Kapitola 137: Na pustých kopcích; výtržnosti v prohnilém hostinci 1

„Cože? Tohle? Daozhangu, nepřehlédl ses?“ zeptal se zaskočený majitel.

Xie Lian však rezolutně kývl: „Přesně tyhle.“

Pak se natáhl, popadl zmíněné roucho a s Hua Chengem v náručí zmizel za závěsy v zadní části obchodu. Byl to velmi moderní obchod, odvážný a inovativní. Měl vlastní malý prostor na převlékání, takže si lidé mohli vyzkoušet oblečení přímo na místě. Skupina žen vše zvědavě sledovala.

O chvíli později procházel kolem obchodu luxusně oblečený kultivující, mračil se a třel si čelo. Za ním se táhl houf podobně podivných mnichů se zlověstným výrazem. Když si všiml množství lidí, shromážděných v obchodě s oděvy, kteří teď sledovali pro změnu je, nespokojeně vyštěkl: „Na co zíráte?“

Jiní volali: „Na tom přece nezáleží. Pojďme rychle, potřebuji zase na záchod!“

„Počkej, Nebeské oko, je tu tolik lidí… proč se jich nezeptáš, jestli je viděli?“

„Mé drahé dámy, neviděly jste zde kultivujícího v bílém oděvu a malé dítě v obvazech?“

Nikdo neodpověděl, ale některé ženy mimoděk pohlédly k zadní části obchodu, a další udělaly rukou gesto „běž se podívat“. Nebeské oko vešel dovnitř, zatajil dech a pomalu se blížil k závěsům. O chvíli později je s trhnutím rozhrnul.

Ozvalo se vysoké zaječení.

Za závěsem seděla žena s dlouhými havraními vlasy stočenými do volného drdolu. Šaty měla napůl svlečené, takže odhalovaly štíhlý bílý krk, kolem něhož byl obtočený tenký stříbrný řetízek, sněhobílá ramena a kousek zad. Vypadala, jako by se šokem chystala omdlít, až z toho pohledu člověku rudly tváře a srdce bušilo.

Žena se zachvěla, zakryla si rukávem obličej a tiše zaúpěla, viditelně šokována a vyděšena tím nečekaným a odporným činem.

Nebeské oko okamžitě pustil závěsy.

„Omlouvám se!“

Mniši a kultivující za ním začali volat: „Takový hřích, takový hřích!“

Všichni si zakryli oči a při té příležitosti se ta „žena“ konečně otočila. Kdo jiný to mohl být než Xie Lian? Hua Cheng se choulil schovaný v jeho náručí a ve výhledu mu bránilo princovo tělo.

Ačkoliv byl Xie Lian mužem a jeho ramena byla širší než ramena průměrné ženy, stažením poloviny roucha vystihl nejvhodnější úhel a vytvořil tak efekt dokonalé iluze.

S Hua Chengem na jedné ruce a se sukní v druhé proběhl kolem křičících mnichů, dosud pevně svírajících víčka, a utíkal pryč jak o závod. Přítomné dámy i majitel obchodu zůstali ohromeně zírat. Majitel se nejdřív natáhl, aby jeho útěk zastavil, ale nakonec jen otevřel a zavřel ústa a pohlédl na zlatou fólii na pultě. Bohatě by stačila na nákup dvou i více sad takových rouch, takže pokrčil rameny a nechal to být.

Xie Lan se hnal s Hua Chengem v náručí a nechával za sebou oblaka prachu. Kolemjdoucí mohli zahlédnout jen rozmazaný stín „ženy“ nesoucí dítě, která prolétla kolem mrštně a divoce jako jaguár. Zanechala vše za sebou v mračnech dusivého prachu a lidé mohli jen nevěřícně zírat v záchvatech kašle. Prach zasypal i stánek s jídlem na kraji cesty a majitel začal nadávat:

„Co to s tebou je?“

Xie Lian otočil hlavu a hlasitě zakřičel: „Mrzí mě to! Nemůžu jinak, je mi to líto!“

Vtom k němu dolehl divoký křik: „Zastav se!“

Ohlédl se a zjistil, že ho pronásleduje dav mnichů a kultivujících, kteří už vyběhli z obchodu.

„Opravdu by mě zajímalo, co se honí hlavou lidem, kteří křičí ‚zastav se‘. Jako by to na někoho platilo, jen to všechny přiměje k rychlejšímu běhu.“

Ve shodě se svými myšlenkami zrychlil.

Pronásledující dav zvedal ještě víc prachu, než on. Majitel stánku už ani nedokázal nadávat a vztekle převrhl vlastní hrnec. „Proč se vůbec obtěžuju!“

Po čtyřech hodinách pronásledování už se křičícím mnichův nedostávalo dechu. Jejich kroky zpomalily. Xie Lian měl s útěky bohaté zkušenosti, takže vydržel nejdéle. Jakmile mnichy a kultivující setřásli, zastavil na kraji cesty, položil Hua Chenga na zem a lapal po dechu.

Hua Cheng ho chytil za ramena a tiše řekl: „Neoddechuj moc prudce, ublížil by sis.“

Princ vzhlédl přímo do dětské tváře s vážným zamračeným výrazem. Nemohl si pomoct a hlasitě se rozesmál. „Hahaha…hahaha… au!“

Smál se příliš silně, takže mu z žeber vystřelila ostrá bolest. Chytil se za bok, ale při pohledu na Hua Chengův zděšený výraz mávl rukou.

„To nic není… ha! Vidím dobře, že je támhle hostinec?“

Jistě, nedaleko od nich se skrze tmavnoucí modř podvečerní oblohy rýsovala budova, jehož teplá zlatá záře oken jako by lákala pocestné.

„Pojďme si odpočinout,“ navrhl princ.

Hua Cheng souhlasil.

Xie Lian ho chytil za ruku a oba se vydali k budově. Když došli před vchod, princ si uvědomil, že tenhle hostinec má dvě patra a je mnohem honosnější, než se z dálky zdálo. Dveře byly zavřené a tak lehce zaklepal. „Je tam někdo? Chceme přenocovat.“

Po chvilce se zevnitř ozvalo: „Už jdu, už jdu!“

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Přivítat je přišlo několik obsluhujících s tvářemi plnými úsměvů.

„Vítáme vás, pa…“ začali. Jenže když spatřili dámské šaty, změnili to na: „Sleč…“. Ani tady nedokončili. Ze tmy vystoupil Xie Lian s Hua Chengem v ruce. Vzhledem k dítěti nemohlo jít o svobodnou slečnu, tak se opravili na: „Mada…“. Opět nedokončili.

Xie Lianova tvář plně ozářená světlem hostince je zmátla. Osoba před nimi byla sice oblečená do ženských šatů a měla jemnou tvář, ale bez ohledu na všechnu tu jemnost a výraz to byla tvář muže. Obsluhující oněměli a trvalo hodnou chvíli, než se vrátili k původní variantě: „Vítáme vás, pane. Pojďte prosím dovnitř.“

Xie Lian se usmál a přikývl. Byl zvyklý nosit doslova cokoliv, takže se necítil ani trochu v rozpacích. S Hua Chengem stále v náručí překročil velmi nízký práh domu a posadil se ke stolu do rohu. Kromě těch několika obsluhujících zde nikdo jiný nebyl. Obsluha se shromáždila okolo nich a sledovala je s širokými úsměvy. Xie Lianovi to bylo poněkud nepříjemné.

Vzal jídelní lístek a řekl: „Jsem ohromený, že se zde v divočině najde takový hostinec.“

Obsluhující odpověděli: „Také není snadné najít zde dobré zákazníky.“

Stále se usmívali, ale působilo to jaksi ztuhle a falešně. Xie Lian nic neřekl, dokonce ani nehnul brvou. Otočil jídelní lístek a objednal si několik jídel. Jakmile obsluha s úsměvy odešla, aby splnila objednávku, Hua Cheng si přestal pohrávat s hůlkami. „Gege, vstoupili jsme do podniku, který vedou duchové.“

„Vím,“ kývl princ.

Bylo zvláštní už jen to, že tenhle malý, ale luxusní patrový hostinec s množstvím obsluhujících, stál v takové divočině.

To samo o sobě ještě nic neznamenalo, ale princ už při vstupu ucítil silný pach čerstvé krve.

Běžní lidé by se toho nejspíš nevšimli, ale pro někoho tak zkušeného a s tak bystrými smysly, jaké měl Xie Lian, nebylo možné si toho nevšimnout.

„Ve druhém patře jsem slyšel kroky, budou tu ještě další lidé. Zajímalo by mne, zda jsou to také cestovatelé, kteří se zde chystají přenocovat,“ pošeptal Hua Chengovi.

Pokud ano, bude třeba je zachránit.

Seděli naproti sobě, tváře těsně u sebe, a dlouho si šeptem povídali, než obsluha konečně připravila jejich jídlo.

„Už se to nese!“

Xie Lian se chystal odpovědět, ale zvenčí zachytil nepatrný pohyb. Okamžitě se postavil. „Půjdeme si odpočinout do našich pokojů, můžeme si prosím dát večeři v pokoji?“

„Žádný problém, žádný problém!“

Princ chytil malého Hua Chenga za ruku a druhou rukou si s nacvičenou lehkostí zvedl sukni, aby mohl vystoupat po schodech. Ještě se ohlédl přes rameno.

„Mimochodem, kdyby se někdo ptal, řekněte, že jste nás tu neviděli.“

„Žádný problém, žádný problém!“

Pak odspěchali nahoru. Netrvalo dlouho a ozvalo se hlasité bouchání na dveře, následované chraplavým: „Otevřete, otevřete!“

Obsluha vyhověla s úsměvem na tváři. Dovnitř se vrhnu dav jejich neúnavných pronásledovatelů, vedených Nebeským okem.

Xie Lian a Hua Cheng už byli ve svém pokoji, ale i přes dveře slyšeli volání nově příchozích: „Záchod, záchod, potřebujeme na záchod!“, a dupot nohou, utíkajících ke kabinkám. Ostatní se zatím dožadovali: „Pane hostinský! Máte vodu?“

Obsluhující byli z příchodu tolika lidí nadšení.

„Jistě, ano, už se to nese!“

Nebeské oko si hlasitě vzdychl a postěžoval si: „Jsem úplně plný. Neuvěřitelné, ta věc jménem neúplatné masové kuličky ctnosti musí být skutečně odolným jedem. Vypil jsem sotva dvacet pohárů vody, jak dlouho mi asi bude trvat, než jich bude osmdesát jedna?“

Xie Lian si nikdy nepředstavoval, že tihle mniši a kultivující budou skutečně tak jednoduší. Řekl jim, že musí vypít osmdesát jedna šálků vody, a oni to skutečně měli v plánu.

Jeden z mnichů odpověděl: „Buddha Amitabha, já vypil už dvacet pět a musím říct, že jako protijed je to velmi účinné. Už se cítím o dost lépe.“

Xie Lianovi bylo do smíchu. Šátral kolem sebe a hledal, jestli tu není nějaká skulinka, kterou by mohl nahlédnout. Uviděl Hua Chenga, napůl skrčeného na zemi vedle, jak na něj mává. „Gege, podívej se tady!“

 Xie Lian se také přikrčil a pohlédl na místo, které mu ukazoval. Nic neobvyklého tam ale neviděl. „Co tu má být?“

Hua Cheng však do podlahy strčil prstem. Okamžitě se tam objevil malý otvor, jímž procházel tenký paprsek světla. „Tady. Teď se můžeme podívat.“

Princ se sklonil a nahlédl do otvoru. Dav kultivujících a mnichů byl shromážděn uprostřed haly kolem stolu, do kterého právě Nebeské oko udeřil pěstí.

„Chm! Tentokrát jsme byli příliš neopatrní. Příště, až se s tím zlým kultivujícím setkáme, nedostane šanci nás oklamat. Musíme zabít toho Hua… Hua… Pána města Hua, a jménem nebes vymýtit zlo jednou provždy!“

„San Langu, čím jsi je urazil?“ zašeptal Xie Lian.

Hua Cheng neodpověděl, ale dole už někdo položil stejnou otázku.

„Víte, nikdy jsem se neptal, ale proč vlastně chceme chytit Krále duchů? Jaký je za tím příběh?“

V davu to zašumělo a začali si vyměňovat zkušenosti:

„Mám vztek, jen si na to vzpomenu. Před dvaceti lety se v jedné vesnici zbláznila prasečí příšera a zničila dům svého pána. Zřítil se a v troskách zahynula celá rodina. To prase uteklo do Města duchů. Tehdy jsem se svým povoláním sotva začínal, a když jsem se za ním vydal, jeho banda duchů mě zbila do krve a já musel utéct. Takové ponížení! Poslal za mnou dokonce poskoka, který řekl, že když může někdo sníst celou prasečí rodinu, proč by zas prase nemohlo z pomsty tu rodinu vyvraždit. Pokud se nebude chtít mstít, máš šťastný den, pokud ano, pak má důvod. Jen mi řekněte, co je to za zvrácenou logiku?“

„To je náhoda, naše sekta zažila něco podobného! Jen to bylo kvůli kohoutímu duchovi.“

„Náš příběh je prostý. V naší sektě jsme uctívali boha, jednoho z těch, kteří se účastnili výzvy Krále duchů. Spálil nám všechny chrámy, bez ohledu na to, kolik jsme jich postavili. Taková nehoráznost! Naprosté šílenství!“

„U nás také tak, také tak! Všichni znáte mého staršího bratra, že? Talentovaný, se zářnou budoucností. Měl jen jednu malou neřest – rád se bavil se ženami. Před desítkami let svedl mého staršího bratra duch prostitutky a vysál jej tak, že z něj zbyl sotva pytlík kostí. A ten Hua, Hua…ten Král duchů se ji odvážil krýt!“

Dole pod nimi létala plamenná obvinění, ale Hua Cheng se tvářil znuděně a neobtěžoval se ani posměšným úšklebkem.

Nebeské oko řekl: „O tvém starším bratrovi už jsem asi slyšel. Nebyl to ten chlapík, který se pod záminkou rituálů a obřadů vnucoval vdaným ženám? Ten, co ho na tři měsíce zavřeli?“

„Ehm, ehm, ehm…“

V tu chvíli zrovna obsluha donesla jídlo a tím odvedla pozornost davu.

„Jídlo je tu, konečně jídlo! Pojďte se najíst, už to nezdržujte. Bratře Nebeské oko, pojďme jíst!“

Xie Lian se narovnal a pohlédl na jídla, která přinášeli obsluhující. Hua Cheng pokrčil rameny. „Už se není na co dívat. Jakmile to sní, bude konec.“

„Tohle bude nepříjemné,“ podotkl princ tiše.

Ačkoliv byli všichni ti mniši a kultivující mimořádně obtížní, nemohli je nechat v tomhle zvláštním a pohybném podniku umřít.

Vtom zaslechli Nebeské oko: „Nejezte to!“

Zíral na talíře, bránil ostatním se po nich natáhnout, a jeho oči doslova metaly blesky.

Xie Lian ho v duchu pochválil: „Opravdu je šikovný!“

Ostatní se divili: „Bratře Nebeské oko, co se děje?“

Nebeské oko natáhl prst a přejel jím okraj talíře. Pak jej zvedl vysoko do vzduchu a vztekle vykřikl: „Otřel jsem talíř jediným prstem a podívejte na tu mastnotu! Vždyť nejsou umyté, co to tady provozujete za podnik?“

Princ si původně myslel, že si kultivující všiml něco zvláštního, ale tohle ho nenapadlo. Na druhou stranu, skončilo to stejným výsledkem. Ve chvíli, kdy si Nebeské oko postěžoval, ostatní se k němu přidali.

„Proboha, má pravdu! Co je tohle, je to lepkavé jaké sliny… počkat! V tom jídle jsou vlasy!“

Někdo se natáhl hůlkami, aby jídlo promíchal, a namotal na ně několik černých pramenů.

„No zatraceně, co to je s tou kuchyní? Kdo to sakra vařil?“

Jeden z obsluhujících se nepřestával usmívat, jen si mnul ruce o sebe. „Ach, nedávno jsme porazili několik prasat, takže to nejspíš budou jejich chlupy.“

Vlasy vytahované z jídla se však ukazovaly delší a delší.

„Tak dlouhé chlupy nemá žádné prase! To si váš kuchař umývala vlasy nad hrncem?“

„Odneste to a doneste nám nové!“

„Ano, ano,“ přikyvoval spěšně obsluhující. „Okamžitě všechno znovu uvaříme. Mí páni, prosím, dejte si zatím vodu!“

„Ani voda nebude bezpečná,“ pomyslel si princ. „Něco v ní musí být.“

Než se obsluha vzdálila, pohárek s vodou už se dostal ke rtům kultivujících. Nebeské oko však znovu vykřikl:

„Stát!“

Obsluhující se s omluvným úsměvem vrátil.

„Zeptám se vás, nezastavila se tu jedna velmi zvláštní žena s malým dítětem?“

Takže se nakonec přece jen zeptal.

„Ještě, že jsem je poprosil, aby to neříkali,“ pomyslel si Xie Lian.

Kdo mohl tušit, že právě v tu chvíli obsluhující bez zaváhání odpověděl: „Jistěže zastavila.“

Xie Lian vykulil oči.

Kultivující a mniši překvapeně strnuli a ztišili hlas: „Kde jsou?“

I obsluhující ztišila hlas: „Nahoře.“

Dav byl okamžitě ve střehu. Všichni upřeně pohlédli vzhůru. Xie Lian rychle prstem zakryl díru. O chvíli později se ozvaly tiché zvuky, prozrazující plíživý pohyb většího množství lidí po schodišti nahoru.

Princ se přikradl ke dveřím a naslouchal. Zdálo se, že v čele davu jde obsluhující a vede všechny rovnou k nim. Levačkou sevřel Hua Chenga, pravačkou meč. Ruoye byl v pohotovosti, všechny zbraně připravené a sám princ byl napjatý a ve střehu. Kroky však prošly těsně kolem jejich dveří a pokračovaly dál dlouhou chodbou.

Xie Lian se zmateně přitiskl ke dveřím a vyhlédl ven škvírou. Dav minul jejich pokoj a shromáždil se okolo jiných dveří. Jejich papírovou výplní pronikalo slabé světlo a ozařovalo siluetu ženy sedící u stolu.

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--