Kapitola 129: Zaslepeni srdcem; Brokátový nesmrtelný stvořený krví 2 (nové TGCF)

„Vaše Výsosti Qi Yingu? Vaše Výsosti? Posloucháš?“

Xie Lian natáhl ruku a zamával mu před obličejem. Quan Yizhen něco nepřítomně zamumlal. Zdálo se, že byl celou dobu myšlenkami mimo a teprve teď vzal prince na vědomí.

Stále však neodpovídal. Xie Lian nebyl v pozici, kdy by ho měl napomínat, tak jen řekl: „Tohle je naléhavý úkol. Musíme najít to brokátové roucho. Původně vypadalo jako…“

Quan Yizhen ho přerušil: „Krví nasáklé roucho bez rukávů a otvoru na hlavu, podobající se pytli na zbraně.“

Xie Lian se usmál. „Takže víš, oč jde. Myslel jsem, že jsi ten svitek nečetl. Ale protože to roucho je zlý předmět a také silně magický, může mít tisíc podob. Na světě jsou miliony druhů oděvů, takže hledání roucha bude jako hledat jehlu v kupce sena.

„Aha. Takže co budeme dělat?“

„Duchové a démoni, kteří se k rouchu dostanou, se obvykle proměňují v obchodníky. Na rušných ulicích jej nabízejí ke koupi nebo k výměně starého za nové,“ vysvětloval princ. „Tak se to ale dělalo před staletími, dnes by bylo takové chování považováno přinejmenším za podivné. Přesto můžeme doufat, že se zažité zvyky tak snadno nezmění. Vydáme se do města a uvidíme, zda se s něčím podobným setkáme.“

Duchové se o takový předmět budou zajímat víc než smrtelníci. Bylo by rychlejší získat informace v podzemní Říši duchů, což znamenalo, že by jim přímá otázka na Hua Chenga ušetřila spoustu starostí. Jenže to nebylo tak dávno, co mu Xie Lian řekl, že by se neměli vídat, a nevypadalo by dobře, kdyby svá slova odvolal při prvním náznaku problémů. Kromě toho byl Brokátový nesmrtelný ukraden teprve nedávno a lupič se s ním třeba ještě nedostal daleko.

Quan Yizhen tedy přikývl, postavil se a následoval jej.

Xie Lian si všiml, že s nimi jde i Lang Ying. „ Ty raději zůstaň tady.“

Lang Ying zavrtěl hlavou. Než mohl princ něco dalšího namítnout, uslyšel za sebou ránu. Quan Yizhen se znovu zhroutil.

„Jsi v pořádku?“ otočil se k němu princ.

Quan Yizhenovu tvář znovu zbarvil onen fialový odstín. O chvíli později už se neovládl, skrčený se převrátil a začal zvracet na podlahu.

Jakmile neměl co zvracet, převrátil se zpět na záda s tváří obrácenou vzhůru. Vypadal, jako by se jeho duše zrovna chystala opustit tělo.

„Qi Yingu… můžeš chodit?“ zeptal se opatrně princ.

„Myslím… že nemůžu,“ odvětil s rozhozenými končetinami.

Xie Lianovi nezbývalo než bezvládného Quan Yizhena odtáhnout na stranu, přikrýt ho dekou a nechat ho se vzpamatovat.

Teprve dalšího dne se zdálo, že mu je o něco lépe. Xie Lian už se neodvážil nechat ho jíst cokoliv ze své svatyně, takže požádal předáka vesnice o trochu kaše a přinesl ji, aby jim všem naplnil žaludky. Quan Yizhen seděl na místě, které obvykle zaujímal Hua Cheng, a Lang Ying na něj z nějakého důvodu nepřestával nepřátelsky zírat.

Xie Lian před ně položil kaši a podvědomě zašeptal: „San Lan…“

Než mu ta slova úplně vyšla ze rtů, oba jeho spolustolovníci se na něj otočili. Xie Lian okamžitě ztuhl, a teprve pak mu došlo, co vyhrkl. Tiše si odkašlal.

„Prosím, jezte.“

Lan Ying a Quan Yizhen seděli u oltářního stolu a jedli kaši, zatímco Xie Lian vzal sekeru a vyšel ven. Zatímco štípal dřevo, vzpomněl si na informace, které získal ze svitku:

„Brokátový nesmrtelný byl nejdřív zapečetěn pod Velkou bojovou síní nesmírně mocnou pečetí. Zkušení mistři doplnili řady těžkooděnců střežících sál, a pouhé probuzení duchů by mu nemělo umožnit uniknout. Znamená to, že někdo využil příležitosti a uprostřed chaosu ho ukradl.“

Dříve vždy štípal dřevo Hua Cheng. Teď, když to dělal princ sám, se mu jeho nasekané dříví z nějakého důvodu nezdálo tak dobré jako to, které nasekal Král duchů.

Quan Yizhen mezitím s žalostným výrazem vypil několik soust vodnaté kaše a rovnou se svalil na zem, aby mohl dál spát. Lang Ying nakonec vyšel ven a nabídl pomoc.

„To není potřeba, San… Lang Yingu. Ohřej si vodu a vykoupej se.“

Když na to přišla řeč, zdálo se mu, že se Lang Ying už dlouho nekoupal. Duchy rozhodně netrápil tělní maz a pot, ale když se celý den poflakují venku, nějaká špína se vždy najde. Lang Ying se zdál být zaskočený a chvíli nereagoval, ale Xie Lian už nesl dovnitř svazek polen na ohřev vody.

„Včera večer jsem ve městě prodal nějaký odpad a koupil ti dvě teplá roucha. Až se vykoupeš, zkus, jestli ti padnou.“

Lang Ying si právě natahoval nové šaty, ale po těch slovech se najednou otočil k odchodu. Xie Lian ho popadl a vážně ho okřikl: „Nikam nechoď! O koupání se nehodlám bavit. Neměj strach, obvazy na hlavě ti rozmotávat nebudu.“

Lang Ying vyšel vzdorně ven, aby nasekal dříví, a odmítal se vrátit. Rozčílený Xie Lian se zmohl jen na to, aby popadl pár polen. Při ohřívání vody stáhl svrchní roucho a Ruoye obtočený kolem princovy hrudi se rozmotal. Lang Ying se zrovna vracel s náručí polen a když uviděl prince s obnaženou hrudí, oči se mu prudce rozšířily. Xie Lina zkusil rukou teplotu vody – zdála se mu akorát – a tak jen ve spodkách začal lézt dovnitř.

Když uviděl Lang Yinga, zavolal na něj: „Jdeš akorát. Mohl bys mi prosím podat svitek, který visí pod bambusovým kloboukem na stěně?“

Nejenže k němu Lang Ying nepřišel, ale vycouval až ven a s prásknutím za sebou zavřel dveře. Xie Liana to zmátlo. Netrvalo však dlouho a zdálo se, že si Lang Ying na něco vzpomněl. Silným kopancem dveře rozrazil.

„Nekopej do těch dveří!“ okřikl ho princ rychle. „Jsou…“

Lang Ying na něj ani nepohlédl. Napochodoval dovnitř, popadl Quan Yizhena ležícího na podlaze jako ztuhlá mrtvola a táhl ho ven ze dveří. Quan Yizhen byl tak mimo sebe, že by ho probudilo, snad jen kdyby mu na hlavu spadla celá hora.

Xie Lian nevěděl, jestli má brečet nebo se smát. „Co to děláš? Vždyť o nic nejde, nejsem přece dívka. Zůstaň tady.“

Koupal se ve svatyni Pu Qi pravidelně, alespoň když nebyl nablízku Hua Cheng. Koneckonců svatyně byla opravdu příliš malá a její možnosti co do zajištění každodenního života byly minimální. Už jen to, že tam stál sud s vodou na koupání, by se dalo považovat za komfort. Těžko požadovat bazénovou lázeň se zástěnami táhnoucími se kolem, kde by si mohl veslovat na loďce a během koupele si hrát. Z nějakého důvodu se však nikdy nekoupal před Hua Chengem, ale ten tu teď nebyl, takže neměl žádné důvody k obavám.

Lang Ying převrátil Quan Yizhena na břicho, popadl několik náhodných kusů oblečení a přehodil mu je přes hlavu. Pak vzal svitek, o který ho Xie Lian požádal, se skloněnou hlavou mu ho podal a posadil se do rohu čelem ke zdi. Xie Lian si rozpustil vlasy, svitek si rozvinul a začetl se do něj.

Pára mu prohřála tvář a dodala jí nádech do růžova. Dlouhé vlasy a řasy se mu černě leskly, jak z nich odkapávaly kapky vody. Nepřítomně nahmatal na hrudi tenký stříbrný řetízek, na jehož konci visel diamantový prsten a pevně kolem něj sevřel prsty.

Koutkem oka spatřil, že na rohu oltáře leží drobný kvítek. Natáhl se a zvedl si jej před obličej. Horká pára všude kolem něj jako by mu zakalila mysl, až si musel zamávat rukou před obličejem.

Vtom k němu dolehlo opakované klepání na dveře.

Ten zvuk ho vytrhl z myšlenek a Xie Lian položil květinu zpět. Právě se chystal zeptat, kdo že to přichází, když si uvědomil, že to klepání není na jeho dveře, ale na sousední dům vesnického předáka.

Mezi klepáním se ozval jemný ženský hlas: „Je někdo doma? Vyměním staré za nové, vyměňte se mnou! Mám zbrusu nové roucho, které nevyužiji, a hledám nějaké hezké starší šaty. Je tu někdo ochotný? Je někdo doma?“

Ten tvor zaklepal sám od sebe! Ani ho nemusel hledat.

Žena klepala a vyptávala se u každého domu, ale nikdo jí neotevřel. Pochopitelně. Když Xie Lian zrovna nesbíral odpad, pořádal ve svatyni Pu Qi přednášky, kde všechny tetičky a babičky poučoval o stovkách drobných triků, pomocí nichž rozeznat zlo. Narazit uprostřed noci na takového očividně podivného a nezvaného hosta, na to by se nikdo z vesničanů nenachytal.

Dnešní lidi nebylo tak snadné oklamat, jako za starých časů. To stvoření klepalo, kde mohlo, ale stálo žádný úspěch. Nakonec došlo až ke dveřím svatyně Pu Qi. Xie Lian zatajil dech a napjatě čekal. Ta bytost váhala a zřejmě ještě před zaklepáním vycítila, že tohle není místo, kam by měla vstoupit. S tichým povzdechem se její kroky začaly vzdalovat.

Xie Lian rychle zavolal: „Počkejte! Chci vyměnit!“ Pak pošeptal Lang Yingovi: „Otevři ty dveře, rychle. Neboj se, nic se nestane.“

Lang Ying nevypadal, že má strach, a dveře poslušně otevřel. Za nimi stála dívka se štíhlou a smyslnou postavou. Šátek jí zakrýval horní polovinu obličeje, takže vypadala trochu znepokojivě, jako by ani neměla oči, ale i tak vynikla její krása a půvab.

Pohlédla dovnitř a zakryla si rukou ústa a zachichotala se. „Daozhangu, jaké staré oblečení bys mohl chtít vyměnit za nové?“

Xie Lian se stále máčel v sudu s vodou, aby toho tvora přiměl snížit ostražitost. Usmál se. „To záleží, jak vypadají tvé nové.“

Dívka natáhla ruku s vakem a mírně s ním zatřásla, aby mohla vyndat lesklou brokátovou róbu. Rozvinula ji a odhalila jeho zraku. Bylo to nádherné a okouzlující roucho, byť poněkud zastaralého střihu. Vyzařovalo však z něj zlo.

Xie Lian oděv pochválil: „Nádhera. Opravdová krása. Lang Yingu, dej této dámě šaty, které jsem přinesl z města.“

Lang Ying podal roucho jen jednou rukou. Dívka se znovu zachichotala a na oplátku mu podala to své. Když se však chystala otočit, úsměv jí ztuhl, jako by ji něco zabolelo. S výkřikem hodila staré roucho na zem.

V hromádce konopné látky se skrýval Ruoye, který se tam vplížil kdo ví kdy. Stočený do klubíčka vykukoval z rukávu jako bílá zmije a na dívku syčel.

Ta dívka však žádná dívka nebyla. Po jejím výkřiku jí Ruoye strhl šátek z hlavy a Xie Lian spatřil, že její krásná spodní polovina obličeje pokračuje tváří, patřící vrásčité stařeně Tvořilo to děsivý kontrast.

Jakápak dívka? Tohle byla očividně osmdesátiletá čarodějnice!

Quan Yizhen by Wushu-M

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--