Kapitola 127: Hora Tong'lu se znovu otevírá; duchové se probouzejí

//Dneska to je s předstihem, protože... ha ha ha, těšte se!

Vypadalo to, že mu pulzující oko působí nesmírnou bolest, a tak Xie Lian okamžitě vykročil vpřed.

„Jsi v pořádku?“

Hua Chengovi zaškubal koutek úst, ale neodpověděl. Stříbrné oko vyryté na rukojeti E’minga se otevřelo a oční bulva sebou začala divoce kroutit. Na ruce, kterou se Hua Cheng opíral o oltář, vystoupily žíly, takže se zdálo, jako by se ho co chvíli chystal převrhnout.

Xie Lian se k němu přiblížil, ale Hua Cheng okamžitě zavrčel: „Drž se zpátky!“

Když viděl, jak princ ztuhl, procedil mezi zuby: „Vaše Výsosti, prosím, odejdi rychle pryč. Mohl bych…“

Xie Lian ho nenechal domluvit: „Jak můžeš chtít, abych odešel, když jsi v takovém stavu?“

„Pokud tu zůstaneš déle, já…“ Hua Chengův hlas se téměř vytratil.

V tu chvíli se zvenčí Chrámu tisíce světel začalo ozývat nelidské vytí a jekot. Přízraky na hlavní třídě Města duchů sebou zmítaly, třeštily oči, chytaly se za hlavu a naříkaly, jako by byly na pokraji smrti a hlava se jim měla rozskočit.

Uprostřed všeho toho chaosu Qi Rong sprintoval pryč. Přestože mu tělesná schránka ubírala na síle, jeho lidské tělo zároveň fungovalo jako ochranná bariéra proti tomu, co postihlo ostatní duchy. Jen díky tomu jim uskakoval pružně jako laňka a využíval nenadálou příležitost k útěku. Ženy a dívky, které předtím uspaly Guziho, teď padly na zem a nebyly schopné zpívat svou hypnotickou melodii. Guzi se vrávoravě probudil, jen aby viděl, jak se Qi Rong řítí pryč jako šílený.

Vyskočil na nohy a hnal se za ním, zatímco křičel: „Tati! Tati! Počkej na mě!“

Qi Rong se v běhu otočil, vyplázl jazyk a udělal na něj obličej: „Ticho, ticho, jen buď hodný chlapec! Táta odchází! Hahahahahahaha!“

Guzi ho na svých malých nohou neúnavně pronásledoval. Jak se vzdálenost mezi nimi zvětšovala, začal plakat: „Tati! Prosím, nenechávej mě tady. Tati, vezmi mě s sebou!“

Qi Rong vyprskl: „Ztrať se! Zmizni! Nechoď za mnou! Je to otravné!“

Kapka jeho sliny dolétla tak daleko, že zasáhla Guziho do čela a srazila ho na zadek. Chlapec se rozplakal ještě víc. Vypadal, jako by mu mělo puknout srdce a prasknout plíce. Xie Lian už to nevydržel a rozzuřeně vyrazil z chrámu.

„Qi Rongu!“

Jakmile Qi Rong tuto nenadálou překážku v cestě spatřil, vyděšeně se otočil a rozběhl se zpět. Cestou sebral ze země Guziho a pohrozil: „Nechoď blíž! Jestli přijdeš, před tvýma očima tomu spratkovi ukousnu hlavu! Jaký hodný chlapec, budeš tátův oběd. Jak synovské! Zítra si tě táta uvaří! Můžeš si vybrat, jestli chceš být dušený anebo v páře! Hahahahahahaha!“

Xie Liana ta hrozba nevyvedla z míry. Když se však chtěl dát do pronásledování, ozvala se za ním hlasitá rána. Hua Cheng, jako by ho náhle zasáhl záchvat zuřivosti, smetl z oltáře papíry, štětce i inkoust. V obavách z nejhoršího si Xie Lian nemohl dovolit zdržovat se s Qi Rongem, a tak se otočil.

„San Langu…“

Hua Cheng se z ničeho nic objevil vedle něj, pevně ho objal a zašeptal: „Lhal jsem. Neopouštěj mě.“

Xie Lian, sevřený v silných pažích, ztuhl jako socha. „San Langu? Poznáváš mě?“

Vypadalo to, jako by se Nejvyšší král duchů ocitl v bodě, kdy ztratil všechny smysly a nebyl schopen rozeznat, kdo před ním stojí. Ještě pevněji sevřel prince v náručí a opakovaně mumlal: „Lhal jsem. Neopouštěj mě.“

Xie Lian rozšířil oči. Guzi před chrámem nekontrolovatelně naříkal, zatímco Qi Rong propukl v hysterický smích.

„Hehe! Hua Chengu, ty hajzle! To tě naučí, dívat se na mě svrchu! Podívej se na sebe, celý den tak namyšlený. Není tohle karma? Máš to spočítaný!

Duchové na ulici kolem něj, i když byli zcela vyčerpaní z bolesti, mu po těch slovech okamžitě začali jeho útoky vracet:

„Zelený duchu! Odvažuješ se nadávat našemu pánovi?“

Hua Cheng byl na pokraji sil a otravný hluk všude kolem ho ještě víc rozzuřil. Zvedl ruku, jako by se všechny chystal jedním gestem zničit, ale Xie Lian ho instinktivně objal a ruku mu stáhl dolů. Uklidňoval ho: „Dobře, dobře. Nikam nejdu, neopustím tě.“

Jediným pohybem za nimi přibouchl vstupní dveře Chrámu tisíce světel. Aby Qi Rong za takové situace nevtrhl dovnitř, Xie Lian zavolal:

„Jestli chceš zmizet, tak zmiz! Nemám na tebe čas! Jestli se neztratíš, počkej, co ti… ach!“

K jeho překvapení se Hua Cheng nespokojil s pouhým objetím a hrubě strhl Xie Liana na oltář. Zbylý inkoust, papír i štětce se rozsypaly po podlaze. Xie Lianova ruka, zabraná do snahy jej odstrčit, omylem sklouzla po kameni s inkoustem a zanechala na papíru vedle karmínově rudé stopy. Na básni „Bolest z odloučení“ byla nyní na řádku „žádný mrak není krásnější než ten, který korunuje vrchol“ dvojice znaků pro vrchol zbarvena živými skvrnami podobnými krvi. Vypadalo to ohromně působivě.

„San…“ začal Xie Lian.

Než to stačil doříct, Hua Cheng ho chytil za ramena a políbil.

Qi Rong musel zpoza dveří uslyšet nějaké nevhodné zvuky, protože se začal smát. „Bratranče korunní princi, raději buď opatrný! Hua Cheng je teď jako vzteklý pes, co kousne každého, koho spatří! Já ti pomůžu, počkej, osobně půjdu a všude tu zprávu rozšířím. Ono se najde dost mnichů a kultivujících, kteří by se rádi Hua Chengovi pomstili. Můžou sem hned přijít a postarat se o něj. Hahahahahaha!

Zatímco Qi Rongův smích zanikal v dálce, Xie Lianovi se sevřelo srdce. Pokud by sem skutečně přišli kultivující, kterým Hua Cheng v minulosti ublížil, jak by se za současného oslabení mohlo Město duchů bránit?

Přesto mu Hua Cheng nedopřál žádnou přestávku na přemýšlení. Technicky vzato byl mrtvý a neměl by vydávat žádné teplo, v tuto chvíli jeho tělo pálilo, jako by měl vysokou horečku. Se rty pevně přitisknutými k sobě byl Xie Lian prakticky nucen ty vlny přicházejícího horka přijmout. Ruce, kterými se původně snažil Hua Chenga odstrčit, teď místo toho zabořil do záhybů rudé látky u jeho ramen.

Možná to bylo tím, že Hua Chengova duchovní energie byla najednou příliš silná, ale Xie Lian cítil, že se jeho hruď a žaludek až po okraj plní teplem, až mu to bylo nepříjemné. Pokud by to dál snášel, mohl by pod náporem vlévané síly prasknout. Zatnul čelist a zvedl dlaň, aby Hua Chenga udeřil. Zasadil ránu, ale nějak se nemohl přinutit k tomu, aby mu skutečně ublížil, takže se místo toho jen dotkl jeho ramene – ani silně, ani lehce. Hua Cheng se nenechal vyvést z míry, chytil ho za zápěstí, přidržel ho a pokračoval v plenění princových úst.

Tohle už opravdu nemohlo pokračovat. Tentokrát Xie Lian použil obě ruce. Poté, co Hua Chenga odstrčil, v panice utekl ke straně oltáře a lapal po dechu. Hua Cheng ho však s krví podlitýma očima pronásledoval, chytil jej a znovu přirazil k oltáři.

„San Langu!“

Možná teď jeho hlas skutečně k Hua Chengovi dolehl, protože mu dlouho hleděl do tváře a nakonec jej objal, až mu málem rozdrtil kosti.

Když viděl, že se vzpamatoval a přestal se pokoušet ho líbat, Xie Lian si úlevně oddechl. Jak tam však stál v jeho objetí, vnímal, že uvnitř Nejvyššího krále duchů stoupá znepokojivě silná energie. Nebylo divu, že ho Hua Cheng políbil. Když se v něm odehrával takový vnitřní chaos, musel najít cestu, jak ho ze sebe dostat. Pokud se chce člověk zbavit přetlaku krve, musí si pustit žilou. Hua Cheng však nebyl naživu, tak jaký způsob mu zbyl?

Po chvíli přemýšlení dospěl Xie Lian k jedinému závěru a zamumlal: „Odpusť mi…“

Přitiskl tvář k Hua Chengově a dobrovolně spojil své rty s jeho. Jemně navedl bouřlivý proud tepla do svého těla a pomáhal mu tak zmírnit bolest a utrpení. Hua Cheng instinktivně obtočil ruku kolem princovy paže, takže se Xie Lian lehce zachvěl. V příští chvíli už oba znovu spadali na desku oltáře

Opravdu to nebylo spravedlivé. Xie Lian by se nikdy neodvážil dotknout Hua Chenga v místech, kde by to bylo jen trochu nevhodné, přesto se teď prsty omámeného Krále duchů bezostyšně proháněly po každém kousku princova těla a nutily Xie Lian trpět v tichých mukách.

Oltář pod nimi byl původně místem, kam se bohům přinášejí obětiny, ale nyní se na něm nacházel sám bůh s duchem, zapleteni do vášnivého souboje jazyků. Byla to absurdní scéna, a přece víc než úchvatná.

V minulosti měly obě strany při podobných činech víceméně jasnou hlavou a vždy si našli pro své chování ospravedlnění. Existovala alespoň určitá míra kontroly a vlastně nešlo o nic jiného, než o pouhé překrytí rtů. Tentokrát to však s bloudícíma rukama a zamlženou myslí značně přesáhlo pouhou hranici rtů a zubů. Xie Lian si konečně uvědomil jednu věc: ačkoliv se vždy utvrzoval v tom, že v těchto věcech neměl na výběr a vždy se to vymklo jeho kontrole, ve skutečnosti v sobě celou dobu skrýval touhu, která teď hrozila vybuchnout.

Poté, co takhle prožili celou noc, se Hua Chengova neklidná energie pomalu začala uklidňovat. Zvolna uvolňoval sevření ruky, kterou prince objímal. Xie Lian se převrátil a posadil se. Při pohledu na Hua Chengovu spící tvář si oddechl.

E’mingova jediná oční bulva, vyvrácená na stranu, se stále zběsile otáčela. Xie Lian zvedl scimitar a teprve po dlouhém a opakovaném hlazení se oko na čepeli konečně stočilo do půlměsícového tvaru, jako by našlo klid.

Nedlouhé poté se Hua Cheng prudce zvedl z místa, kde dosud spal.

„Vaše Výsosti?!“

Xie Lian spěšně ovládl svůj výraz a rozzářeně se otočil. „Jsi vzhůru? Tak to už je všechno v pořádku.“

Hua Cheng se rychle rozhlédl kolem. Netřeba dodávat, že uvnitř chrámu vládl obrovský nepořádek. Nejvyšší král duchů se tvářil rozrušeně, jako by si nemohl vzpomenout na nic z toho, co se večer stalo. Xie Lian se chopil příležitosti, a když promluvil, zněl klidně a sebejistě:

„Co se stalo včera večer? Všechny tvé podřízené postihla buď horečka, nebo pulzující bolest hlavy. Všichni byli neklidní. I ty jsi byl mimo a měl jsi špatnou náladu.“

„A kromě toho?“

„Kromě toho co?“ Xie Lian nevinně zamrkal. „Nic dalšího nebylo.“

Cítil na sobě Hua Chengův spalující pohled, jako by se ho Nejvyšší chystal ugrilovat očima. „Opravdu nic? Jak jsem se tedy zklidnil?“

Xie Lian si tiše odkašlal, jako by se trochu styděl. „Popravdě řečeno, San Langu, vlastně…“ Posunul se k E’mingovi, a aniž by přestal konejšit, přiznal: „Nezlob se na mě, taky jsem s tebou, ehm, ehm, bojoval.“

Hua Cheng na něj podezíravě pohlédl. „My jsme bojovali?“

Xie Lian mu s absolutním sebeovládáním oplatil pohled. „Přesně tak. Podívej se, jaký je tady v hale kvůli našemu boji nepořádek.“

Teprve pak si Hua Cheng úlevně oddech a složil si hlavu do dlaní.

Když Xie Lian viděl, že už dál nepátrá, jeho rozbušené srdce se konečně mohlo uklidnit a on si tiše oddechl.

„Otevřela se,“ zamumlal náhle Hua Cheng.

„Cože?“

Hua Cheng zvedl hlavu a zachmuřeně upřesnil: „Hora Tong’lu byla znovu otevřena.“

Význam toho oznámení nemohl být jasnější. Xie Lianovi se rozšířily oči.

„Zrodí se nový král duchů?“

…

Když se Xie Lian vrátil na Nebesa, aby se ohlásil, na Nebeském dvoře nepřetržitě hřmělo.

Ve Velké bojové síni se podvědomě rozhlédl po někom, koho by se mohl zeptat: „To je kvůli Vládci hromu?“¹

Ale teprve když ta slov opustila jeho rty, uvědomil si, že místo, kde dřív stával Vládce větru, bylo prázdné. Stejně tak místo přímo vepředu, které si nárokoval Vládce vody, a místo v rohu, patřící Vládce země. V srdci si povzdechl a pohlédl na Lang Qianqiua, který zrovna vstupoval do sálu.

Po dlouhé době, co se neviděli, mladý bůh celý zhubl a vypadal mnohem sklesleji. Jejich oči se střetly a Lang Qianqiu se beze slova odvrátil.

Princ se dál rozhlížel kolem a zjistil, že nemůže najít nikoho, s kým by si mohl nezávisle popovídat.

Nakonec mu čísi hlas odpověděl: „Toho si nevšímej. Má se zrodit Nejvyšší král duchů. Duchové křičí, bohové se hádají a hřmění neustává.

Byl to Feng Xin. Xie Lian při pohledu na něj pocítil hluboký pocit náklonosti. Jedno Feng Xinovo oko bylo celé fialové, a tak princ pohledem zabloudil k Mu Qingovi, stojícím na druhé straně sálu. Ten měl tvář pro změnu opuchlou. Zdálo se, že po tolika letech budování zášti musela být jejich poslední rvačka dost intenzivní.

Sálem se rozlehl Jun Wuův hlas: „Důvod, proč jsem vás všechny svolal, jistě velmi dobře znáte.“

Nebeští úředníci pokývali.

Jun Wu pomalu pokračoval: „Vesmír je jako pec a všechny myslící bytosti jsou mědí, která se v ní taví. V hlubokých vodách a spalujících ohních čekají na všechny zkoušky. Hora Tong’lu je zlověstná země plná temných tajemství, živá sopka, která může kdykoliv vybuchnout. Každých několik set let město Gu uvnitř hory otevře své brány a ovlivní tak miliony duchů. Nejsilněji to postihne předchozí krále duchů. Každá nestvůra, démon a duch, toužící dosáhnout úrovně Nejvyššího, zamíří k hoře Tong´lu. Až se zde všichni shromáždí, hora bude opět zapečetěna a vzájemné vraždění oficiálně započne. A až zbude poslední, zrodí se nový král duchů. Karmínový déšť dotýkající se květu a Černá voda potápějící lodě jsou oba Nejvyšší králové duchů, zrození právě takovým způsobem. Oba se stali Nejvyššími a sestoupili z hory. Černá voda v ní strávil dvanáct let a Hua Cheng deset.

Mu Qing chladně promluvil: „S jedním Hua Chengem a jednou Černou vodou je už tak těžké pořízení. Stačí se podívat, co napáchali. Pokud se objeví další takový, nezamhouříme oka.“

Xie Lian se do toho jemně vložil: „Generále Xuan Zhene, nebudu nijak popírat, co provedl Černá voda, ale Hua Cheng nemá na svědomí nic, co by překračovalo hranice.“

Mu Cheng na něj obrátil svou oteklou tvář, ale nakonec to byl Pei Ming, kdo odpověděl:

„Těžké pořízení je s oběma. Takže teď bychom měli to shromažďování milionů duchů nějak zastavit, mám pravdu?“

„Přesně tak,“ souhlasil Jun Wu. „Budou se scházet několik měsíců, a my je musíme zastavit dřív, než se všichni shromáždí.“

„Co když je nezastavíme včas? Známe jiný způsob?“ zeptal se Xie Lian.

„Známe,“ řekl Jun Wu. „Doufejme však, že na něj nedojde. Nejnaléhavější záležitostí teď je, že probuzení duchů spustilo vlnu chaosu, v němž uniklo mnoho z těch, kteří už byli uvězněni a zapečetěni. V mnoha případech se jedná o nebezpečné nelidské bytosti. Je zde ženský duch Xuan Ji, duch plodu, Brokátový nesmrtelný… V tuto chvíli se všichni tři řítí k hoře Tong’lu. Musí být okamžitě znovu zadrženi.“

„Ti všichni utekli? To způsobí dost zmatku.“

„Proto se obávám, že každý bojový bůh bude muset zpozornět a důkladně prohledat své oblasti vlivu.“

„A co já?“ zeptal se Xie Lian.

Ačkoliv byl v současnosti bohem odpadu, při svých posledních dvou případech vystupoval jako bojový bůh. V podstatě jej tak využívali stále, jediný rozdíl byl v tom, že neměl vlastní doménu.

Jun Wu po několika „hm, hm“ pronesl: „Xian Le, proč nejdeš s Qi Yingem?“

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Vládce hromu, to je zase on, paní Colombová bez jakékoliv důležitosti k příběhu. Ano, zase jsem si to musela hledat… mám pocit, že si autorka střílí z čtenářů a překladatelů. :) ^↩