Kapitola 120: Spřízněná duše; loď z rakve vyplouvá na moře démonů 1

Protože byl Xie Lian nesmírně nervózní a plně soustředěný, měl stále víčka pevně zavřená a nevnímal nic kolem sebe.

Celou jejich poslední výměnu vzduchu tehdy v jezeře inicioval Hua Cheng. Byl dominantní a jeho polibek byl tak hluboký, že se princ na tu událost neodvažoval ani vzpomínat, jen si vybavoval, že měl oteklé a znecitlivělé rty. Tentokrát to byl on, kdo přebral vedení. Nejdřív se snažil být velmi opatrný a jen přiložil rty na jeho, jako by se bál, že by Hua Chenga mohl přílišným tlakem probudit. Ale vždyť o to mu přece šlo, ne? Když bude polibek příliš lehký, vzduch unikne z mezery mezi jejich rty a celá snaha bude zbytečná.

Princ tedy nechal oči zavřené, a zatímco si v duchu recitoval úryvky ze Súry klidu, odtáhl se a s krátkým nádechem znovu přitiskl rty na Hua Chengova chladná ústa. Opatrně do nich vdechl vzduch.

Předal mu snad pět nebo šest vdechů a celou tu dobu držel oči zavřené, protože se na něj neodvažoval ani podívat. Napadlo ho, že by mohlo pomoci stlačení Hua Chengovy hrudi a konečně na něj pohlédl. Ke svému šoku se jeho pohled střetl s Hua Chengovýma doširoka otevřenýma očima.

Chvíli bylo ticho.

Jejich rty se sotva rozestoupily, takže na nich stále přetrvával pocit jemného, něžného znecitlivění, a Xie Lianovy ruce stále objímaly Hua Chengovu tvář. V jediném okamžiku se oba proměnili v kamenné sochy, které jako by mohl roztříštit pouhý závan větru. Xie Lian byl ztuhlý šokem a Hua Cheng, kterého snad předtím nikdy nic nevyvedlo z míry, vypadal úplně stejně ohromeně.

Xie Lian netušil, jak je možné, že stále nezemřel z přemíry krve, která se mu v ten okamžik nahrnula do hlavy. Trvalo hodnou chvíli, než ze sebe dokázal dostat poněkud trapné: „San Langu, jsi vzhůru…“

Hua Cheng stále nic neříkal.

Okamžitě od něj odtrhl ruce a uskočil dozadu: „Nenenenene! Nenene! Není to tak, jak si myslíš! Jen jsem chtěl…“

Chtěl co? Dostat do něj vzduch?

Potřebují snad duchové dýchat? I jemu samotnému to znělo hloupě, když to teď měl vyslovit nahlas.

Slova mu uvízla v hrdle. Hua Cheng se napřímil a natáhl k němu ruku. Vypadal, že se sám musí hodně ovládat. „Vaše Výsosti, nejdřív se uklidněte.“

Xie Lian si sevřel hlavu v dlaních. Celé jeho vnitřní já se zmítalo v chaosu, a on nakonec nevymyslel nic lepšího, než že sepjal ruce jako při modlitbě, hluboce se Hua Chengovi uklonil a začal drmolit:

„Omlouvámseomlouvámseomlouvámomlouvámse!“

Po poslední omluvě se dal na útěk z místa činu. Hua Cheng se konečně vzpamatoval, vyskočil na nohy, a jak za ním běžel, volal:

„Vaše Výsosti!“

Xie Lian si zacpal uši a v běhu opakoval své omluvy: „Je mi to líto!“

Kéž by mohl na místě zemřít! A když to nepůjde, co si prostě někde vykopat díru a alespoň tu smrt předstírat?

Prudce se vrhl do lesa, a jak se prodíral houštinami, náhle odněkud vylétlo cosi podobného ostrému šípu. Xie Lian byl sice rozrušený, ale reflexy stále fungovaly, takže švihem ruky kostěný trn zachytil. Okamžitě se zastavil a pohlédl do míst, odkud střela přilétla, ale neviděl nic než několik chvějících se větviček. Někde tu však muselo číhat něco nebezpečného, tak se raději otočil na patě a rozběhl se zpět.

„San Langu!“

Hua Cheng byl v tu chvíli už těsně za ním a Xie Lian mu po své prudké otočce málem skončil v náručí. Chytil ho za ruku a dal se na útěk.

„Rychle, v lese něco je!“

 Hua Cheng se rázem z pronásledovatele změnil v unášeného. Princ si oddechl teprve tehdy, když se dostali zpět na pláž.

„Nesledují nás, uf! Máme štěstí.“

„Mhm,“ souhlasil Hua Cheng. „Na tomhle ostrově budou nějací malí netvoři, ale neměj strach, neodváží se nás sem sledovat.“

Princ si při těch slovech okamžitě uvědomil, jak bláhové bylo předpokládat, že by se Hua Cheng mohl těch věcí obávat. Vtom si ale uvědomil, že stále svírá jeho ruku, znovu ztuhl, spěšně ji pustil a uskočil stranou.

S patřičnou vzdáleností mezi nimi nastala chvíle mlčení, než si Hua Cheng povzdechl a zatahal se za límec. „Jsem ti vděčný, gege, že jsi mě předtím zachránil. Není lehké být v lidském těle, málem jsem se utopil ve slané vodě. Hrozné.“

Xie Lian nebyl hloupý. Poznal, že mu Hua Cheng nabízí elegantní cestu k úniku, ale přesto dokázal jen kývnout a se skloněnou hlavou nevýrazně zamumlat: „To nic nebylo, nedělej si s tím starosti.“

„Přesto jsi to, gege, udělal špatně,“ dodal Hua Cheng po krátké odmlce.

Prince tím zaskočil. „Špatně? Já… myslel jsem, že stačí jen vydechnout trochu vzduchu.“

„Kdepak, tak se to nedělá. Pokud taková situace nastane, nesmíš to dělat jen zlehka, jinak…“

Jinak by nejenže nezachránil něčí život, ale mohl by ho i ukončit. Hua Cheng mluvil tak vážně, že se princ trochu styděl. Ještě že se do takové situace nedostal dřív, jinak by mohl mít na svědomí něčí život.

„Nebudu to dělat zlehka, slibuji,“ přísahal spěšně.

Hua Cheng s úšklebkem přikývl. Ačkoli se ho Xie Lian toužil zeptat na nějaké rady a postupy, jak se to dělá správně, neodvážil se už na to téma přivést řeč. Radu si však zapamatoval a pak se rozhlédl kolem.

„Jsme na opuštěném ostrově?“

„Samozřejmě. Tohle je srdce doupěte démona, ostrov Černé vody.

Zněl naprosto jistě. Karmínový déšť dotýkající se květu a Černá voda potápějící lodě se určitě museli znát.

„San Langu, ty už jsi tu byl?“ vyzvídal Xie Lian.

„Nebyl. Ale o tom ostrově vím.“

Princ svraštil obočí. „Zajímalo by mě, kam to odneslo Vládce větru a ostatní. Jestli jsou také s námi na ostrově.“

Nacházeli se v Jižním moři, v doupěti démona Černé vody. Pei Mingovou hlavní doménou byl sever, Vládce země nebyl bojový bůh, a bylo jasné, v jakém stavu se nachází Vládce větru. Kdyby se něco stalo a oni na sebe přivolali hněv démona Černé vody Xuana, potom jediný, kdo by se mu mohl bránit, byl Vládce vody. Jenže v současné chvíli nebylo jasné, kdy znovu začne Shi Wuduovo nebeské soužení. Nevypadalo to pro ně moc dobře.

Xie Lian se zeptal: „San Langu, jaký vlastně je ten démon Černé vody? Když na jeho území náhodou vstoupí nebeští úředníci, co myslíš, že udělá?“

„Těžko říct,“ odpověděl Hua Cheng. „Ale gege, určitě jsi slyšel tohle rčení: Karmínová vládne zemi, Černá ovládá moře. Tady v doupěti vodního démona si i já musím dávat pozor, kam šlapu.“

Protože se nacházeli v samém srdci doupěte démona Černé vody, musel Hua Cheng jako jeden z Nejvyšších k druhému dodržovat určitá pravidla, pokud spolu měli v budoucnu ještě vycházet.

„Pak bude nejlepší, když se odsud brzo dostaneme,“ kývl princ.

Pomalu obcházeli ostrov a vyhýbali se lesu. Xie Lian několikrát zavolal jména svých společníků, ale neslyšel žádnou odpověď.

„Možná se jim podařilo uniknout,“ řekl Hua Cheng.

Oba se vrátili na pláž. Mořská hladina byla stále ještě tmavá. Xie Lian zvedl ze země tlustý kus dřeva a hodil ho daleko do vody. Takové poleno by mělo na vodě plavat, ale místo toho se okamžitě potopilo.

Ohlédl se k lesu. „Stavět loď asi nepřipadá v úvahu. Nebude tu fungovat ani pole pro zkracování vzdálenosti. Jak se odsud dostaneme?“

„Kdo říká, že loď nepřipadá v úvahu?“

„Ale v doupěti démona Černé vody se přece může plavit jen dřevo rakví, do které byli uloženi zesnulí…“

Než to dořekl, okamžitě mu to došlo. Dřevo z rakve. Všude tu přece byl stromy. A ten zesnulý? Jednoho má přímo před očima.

Hua Cheng se v reakci na jeho výraz usmál. „Myslím, že by mělo fungovat, když si do ní lehnu, co myslíš?“

Přestože se usmíval, Xie Lianovi se z nějakého důvodu sevřelo srdce.

Hua Cheng roztáhl dlaň a v ní se mu objevil scimitar E´ming. Protože se rozhodli na postupu, dali se rovnou do práce a začali sbírat materiál. Drželi se jen na kraji, takže naštěstí nenarazili na žádné útočící tvory, a brzy se jim podařilo pokácet několik stromů. Celý den práce uběhl jako voda a obloha se začala šeřit. Oba si rozdělili práci. Téměř se prali o jednotlivé úkoly, takže postupovali úžasně rychle a do večera byla rakev z větší části hotová.

Xie Lian jedl naposled na lodi, navíc jen půlku napařovaného bochánku, takže teď trpěl hlady. Čím dříve však rakev zhotoví, tím dřív budou moci odplout, takže si teprve po jejím dokončení našel záminku odejít si nachytat nějaké ryby. Jenže jaké ryby by mohly žít v doupěti démona Černé vody? Nechytil vůbec nic a nezbylo mu než na kraji lesa nasbírat trochu planě rostoucího ovoce. Kdo mohl tušit, že jakmile se vrátí na pláž, najde Hua Chenga sedět u malého ohně. Jednou rukou si podpíral tvář, zatímco druhou opékal napíchnutého divokého zajíce.

Zajíc už byl očištěný, s kůží opečenou do zlatava a křupavou tak, až z ní kapala šťáva. Vůně masa voněla neskutečně lákavě. Jakmile Hua Cheng uviděl, že se se princ vrací, usmál se a podal mu prut se zajícem. Xie Lian ho vzal a vyměnil za nasbírané ovoce.

„Všechno je to jedlé.“

Oba měli oblečení stále mokré z moře, ale také propocené od namáhavé práce. Aniž by řekli slovo, dospěli k vzájemné shodě, že svléknout se tu a usušit nepřipadá v úvahu.

Maso divokého zajíce bylo na povrchu křupavé, ale uvnitř křehké. Když se do něj Xie Lian zakousl, ústa ho od horkého masa pálila, ale přesto nedokázal přestat jíst a lahodná chuť mu ulpívala na rtech. Rozdělil svou porci na polovinu a druhou dal Hua Chengovi, načež si obdivně povzdechl:

„San Langu, tvé schopnosti jsou prostě neuvěřitelné.“

„Opravdu?“ zasmál se Hua Cheng. „Pak ti, gege, děkuji za pochvalu.“

"Je to pravda," zopakoval Xie Lian. "Ať už jde o tesařství nebo vaření, nikdy jsem nepotkal nikoho nadanějšího než tebe. Tvá spřízněná duše, ta vznešená, laskavá a výjimečná osoba, má opravdu štěstí."

Když to říkal, tvářil se, jako by ho zajímalo jen pojídání zajíce. Teprve po chvíli mu Hua Cheng tiše odpověděl: „To já měl štěstí, že jsem tu osobu mohl potkat.“

Princ nevěděl, co říct, takže o to víc se začal soustředit na zajíce. Až po chvíli si uvědomil, že na něj Hua Cheng mluví.

„Gege, gege!“

„Co?“ odpověděl omámeně.

Hua Cheng mu podal kapesník, a teprve tehdy princi došlo, že žvýkal až příliš zarputile – bradu mu pokrývala mastnota a vypadal nesmírně hloupě. S pocitem trapnosti sáhl po kapesníku a utřel se. Hua Cheng mu s úsměvem podal i druhou půlku zajíce.

„Musíš být hladový, gege, ale není potřeba tak spěchat.“

Xie Lian si pečeného zajíce vzal a na chvíli zaváhal. Nakonec však neodolal a zeptal se: „San Langu, co je to vlastně za osobu? Jak to, že sis ji ještě nezískal?“

Upřímně věřil, že pokud Hua Cheng po někom touží, na světě neexistuje člověk, který by jeho dvoření odolal. Přesto mu tehdy řekl, že svou vyvolenou ještě nezískal. Cítil vůči té ženě poněkud zvláštní pocity, snad až trochu nevole. Možná jen nemá dobrý vkus, nebo podobné city bere až příliš samozřejmě.

Hua Cheng se pousmál. „Nejspíš ti to, gege, bude připadat směšné, ale pravdou je, že se bojím.“

Ať už to byl strach z odmítnutí nebo to, že se podceňoval, vážně odpověděl: „Čeho by ses měl bát? Jsi Karmínový déšť dotýkající se květu, Nejvyšší král duchů.“

„K čemu je mi titul zatraceného Krále duchů?“ zasmál se hlasitě Hua Cheng. Kdybych byl opravdu tak úžasný, proč mě před stovkami let lidé chytili a pověsili?“

„No, takhle to nemůžeš brát. Každý si něčím takovým musí projít, než se dostane na vrchol.“

Ale jen co to dořekl, vzpomněl si, že když se on stal poprvé bohem, rozhodně za sebou neměl žádné ponížení. Lehce si odkašlal.

„Ta osoba,“ řekl pomalu Hua Cheng, „mě zažila v těch nejhorších chvílích.“

„Vlastně jí to závidím.“

Hua Cheng na něj pohlédl a princ přestal jíst. Tiše pokračoval: „Zároveň ale… chápu tvé pocity.“ Krátce se odmlčel. „Víš, kdyby mě někdo poznal v době, kdy jsem ležel ve špíně a nedokázal se ani postavit, a přesto mě dokázal milovat takového, jaký jsem, bylo by to úžasné. Přesto nevím, zda takový člověk vůbec existuje, a neodvažuji se o téhle části své minulosti ani mluvit. Ale… pokud tě ta osoba, po které toužíš, viděla v těch nejhorších chvílích… myslím, že by řekla nanejvýš něco jako ‚aha, takže přece není tak dokonalý‘.“ Zatvářil se vážně. „Pro mě jsi to pořád ty, ať už jsi na dně nebo se vyhříváš na výsluní slávy. Nejdůležitější je tvé vnitřní já, ne to, v jakém jsi zrovna stavu. Velmi… velmi tě obdivuji, a proto tě chci co nejlépe poznat. Závidím té osobě, že získala tvou náklonnost. Je štěstí najít svou spřízněnou duši. Taková věc se nedá vynutit. Jestli bude mezi vámi pokračovat nebo ne, to záleží na osudu, ale nejvíc na tvé odvaze¹

Táborový oheň příjemně praskal a hodnou chvíli zavládlo ticho. Xie Lian si nakonec odkašlal a promnul si tvář. „Je to trapné. Moc mluvím, že?“

„Ne, řekl jsi to dobře. Velmi dobře.“

Xie Lian si trochu oddechl a vrátil se k pojídání zajíce.

 „Jsou tu vlastně i další věci,“ dodal Hua Cheng.

Princ už se k tomu tématu raději nechtěl vracet. Kdo ví, co by z něj ještě vypadlo, už takhle toho pověděl až moc. Proč vlastně Hua Chenga pobízel, aby svou milou pronásledoval? Nebyl přece nebeský úředník, zodpovědný za manželství, takže nakonec místo odpovědi jen něco neurčitě zamumlal.

Po tom už se atmosféra mezi nimi zdála poněkud napjatá. Rychle dojedli, vrhli se znovu do práce a zanedlouho byla rakev hotová.

Hua Cheng postrčil nově postavenou rakev do vody, lehce do ní naskočil a posadil se v ní. Dlouhý a těžký kus dřeva skutečně plaval a nejevil známky potápění. Rakev nebyla moc široká a rozhodně v ní nemohli sedět dva lidé, což princi došlo až ve chvíli, kdy si vyhrnul roucho a nastoupil. V tu chvíli se ozvalo zahřmění a obloha se rychle zatáhla tmavými mraky, prozařované záblesky fialových mraků. Začalo pršet a zprvu tenké nitky deště byly čím dál hustší. Blížila se bouře.

Bylo štěstí, že pracovali tak rychle, a stihli vyrobit dokonce i víko, protože jinak by se jejich rakev za chvíli naplnila vodou a potopila se vlastní vahou.

Xie Lian podržel víko a s Hua Chengem se na sebe podívali. „Promiň,“ řekl princ, Hua Cheng si beze slova lehl, princ se položil na něj a víko přiklopil. Celý svět se ponořil do tmy.

Rakev vyplula na moře a nechala se unášet proudem. Na víko bušil prudký déšť a oba dva uvnitř mlčeli. V úzkém prostoru na sebe byli namačkáni a pevně se k sobě tiskli. Cosi s rakví houpalo, naráželo do ní a házelo s ní nahoru a dolů. Xie Lian se jednou rukou zapíral o bok rakve, aby udržel rovnováhu, a doufal, že se mu podaří udělat si víc místa, protože mu hlava lehce narážela do dřeva. Hua Cheng kolem něj obtočil paži a přitiskl si ho k hrudi, zatímco druhou rukou mu chránil hlavu.

„San Langu… co kdybychom si to vyměnili?“ Navrhl princ trochu zadýchaně.

„Vyměnili co?“

„Co kdybys byl nahoře a já dole?“

„Copak to není jedno?“ zeptal se Hua Cheng.

Xie Lian měl strach, že je až příliš těžký. „Dostat se odsud nám bude trvat nejméně týden. Tvému tělu může být nanejvýš osmnáct, že? A já jsem bojový bůh, jsem velmi těžký…“

Než mohl pokračovat, ucítil, jak se Hua Chengovo tělo začíná proměňovat.

„San Langu, ne… nemůžeš se zvětšit!“

Byli k sobě tak přitisknutí, že vycítil i tu nejmenší změnu. Pochopil, že se Hua Cheng musel proměnit zpět do své pravé podoby. A opravdu, když se Král duchů zasmál, zazněl jeho skutečný hluboký hlas. Xie Lian mu zůstal bezmocně ležet na hrudi, ale po té proměně už se alespoň necítil tak hloupě.

Mírně zvedl nohu v naději, že se posune a najde lepší polohu, ale Hua Chengův smích náhle ustal.

„Nehýbej se,“ řekl vážně.

Xie Lian ztuhl. V tu chvíli se ozval velký rachot a rakev, v níž se oba skrývali, se prudce propadla dolů.

„Co se děje?“ vykřikl zmatený Xie Lian.

Znovu to zarachotilo a rakev se s nimi celá přetočila. Naštěstí dovnitř nepronikala voda, ale kdo ví, kolik takových otočení to ještě vydrží.

Hua Cheng ho sevřel pevněji. „Něco se na naši rakev zaměřilo.“

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 V aj překladu je to „tři díly osudu a sedm dílů odvahy“. Nicméně jsem někde četla komentář rodilých čínských mluvčích, kteří tento doslovný překlad haněli s tím, že to nezachycuje hlubší smysl rčení. Předpokládám, že zase vychází z nějakého klasika… nu, snad jsem ten smysl chytila alespoň náznakem. ^↩