Braennino: Kapitola 136: Nečekané zhroucení svatyně Pu Qi 2

//drobná úprava v názvu této a předchozí kapitoly

K jeho překvapení ho nikdo v duchovním komunikačním poli neposlouchal. Vypadalo to, že se řeší něco velkého, protože se všichni nebeští úředníci hlučně překřikovali.

Nakonec princ zaslechl Feng Xinův křik: „Vaše Výsosti? Říkal jsi něco? Je tu opravdu chaos…“

Xie Lian zvýšil hlas: „Feng Xine! Říkal jsem, že za stvořením Brokátového nesmrtelného stojí Ling Wen! Utekla v něm, dávej si na ni pozor!“

„Cože?“ překřikoval Feng Xin hlasy ostatních. „Udělala něco takového?“

Xie Lian se mu chystal vysvětlit podrobnosti, ale hluk v jeho uších náhle ustal a už neslyšel vůbec nic. Překvapeně zkusil znovu navázat spojení: „Haló? Jste tam ještě?“

Zopakoval to ještě několikrát, ale bez výsledku.

„Nemá to smysl,“ ozval se Hua Cheng. „Duchovní komunikační pole na Vyšším dvoře zřídila Ling Wen, takže je pochopitelné, že ho teď zničila. Bude se muset vybudovat znovu.“

Princ se zatvářil zaraženě. „Co tedy budeme dělat?“

Když komunikoval s Vyšším dvorem, bylo to obvykle prostřednictvím duchovního komunikačního pole, přes Ling Wen nebo přes Vládce větru. Neznal soukromé heslo žádného z ostatních nebeských úředníků. Když teď bylo komunikační pole zničeno a už se nemohl spoléhat na Ling Wen ani na Shi Qingxuana, co měl dělat?

Hua Cheng pochopil jeho obavy. „Neměj strach, gege. Vždyť už jsi vše ohlásil. Ne všichni nebeští úředníci na Vyšším dvoře jsou idioti, navíc je tam zrovna i Jun Wu. Jakmile se zpráva rozšíří, bude to v pořádku.“

Xie Lian byl stejného názoru, takže přikývl. Ve svém zběsilém útěku před mnichy už překonali několik vrcholků hor a nechali pronásledovatele daleko za sebou. Brokátový nesmrtelný a Quan Yizhen však byli stále v nedohlednu.

„Gege, jestli chceš ještě prozkoumat Brokátového nesmrtelného, musíš si pospíšit.

Xie Lian však zavrtěl hlavou. „To bylo předtím. Teď Ling Wen pronásleduje Quan Yizhen a my máme na starosti důležitější věci. San Langu…“ upřeně se zahleděl na Hua Chenga ve svém náručí. „Zdá se mi, že ses znovu zmenšil.“

Když byl Hua Cheng převlečený za Lang Yinga, vypadal jako patnácti nebo šestnáctiletý chlapec. Pro Xie Liana nebylo snadné ho nést. Samozřejmě ho unesl, ale působilo to nepatřičně. Nyní však Hua Cheng vypadal nanejvýš na jedenáct nebo dvanáct let a princ ho klidně mohl nést posazeného na ruce. Hua Chengův obvyklý klid to nijak nepoznamenalo.

„To nic není. Změna formy je pouze dočasná záležitost. Až tohle všechno skončí, vrátí se mi moje stará podoba.“

Během řeči si rozmotal obvazy na hlavě. Ze sněhobílé tváře na Xie Liana hleděl pár hlubokých, černých, stále nesoucích stopu pohledného mladíka. Byla to rozhodně dětská tvář, přesto si zachovala výraz ležérní zádumčivosti, která patřila jeho dospělému já.

Xie Lian ho v tichosti omámeně pozoroval.

Hua Cheng se mírně zamračil. „Vaše Výsosti, ty…“

Náhle se k němu natáhla Xie Lianova volná ruka a zmáčkla mu tváře. Bylo to tak nečekané, že Hua Cheng rozšířil oči.

„Gege!“

Xie Lian se zasmál. „Haha, promiň, San Langu, ale jsi tak roztomilý! Nemůžu si pomoct, hahaha…“

Završil to něžným pohlazením. „Tak co, San Langu, budeš se ještě měnit? Proměníš se v pětileté dítě? Nebo ještě lépe, v miminko?“

Hua Cheng byl tváří v tvář naději v princově hlase poněkud bezradný. „Obávám se, gege, že tě budu muset zklamat.“

Xie Lian spustil ruku z jeho tváře a pousmál se. „Nesmysl, San Langu. Nikdy jsi mě nezklamal. Jsem opravdu rád, že mám příležitost tě chránit.“

„Já z toho radost nemám,“ zamračil se Hua Cheng.

„Jak to?“

„Já… nesnáším, když vypadám takhle!“

Xie Lian v jeho hlase vycítil stopu znechucení, což ho překvapilo.

Hua Cheng sklopil hlavu a pokračoval: „Nechci, abys mě viděl takto bezmocného, a už vůbec nechci, abys mě musel chránit!“

Možná za to mohl jeho současný nízký věk, protože se zdálo, že nemá své emoce zcela pod kontrolou. Xie Lianovi se rozbušilo srdce a spěšně ho sevřel v náručí, poplácal po zádech a zasmál se.

„Podle tvé logiky bych se mohl rovnou zabít kvůli tomu, kolikrát už jsi mě viděl v problémech. Kromě toho není pravda, že bys teď byl úplně bezmocný, prostě jen dočasně šetříš své síly, to je vše.“

Hua Cheng mu zabořil tvář do ramene a tlumeně zabručel: „To nestačí. Vaše Výsosti, musím být nejsilnější. Musím být mocnější než kdokoliv jiný, teprve pak můžu…“

Ačkoli zněl jeho hlas mladě a něžně, byla v něm přetrvávající únava, takže ho princ uklidnil: „Vždycky jsi byl nejsilnější, ale nemusíš být takový každý den. Jen… ber to prostě tak, že mi dáváš také šanci být tím, kdo tě protentokrát ochrání. Dobře? Prosím?“

Trvalo dlouho, než Hua Cheng zvedl hlavu z jeho obětí, položil ruce na princova ramena a chvíli na něj hleděl.

„Vaše Výsosti, počkej na mě.“

„Dobře, počkám na tebe,“ ujistil ho Xie Lian.

Hua Cheng znovu s velkou vážností zopakoval: „Dej mi chvíli času, brzy to budu zase já.“

Princ se na něj usmál. „Žádný spěch, nech tomu volný průběh.“

Druhý den přišli do malého města.

Xie Lian držel Hua Chenga za ruku, procházeli se ulicemi a v poklidu si povídali.

Princ se zeptal: „Po znovu otevření hory Tong’lu jsou otřesy zasaženi všichni předchozí králové duchů. Znamená to tedy, že to postihlo i Černou vodu?“

Hua Cheng se ho jednou rukou držel a druhou měl položenou za zády. „Ano, ale naše situace je jiná. Každý z nás získal moc jiným způsobem, takže se přirozeně liší i způsob, jakým se bráníme problémům.“

„Například? Jak se Černá voda brání rozrušení?“

„Nejspíš hibernací,“ odpověděl Hua Cheng.

Xie Lian si vybavil pořekadlo „jez, když máš hlad, spi, když jsi sytý.“

Hua Cheng pokračoval: „Když byl Černá voda smrtelníkem, zažil dlouhá muka vězení. Měl jen jedno jídlo za tři dny, a ať mu dali jakoukoliv břečku, musel ji sníst. Hlad mu zničil žaludek. Někdy se dokázal krmit několik hodin v kuse, jindy odmítal jakékoliv jídlo.“

„Není divu, že byl schopen pozřít cokoliv,“ uvažoval princ.

Popravdě řečeno, v He Xuanově situaci bylo pochopitelné, že se soustředil na požírání hladových duchů. Měl k tomu sklony a jeho chuti by měli vyhovovat všichni duchové bez rozdílu, přesto většinu jeho jídelníčku tvořili vodní ghúlové. Muselo to být proto, že si pamatoval Shi Wuduovu tvář, a aby zlomil jeho vodní magii, vybíral si právě vodní duchy. Když jich pak spolykal příliš mnoho, musel usnout, aby je strávil.

„Je to tak,“ potvrdil Hua Cheng. „Stojí za zmínku, že Qi Rong hodoval na lidském mase, protože se snažil He Xuana napodobit!“

Xie Lian na chvíli oněměl a pomyslel si: „Jak může být krmení se lidmi stejné jako krmení se duchy?“

Po chvíli zamyšlení se zeptal: „Takže ten les visících mrtvol… to se snažil napodobit tebe?“

„Správně. Chtěl dosáhnout stejné scenérie krvavého deště, ale nevěděl, jak to dělám, takže prostě pověsil do vzduchu mrtvoly.“

Xie Lian konečně pochopil, proč pokaždé, když někdo mluvil o Qi Rongovi, působil rozpačitě. Vypadal, jak vypadal, ale neměl žádnou úroveň. Povzdechl si: „Qi Rong odvedl Guziho a kdo ví, jestli to nebohé dítě někde snědl nebo ho opustil. A Vládce vzduchu… kdo ví, jestli ho Černá voda neodnesl. Modlím se, aby byli oba v bezpečí.”

Po chvíli se zeptal: „A co tvé Město duchů? Nebude tam někdo vyvolávat potíže?”

Hua Cheng odpověděl: „Když jsem odcházel, zamkl jsem město a vypustil falešné informace o svém pobytu. I kdyby se někdo pokusil za mé nepřítomnosti vyvolávat potíže, nebude těžké se s ním vypořádat. Ale jsem si jistý, že to místo teď sleduje hodně očí.“

Hua Cheng se nemohl do Města duchů vrátit a ani Xie Lian jej nemohl vzít na Nebesa, kde by jej mohl odhalit nějaký nebeský úředník, takže jim nezbývalo než se bezcílně protloukat světem smrtelníků.

Princ mírně nakrčil čelo. „Vypustil jsi falešné informace o svém pobytu, ale Ling Wen vypustila pravé. Stále nechápu, jak mohla prohlédnout tvé přestrojení za Lang Yinga.“

„Já nerozumím jiné věci.“

„Jaké?“

„Ten otravný kultivující Nebeské oko. Několikrát jsem si s ním pohrával, takže vím, že má docela dobré schopnosti,“ pronesl Hua Cheng.

„To je pravda. Má skutečný talent a dává do toho srdce.“

„To má. Takže proč ti říkal, že máš rty pokryté esencí zla?“

Xie Lian okamžitě sevřel pěsti, ale když si uvědomil, že s tím tiskne i Hua Chengovu ruku, okamžitě sevření uvolnil. „Vlastně jde víc o to, co jsem udělal já, než co jsi…“

Najednou se mu rozzářily oči a změnil téma: „San Langu, podívej se támhle!“

„Gege?“

Ale to už ho Xie Lian táhl do luxusního a bohatě zdobeného obchodu u cesty. Majitel stojící za pultem je přejel očima od shora až dolů. Kombinace kultivujícího a obyčejného malého chlapce byla dost neobvyklá.

„Co pro vás mohu udělat, Daozhangu?“ zeptal se.

Xie Lian zvedl Hua Chenga a usmál se. „Pro mě nic, to pro něj.“

Hua Cheng překvapeně zaklonil hlavu.

O chvíli později se vynořil ze zadní části obchodu.

Lang Yingovo staré oblečení, vhodné pro dospívajícího chlapce, už Hua Chengovi nesedělo, takže princ vybral nové speciálně pro něj. Jakmile se v něm ukázal, Xie Lianovi se rozzářily oči a pomyslel si: „Mladý pán má pleť bílou jako sníh!“

V rouchu rudém jako javorové listy a v botách z jelenice, zdobených stříbrnými řetízky, působil malý Hua Cheng půvabně a energicky. Havraní kadeře měl rozpuštěné a k původnímu jednomu tenkému copu na pravé straně tváře mu Xie Lian zapletl ještě jeden nalevo, díky čemuž jeho dětská tvář působila ještě svěžeji. Co mu však dodávalo největší oduševnělost, byl jeho výraz. Stál tam s živýma a jasnýma očima a vyzařoval atmosféru klidu a vyrovnanosti. Vůbec nepůsobil jako dítě! Od takového kontrastu bylo těžké odvrátit zrak, takže nebylo divu, že se všechny nakupující dámy v obchodě shromáždily kolem něj, tiskly si ruce na srdce a donekonečna vzdychaly „achich“ a „ach!“.

Hua Cheng zvolna došel k princi, který lehce zatleskal.

„Věděl jsem to! San Langu, opravdu vypadáš nejlépe v červeném.“

Hua Cheng se bezmocně zatahal za copánek na levé straně a zabručel: „Hlavně, gege, že jsi spokojený.“

Xie Lian ho chytil za ruku a s úsměvem došel k pultu, připraven zaplatit. Hua Chengovo oblečení nebylo levné a princ neměl moc peněz nazbyt, takže by obvykle do takového obchodu ani nezavítal. Našetřil si však malé jmění na opravu svatyně a teď, když už nebylo co opravovat, mohl Hua Chengovi dopřát nové oblečení a teprve pak se starat o další věci.

Zrovna když počítal minci jednu po druhé, Hua Cheng se k němu přitočil a s bouchnutím připlácl na pult zlatý plátek.

Xie Lianovi došla řeč.

Řeč došla i majiteli.

Došla i všem přihlížejícím dámám.

„Vracet mi nemusíte,“ prohlásil Hua Cheng. „Gege, pojď. Jdeme.“

Zatahal Xie Liana za lem rukávu a s rukama v bok vyšel z obchodu. Xie Lian se usmál a vydal se za ním. Ušel sotva několik kroků, když náhle Hua Cheng zacouval zpět tak rychle, až do něj vrazil.

„Co se děje?“ zeptal se princ.

Vzhlédl a spatřil v proudícím davu známou postavu. Srdce se mu rozbušilo.

Zrovna v tu chvíli se majitel zeptal: „Chtěli byste koupit ještě něco?“

Xie Lian rychle zvedl ruku a ukázal. „Ano. Prosím, přineste mi tohle roucho.“