Kapitola 131: Třídění barev; obchod s oděvy dokořán 2

Vládce větru mu kdysi prozradil, že to nejspíš bude Yin Yu, protože v posledních letech byla vykázána jen hrstka nebeských úředníků.

„Jak vás mám oslovovat, dobrý pane?“ zeptal se Xie Lian.

Muž v masce ducha však zavrtěl hlavou: „Prosím, Vaše Výsosti, není třeba mě oslovovat. Nejsem nic než bezejmenný sluha.“

Když vstoupili do opuštěného obchodu s oděvy, princ se překvapeně rozhlédl. Na věšácích v podobě dřevěných žebříků visely nejrůznější oděvy: svatební róby, oblečení vládních úředníků, dámský satén, uniformy, dětské oblečení… byly tam i velmi prosté a obyčejné konopné košile zbarveném krví, jako by chtěl prodejce zdůraznit jejich zlou podstatu. Hromady a hromady, vrstva za vrstvou, strašidelné, děsivé a prosáklé těžkou esencí zla. Každý oděv jako by byl živou mrtvolou. I kdyby žádné z těch rouch nebylo Brokátovým nesmrtelným, rozhodně nešlo o nic dobrého.

Visely tu látky různých barev, jedna vedle druhé – některé zářivě bílé, jiné špinavé, jako by tu byly už dlouho. Quan Yizhen dřepěl vedle velkého černého sudu s barvivem, hlavu měl strčenou dovnitř a prohlížel si obsah. Tekutina měla zvláštní barvu a podivně páchla. Xie Lian se bál, že do ní Quan Yizhen co nevidět ponoří prst a na zkoušku ho olízne, tak ho raději spěšně odtáhl pryč. Venku na dvoře stál chumel duchů a příšer, jejichž těla a hlavy ovíjel železný řetěz.

„Co to…“ podivil se Xie Lian.

Muž v masce ducha odpověděl: „Jsou zde shromážděni všichni, kteří prodávali Brokátového nesmrtelného, ať už v Městě duchů nebo jinde. Celkem bylo získáno devadesát osm kusů oděvů.“

 Devadesát osm? A to všechno ve velmi krátké době. Xie Lian se cítil trochu dojatě.

„Pokud se objeví nějací další, okamžitě je pro Vaši Výsost shromáždíme.“

To už Xie Lianovi začalo být trochu trapné „To není třeba. Prosím, vyřiď San… svému pánu Hua Chengovi, že ho opravdu nechci takhle obtěžovat. Zvládnu to i sám.“

Opravu by to dokázal, jen by mu to zabralo víc času a energie, to je vše. Koneckonců, byl titulovaný nebeský úředník pracující pro Nebesa, a i když neměl mnoho věřících, stále měl své úkoly.

Muž s masce ducha odpověděl: „Můj pán Hua Cheng samozřejmě chápe, že to pro Vaši Výsost není žádný problém. Ale právě proto doufá, že nebudete plýtvat energií na drobné pochůzky, které zvládne každý. Čas a úsilí Vaší Výsosti by se mělo věnovat důležitějším záležitostem.“

Xie Lian zaváhal, ale nakonec se přece jen zeptal: „Mohu se zeptat, jak se teď vašemu pánovi daří?“

Lang Ying se celou dobu vedle prince nonšalantně rozhlížel. Muž v masce odpověděl: „Můj pán Hua Cheng teď má hodně práce.“

„Aha, to chápu,“ odpověděl Xie Lian rychle. „Doufám, že mu půjde vše dobře. Přeji mu úspěch.“

Poté vyslechli každého spoutaného ducha a démona. Do jednoho neochvějně trvali na tom, že jim ty oděvy rozdělila tajemná maskovaná osoba. Nezdálo se, že by lhali. Jenže takových maskovaných osob se v místě, jako je Město duchů, pohybuje na stovky.

Výslech tedy nikam nevedl, a tak muž v masce ducha zatáhl za řetěz a po rozloučení odváděl žvatlající tlupu zajatců pryč. Těch devadesát osm kusů zlého oblečení však nechal na místě. Xie Lian měl pocit, že za celou tu dobu, co sbíral odpad a staré oděvy, nikdy neviděl tolik oblečení pohromadě. Když se kolem rouch procházel, měl tušení, že s největší pravděpodobností není ani jedno pravé.

„Qi Yingu, proč se také nejdeš podívat?“

Quan Yizhen si však jen prohrábl rozpuštěné kudrnaté vlasy a zavrtěl hlavou.

Příliš mnoho přízračných rouch. Každý kus látky vyzařoval esenci zla a ovlivňoval i oděvy kolem. Znemožňovalo to jakékoliv soustředění.

Bylo to, jako kdyby před člověka s vybroušenou chutí, který dokáže rozlišit kandovanou jablečnou nádivku od hruškové, postavili směs devadesáti osmi různých druhů ovocných nádivek. Nedokázal by rozlišit jakýkoliv chuťový vjem. Xie Lian se snažil přijít na jinou metodu, ale sotva otočil hlavu, spatřil Quan Yizhena, který právě jedno roucho zvedal a chystal se jej natáhnout na sebe. Princ ho spěšně zastavil a pověsil oděv zpět na věšák.

„Přestaň, přestaň. Qi Yingu, dohodneme se takto: zaprvé, žádné strkání náhodných věcí do úst. Za druhé, žádné oblékání náhodných kusů oblečení! Oboje může být velmi nebezpečné.“

Quan Yizhen ukázal za sebe. „A co on?“

Xie Lian ucítil kouř a rychle se vydal směrem, kterým Quan Yizhen ukazoval. Lang Ying stihl najít v jednom koutě jakýsi klacek a zapálit ho, a teď ho držel a se stoickým výrazem zapaloval lem jednoho z přízračných rouch.

„A žádné hraní si s ohněm!“ vykřikl Xie Lian.

Zdálo se, že přízračné roucho cítí bolest. Lem se začal stáčet vzhůru, kroutil se jako šílený a snažil se dostat pryč od ohně. Vypadal spíš jako živý úhoř než jako kus oděvu, takže to budilo zdání, že ho Lang Ying trápí. Přestože byl cítit pach spáleniny, látka zůstala netknutá. Zdálo se, že esence zla se do těch šatů vsákla natolik, že je chránila před ohněm.

Po Xie Lianových slovech odhodil Lang Ying hořící klacek a šlápl na něj, aby ho uhasil. Opět se zatvářil poslušně. Princ jen rezignovaně mávl rukou a přešel k němu blíž.

„Proč se dnes chováš tak…“

Uprostřed věty se odmlčel a jeho výraz náhle zvážněl.

Nedaleko spatřil dlouhé a splývavé bílé roucho, zavěšené vysoko na dřevěném věšáku. Jemně se třepotalo v nočním vánku. Na látce se rýsoval stín pomalu se pohybující lidské postavy. Byla však bez hlavy.

Xie Lian stáhl Lang Yinga za sebe a okamžitě tasil meč. „Dávejte si pozor!“

Švihnutím meče rozťal látku i stín napůl. Když však šaty dopadly na zem, nikdo za nimi nestál. Bezhlavý stín byl pryč. Xie Lian to ani nestačil zkontrolovat, když ho cosi za jeho zády přimělo zpozornět. Rychle se otočil a oči se mu rozšířily. Nějakým způsobem se k němu připlížila krásně oblečená žena.

Ne, nebyla to žena. Byl to jen ženský oděv!

To, co před chvílí přepůlil, bylo také jen roucho, a jakmile spadlo na zem, nahradilo ho další. Ze všech stran se k nim začaly přibližovat humanoidní tvary bez hlavy, pomalu se pohupovaly a stahovaly se blíž a blíž. Všech těch devadesát osm kusů přízračných rouch, visících na dvoře, v chodbách i v samotném obchodě, se teď uvolnilo z věšáků!

Xie Lian ohromeně zíral: „Předtím bylo všechno v pořádku, co se to děje?“

Vedle něj se ozval tichý hlas: „Probuzení milionů duchů.“

Xie Lian otočil hlavu, aby zjistil, kdo to promluvil. Byl to Lang Ying. Ačkoliv nedával najevo žádnou nervozitu, na hřbetech bledých rukou mu vyskakovaly žíly. I na něj zjevně něco působilo.

Další vlna démonického rozrušení! Čím víc se blížil den, kdy hora Tong’lu otevře své brány, tím silněji to rezonovalo v uších duchů. První, co Xie Liana napadlo, bylo: „Jak je na tom San Lang?“

Současná situace mu však nedávala mnoho času na přemýšlení. Zatímco mu v hlavě vířily myšlenky, tlačilo se už na něj asi dvacet přízračných rouch. Quan Yizhen ani nemrkl, dvakrát se nerozmýšlel a ohnal se pěstí. Kdyby tato rána dopadla na cokoliv tvrdého, zem by se otřásla, hory pohnuly, balvany popraskaly. Jenže tahle neuvěřitelně silná pěst teď tloukla do šatů.

Už malé děti znají hru „Nůžky, kámen, látka" ¹ a ví, že látka obalí kámen. Lehce splývavá, měkká a lehká látka je k podmanění sevřené pěsti přímo ideální. Ať je pěst jakkoliv silná, látka ji jemně ovine a zabrání jakýmkoliv škodám. To však neplatilo pro Xie Lianův meč. Přízračná roucha však neuvěřitelně lehce uhýbala a dokázala pouhým jediným odrazem couvnout o několik chi. Protože téměř nic nevážila, nevydávala ani žádný zvuk, navíc ani nedýchala. Vyhnout se jejich útoku bylo mnohem těžší než u lidí.

Obvykle to byl člověk, kdo si vybíral oblečení. Teď si oblečení vybíralo člověka. Těch devadesát osm přízračných rouch dychtivě hledalo tělo, které by se k nim hodilo a líbilo se jim. U lidí jsou to ženy, které se víc starají o oblečení, a mezi přízračnými rouchy to byly právě ženské šaty, kdo si chtěl vybrat první. Asi deset různobarevných a různě ozdobených dlouhých dámských šatů se teď tlačilo na Xie Liana a nedokázal jim v tom zabránit ani jeho meč. Byla to bitva ještě urputnější než ta, která se strhne mezi skupinou žen, jimž se líbí stejný kus oblečení. V tu chvíli byl princ jako obklopený rozkvetlými květinami a hedvábím, a vmáčknutý mezi ženská roucha, která se ho ze všech stran snažila přitáhnout k sobě.

Quan Yizhen ze sebe strhl několik kusů dětského oblečení, která se mu usilovně snažila spustit přes hlavu, a odhodil je stranou. Zmateně si Xie Liana prohlédl a podivil se: „Jak to, že se všem těm ženským šatům tak líbíš?“

„Ech, možná podle nich vypadám přátelštěji?“

Ani jedno z přízračných rouch však neobtěžovalo Lang Yinga. Možná to bylo proto, že byl sám duchem, takže z něj nemohli vysát nic prospěšného a neměli důvod se k němu vůbec přibližovat.

Xie Lian máchl mečem vzhůru a rozsekl několik dámských šatů. Přízračné róby se však stále pohybovaly, i když byly na polovic, a uhýbaly ještě obratněji. Xie Lian koutkem oka zahlédl, jak se několik šatů plíží směrem k oknu.

„Zavřete dveře!“ vykřikl. „Qi Yingu, vytvoř magické pole! Nesmí se dostat ven!“

Dva bohové a jeden duch by se s touto situací měli dokázat vypořádat, ale kdyby se přízračná roucha vyplížila ven a způsobila problémy někomu jinému, bylo by to nepříjemné. Jeho varování však přišlo pozdě. Obchod s oděvy byl otevřený do všech stran a nyní už z něj vlálo dlouhé roucho s širokými rukávy. Vyletělo do vzduchu jako obří netopýr a tryskem se vzneslo k noční obloze.

Princ v duchu zasténal nad tou novou obtíží a vykřikl: „Qi Yingu! Teď musíš obchod s látkami vyřešit ty!“

Nato se odrazil od stěny, vyskočil do vzduchu a zachytil se lemu toho dlouhého přízračného roucha.

Zatížen vahou člověka se oděv snažil ze všech sil třepetat rukávy, ale marně. Xie Lian pevně svíral jeho lem i během pádu k zemi. Roucho však bylo nesmírně mazané. Jako když si bojovník usekne vlastní ruku, se škubnutím odtrhlo svůj vlastí roh a spěšně vyklouzlo z Xie Lianova sevření.

Tou dobou se kolem náhodou vracel jakýsi člověk po probdělé noci, a když viděl, jak na něj letí bezhlavé stvoření, strachy se rozječel:

„Aaaaaaaaa! Bezhlavý duch! On nemá hlavu!!

Princ okamžitě přiběhl a znovu roucho chytil. Rychle ho tomu nebožákovi ukázal: „Neměj strach, uklidni se! Není to bezhlavý duch, podívej, nic tam není.“

Kolemjdoucí se podíval, a opravdu – v záhybech roucha se nikdo neskrýval. To vědomí však bylo děsivější než nějaký bezhlavý duch. Tomu nebožákovi se protočily panenky a na místě omdlel. Princ ho rychle zachytil a opatrně položil na zem.

„Moc se omlouvám! Hned se o to postarám.“

Po všem tom zmatku se Xie Lianovi nakonec podařilo zmocnit všech přízračných rouch, vylézajících z obchodu. Spočítal je, ujistil se, že žádné nechybí, a pak si s úlevou oddechl.

„Předpokládám, že nám nezbývá než použít Qi Yingovu poněkud hrubou metodu. Každý z těch oděvů vyzkoušíme a uvidíme.“

Nebál se vyzkoušet je na sobě, ale problém byl u jeho dvou společníků. Kdyby si skutečně oblékl Brokátového nesmrtelného, dokázali by se vypořádat s případnými nehodami, ke kterým by mohlo dojít? Nakonec se rozhodl, že bude hlídat, zatímco ti dva si budou roucha zkoušet.

Lang Ying s Quan Yizhenem si svlékli svrchní oděv a začali si navlékat jedno roucho za druhým. S každým novým Xie Lian vydával jednoduché příkazy, jako „skoč“ nebo „otoč se“, aby zjistil, zda ho poslechnou.

Nicméně neuspěli ani potom, co si dohromady vyzkoušeli všech devadesát osm kusů oděvů. Zdálo se, že v hromadě oblečení se Brokátový nesmrtelný nenachází, a že se celou noc snažili zbytečně.

Lang Ying a Quan Yizhen dřepěli ve vrstvě oblečení, zatímco Xie Lian seděl na další hromadě. Podepřel si čelo rukou a zamumlal. „Kupovat padělky se opravdu nevyplatí.“

Po nějaké chvíli vyhledal v komunikačním poli Ling Wen.

„Ling Wen, shromáždil jsem tady množství přízračných rouch. I když mezi nimi pravděpodobně není skutečný Brokátový nesmrtelný, pořád jsou dost zlí a dělají problémy. Můžeš sem dolů někoho poslat, aby je odnesl?“

„Okamžitě to zařídím a někoho pošlu. Kolik kusů jsi shromáždil?“

„Devadesát osm,“ odpověděl princ.

Ling Wen na chvíli došla řeč. „Schopnosti Vaší Výsosti jsou obdivuhodné. Nashromáždil jsi víc kusů, než o kterých jsem ti řekla.“

Xie Lian si tiše odkašlal. „Ve skutečnosti jsem to nebyl já, kdo…“

Než mohl domluvit, po zádech mu přeběhl mráz a princ prudce vzhlédl.

Před ním se na řadě lehkých a splývavých bílých rouch rýsoval černý stín lidské siluety.

Tentokrát nebyl bezhlavý, ani se netřepotal. Ten, kdo sál za dlouhými látkami připomínajícími závěs, byl rozhodně muž. Podle stínu šlo poznat, že jde o velmi vysokého mladého muže, a to do takových detailů, jako byl rozcuchaný pramen vlasů.

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Bum! V aj překladu se nějak sekli, protože tam bylo „Kámen, papír, látka“. Chvíli jsem dumala, jak se to řeší mezi papírem a látkou, pak jsem chvíli prohlížela naučná videa, která mě poučila, že v Číně hrají „nůžky, kámen, látka“, což dává mnohem větší smysl než ten aj překlad. Tak či tak, gesta i pravidla jsou stejná jako u nás. ^↩