Kapitola 121: Spřízněná duše; loď z rakve vplouvá na moře démonů 2

Jen co to dořekl, opět ucítili, jak se rakev prudce propadla. Jejich pozice se změnila z ležící na vzpřímenou – to jak se rakev při opakovaném zvedání a klesání postavila na dno.

Hua Cheng pevně objal Xie Liana kolem pasu a volnou rukou mu chránil hlavu. „Drž se mě pevně!“

Kdyby nebyli zavření, dokázal by se princ vypořádat s mnohem horšími situacemi, ale tady, v prostoru úzkém a těsném tak, že si ani nemohli natáhnout nohy, neměl ani tušení, co se venku děje.

 „Co když se naše rakev rozbije?“ vyslovil Xie Lian nahlas svou obavu.

„Neměj strach. I kdyby se to stalo, neutopíme se.“

Byli k sobě tak těsně přitisknutí, že Hua Chengovy rty zalechtaly prince ve vlasech, a skoro mohl cítit, jak se mu při řeči rozechvěl ohryzek. Princovo soustředění se rozplývalo, ale do reality ho vrátil další prudký náraz do rakve. Bylo to, jako by se z jejich plavidla stala hračka, se kterou poskakující batole neustále třese a houpe. Xie Lianovi nezbývalo než Hua Chenga také pevně obejmout a druhou rukou se zapírat o okraj rakve.

Uprostřed chaosu, kdy se jejich rakev nořila a stoupala, se oba převraceli a házeli sebou do kdoví kolika různých pozic. Jejich těla o sebe narážela a otírala se jedno o druhé. Přestože Hua Cheng vypadal jako mladík, teprve při tak blízkém kontaktu si Xie Lian uvědomil, jak je jeho tělo pevné a tvrdé. Princ už z toho utrpení tančily před očima hvězdičky, a když už se zdálo, že to polevuje, zjistil, že Hua Cheng se teď ocitl nahoře a tlačí ho svou vahou tak, že jej téměř dusí.

S velkými obtížemi zvedl ruku a chytil se paže, kterou se Hua Cheng vedle jeho těla zapíral. Tiše zasténal a hlava se mu zatočila. „Už bude konec?“

Větu nedokončil. Náhle si totiž uvědomil, že jistá část jeho vlastního těla prochází nepochopitelnou změnou.

Nemohlo by ho víc šokovat, ani kdyby před ním rozkvetl ocelový strom. Ostatně před rozkvetlým ocelovým stromem by jeho mysl nebyla jak po výbuchu.

Trapnost a děsivé rozpaky jím cloumaly silněji než bouře, bičující rakev. Spěšně k sobě přitiskl kolena, ale to asi nebylo dobré řešení. Nejspíš se tak dotkl něčeho, čeho neměl, protože Hua Cheng hrdelně zavrčel: „Nehýbej se!“

To zavrčení bylo hluboké a ostré, ale Xie Lian kolena nerozevřel, jen se odtáhl, jak to jen omezený prostor dovoloval. Pokud by je teď dal od sebe, mohl by si Hua Cheng všimnout reakce jeho těla a a pak by mu nezbývalo než si rozbít hlavu o rakev a spokojeně vykrvácet. Ano, ta „změna“ se dala vysvětlit přirozenou reakcí těla, vzhledem k posledním událostem na pláži to bylo dost trapné. Jednou by se dalo mluvit o náhodě, ale takhle? Mohl by pak vůbec najít vysvětlení?

V zoufalství vyhrkl: „Ne! San Langu, ne… nedotýkej se mě!“

Po krátké chvíli ticha Hua Cheng chraplavým hlasem odpověděl: „Dobrá. Pak odtud pojďme pryč.“

Bylo to, jako by ho propustil. „Tak jdeme!“

Jenže v tu chvíli nějaká síla vymrštila rakev do vzduchu. Současně s tím soba dva zaráz vymrštili ruce a udeřili do boků rakví. Dřevo prasklo a rakev se okamžitě rozpadla na kusy. Vymanili se z jejích zbytků a vyskočili ven do deště. Xie Lian se ohlédl a spatřil obrovského vodního draka, kterému z tlamy visely rozbité kusy dřeva. Drak zařval a vycenil ostré zuby, jako by se vztekal na prázdnou rakev, která měla být plná jídla. Nejspíš to byl právě on, kdo si s nimi předtím pohazoval jako s hračkou.

Jejich rakev sice vyplula na moře unášená vlnami, ale vodní drak ji musel přitáhnout zpět, protože se zase ocitli na ostrově Černé vody. Na pláži stály dvě postavy. Princ poznal Vládce vody Wudua a generála Peie. Shi Wudu držel vytvořenou duchovní pečeť, přivolávající déšť a vítr, kterými se snažil vodního draka ovládnout. Pei Ming ho zrovna poplácal po rameni.

„Vládce vody, bratře, jen klid, ano? Šetři sílu. Teď ti skončilo další nebeské soužení, a kdo ví, kdy přijde další.“

Ukázalo se, že ten prudký liják, který se před chvílí spustil, byl následkem dalšího Shi Wuduova nebeského soužení. Bouře už se uklidňovala. Shi Wudu pokrčil rameny a obrátil se k Hua Chengovi a Xie Lianovi. „Co jste tam dělali?“

„Ano,“ přidal se Pei Ming, „Vaše Výsosti, proč vy dva nevysvětlíte, co to má znamenat? Co jste tam dělali?“

Když se jejich rakev roztříštila, všichni byli svědky jejich těsného objetí. Xie Lian zamrkal a chystal se vše vysvětlit, když si uvědomil, že on i Hua Cheng mají po zmítání a převracení se v rakvi rozcuchané vlasy a oblečení. Nebylo těžké dojít ke špatným závěrům. Rychle si otřel z obličeje dešťovou vodu, ale tváře mu stále hořely.

Hua Cheng udělal krok vpřed, jako by ho chtěl chránit. O chvíli později si Xie Lian tiše odkašlal. „O nic… nešlo. To jen ta rakev… byla příliš těsná.“

Shi Wudu na něj zmateně pohlédl. „Na to jsem se přece neptal.“

Pei Ming ukázal na zbytky dřeva, které moře vyplavilo na pláž. „Rakev jste vyrobili tady, že? Tak proč jste ji neudělali větší?“

O podobě rakve rozhodovali oba dva, a tehdy je ani nenapadlo postavit ji větší. Xie Lian se dokázal jen rozpačitě zasmát. „To jsme mohli, že? Ehm… Ale, vzácní pánové, to jste se na ostrov dostali až teď?“

„Přesně tak,“ odpověděl Pei Ming. „Vládce vody celou dobu bojoval s vodními proudy. Ale rozhodně jsem nečekal, že spatřím po hladině moře v doupěti démona Černé vody plout rakev. Opravdu zvláštní pohled.“ 

 Xie Lianovo srdce kleslo ještě o něco níž. Usmál se: „Opravdu zvláštní.“

„Ty.“ Shi Wudu ukázal na Hua Chenga a přimhouřil oči. „Netvrdil jsi na lodi, že v doupěti démona Černé vody se nepotopí jenom rakev, která nese zesnulého?“

Pei Ming vytáhl meč. „Ano. Dřevo z rakve tu je, ale kde je zesnulý?“ pronesl zvolna.

Hua Cheng se na něj usmál. „Jestli se tak zajímáš o mrtvoly, doporučuji začít se svou vlastní.“

Generál Pei na něj namířil čepel. „Taková arogance! Přesně jak se dá čekat od Karmínového deště dotýkajícího se květu!“

Opravdu to celou dobu tušil. Hua Cheng vyprskl smíchy, ale když viděl, že se schyluje k boji, postavil se před Xie Liana, aby ho chránil.

Ten rychle zasáhl: „Pánové, prosím, klid. Nemusíte se bát, San Lang mě doprovází jen z dobrosrdečnosti.“

„San Lang?“ Podivil se Pei Ming. „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by Karmínový déšť dotýkající se květu patřil do nějaké rodiny. A dobrosrdečnost? Jsi si jistý, že ho vystihuje zrovna tohle slovo?“

Shi Wudu nedokázal dlouho zůstat v pozadí, takže Pei Minga odstrčil. „Takže to ty jsi sabotoval naši cestu? S jakým záměrem jsi nás vylákal do doupěte démona Černé vody? Kde je Qingxuan?“

„Tohle je území jiného Nejvyššího, myslíš si snad, že tu chci být?“ odpověděl Hua Cheng.

Xie Lian už byl na podobné situace zvyklý. S nacvičenou lehkostí změnil téma. „Vládce větru ještě nikdo nenašel? Generále Peii, ty jsi je nehledal?“

Pei Ming rozhodil rukama. „Nejdřív jsem je vytáhl z vody, ale pak přišla obří vlna od Vládce vody a spláchla je.“

„Nepřeháněj, bratře Peii. Já žádné vlny neovládal. Ti tvorové se v moři objevovali jeden po druhém, nedokázal jsem svého bratra najít!“

Xie Lian rychle řekl: „Klid, hlavně klid. Hm… Vládce větru a země jsou spolu, takže by neměli mít žádné velké potíže.“

Shi Wudu se nahrbil. „Vládce země? Vždyť je k ničemu! Průměrný i mezi průměrnými. Není bojovým bohem a jeho duchovní síly nedosahují ani těch Qingxuanových!“

Pak, jako by si náhle vzpomněl, že po Shi Qingxuanových duchovních silách není ani stopy, mu poklesla tvář a zmlkl. Xie Lian však věřil, že každá duchovní síla má své vlastní přednosti. Ming Yi sice nebyl bojový bůh a jeho duchovní síly nebyly zrovna velké, ale rozhodně na tom nebyl tak špatně, jak ho popisoval Vládce vody. Navíc si tehdy v průsmyku Ban Yue vůbec nevedl špatně.

Pei Ming se přidal: „Zatím nemáš důvod dělat si velké starosti. Vládce země ho ochrání, pokud tedy nenarazí na démona Xuana.“

Hua Cheng se zasmál. „Přišli jste sem s nebeským soužením v patách a jedno už zde dokonce udeřilo. Způsobili jste v doupěti Černé vody pořádný poprask, ale přesto se opovažujete doufat, že si toho nevšiml?

Najednou se Shi Wudu zachvěl a vytáhl zpod svého roucha zlatý amulet dlouhověkosti.

„Vládce vody, stalo se něco?“ zeptal se Pei Ming.

Zdálo se, že amulet v Shi Wuduově dlani vibruje. „Qingxuan je blízko… a je zraněný!“

Xie Lian si zlatý amulet prohlédl – vypadal úplně stejně jako ten, který měl Shi Qingxuan u sebe ten den, kdy pomocí něj vytvořil ochranné pole. Tehdy ho nechal ležet na zemi.

„Má Vládce větru stále svůj amulet dlouhověkosti u sebe? Vzpomínám si, že si ho sundal,“ zeptal se.

„Zvedl jsem ho a nasadil mu ho,“ odpověděl Shi Wudu.

Ukázalo se, že oba amulety dlouhověkosti byly ukovány pomocí zlatých jader bratrů. Když byli blízko a jeden z nich byl zraněný, amulety na sebe reagovaly. Čím blíže, tím silnější volání bylo. Nešlo o kouzlo, spíše o přirozenou vlastnost, takže ji moc doupěte Černé vody nijak neovlivnila.

Shi Wudu si amulet stáhl z krku a položil si ho do dlaně. S řetízkem visícím dolů ruku natáhl a pomalu se točil dokola. V jednom místě vibrace výrazně zesílily.

Tím směrem byl les, tajemné a hluboké srdce tohoto osamělého ostrova.

„Shi Qingxuan musí být na tomto ostrově,“ zachmuřil se Shi Wudu.

Rázným krokem zamířil k lesu a Pei Ming ho samozřejmě následoval. Xie Lian byl toho názoru, že vzhledem k přítomnosti Vládce větru a vody na ostrově a vzhledem k tomu, že Shi Qingxuan může být raněný nebo krvácet, musí ho nejdřív najít a o zbytek se postarat až později. Přesto je varoval: „Pánové, v lese se skrývají démonovi přisluhovači. Dávejte si pozor, rádi útočí ze zálohy.“

Hua Cheng ho následoval. Xie Lian se podvědomě natáhl, aby jej chytil za ruku, ale pak si vybavil svou potupnou reakci uvnitř rakve a napřaženou ruku raději stáhl. Nakonec Hua Chenga zatahal za rukáv, ale neodvážil se mu pohlédnout do tváře.

Pei Ming se často ohlížel přes rameno a zdálo se, že ho jejich vztah velmi zajímá.

„Karmínový dešti dotýkající se květu, Vaše Výsosti, vy dva jste k sobě opravdu jak přilepení. Král duchů nás tak otevřeně pronásleduje a ty se ani nepokusíš vyhnout podezření?“

„Generále, co to říkáš? Za těchto okolnosti by bylo podezřelejší, kdyby s námi nešel. Pokud bychom narazili na nějaké nebezpečí, jak by mohl očistit své jméno, kdyby nebyl s námi?“

„Dosáhl titulu Nejvyššího, tak jaký rozdíl, jestli tu s námi je nebo není? Velmi snadno by dokázal vytvořit svého dvojníka,“ odpověděl Pei Ming.

Jen co to dořekl, vzduch prořízl ostrý zvuk. Pei Ming zvedl ruku a chytil vystřelený kostěný šíp. „Něco tu je! Vládce vody, buď opatrný…“

Ani to nedořekl a ozvaly se další svištivé zvuky. Přiletělo několik dalších šípů. Zazvonilo to – Pei Ming máchl mečem a všechny je odrazil. „Co to sakra je?“ zeptal se naštvaně.

Shi Wudu se hlasitě zasmál. „Bratře Peii, myslím, že bys měl dávat pozor hlavně sám na sebe.“ Pak zrychlil krok.

Pokud by šlo jen o šípy ze zálohy, nebylo čeho se bát. Bylo to spíš jen otravné. Podrážděný Pei Ming srovnal se zemí okolní keře a vytáhl na světlo několik malých přisluhovačů.

„Vy ale máte kuráž!“ Malí duchové byli snědí a vychrtlí, ti nejnižší z nejnižších. Viseli mu z ruky, krčili se do klubíček a prosili o milost. Koneckonců byli jen hlídači, takže neměli důvod pokračovat v boji. Pei Ming na ně chvíli pouštěl hrůzu a nakonec je pustil. Když však později narazili na další, Pei Ming je zmačkal do kuličky a odhodil je jak míče.

Čtveřice odhrnovala větve a prodírala se hustým lesem dál. Těžko říct, jak dlouho šli, ale zlatý medailonek sebou v Shi Wuduově ruce škubal čím dál silněji. Nakonec dorazili na velkou mýtinu. V srdci lesa bylo jezero, ke kterému zamířili.

Náhle Pei Ming naštvaně promluvil: „Karmínový dešti dotýkající se květu, jestli hodláš pokračovat v takových vtípcích, už tě nebudu moci tolerovat.“

Hua Cheng a Xie Lian se na sebe podívali. Pei Ming se zamračil ještě víc.

„Jestli chceš bojovat, tak se mi postav jako muž. Já, generál Pei, nejsem jako těch třiatřicet nebeských úředníků. Rozhodně se tě nebojím. Strkat do mě nemá žádný smysl.“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Gege, musíš mi věřit. Tohle se mnou nemá nic společného.“

Xie Lian ho bránil: „Generále Pei, on takové nesmyslné žertíky nedělá.“

„Opravdu?“ zapochyboval Pei Ming.

Princ se znepokojeně rozhlédl. „Buďte opatrní, ty potíže možná vyvolává něco jiného.“

Pei Ming se odmlčel a v tu chvíli Shi Wudu zpomalil. „Je to tady.“

Zlatý amulet sebou škubal daleko silněji než předtím, což znamenalo, že je Vládce vody poblíž. Přesto tu kromě jezera nebylo nic k vidění.

„Možná se tu skrývá podzemní palác?“ napadlo Pei Minga.

Shi Wudu se zadíval na vodní hladinu a Xie Lian řekl: „Může být na dně jezera.“

Jenže do jezera na ostrově Černé vody nebylo možné lehkovážně vstoupit, jinak by se už taky nemuseli vynořit. Hladina byla klidná, bez vln, takže připomínala obrovské zrcadlo, v němž se odrážel stříbrný měsíc zavěšený vysoko na bezmračné obloze bez hvězd. Kráčeli po okraji jezera a Xie Lian stále přemýšlel, jak prozkoumat jeho dno, když se nocí rozlehl vyděšený křik.

V čele skupiny byl Shi Wudu. Pei Ming se držel vzadu. Ohlédli se a spatřili, že Pei Ming svírá malého ducha bez hlavy, kterého nejspíš chytil. Duchovi stříkala z krku černá krev jako obří vodotrysk a hlava vymrštěná do vzduchu pronikavě vřískala.

„Generále Pei, proč jsi ho takto zabil?“ zeptal se princ.

Pei Ming však nečekaně vykřikl: „Já ne!“

Než mohl cokoliv vysvětlit, klesl na jedno koleno.

Hua Cheng se zasmál. „Takové projevy úcty jsou trochu přehnané.“

Jenže Pei Mingův výraz byl plný šoku. „Vládce vody!“ vykřikl. „Bratře, pozor!“

Pozor na co? Kromě nich čtyř tu nic jiného nebylo!

Pei Ming vypadal jako spoutaný něčím neviditelným. Shi Wudu se mu chystal přijít na pomoc, když ho náhle překvapil záblesk mrazivého světla, který jako by přišel odnikud. Uhnul právě včas, přesto se mu teď po jedné tváři táhla krvácející řezná rána. Otřel si ji rukou a zamračil se.

Xie Lian se postavil před Hua Chenga, aby ho chránil. „Kouzlo neviditelnosti?“

Pei Ming se konečně zbavil neviditelné věci, která ho omezovala, a vykřikl: „Pojďte k sobě! Nesmíme se rozdělit!“

Shi Wudu ho neposlouchal, jakmile sebou amulet dlouhověkosti začal znovu škubat, rozběhl se kolem jezera a křičel: „Qingxuane! Qingxuane!“

Byl to učiněný chaos, ale právě uprostřed tohoto zmatku si Xie Lian všiml něčeho nesmírně znepokojivého.

Podél břehu jezera byla zem rovná a prázdná, nebylo tu nic k vidění. Jenže břeh, zrcadlící se v odrazu na hladině jezera, byl jiný. V něm byla vidět jako uhel černá budova, stojící na druhém břehu. Neměla žádné dveře, jen řadu oken vysoko nad zemí, opatřených řadou železných mříží. Skrze ně se natahovala bílá ruka, která zoufale mávala, jako by prosila o pomoc.

Xie Lian zvedl hlavu a pohlédl na břeh za sebou, jenže kromě Shi Wudua, svírajícího amulet dlouhověkosti, tam opravdu nic nebylo. Pohlédl znovu do jezera – voda stále ukazovala to chladné železné vězení. Shi Wudu stál těsně před ním a rozhlížel se, ale nemohl ho vidět.

Xie Lian vykřikl: „Pánové, našel jsem to! Podívejte se na…“

V tu chvíli se mu rozšířily zorničky. V jezeře Černé vody se zrcadlilo něco nového.

Za ním a Hua Chengem se tiše objevila stínová postava.

autor obrázku a dalších danmei ilustrací je Crimsonchains

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--