Kapitola 138: Na pustých kopcích; výtržnosti v prohnilém hostinci 2

Už vůbec nečekal, že obsluhující nakonec dodrží slovo a neprozradí je. Vedl mnichy a kultivující k někomu jinému.

Kromě nich tu zřejmě nocovala ještě jedna „velmi zvláštní“ žena s malým dítětem.

Nebeské oko a jeho skupina po sobě házeli očima a téměř shodně gestikulovali rukama, dohadujíce se o vykopnutí dveří. Světlo uvnitř místnosti mezitím zhaslo a silueta zmizela. Vzápětí bylo slyšet hlasité a rychlé kroky, načež žena s trhnutím rozevřela dveře a začala nadávat: „Vy smradlaví hnusáci, co to tady děláte? Slídíte uprostřed noci před dveřmi chudinky staré ženské? Co máte v plánu? Chtěli jste mě šmírovat při koupání?“

Ta žena měla štíhlou a smyslnou postavu, a ačkoliv nebyla nalíčená, dala se označit za opravdovou krásku. Teď tam však stála naježená jak pes připravený kousnout. Mlaskla jazykem, vykasala si rukávy a pokračovala v nadávání:

„Jen se na sebe podívejte, samí mniši a kultivující! Nezasvětili jste náhodou život víře? Kam se poděly vaše sliby cudnosti?“

Pár mnichů začalo mumlat: „To je nedorozumění, nikdy jsme nechtěli…“

Ženino obočí vyletělo až neuvěřitelně vysoko, když zvedla ruce, jako by je chtěla udeřit. „Je mi jedno, jestli je to nedorozumění nebo záměr, prostě okamžitě vypadněte, než po vás hodím vědro!“

„Achich, drahá paní, jak můžete být taková? Dbejte na slušnost!“

„Pojďme odsud…“

Xie Lian tvář té ženy nepoznal, ale její hlas a chování mu bylo nesmírně povědomé. O chvíli později šeptem zvolal: „Lan Chang?“

„Ano, je to ona,“ potvrdil Hua Cheng.

Když se dav začal rozcházet, Lan Chang si nenápadně oddechla. Rozhlédla se kolem sebe, spěšně zacouvala do pokoje a zavřela dveře. Na rozdíl od jejich posledních setkání na sobě neměla tlustou vrstvu líčidel, takže ukazovala světu svou pravou tvář. Kolem očí měla sice vrásky, prozrazující její věk, ale stále byla překvapivě elegantní. Proto ji princ málem nepoznal. Kdyby takhle vypadala tenkrát ve Velké bojové síni, možná by Pei Mingova obhajoba, založená na jejím vzhledu, nevyzněla tak přesvědčivě.

Když se otevřela hora Tong’lu a duchové se poprvé probudili, došlo k porušení mnoha pečetí a do všech stran uprchlo množství démonů, duchů a nestvůr. Lan Chang a duch plodu byli mezi nimi. Pokud tohle byla ta „velmi zvláštní žena“, o které obsluhující mluvil, a měla s sebou dítě, pak jím musel být…

Xie Lian pošeptal Hua Chengovi: „Duch plodu tam bude s ní. To stvoření je příliš nebezpečné, nemůžeme je tu nechat volně pobíhat.“

Jenže se nacházeli ve velmi podivném hostinci, navíc v přítomnosti silných smrtelných mistrů, pronásledujících Hua Chenga. Zajetí Lan Chang by za těchto okolností mohlo být komplikované.

Dav mnichů a kultivujících se dostal až ke schodišti a obsluhující se zeptal: „Tak co, byla to osoba, kterou pánové hledali?“

„Nebyla!“ povzdechl si Nebeské oko. „Zkusím to tedy jinak. Nepřišel sem kultivující s malým dítětem?“

Obsluhující se zamyslel. „Dítě tu není, ale jeden samotný kultivující přišel.“

Když to uslyšeli, vzpamatovali se a rychle se zeptali „Kde ho najdeme?“

„Tady,“ ukázal obsluhující do jiné místnosti.

Opět nastal hromadný plíživý přesun chodbou.

Nebyli ani dva zhangy od dveří, když se nečekaně ozval ostrý zvuk a cosi rozčíslo vzduch. Ze škvíry ve dveřích vystřelil žlutý papírový talisman, otřel se o tvář Nebeského oka a zabodl se do zdi za ním. Mniši a kultivující se tam s údivem nahrnuli a zjistili, že papír je napůl zanořený do zdi jako ocelový plát.

Několik se jich chystalo vtrhnout do místnosti, ale Nebeské oko je zastavil.

„To není ten, koho hledáme! Ale pořád je to působivý mistr, tak nebuďte zbrklí, ať nezačneme zbytečný boj.“ Nato zvedl ruku na pozdrav a zavolal: „Omlouváme se za vyrušení, vzácný pane. Je to nedorozumění.“

Kultivující za dveřmi nijak nereagoval, zcela v souladu s obvyklým chováním mocných mistrů.

Dav se stáhl a kdosi se zeptal: „Bratře Nebeské oko, proč říkáš, že to není on? Nebyla ruka toho padlého kultivujícího stejně silná, když vrhal své tajné zbraně?“

Padlý kultivující? Xie Lian se musel pořádně zamyslet, než mu došlo, že tou „skrytou zbraní“ mají být jeho Neúplatné masové kuličky ctnosti.

Nebeské oko tichým hlasem odpověděl: „Jistě že to není on. Oba vrhali skryté zbraně, ale síla rukou toho uvnitř je o něco slabší než u padlého kultivujícího.“

Nestihl ani domluvit, když za jeho zády vylétlo dalších sedm nebo osm žlutých talismanů, které se jako šípy zabodaly do dveří a stěn. Vyděšení mniši a kultivující bez jediného slova uprchli dolů.

Jakmile byli všichni pryč, princ nenápadně otevřel dveře, vytáhl jeden talisman ze zdi a vrátil se do pokoje. Hua Cheng talisman převzal dvěma prsty, pouhým pohledem ho zapálil a pak jej lehce odhodil. „Nebeské oko má opravdu dobré oči.“

Na povrchu žlutého talismanu byla vrstva duchovní aury. Učinila jej ostrým a silným jako ocelový nůž a umožnila mu zaříznout se hluboko do zdi.

Xie Lian předtím vrhal masové kuličky s takovou silou, že vystřelovaly jako železné náboje z praku. Bylo to však jen díky jeho vlastním schopnostem, bez jakýchkoliv přidaných duchovních síl. Strávil bez ní tolik staletí, že si už dávno zvykl spoléhat se jen sám na sebe. Nebeské oko z toho dokázal poznat rozdíl mezi jejich silami.

„Stejně je zvláštní,“ podotkl Xie Lian, „kolik podivných lidí se tady v hostinci sešlo. Proč se tu vůbec ubytoval ten kultivující? Také je tu kvůli boji se zlem? Chápu, že si té krvavé aury všude kolem nevšimli ti dole, ale někdo s úrovní sil toho muže? Není možné, aby mu to uniklo. Každopádně, San Langu, nemůžeme dopustit, aby si všiml tebe. Jestli o tobě ti mniši a kultivující začnou mluvit a on je zaslechne, mohl by se jim rozhodnout pomoci. S ním už by bylo mnohem horší se vypořádat.“

Nebeské oko a jeho následovníci mezitím sešli po schodech do haly a usedli zpět k dlouhému stolu. Xie Lian nakoukl dírkou, kterou předtím Hua Cheng vytvořil. Obsluhující dole zrovna říkal: „Hned vám nechám v kuchyni připravit nové objednávky. Doufám, mí pánové, že ještě chvíli počkáte, hehe.“

„Počkat! Odneste i poháry s vodou a pořádně je umyjte.“

„Samozřejmě, samozřejmě, hehe.“

Obsluhující odešel se širokým úsměvem a pravděpodobně zamířil do kuchyně. Xie Lian si uvědomil, že kuchyň se musí nacházet za hostincem. Zvedl Hua Chenga, skočil z okna a lehce přistál na dvorku. Ze země sebral několik malých oblázků a stiskl je v dlani pro případ, že by se později hodily.

Přikradl se ke zdi kuchyně. Hua Cheng znovu lehce zatlačil prstem a vytvořil v ní malou dírku tak snadno, jako by byla z tofu. Princ se přitiskl blíž, celý zvědavý zjistit, kdo je majitelem tohoto podivného podniku.

Světlo v kuchyni bylo slabé, vnitřek ozařovalo jen několik skomírajících lamp. Nebylo nikoho vidět, ale když se pozorně zaposlouchali, uslyšeli odkudsi podivné křupání. Xie Lian se snažil prohlédnout si místnost z různých úhlů, až nakonec zjistil, že zvuk vychází zpoza kamen, zakrývajících mu výhled. Jediné, co se mu podařilo zahlédnout, byla lidská noha. I když šlo nepochybně o kus mrtvého masa, stále sebou škubala, a právě od ní se ozývalo ono mlaskání a chroupání.

Do kuchyně v tu chvíli vešlo několik obsluhujících

„Vládce náš…“

Zpoza kamen se vynořila špinavá a rozcuchaná hlava jakéhosi muže. „Co chcete?“

Ani se neobtěžoval přestat žvýkat. Ústa měl pokrytá čerstvou krví a z očí mu planula zelená záře. Z koutku mu visely lidské prsty, jako by to byly kuřecí pařátky. Byl to děsivý pohled, který však nepřipouštěl pochybnosti: Dívali se na muže, jehož tělo posedl Qi Rong!

S tvářemi nacpanými jídlem nasál prsty do úst a o chvíli později vyplivl několik kostí přímo obsluze do tváře.

„Jste jen zbytečná špína, vzešlá z hromady sraček! Kňouráte tu, jako by vám někdo umřel, a já už doufal, že pro mou vzácnou maličkost nesete večeři. Tak co? Kde jsou ti lidé? Kde je jejich maso? Dostali jste jed, tak proč jsou ještě naživu?“

Ten ubožák na zemi, kterého Qi Rong právě chroupal, musel být buď původní majitel hostince, nebo nějaký ubohý pocestný.

Obsluhující se bránili: „Náš vládce, není to naší neschopností, to ti mniši a kultivující si neustále stěžovali a všechno komplikovali. Nejdřív pohrdli talíři, že jsou příliš mastné, pak se jim nelíbily vlasy v jídle. Odmítají sníst to, co servírujeme!“

Qi Rong chvíli žvýkal a chroupal, potom vysál krev z dalšího prstu. „Cože? Takhle to kurva je? To jídlo jsem uvařil vlastníma rukama!  Měli by brečet radostí, že jsem je nedonutil slízat ho ze země! Kdo jim dal, kurva, právo tím pohrdat? Měli by zkusit jíst ty hovna, která vaří bratranec korunní princ. Pak by ti sráči pochopili, že mají přede mnou vděky klečet na kolenou!“

Hua Cheng se k princi naklonil a při pohledu na jeho výraz jej začal utěšovat: „Gege, neber si slova toho zbytečného odpadu k srdci.“

„Dobře…“

Qi Rong se dál vztekal: „To všechno proto, že jste nepoužitelní blbci, kteří neumí ani umýt talíře!“

Vyskočil na nohy a během dalšího proudu nadávek mlátil obsluhující hlava nehlava. Pak si vykasal rukávy, otřel si zakrvácené rty a chopil se madla železné pánve wok. Přitom spustil další sérii vulgarit: „Pojďte sem a otevřete své zasrané oči. Budete mít tu čest být svědky mých neuvěřitelných schopností. Uvidíme, jestli si pak někdo dovolí si stěžovat!“

Ke stropu vyšlehly plameny a brzy poté skutečně uvařil další várku jídel. Nařídil obsluze, aby vše podávala.

Tolik chodů, až oči přecházely! Bohatství masa, doplněného čerstvou, voňavou a lákavou zeleninou. Xie Lian se s Hua Chengem vrátil oknem do pokoje a nahlédl dírkou dolů do haly.

Mniši a kultivující v úžasu obdivovali naservírované jídlo.

„To vypadá dobře!“

„To tedy! Tohle je skvělé, obzvláště ty kuřecí paličky se solí a pepřem! Jsou tak tučné a křehké! Vlastně… nejsou až moc tučné a křehké? Ještě jsem neviděl tak dlouhá kuřecí stehýnka.“

Obsluhující vysvětlovali: „Je to naše specialita. Nejsou to obyčejná kuřecí stehýnka, ale vzácné bílé kuřecí nožky fénixe, speciálně vyšlechtěné a zbavené drápů. Maso tak vypadá měkce a jemně, úplně jako tváře svůdné dívky!“

„Máte pravdu, i když mně se víc líbí tahle smažená vepřová kůžička. Je lehce křupavá a křehoučká, osmažená právě tak akorát… Počkat, proč má ta kůže tetování?“

„To je proto, že náš šéfkuchař chtěl zdůraznit své božské umění, takže kůži záměrně nazdobil. Jen malý trik, nic víc.“

„Ta žebírka ve sladkokyselé omáčce nevypadají úplně propečená. Omáčka je až moc hustá, má ta sladkokyselá chuť něco zakrýt?“

I přesto bylo jídlo opakovaně vychvalováno a mniši i kultivující vypadali, že se do něj chystají pustit. Xie Lian už se nemohl udržet a malou dírkou mrštil kamínek, který předtím venku sebral.

Ta rána zasáhla ruku Nebeského oka, zrovna když zvedal šálek s vodou, jejímž vypitím se chtěl „detoxikovat“. Cukl sebou a vychrstl vodu tak nešikovně, že se rozstříkla přímo do tváře jednoho z usmívajících se obsluhujících.

Voda nebyla horká, ale zasažený muž zaskučel, jako by byla vařící, a s nářkem si zakryl obličej: „Aaaaaauu!“

Lidé u stolu ztuhli překvapením, jiní sahali po zbraních.

„Co se děje?“

Nebeské oko popadl ruku toho obsluhujícího a strhl ji stranou. Dav jednohlasně vydechl. Rysy zasaženého muže byly napůl rozpuštěné, jako by se na list papíru vylila voda a rozmazala inkoust. Tam, kde byl dřív obličej, se nyní rozlévaly inkoustové šmouhy a stékaly dolů.

Celý jeho obličej i s úsměvem byl nakreslen štětcem!

Mniši a kultivující okamžitě převrátili stůl a pustili se do boje s obsluhujícími.

Ti se pod přívalem ran objímali a křičeli: „Pánové, prosím, přestaňte! Ta, ech, velmi zvláštní žena s malým dítětem, kterou hledáte, je tady! Ten podivný kultivující! On je nahoře! Oba jsou nahoře! Jděte je najít, nechte nás prosím! Nemáme s tím nic společného, my si tu jen přivyděláváme!“

„Cože? Přivyděláváte? To je špatný vtip?“

„Snažíte se nás oklamat? Vypadáme snad, že jsme prostoduší? Už je pozdě!“

„Ale my nelžeme!“ kvíleli dotčeně obsluhující. „Je to pravda!“

Rvačka v přízemí nabírala na síle. Mniši a kultivující měli drtivou převahu, takže Xie Lian jen potřásl hlavou a přestal se o to zajímat. Měl v plánu využít chaosu a zajmout Lan Chang a ducha plodu. Vtom se na chodbě otevřely dveře a bylo slyšet, jak Lan Chang vyděšeně křičí: „Ne! Prosím, já nechci! Nech nás jít! Pokleknu a budu tě uctívat, ale nech nás jít!“

Mladý rozzlobený hlas jí odpověděl: „Koho zajímá tvé uctívání? Pokud tě nechám jít, co asi budu… bude dělat můj generál! Kurva, ty a to dítě jste mu opravdu zavařili! Dost zbytečných řečí, jdete se mnou!“

Při zaslechnutí toho hlasu Xie Lian otevřel dveře.

„To jsi ty!“

V dlouhé chodbě stál černě oděný mladík se zamračeným výrazem a bránil Lan Chang v cestě.

Ve chvíli princova objevení ohromeně vzhlédl.

„To jsi ty?“

Xie Lian vyšel ze dveří. „Fu Yao? Proč jsi tady?“

Také Lan Chang vytřeštila oči. „Korunní princ?“

Fu Yao si ho chvíli prohlížel od shora dolů a rty mu cukaly, ale alespoň neprotočil oči sloup. „Proč jsi tady ty?“ zeptal se na oplátku.

Princ na sebe pohlédl a rychle si stáhl dámské roucho. „To je na dlouhé povídání.“

V tu chvíli si Fu Yao všiml Hua Chenga, stojícího po princově boku, a zúžil oči.

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--