Kapitola 126: Bolest z odloučení a nic jiného; neklidné srdce bloudí po stezce inkoustu

Xie Liana to mírně zaskočilo. „Tak kdo jiný to byl? Kdo dokázal dostat do bouře takové množství lidí?“

„Mám podezření, že za tím stojí stejný člověk, který poslal tu prázdnou skořápku v podobě kultivujícího s cílem přivést nás do průsmyku Ban Yue.“

Pokud to byla pravda, pak to vypadalo, že za princem vždy stál někdo, tahající za nitky a postrkující ho k jádru každého případu.

Xie Lianovi to přišlo trochu zmatečné. „O co ale tomu člověku jde?“

Hua Cheng potřásl hlavou a zdálo, že nad tím také usilovně přemýšlí.

Do tiché místnosti k nim zvenku dolehl zvonivý dětský smích. Hua Cheng okamžitě pohlédl k oknu a Xie Lian jeho pohled následoval, ale spatřili jen dvě malé hrající si děti. Guzi vezl na ramenou Lang Yinga a oba vypadali bezstarostně a vesele.

Nebesa byla mezitím vzhůru nohama. Čtyři neuvěřitelné události – drzý podvod Vládce vody, který se dopustil falešné záměny, Vládce větru, který na Nebesích vůbec neměl co dělat, Vládce země, který byl celou dobu podvodník, a také to, že hlava Vládce vody nebyla k nalezení – padly na Nebesa jako čtyři výbušniny a zvedly přílivovou vlnu, která zaplavila Horní i Střední dvůr.

Všichni byli šokováni a otřeseni, nikdo nevěděl, co si myslet, a Velkou bojovou síň naplnil šum hlasů. Zdálo se, že tentokrát Jun Wuovi k podepření hlavy plné starostí nestačí ani jeho ruka.

Vzhledem k tomu, že „Ming Yi“ se nikdy s nikým nepřátelil a dobré vztahy udržoval jen s Shi Qingxuanem – a to jen proto, že Vládce větru rád obtěžoval ostatní svými příliš familiárními vztahy – neměl mezi nebeskými úředníky nikoho blízkého. Nikdo netruchlil pro jeho ztrátu, hrůza z celé věci vycházela z představy, že jeden z jejich vlastních kolegů byl celou dobu Nejvyšším králem duchů.   

Aby mohl hrát roli Vládce země, Černá voda celé roky tvrdě dřel a v říši smrtelníků shromáždil velké množství uctívačů. Na Svátek středu podzimu se mu dokonce podařilo dostat se do první desítky v bitvě luceren. Skutečně neuvěřitelné, přesně jak se od Nejvyššího krále duchů očekávalo.

I bez celé záležitosti se záští mezi démonem Černé vody Xuanem a Vládcem vody Wuduem byl stále He Xuan vrahem, který bezpochyby mohl za smrt skutečného Vládce země Yi. Horní soud tedy oficiálně vydal zatykač. Všem však bylo jasné, že když se bude Nejvyšší král duchů chtít ukrýt, nebude snadné ho odhalit.

Jak se říká, jakmile člověk padne, ostatní po něm šlapou. V minulosti stáli Vládce větru a vody na výsluní slávy a k ruce jim byly stovky lidí. Shi Wudu byl veleben a oslavován všude, kde se objevil, avšak nyní, po jeho náhlé smrti, se jeho bývalí příznivci neodvažovali nahlas ani dýchat. Shi Qingxuan si rád dělal přátele a byl ke všem štědrý, přesto teď všichni ti nesčetní „dobří“ přátelé zmizeli kdo ví kam.

Pei Ming vyzvedl Shi Wuduovu bezhlavou mrtvolu a uspořádal mu tichý pohřeb. Kromě Xie Liana a Ling Wen nepřišel už téměř nikdo.

Xie Lianovi neuniklo, že postupně se v říši smrtelníků objevovaly tlupy lidí, zapalující a znesvěcující chrámy Větru a vody. Nedokázal to sledovat a několikrát se je pokusil zastavit, nicméně s postupem času, jak lidé zjišťovali, že jejich modlitby už nejsou vyslyšeny, se projevy agrese jen zvyšovaly. Mohl je zastavit jednou či dvakrát, ale nedokázal na to dohlížet věčně. Za dalších deset let, možná ještě méně, už lidé na dva nebeské úředníky větru a vody, vládnoucí z vrcholu Nebes, úplně zapomenou. Nemohl si pomoci, ale cítil jakousi nostalgii.

Jakmile byl pohřeb u konce, Xie Lian se obrátil na Ling Wen.

„Nyní je na tobě najít místo pobytu Vládce větru… tedy, Shi Qingxuana. Spoléhám na tebe.“

Ling Wen se tvářila vážně, ostatně už několik dní byla její tvář bez úsměvu. „I bez výzvy Vaší Výsosti bych udělala vše, co je v mých silách.“

Pei Ming se ušklíbl. „Vaše Výsosti, vzhledem k tomu, že se palác Ling Wen vleče jak rozbitý volský povoz, proč se raději nezeptáš svého Karmínového deště dotýkajícího se květu? Zjisti, zda se může zeptat toho šílence Černé vody, kam Qingxuana odvedl. Copak mu nestačí hlava mého přítele Vládce vody?“

Xie Lian bezmocně zavrtěl hlavou. „Generále Pei, díváš se na věci příliš jednoduše. Myslíš, že Nejvyšší král duchů bude ostatním hlásit svoje plány?“

Pei Ming už na to neřekl nic.

Když se Xie Lian vrátil do svatyně Pu Qi, našel kolem mnoho šeptajících si vesničanů.

Princ se nemusel ptát, co se děje, protože zevnitř svatyně se ozývalo vytí a křik. Správce vesnice byl tak vyděšený a nervózní, že začal tahat Xie Liana za roucho.

„Daozhangu, tvůj malý šílený bratranec, ech, ech, on…“

Xie Lian předtím přišel s výmluvou, že Qi Rong je jeho šílený mladší bratranec, kterého příbuzní zavrhli a nikdo se o něj nechce starat, takže se ho z povinnosti ujal. Svým způsobem to byla pravda.

„Zase blázní? Neměj strach, je řádně zajištěný. Neuteče. Můžete jít klidně domů.“

Vesničané neochotně zabručeli: „Aha, tak dobře.“

Než se rozešli, podal předák vesnice Xie Lianovi košík vajec. „Hm, Daozhangu, ten tvůj malý Hua…“

Princ byl nejdřív zmatený. Malý Hua? Teprve pak mu to došlo. „Aha, San Lang?“

Vzpomněl si, že Hua Chengova současná identita je pro vesničany jeho mladší bratr, který utekl z domova a sem se přišel pouze pobavit. Princ se tou představou najednou cítil trochu rozrušený.

Předák kývl: „Ano. Tvůj malý Hua nám dnes zase pomáhal s opravami, měl bys ho dnes večer pořádně pohostit!“

„Ano, udělej mu něco dobrého navíc, ať je silný a svalnatý! Bude ještě lepší v práci!“

Xie Lian se usmál. „Dobře, udělám to. Určitě to udělám.“

Když otevřel dveře do svatyně, Lang Ying už spal schoulený v rohu. Qi Rong ležel na zemi jako mrtvola, naříkal a tvářil se, jako by mu hořely vnitřnosti. Guzi mu masíroval ramena a malíkovou hranou ho sekal do zad.

„Tati, je ti lépe?“

Xie Lian si sundal z hlavy bambusový klobouk a položil košík vajec na zem. „Co je s tebou? Snědl jsi něco špatného?“

Qi Rong si odplivl. „Dokud to kurva nebude žádný z tvých výtvorů, můj žaludek bude v pohodě, i kdybych měl ze země olizovat špínu a hovna!“

Zatímco poslouchal jeho přehánění, Xie Lian si zkřížil ruce založené do rukávů. „Můžeš ty věci zkusit olíznout, a schválně co na to tvůj žaludek.“

„Tfuj, tfuj, tfuj!“ Qi Rong si znovu odplivl. „Co je to za zasraný návrhy? Zase ukazuješ svou krutost a snažíš se vymyslet, jak bys mě mučil! Ajajaj, ajajaj! Ajajaj, ajajaj. Můj dobrý synu, to je dobré, teď bouchej na tuhle stranu. Hehehehe… ajaaaaaj, kurva, co to kurva je, poslední dobou jsem nějaký rozhozený, jako zasraný kocour v říji. Jsem nemocný? Bratranče korunní princi, jsem nemocný! To musí být proto, že mě tu mučíš, proto jsem nemocný! Ty sráči, hrající si na neviňátko!¹ Chceš moji krev, že jo?“

Xie Lian se k němu sehnul a sáhl mu na čelo. „Máš horečku?“ Po odmlce ruku spustil a zamračil se. „To není tím. Nepředstíráš to, že ne?“

Qi Rong se nadechl k dalšímu proudu nadávek a Guzi nevzrušeně vysvětlil: „Daozhangu, můj táta ti nelže. Poslední dobou se necítí dobře a dnes už od rána naříká.“

Princ chvíli sledoval, jak se Qi Rong vrtí na podlaze, pak si zavrtěl hlavou a rozhodl se najít krabičku s léky. Najednou si všiml, že schránka na dary je podivně těžká. Hua Cheng ji vyrobil teprve nedávno, takže by uvnitř nemělo nic být. Zmatený Xie Lian vytáhl klíč, otevřel ji a ohromeně zamrkal. Znovu ho oslepila záře schránky po okraj naplněné zlatými pruty.

Prásk! Xie Lian schránku rychle přibouchl.

Nevrátil snad už zlaté pruty, které mu daroval Vládce vody? Kdo jiný by mu něco takového dával?

Hua Cheng to být nemohl, ten by přece neudělal tak hrubou a přímočarou věc, jako je cpát mu zlaté pruty. Xie Lian otočil hlavu a zeptal se: „Qi Rongu, byl tu někdo?“

„Hej, co si o sobě myslíš? Vypadám snad jako hlídací pes?“ Qi Rong na sebe dotčeně ukázal prstem. „Myslíš si, že jsi nějaký Nejvyšší? Ani Nejvyšší králové duchů nejsou tak nestydatí! Ani ten zasranej černej vodník a ani Hua Cheng, ten zmrd, si nedovolí udělat ze mě hlídacího psa!“

Prásk! Dveře svatyně Pu Qi se prudce rozrazily, a tentokrát tam stál Hua Cheng. Jakmile ho Qi Rong spatřil, okamžitě zmlkl, zahleděl se stranou a o tom, co předešlé noci viděl, už ani nepípl.

„San Langu, jsi zpět.“

Hua Cheng se vesele usmál. „Ano.“

„Děkuji za tvou tvrdou práci,“ řekl Xie Lian. „Předák vesnice mi předal nějaké dary, abych tě odměnil. Dnes večer si dáme něco dobrého k jídlu.“

„To zní dobře. Ale, gege, nechceš jít dnes večer ke mně?“

„Do Města duchů?

„Mhm,“ kývl Hua Cheng. „A vezmi s sebou i tuhle věc,“ ukázal na Qi Ronga. „Podívám se, jestli se dá jeho duše nějak vytáhnout.“

Xie Lian zabručel na souhlas. „To je dobrý nápad. Nemůžeme to donekonečna oddalovat.“

Hlavním důvodem bylo, že Qi Rong jedl za čtyři a jeho svatyně si to jednoduše nemohla dovolit.

Sám Qi Rong nebyl z vyhlídky na cestu do Města duchů nijak nadšený a vyděšeně protestoval, jak nejsilněji mohl. Jeho námitky však zůstaly bez odezvy a po chvíli ho Hua Cheng proměnil v zelenou panenku darumu. Guzi ho nesl na rukou a společně zamířili do Města duchů.

Jako vždy tam bylo rušno. Jak procházeli hlavní ulicí, duchové si na Xie Liana vzpomněli a volali:

„Prastrýčku… tedy, příteli našeho pána Hua Chenga, zase jsi k nám zavítal?“

„Kvák! Je to proto, že ti chyběly naše pouliční speciality, kvák?“

Xie Lian s sebou přinesl onen košík vajec a nyní je rozdával jako suvenýry z říše smrtelníků. Ti, kteří vejce dostali, byli nadšení. Někteří se rozhodli, že je snědí spolu s vlastní krví, jiní prohlašovali, že se z nich vylíhne obrovská příšera. Hua Cheng zakouzlil a po výbuchu zeleného kouře se na ulici opět objevil muž posedlý Qi Rongem. Objímal si hlavu, krčil se a nepromluvil ani slovo.

Někteří duchové zachytili pach jeho těla a vykřikli: „Hm? Není to Zelený duch?“

Zástup duchů ho okamžitě obklopil. Čichali kolem něj a nadšeně volali:

„Hahaha, hahahahaha! To je opravdu Zelený duch, ten tupec je zase tady, hahahahaha!“

„Copak ti to minule nestačilo, hahaha, že se odvažuješ přijít znovu?“

„Dávejte pozor na toho malého,“ rozkázal Hua Cheng. „Co se týče toho velkého, vymyslete, jak Zeleného ducha dostat ven, aniž byste ublížili tělu.“

„Aaaano! Můj pane!“ 

Několik krásných ženských duchů Guziho objalo, zabroukalo mu ukolébavku a uspalo ho. Ostatní démoni, příšery a duchové si pak začali s Qi Rongem hrát na honěnou – Qi Rong s jekotem běžel a ostatní ho pronásledovali. Hua Cheng a Xie Lian to chvíli sledovali, pak se otočili a zamířil do Chrámu tisíce světel.

Oba zvolna vstoupili do sálu a došli až k oltáři. Byl stále pokrytý štětci, inkoustem a papírem. Na Xie Liana toho v poslední době bylo poněkud moc a při pohledu na ten papír měl v úmyslu se uvolnit.

Mírně se usmál. „Když jsem tě minule učil, říkal jsi, že budeš cvičit, jakmile budeš mít chvíli. Ale předpokládám, že na to nedošlo.“

Hua Cheng si odkašlal. „Gege, rozdal jsi moji odměnu jiným lidem, co budu dnes večer jíst?“

Xie Lian mírně povytáhl obočí. „Neměň téma.“

„Dokážu cvičit šerm, ale ne kaligrafii,“ bránil se Hua Cheng. „Pokud vedle mě nejsi a nevedeš mě, gege, nejspíš se z toho cvičení zblázním. Čím víc budu psát, tím to bude horší.“

Xie Lian zvedl obočí. „San Langu, jsi tak chytrý, jak by mohla existovat věc, kterou se nenaučíš?“

Hua Cheng zvedl štětec a namočil ho do trochy inkoustu. „To je pravda,“ souhlasil se skromným výrazem. „Modlím se, abys mě to naučil ty.“

Princ si povzdechl. „Tak proč nejdřív něco nenapíšeš?“

Hua Cheng tedy s velkou vážností napsal dva verše. Xie Lian ho chvíli sledoval, ale za chvíli už se na to opravdu nemohl dívat.

„Přestaň, prosím, přestaň. Ty… prostě jen přestaň.“

V duchu dodal: „Neplýtvej už inkoustem a kvalitním papírem.“

„Dobře,“ odpověděl Hua Cheng poslušně. Opravdu přestal a odložil štětec.

Princ vrtěl hlavou. „San Langu, hlavně nikde neříkej… nikomu neříkej, že to já tě učil psát.“

„Gege, ale já se snažím, jak nejlépe mohu,“ trucoval Hua Cheng.

Způsob, jakým mluvil, opravdu zněl dotčeně. Pyšný Nejvyšší král duchů – při oznámení jeho jména se všechny tři říše třásly strachy – a přesto tu teď stál jako mladý školáček a poslušně přijímal Xie Lianovu kritiku.

Po přednášce o několika zásadních pravidlech kaligrafie ho Xie Lian opět držel za ruku jako minule.

„Zkusíme to znovu. Tentokrát to ber vážně.

„Dobře,“ souhlasil Hua Cheng.

Oba se ponořili do psaní veršů. Po chvíli se Xie Lian nenuceně zeptal: „Proč je to zase báseň ‚Bolest z odloučení‘?“

Hua Cheng stejně nenuceně odpověděl: „Ta báseň se mi líbí.“

„Mně se také líbí,“ řekl Xie Lian. „Ale, San Langu, jsou i nějaké další básně, které máš rád? Jakmile se seznámíš s přepisováním téhle básně, můžeš zkusit jinou.“

Vzato kolem a kolem, tahle báseň byla docela krátká. Už ji spolu napsali víc než desetkrát, takže byl čas na změnu.

Hua Cheng však zůstal neoblomný. „Tahle je dobrá.“

Odložil štětec, lehce foukl na inkoust a pousmál se. „Když mám něco rád, pak v mém srdci nezbude místo pro nic jiného a budu si toho vždycky vážit. Tisíckrát, milionkrát, bez ohledu na to, kolik let to bude trvat, nic se na tom nezmění. Tahle báseň je také taková.“

Xie Lian se mírně usmál. „Takhle to je?“

„Mhm,“ broukl Hua Cheng.

Princ spustil ruku a tiše si odkašlal. „Chápu, jsi sentimentální člověk. Chápu to… ach, proč ještě chvíli necvičíš sám? Víš, vypadalo to, že Qi Rongovi v poslední době není dobře.“

Hua Cheng odložil papír s básní a znovu zvedl štětec. „Jak to myslíš, že mu není dobře?“

Xie Lian se od něj pootočil. „Říkal něco ve smyslu, že je celý rozrušený. Ale prohlédl jsem ho a nezdálo se, že by to bylo lidským tělem. Nemůže za to třeba špatné počasí?“

„Kdy to začalo?“ zeptal se za ním Hua Cheng.

„Až v posledních dnech,“ odpověděl princ. „Dnes to bylo obzvláště zlé…“

Než dokončil větu, v jeho mysli vyrostla zlá předtucha. Zároveň se za ním ozvalo lehké zazvonění, jako by něco malého dopadlo na zem.

Xie Lin se otočil. „San Langu?“

Štětec, který držel Hua Cheng v ruce, spadl a přistál na sněhobílém papíře. Zanechal na něm dlouhou nepravidelnou stopu inkoustu. Hua Cheng se mračil, stál nachýlený na stranu a opíral se o oltář. Vypadal, že jen díky tomu se drží na nohou.

Druhou rukou si zakrýval pravé oko.

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Na neviňátko, v čímském přirovnání „na sněžný lotus“. ^↩