvora jsou příšerné. Dostala jsem se ve škodách jen do poloviny a už jsem se v tom ztratila. Tohle je opravdu…“

Její bolest hlavy musela být příšerná.

Xie Lian řekl: „Tak… to tě nebudu rušit. Půjdu zkontrolovat Vládce větru.“

Ling Wen vzhlédla. „Navštívit Vládce větru? Nemusíš se obtěžovat, Vaše Výsosti. Vládce větru teď návštěvy nepřijímá.“

„Neříkala jsi, že je na tom o něco lépe?“

„To jsou slova Vládce vody,“ řekla Ling Wen. „Stejně jako to, že jeho bratr nepřijímá návštěvy. Ani já se s ním teď nemohu sejít, takže pravděpodobně potřebuje více času na uzdravení. Raději za ním nechoď, Vaše Výsosti. Když jsme u toho, ta schránka na dary, není to náhodou…“

BUM!

Xie Lian upustil truhlu na zem.

„Tak mi prosím pomoz tím, že tohle za mě vrátíš Vládci vody. Neudělal jsem nic, čím bych si takovou odměnu zasloužil. I bez daru nebudu mluvit o ničem, o čem bych neměl.“

Poté, co se té truhly zbavil, s úlevou vyrazil pryč. Ling Wen za ním zezadu něco volala, ale protože se jí nedostalo odpovědi, vrátila se k bolestnému zírání do hlubokého kráteru.

Xie Lian sice odešel, ale nikoliv do říše smrtelníků – místo toho se vplížil do paláce Vládců větru a vody.

Ačkoli byl palác uvnitř i venku plný stráží, taková maličkost nemohla Xie Liana zastavit. Shi Qingxuan už ho sem jednou přivedl, takže měl hrubou představu, kde hledat jeho ložnici. Přelezl přes zeď, střídavě přebíhal přes střechy a plížil se po zemi, a zanedlouho dorazil na místo. Nejvíc se obával toho, že tam Vládce větru nenajde, protože ho jeho bratr přemístil někam jinam.

Naštěstí se jeho obavy nenaplnily. Vylezl na střechu, našel si slepé místo, kde ho ostatní nemohli vidět, a nohama se zahákl za jeden z trámů, aby hlavou dolů nahlédl do nitra ložnice.

Vzápětí šokovaně ztuhl.

Shi Qingxuan byl pevně spoutaný, s rukama a nohama přivázanýma provazem k posteli. Bez ustání se snažil osvobodit, zatímco vedle něj přecházel Shi Wudu. V rukou měl misku plnou jakési neznámé černé tekutiny. Na chvíli se zastavil, pak se sklonil ke svému bratrovi a nalil obsah misky Shi Qingxuanovi přímo do krku.

--Předchozí kapitola--     --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Čínská verze je komplikovanější. Zní „návrat dětí zázračnýma rukama“, což odkazuje na idiom „návrat k jaru zázračnýma rukama“. Ta druhá verze je používaná pro skvělé doktory, kteří „vrací mrtvé zpět do života“ (já si trochu říkám, jestli se tím jarem nemyslí spíš, že vrací mládí“. Mám také tušení, že za tím upraveným textem bude ještě nějaký dvojsmysl, díky kterému to vypadalo, že Xie Lian ty děti zrodil sám. Nu, dělala jsem, co jsem mohla.^↩