Braennino: Kapitola 128: Zaslepeni srdcem; Brokátový nesmrtelný stvořený krví 1

Jun Wu se krátce odmlčel a zeptal se: „Kde je vlastně Qi Ying?“

Xie Lian se rozhlédl kolem a skutečně, po mladém bojovém bohu nebylo ani památky.

Přistoupila Ling Wen. Její palác se po posledních hektických událostech téměř zhroutil pod náporem práce, a ona sama měla pod očima o pár tmavých kruhů víc.

„Už je to dlouho, co Qi Ying podobná setkání navštívil. Nikdy se nám ho nepodařilo zastihnout.“

Několik nebeských úředníků nespokojeně mlasklo jazykem:

„Kam zase ten malý spratek utekl?“

„Už tu zas není? Tak mu závidím, že se nemusí účastnit všech těch schůzí.“

Jun Wu pokýval: „Protože nevíme, kde se Qi Ying nachází, dáme ti vědět, jakmile ho najdeme, abyste mohli začít spolupracovat.“

Xie Lian se mírně uklonil. „Ano, můj pane.“

V říši smrtelníků byla polovina podzimu. Všude vládlo sychravé počasí a ve svatyni Pu Qi tomu nebylo jinak. Xie Lian necítil zimu, ačkoliv na sobě měl jen jednu vrstvu oblečení, ale cestou domů stejně utratil peníze, vydělané sběrem odpadu, na nákup dvou nových sad rouch pro Lang Yinga.

Hua Cheng byl zpět ve Městě duchů a Qi Rong utekl i s Guzim, takže ve svatyni zůstal jen Lang Ying. Když princ přicházel, z dálky ho viděl před svatyní, jak zametá a shrabuje spadané zlaté listí na hromádku.

Možná to byl jen jeho pocit, ale Lang Ying se dřív hrbil a chodil skloněný strachy a nervozitou. Teď se se zdálo, jako by se jeho končetiny protáhly a on konečně nabyl podoby veselého chlapce. Xie Liana to povzbudilo. Přistoupil k němu, vzal mu koště a chystal se je odnést dovnitř, když ho překvapili vesničané, už nějakou dobu číhající opodál. Tetičky, dědečkové, strýčkové a sestry, ti všichni se kolem něj shlukli.

„Daozhangu, jsi zpět!“

„Zase jsi šel sbírat odpad do města? Tvrdě jsi pracoval, tvrdě… Hm, jak to, že jsme v poslední době neviděli malého Hua?“

„Jo, jo, neviděli jsme ho už několik dní! Chybí nám!“

Xie Lian se rozpačitě usmál. „Malý… Hua, ehm, vrátil se domů.“

„Co?“ Předák vesnice se zmateně podrbal. „Kam domů? Myslel jsem, že jeho domov je tady. Nebydlí náhodou u tebe?“

„Ne, ne. Přišel se sem jen pobavit. Teď, když jsme oba zaneprázdněni, jsme se rozdělili.“

Po té noci ho Hua Cheng ještě několikrát pronásledoval s otázkami, ale Xie Lian tvrdohlavě trval na tom, že se pouze pohádali. Co se hora Tong’lu otevřela, měl Král duchů mnohem víc práce. Pokud by se skutečně objevil nový Nejvyšší král duchů, znamenalo by to pohromu pro všechny tři říše. Doteď zde byl jen Hua Cheng a Černá voda. Ačkoliv byl jeden okázalý a druhý nenápadný, oba měli vlastní doménu, víceméně si hleděli svého a udržovali rovnováhu. Kdo mohl říct, jaká bytost by se objevila tentokrát? Co kdyby hora Tong’lu zrodila šílence jako Qi Rong, který by s nimi začal bojovat o jejich panství? S něčím takovým by bylo těžké se vypořádat.

Xie Lian se tedy vymluvil na to, že má práci, a že bude nejlepší, když se teď spolu nebudou vídat a budou se oba věnovat vlastním povinnostem. Pak se přátelsky rozloučili.

I když to v jejich vztahu působilo jako nečekané ochlazení a mohlo se zdát, že se princ otočil k příteli zády, opravdu nevěděl, co jiného má dělat.

Nevěřil si, že by před ním dokázal skrývat své pocity.

Vtom za sebou zaslechl Lang Yingův hlas: „Oheň.“

V tu chvíli si Xie Lian uvědomil, že se tak ponořil do myšlenek, až omylem zničil všechno maso a zeleninu, kterou přinesl do svatyně. Přikládal do ohně tak urputně, že plameny pod hrncem téměř olizovaly strop. Začal spěšně plácat do ohně, aby jej uhasil, ale dal příliš silnou ránu a celá kamna se zhroutila.

Po nekonečně trvajícím rachotu tam Xie Lian stál celý omráčený s hrncem v ruce a netušil, co má dělat. Byl právě čas jídla. Všichni vesničané u sebe doma drželi v rukou misky a spokojeně jedli. Překvapeni hlukem se teď znovu seběhli.

„Co se stalo? Co to má být? Daozhangu, u tebe zase něco vybuchlo?“

Xie Lian rychle otevřel okno. „To nic není, vážně!“

V rozporu se svými slovy se dusivě rozkašlal.

Předák vesnice se na něj přišel podívat. „Bohové, taková tragédie! Daozhangu, myslím, že bys měl zavolat malého Hua zpět.“

Xie Lian na okamžik strnul. „To není nutné. Nakonec… není z mé domácnosti.“

Lang Ying mu mezitím začal pomáhat uklízet nepořádek na zemi. Na stole se ocitly talíře s čímsi zářivě červeným a fialovým. Jestli se to, co připravil minule, jmenovalo „Dušená směs nekonečné lásky“, pak tady by se hodil název „Smažená vzpoura barev“. Ale kromě Hua Chenga pravděpodobně neexistoval na světě nikdo, kdo by tu věc dokázal pozřít. Samotného Xie Liana při pohledu na ten talíř bolely oči, takže si promnul čelo. „To nevadí, nemusíš to jíst. Raději to vyhoď.“ Pak se pustil do drhnutí hrnce.

Když byl s nádobím hotový a otočil se, uviděl, že Lang Ying mezitím jídlo v tichosti snědl. Ohromený princ k němu okamžitě přistoupil, jako by ho chtěl zastavit, a chytil jej za ramena. „Proboha, jsi v pořádku? Nebolí tě někde něco?“

Lang Ying zavrtěl hlavou, ale skrze obvazy nebylo vidět, jak se doopravdy tváří. Dokonce i Qi Rong a Černá voda by zešíleli, pokud by tenhle jeho výtvor snědli, ale Lang Ying to zvládl. Jak moc musel být hladový? Nebo se natolik zvýšila jeho kultivace?

Xie Lian se donutil k úsměvu, umyl se a šel si lehnout.

Ve svatyni Pu Qi byly dvě rohože, pro každého jedna. Když si Xie Lian vzpomněl, že na jedné rohoži ležel společně s Hua Chengem, nedařilo se mu usnout, a tak jen zíral do tmy s očima široce rozevřenýma. Neodvažoval se ani zavrtět, aby neprobudil Lang Yinga. Po dlouhém vnitřním boji se nakonec rozhodl jít se ven projít a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zastavilo ho však vrznutí okna. Někdo jemně odstrčil dřevěný rám a protáhl se dovnitř.

Xie Lian, ležící na boku zády k oknu, překvapeně ztuhl.

Kdo na tom mohl být tak špatně, že by přišel krást do svatyně Pu Qi? Nebyla to jen ztráta času?

Ten člověk měl lehké nohy a musel být nesmírně zkušený. Kdyby zde ležel někdo bez princových bystrých smyslů, nejspíš by si ho ani nevšiml.

Jakmile dotyčný seskočil z okna, rozběhl se rovnou ke schránce na dary. Xie Lian si okamžitě vzpomněl, že byla plná zlatých prutů. Byl tu ten zloděj kvůli nim? Ale ty zlaté pruty už dávno předal Ling Wen, aby vypátrala jejich majitele.

Princ pozorně naslouchal a uvědomil si, že ten člověk nerozbíjí zámek – naopak, něco do schránky jedno po druhém cpal.

Jakmile byl hotov, otočil se a zdálo se, že se chystá vylézt z okna a zmizet. Xie Lian si v duchu plánoval, že se za ním vydá a zjistí, kdo to je a kam míří. Když však ten člověk míjel oltářní stůl a spatřil plný talíř, dvakrát se nerozmýšlel. Musel být hladový, protože se pustil do zbytku Smažené vzpoury barev a nacpal si do krku několik soust.

To neměl dělat. Ozvala se hlasitá rána a dotyčný se zřítil na zem.

Xie Lian se okamžitě otočil a posadil se. „Vyřešilo se to samo,“ pomyslel si.

Rozsvítil světlo. Na zemi spatřil ležet mladíka s fialovým obličejem. Xie Lian se spěšně vydal pro vodu a nalil mu do krku větší množství tekutiny, teprve pak se ten člověk probral.

Jeho první věta po probuzení byla: „Co to bylo sakra zač?!“

Xie Lian tu otázku ignoroval a místo toho ho vážně pokáral: „Vaše Výsosti Qi Yingu, jsi opravdu příliš zbrklý. Strkáš si do úst, co najdeš, aniž bys věděl, co to je.“

Ten mladík měl rovný nos, hluboké oči a hlavu plnou kudrnatých havraních vlasů – kdo jiný by to měl být než bojový bůh západu Quan Yizhen?

Teď na prince užasle pohlédl. „Jak jsem mohl vědět, že někdo otráví jídlo ve své vlastní svatyni?“

Xie Lian si promnul čelo, otevřel schránku na dary a spatřil, že je až po okraj naplněná zlatým pruty. „Tu bednu jsi naplnil i minule, že?“

Quan Yizhen přikývl.

„Proč mi to všechno dáváš?“

„Protože toho mám hodně,“ odpověděl Quan Yizhen.

Popravdě řečeno, i když to nevyslovil, Xie Lian tušil, že to dělá z vděku za to, že princ na hostině Středu podzimu přeřízl provaz a zakryl jeviště závěsem.

„Vezmi si je zpět, nechci přijímat dary, které jsem si nezasloužil.“

Quan Yizhen na to nic neřekl, nejspíš ho ani nevnímal.

Xie Lian netušil, zda se smát nebo brečet. Do hovoru se jim vložil chladný hlas Lang Yinga: „Řekl ti, abys to odnesl.“

Princ se na něj s údivem zahleděl. V minulosti se Lang Ying snažil nevyčnívat, spíše se dělal neviditelným a zoufale se krčil u země. Proč dnes jedná úplně naopak? A ještě s tak zřejmým nepřátelstvím. Nakonec to nechal být. Zlato mohl koneckonců kdykoliv odnést Ling Wen, aby ho Quan Yizhenovi vrátila.

Narovnal se. „Vaše Výsosti, přišel jsi právě včas. Dnes jsi nebyl na schůzi ve Velké bojové síni, takže to nevíš, ale Jun Wu nás pověřil úkolem. Viděl jsi jeho svitek? Nevadí, vím, že ne. Tentokrát máme jednat společně a máme na starosti bytost jménem Brokátový nesmrtelný.“

Ctihodnému prázdných slov se říkalo „ctihodný“, protože se lidé neodvažovali nazývat ho neskrytě stvůrou, netvorem nebo otravným démonem. Byla to tedy dost neupřímná lichotka. A proč byl Brokátový nesmrtelný označován za nesmrtelného? Bylo to proto, že tento tvor měl kdysi potenciál stát se bohem.

Legendy vyprávějí, že před mnoha staletími žil v jakémsi starověkém království mladý muž. Ačkoliv byl od narození hloupý a pošetilý, a jeho intelekt nebyl lepší než u šestiletého dítěte, vše se změnilo, kdykoliv se ocitl na bitevním poli. Měl mimořádné bojové schopnosti a proslul svou statečností a laskavostí. Když se v bitvě střetla dvě království, jeho strana si mohla připsat drtivé vítězství díky jeho přítomnosti v první linii. Protože byl duševně slabý a neměl rodinu, všechny odměny, které v boji získal, si vzali jiní a on zůstal bez prostředků. Žádná domácnost nebyla ochotná provdat svou dceru za takového muže, a jen velmi málo dívek se k němu bylo ochotno přiblížit. Sám mladý muž byl v těchto věcech velmi nezkušený, nikdy se s dámami nesetkal a neodvažoval se s nimi promluvit ani slovo.

Přesto měl potenciál vystoupat na nebesa. Zpočátku mu nezáleželo na tom, že se žádné dívce nelíbí, dokud se jednoho dne nezamiloval, a to velmi hluboce. V den jeho narozenin mu ta dívka ušila brokátové roucho.

Přestože je vyrobila z drahé látky, bylo nesmírně bizarní. Spíše připomínalo příšernou kapsu. Poprvé v životě tento mladý muž dostal dárek od milované dívky. Naplněn povznesenou radostí si pro svou vrozenou hloupost nevšiml ničeho divného a dychtivě si brokátové roucho přetáhl přes tělo.

Nemělo žádné rukávy, kterými by mohl protáhnout ruce, a tak se své milované dívky zeptal: „Jak to, že nemá otvory na ruce?“

Ta dívka se vesele usmála. „Šiju poprvé, takže nejsem moc zručná. Ale pokud nebudeš mít žádné ruce, problém se vyřeší, ne?“

Mladík tedy zvedl zbraň a ruce si usekl. Teď už mu roucho padlo.

To však nebyl jediný problém, takže se znovu zeptal: „Jak to, že nemohu nikde protáhnout nohy?“

Dívka odpověděla: „Když nebudeš mít nohy, tak to nebude vadit.“

Proto ten mladík kohosi požádal, aby mu nohy usekli.

Nakonec se zeptal: „Jak to, že nemohu najít otvor pro hlavu?“

Závěr si jde snadno odvodit.

Původně si Xie Lian myslel, že Brokátový nesmrtelný bude příšera nebo démon v brokátovém rouchu, ale ukázalo se, že jde o samotný oděv. Když se hora Tong’lu znovu otevřela a probudila milióny duchů, někdo toto roucho uloupil. Díky krvi zavražděného mladíka se z brokátového roucha stalo nesmírně mocné duchovní zařízení. V průběhu staletí putovalo z ruky do ruky mnoha duchů, kteří pomocí něj škodili. Proto není dobré přijímat na ulici neznámé oblečení. Pokud uprostřed noci narazíte na někoho, kdo vám chce darovat drahé brokátové roucho, nikdy si ho neberte. Jakmile si ho někdo obleče, stane se jen prasetem na porážku.

Samozřejmě to byla jen legenda, navíc poněkud obskurní. Tyhle příběhy si klidně mohli vymyslet lidé, které přitahovala jedinečnost tohoto brokátového roucha. Přesto bylo potřeba Brokátového nesmrtelného zastavit. Nesměl se dostat na horu Tong’lu.

______________________________________

Poznámka MXTX:

Za prvé, skutečný Lang Ying nemá s malým Hua Hua nic společného. Ale věřte mi, že na světě je jen jeden Hua Hua, který může jíst to, co korunní princ uvaří. (Takže Hua Cheng nikdy neodešel! Pouze se v tuto chvíli s Lang Yingem vyměnil.)