Kapitola 140: Špičaté zuby a ostré jazyky; vítr za patami a rozdrcené šípy

Xie Lian se s povzdechem otočil.

„Jen jsem si sám pro sebe postěžoval. Potřeboval jsem si s promluvit s někým na Nebesích, ale teď, když je komunikační pole Vyššího dvora v troskách a já neznám slovní heslo žádného nebeského úředníka, nemohu se s nikým spojit, ani kdybych chtěl. Fu Yao, neznáš náhodou něčí heslo? Potřeboval bych poslat nějaké zprávy a dát vědět, že jsem zde. A také požádat o pomoc.“

Působil tak uvolněně a přesvědčivě, že se zamračený výraz na Fu Yaově tváři se rozplynul.

„Neznám,“ odpověděl princi vlídně. „Celá Nebesa jsou v chaosu a všichni mají spoustu práce. Budeš to muset vyřešit sám.“

Princ zaslechl v uších Hua Chengův hlas: „Gege, to dítě hladovělo nejméně dva dny a stejně dlouho má horečku.“

Xie Lian se šel podívat a zjistil, že Guziho čelo je tak horké, že by na něm mohl usmažit vejce. Okamžitě vytáhl Qi Ronga k sobě. „Jak se to u všech bohů staráš o děti?“

Qi Rong si odplivl krvavou skvrnu. „Copak jsem jeho zasraný otec? Projevil jsem neuvěřitelný soucit už jen tím, že jsem ho nesnědl! Už jen za to bych měl dostat zásluhy!“

„Spíš si myslím, žes ho nesnědl, protože by ti s horečkou nechutnal,“ poznamenal princ.

Lan Chang chvíli váhala, ale pak se do toho vložila: „Ten chlapec je nemocný? Mohu se na něj podívat?“

I ona byla celá pořezaná a potlučená od zřícených trámů zchátralé chalupy, ale bylo jí dítěte tak líto, že se k němu přišourala. Položila si Guziho do náruče, přitiskla mu dlaň na čelo a zdálo se, že svým chladným tělem tlumí jeho horečku.

Fu Yao přistoupil blíž. V rukou svíral do klubíčka zabaleného ducha plodu, zajištěného ochranným talismanem. „Je čas jít,“ pronesl k ní.

Lan Chang se očividně nechtělo, ale měl v rukou jejího syna, takže byla bezmocná.

Princ je na chvíli zastavil: „Fu Yao, počkej, ještě neodcházej. Jsi teď schopen komunikovat se svým generálem?“

Fu Yao na něj pohlédl. „Co potřebuješ?“

„Vlastně…“ princ zaváhal, jako by hledal slova, ale pak místo toho bleskově natáhl ruku, sevřel Fu Yaova zápěstí v pevném sevření a zkroutil mu je za záda.

„Vlastně jsem věděl, že máš problém.“

Fu Yao se ve chvíli neopatrnosti nechal chytit, což ho rozzuřilo a šokovalo. „Ty! Používáš cizí sílu! Ty podvo…“

„Ale ne, tohle všechno jsou mé vlastní síly. Můžeš mě zkusit chytit stejným způsobem, a uvidíme, jestli se ti to podaří.“

Hua Cheng zdvořile zatleskal: „Je to tak.“

Fu Yaovy oči byly vypoulené vzteky. „Tak proč mě nepustíš, ať to vyzkoušíme, co?“

Xie Lian se narovnal. „Příště, bude-li příležitost. Teď máme na práci důležitější věci. Fu Yao, pomůžeš mi přesvědčit svého generála, aby se vrátil na Vyšší dvůr?“

„Vrátit se?“ Fu Yao se přinutil ztišit hlas. „To se ti snadno řekne! Kdyby ses ty ocitl v takové situaci, vrátil by ses? Co bys řekl těm, kteří by tě přemlouvali k návratu? Vrátit se, aby ti bylo ukřivděno, a čekat na odsouzení? Vrátit se a čekat na smrt?“

„Nerozčiluj se, myslím to vážně. Nejsem sarkastický. Tvůj generál a já se lišíme, ale jeho situace není tak beznadějná, že by s tím nešlo nic dělat. Skutečně špatný byl jen jeho útěk. Jestli se s ním dokážeš spojit, řekni mu, že mu pomohu s vyšetřováním.“

„Ty?“ vyhrkl Fu Yao ohromeně. „Pomoci mu s vyšetřováním?“

„Ano, už jsem to dělal mnohokrát, takže mám jisté zkušenosti. Každopádně víc než on.“

„Vaše Výsosti, musím ti připomenout, kolik Nebeských úředníků jsi po svém návratu na Nebesa vyšetřoval? A jak všichni po tvém vyšetřování dopadli?“

Princ si tiše odkašlal. „To bylo něco jiného, nebylo to mnou. Pokud opravdu nespáchal žádný zločin, pak samozřejmě mohu dokázat jeho nevinu.“

Fu Yao ho přerušil vzteklým zasmáním: „Už dost. Každý ví, že vůči sobě chováte zášť. Pomáhat mu s vyšetřováním? Měl by pak vůbec šanci se očistit? Pokud chceš využít této příležitosti, abys ho stáhl ke dnu a vysmál se mu, tak to prostě řekni, a nenamáhej se s touhle přetvářkou.“

Hua Cheng se po těch slovech zachmuřil, ale nakonec z toho vyšel úsměv. „Nevadí, gege. Když někdo nepozná dobrý úmysl, ani když ho má před obličejem, tak proč plýtvat dechem. Někteří lidé se nevděční už narodili a srdce poctivého člověka soudí podle své vlastní morálky. Nevěří ti, tak co. Stejně nemáme čas se o něj starat. Nech ho, ať si na to přijde sám, a sám ať si nese i důsledky.“

Fu Yao na něj posměšně pohlédl. „Jistě, milé dítě.“

Hua Cheng mu oplatil stejným tónem: „Jistě, pomocný nebeský úředníku.“¹

Xie Lian ho pevněji sevřel a jemně řekl: „No tak, jde o dvě naprosto odlišné věci. Osobní a oficiální záležitosti by se neměly míchat dohromady. Jedna věc je, zda máme mezi sebou osobní spory a zášť, druhá věc je, zda spáchal zločin. I když jde o Mu Qinga, který je úzkoprsý, malicherný, přecitlivělý, skeptický, se špatnou povahou, potřebou se hádat, říkat ošklivé věci, pořád někoho urážet nebo provokovat, a i když ho nesnáší spousta lidí, a i když nemá žádné přátele a dokáže si roky pěstovat své malé, nedůležité křivdy…“ Princ s vážnou tváří vychrlil celý povahový seznam a nakonec to uzavřel: „Ale já ho znám od dětství, a musím říct, že má své pevné morální zásady. Klidně by někomu plivnul do poháru, ale nikdy by mu ten pohár neotrávil.“

Hua Cheng se ušklíbl. „Opravdu? No i tak je to nechutné.“

Fu Yao vypadal, že mu praskne žilka. „Ne! On by nikomu do poháru neplivnul!“

„Tak by možná použil projímadlo,“ připustil princ.

Zdálo se, že se Fu Yao ze všech sil krotí. „Ty… musíš o něm říkat takové věci? Obhajuješ ho, nebo obviňuješ?“

„Omlouvám se, nenapadl mě teď žádný lepší příklad.“

Fu Yao se stále snažil vykroutit z princova sevření, ale nedařilo se mu. Nakonec se trochu vyplašeně zeptal: „Už jsi ho nahlásil na Nebesích?“

„Ještě ne,“ odpověděl pomalu princ. „Jen jsme se o něm bavili. Neměj strach, tvému generálovi neublížím. Ale pokud se chce opravdu vrátit, proč se ke mně nepřidá a nejednáme společně? Tak bude mít svědka pro vše, co podnikne. Jinak se nedokáže očistit a bude to ještě horší…“

Náhle se za nimi ozval Qi Rongův hrubý smích. Zíral na Lan Chang a vypadal, jako by se zbláznil. „Hahahahahaha, mně bylo divné, co jsi zač. Vždyť ty jsi paní Jian Lan!“

Lan Chang, která stále držela Guziho v náručí, aby mu srazila horečku, se zachvěla a oči se jí rozšířily.

„Kdo jsi? Jak to, že mě….“

Qi Rong se ušklíbl. „Jak to vím? Prosím tě! Málem jsi mi musela říkat bratranče! Cože, proč všichni zíráte, jako byste viděli duchy? Samé staré známé zasrané tváře, tenhle je svět je vážně malý, hehe.“

Xie Lian se zamračil. „Qi Rongu, zase blázníš? Kdo je Jian Lan?“

„Hehe, bratranče korunní princi, jsi vážně slepý nebo si jen hraješ na blbečka?“ vysmíval se mu Qi Rong. „Podívej se pozorně, tohle je panna číslo jedna našeho Xian Le – paní Jian Lan! Její rodina byla samý politik a obchodník, nepopsatelně vznešená a slavná. Její vzhled sice nebyl nic extra, ale kdykoliv se v Xian Le hodnotila krása, stála na vrchních příčkách seznamu. Byla pyšná jako páv, o nikoho se nezajímala a na všechny shlížela shora. Málem se dostala do harému a stala se tvou konkubínou.“

„Cože?“ Xie Lian si ženinu tvář pečlivě prohlédl. Tehdy se král a královna skutečně snažili vybrat mu konkubínu a na hostinu do paláce pozvali několik vybraných dívek, aby zjistili, zda jej nějaká zaujme. Mladý Xie Lian se však celým svým srdcem soustředil na kultivaci, z hostiny odešel po prvním chodu a ani si neobtěžoval zapamatovat si jména a tváře svých společnic.

Podíval se tedy na Fu Yaoa. Ten se pod jeho pohledem zavrtěl. „Je pravda, že ta žena skutečně bývala občankou Xian Le, ale můj generál mi o tom neřekl žádné podrobnosti. V minulosti jste se s ní mohl setkat.“

Xie Lian se otočil na Hua Chenga, ale ani on nevypadal překvapeně. Jeho další pohled proto směřoval na Lan Chang. „Opravdu jsi…“

„Neříkej to!“ zakryla si žena uši. „Nevyslovuj to nahlas! Neříkej mi tím jménem! Už dávno jsem si ho změnila!“

Xie Lian se zarazil, ale pak mu to došlo a tiše si povzdechl. Dcera z vznešené rodiny z dávných časů byla nyní v Říši duchů prostitutkou. Jméno si změnila nejspíš proto, aby nezostudila svou mrtvou rodinu a nemusela si připomínat, kým byla, než dopadla takto.

V dlani ucítil cosi teplého. Hua Cheng, aniž by na něj pohlédl, ho nenápadně chytil za ruku. I v podobě malého dítěte měl chladnou kůži, ale z jeho ruky přesto vycházelo příjemné teplo.

Qi Rong však taktem ani pochopením neoplýval. Pobaveně mlaskl jazykem: „Kdo by řekl, že se z dřív tak nedotknutelné paní Jian Lan stane stará a ošklivá babizna? Nikdy jsem tě neměl za kdo ví jakou krásku, ale teď, a to mám bystré oči, vypadáš prostě příšerně. Skoro se bojím zeptat, kdo je otcem toho voříška, kterého jsi porodila?“

Jian Lan po jeho neuvěřitelně otrlých slovech zbledla.

Qi Rong si přisadil: „Že by bratranec korunní princ? Ale kdeže, ten by nejspíš ani nevěděl, kudy dovnitř, proto tráví celý ten čas předstíráním cudnosti a žen sis nevšímá. Takový podvodník, jak by mohl mít syna? Ale vlastně! Jak jsem mohl zapomenout! Má paní, nebyla jsi po pádu Xian Le náhodou prodána do bordelu? Takže to bude potomek nějakého žebráka z Yong’anu?“

Xie Lian už toho měl tak akorát dost, ale než ho mohl umlčet, Jian Lan došla trpělivost a vrazila Qi Rongovi pořádnou facku.

„Co to meleš za nesmysly!“

Qi Rongovi se po té ráně spustila z nosu krev. Zamračil se a zvedl hlas: „Nejsi víc než na úrovni Divoká, maximálně Silná! Jak se taková nula odvažuje udeřit mě, který jsem téměř Nejvyšší?“

Jian Lan mu plivla do tváře, chytila ho za krk a zacloumala s ním. Pak mu dala další dvě facky: „Taková zasraná nadřazenost! Ty se teda umíš naparovat! Kdo si myslíš, že jsi? To vážně věříš, že máš na to, aby tě považovali za rovnocenného s ostatními třemi nejvyššími? V čem vůbec vynikáš? V hroší kůži? Samozřejmě že se tě odvážím udeřit!“

Její slova zasáhla Qi Ronga tam, kde to bolelo nejvíc, takže se také rozčílil a začal na ni ječet, až všude létaly sliny: „Špinavá děvko, sundej ze mě své kuřecí pařáty! Jsi pěkně hnusná a odporná, fuj fuj fuj!“

Nejspíš by se strhla rvačka, ale protože byl Qi Rong stále spoután Ruoyem, nemohl se ani hnout, zatímco do něj Jian Lan bušila. Místo toho zaječel: „Xie Liane! Proč teď nezasáhneš a nezastavíš ji! Kde je tvá příkladná svatost!“

Xie Lian jednou rukou svíral Fu Yaoa, skláněl hlavu a něco probíral s Hua Chengem. Vypadalo to, že Qi Rongovy výkřiky neslyší.

Jian Lan se zarudlýma očima kopala do své oběti a nakonec si zlostně odplivla. „I kdyby mě, starou ženskou, ojeli žebráci z celého světa, raději bych se zabila, než abys na mě sáhl jediným prstem! Stvoření jako ty, ubohý červ, opovrhovaný všemi! Jsi jen odpad! Copak ty můžeš někoho nazývat žebrákem? Sám jsi žebrák!“

„Já? Opovrhovaný? Já? Odpad? Husička jako ty, prohnilá až na kost, nemá žádné právo mi říkat takové věci! Tvůj obličej by nikdo než ubohý žebrák neocenil… počkat! Polož ten kámen!“

Zatímco bojovali, z oblohy se ozvalo dlouhé zadunění. Všichni současně vzhlédli.

Fu Yao se zamračil. „Vaše Výsosti, netvrdil jsi, žes nic nehlásil? Že sis jen povídal?“

Hua Cheng potřásl hlavou. „Přichází bez pozvání.“

Na noční obloze se ozvalo zahřmění a všichni zavřeli oči před nečekaným zábleskem. Když je otevřeli, nedaleko od nich stál vysoký, černě oděný nebeský úředník s dlouhým lukem na zádech, blížící se k nim rychlými kroky.

„Vaše Výsosti!“

Xie Lian nenápadně strčil Hua Chenga za sebe. „Feng Xine! Proč jsi přišel?“

„Najednouj si přestal odpovídat, tak jsem se optal, kam jsi šel, a zjistil tvou přesnou polohu z vlnění duchovní energie.“ Svraštil obočí a rozhlédl se. „Co se to tu děje? To je ale zmatek. Zjistil jsi na něco?“

Než mu mohl princ odpovědět, Feng Xin si všiml Fu Yaoa, kterého svíral jednou rukou, a Hua Chenga, kterého druhou rukou schovával zády. Byl to obraz zcela mimo jeho představivost a těžko říct, co ho šokovalo víc.

„Co…“ nakonec přece jen ukázal na Hua Chenga. „Co je s tím dítětem?“

„Roztomilý, že?“ zasmál se princ.

 Feng Xin sledoval Hua Chenga s výrazem, který se vůbec neshodoval s Xie Lianovým komentářem. Pochybovačně se zeptal: „Roztomilý? Ale proč se mi zdá, že je dost podobný…“

„Mému synovi, že?“

Feng Xin úžasem zkoprněl. „Kdy jsi stihl mít syna?“

„Ještě nestihl. Ale pokud bych někdy měl, chtěl bych, aby byl stejně roztomilý.“

Hua Cheng mu stiskl ruku a usmál se. „Dobře.“

Feng Xin a Fu Yao mohli jen nevěřícně zírat.

„Haha…eh? Princ prudce zvedl hlavu. „Lan Chang, má paní, neutíkej!“

Feng Xin se otočil a spatřil, jak od Qi Ronga odskočila ženská postava a divoce se rozběhla pryč. Bez zaváhání namířil šíp přímo na její nohy.

Duch plodu nejspíš vycítil, že je jeho matka v nebezpečí, takže se celé jeho klubíčko zapečetěné žlutým talismanem začalo ve Fu Yaových rukou třást. Talisman vyletěl do vzduchu a duch plodu se s výkřikem vrhl na Feng Xina. Jian Lan, prchající jak o život, si při tom výkřiku najednou vzpomněla, že tam zůstal její syn. Otočila se a zavolala:

„Cuo Cuo!“²

To bylo poprvé, co se Xie Lian dozvěděl jméno ducha plodu. Feng Xinův šíp změnil směr a vyletěl přímo na Cua Cua. Ozvalo se však křupnutí a duch plodu vyskočil na nedaleký strom, kde mezi zuby drtil zbytky šípu.

Poprvé si ho všichni mohli pořádně prohlédnout.

Spíš než plod připomínal malou deformovanou příšerku. Jeho kůže byla výrazně bledá, jako natřená vrstvou pudru, oči měl nepřirozeně veliké a zářící zvláštním světlem. Na temeni hlavy mu trčelo několik zažloutlých pramenů vlasů. Do Feng Xinova šípu se zakousl dvěma řadami tesáků ostrých jako břitva a rozlomil ho na dvě části. Vzápětí vyplivl lesklý hrot šípu tak, že se zabodl do země těsně vedle Feng Xinových bot. Pak se provokativně olízl dlouhým, tmavě rudým jazykem podobným hadímu.

Feng Xin beze slova sáhl po dalším šípu, ale to už se duch plodu plazil po stromě jako ještěrka. Byl nesmírně hbitý a nebylo divu, že ho Fu Yao nedokázal tak snadno chytit.

Jian Lan úzkostlivě vykřikla: „Nebojuj s ním! Utíkej!“

O taková odporná monstra se mohli obávat jen vlastní rodiče. Feng Xin zamířil, uvolnil tětivu a šíp vyletěl. Nožička toho tvora byla přibita skrz na skrz a duch plodu vykřikl, neschopen se dál plazit. Jian Lan se rozběhla zpět, aby šíp vytáhla, ale protože byl rozdíl mezi její a Feng Xinovou silou příliš velký, při dotyku s letkami se jí ruka odrazila zpět. Dokonce vyšlehly i jiskry. Ustoupila o několik kroků, ale zkoušela to znovu, neúnavně škubala šípem a rozsévala po okolí spršky jisker.

Feng Xin odložil luk a přistoupil blíž. „Dobře, je čas se vrátit. Nepřidávej mi další práci… Jian Lan?“

Jian Lan, opět odražená šípem, se při zaslechnutí toho hlasu zachvěla, ztuhla a rychle se k němu otočila zády. Feng Xin ji však stáhl zpět a znovu se zeptal: „Jian Lan?“

Xie Lian vycítil potíže: „Co se děje?“

Jian Lan se skloněnou hlavou neslyšně zamumlala: „S někým sis mne spletl.“

„Co to povídáš?“ vykřikl Feng Xin. „Jak bych si tě mohl splést? Vypadáš úplně jinak, ale vždycky bych tě…“

Ale slova mu uvázla v hrdle, protože předtím, když byla Jian Lan jako prostitutka Lan Chang zamaskovaná silnými líčidly, ji opravdu nepoznal.

Nedalo se nic dělat. Feng Xin vypadal stále stejně jako před staletími, ale proměna Jian Lan byla skutečně nepřehlédnutelná. Vzhled, líčení, způsoby, řeč, úroveň… nepoznali by ji ani její skuteční rodiče.

Feng Xin udiveně vrtěl hlavou „Jsi to ty? Opravdu jsi to ty. Musíš to být ty! Myslel jsem, že ses vdala a žiješ si dobře. Jak jsi… jak jsi dopadla takhle…?“

Jian Lan po těch slovech ztuhla, otočila se a silně do něj strčila. „Ty hajzle!“

Feng Xin neschopen slova ucouvl o několik kroků. Jian Lan do něj dál strkala, tlačila mu na hrudník a přitom ječela: „Už jsem řekla, že nejsem žádná stará babizna! Copak nerozumíš lidským slovům? Jsi snad pitomej? Co to sakra má znamenat, to tvé „jsi to ty, opravdu jsi to ty‘? Nemůžeš alespoň předstírat, že mě nepoznáváš? To mi nemůžeš nechat alespoň nějakou tvář? Nemůžeš?“

Teď měla chování pouliční děvky. Nejspíš byla tak odlišná od Jian Lan, kterou si Feng Xin pamatoval, že na ni mohl jen tupě zírat ne schopen slova. Xie Lian na tom byl stejně, jen Qi Rong se válel po zemi smíchem: „Hahaha, doprdele! Bratranče korunní princi, vidíš, co se děje? Tvůj nejvěrnější pes tě podrazil!“

Jian Lan na Qi Ronga několikrát silně dupla. „To říkáš ty? Sám nejsi nic víc než pes!“

Přísně vzato, Jian Lan byla kdysi sice vybrána s velkou nadějí své rodiny, ale do harému nikdy formálně nevstoupila. Nebyla konkubínou, takže Qi Rongův posměch nedával smysl. Xie Lian už ale opravdu nevěděl, co říct.

Nikdy by ho nenapadlo, že Feng Xin, který nepromluvil s ženou, pokud opravdu nemusel, skutečně…

Vtom duch plodu s křupnutím překousl šíp ve své noze a znovu se vrhl na Feng Xina. Ten v tu chvíli nedával pozor, takže se mu duch plodu zakousl do ruky tak hluboko, až vytryskla krev.

Pro Feng Xina jako pro bojového boha nebylo zranění pravé ruky ničím novým, ostatně ji používal nejčastěji. Zvedl levačku k úderu, ale Jian Lan vykřikla:

„Ty ho nesmíš bít!“

Feng Xinova ruka se náhle zastavila ve vzduchu a v hlavě se mu zrodila děsivá myšlenka.

A nejen jemu, napadlo to všechny přítomné. Duch plodu visel z Feng Xinovy paže zahryznutý jako piraňa, ale ten si ho nevšímal a pohlédl na Jian Lan.

„On… je….?“

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Chytli jste jejich vzájemný sarkasmus? Chytli? Víte, proč mu Hua Cheng oplatil to oslovení takto? ^↩

2 Od aj překladatele: Zvuk "C" se v čínštině vyslovuje jako "Ts", takže "Cuo Cuo" zní jako "Ts-woh ts-woh". "Cuo" znamená "špatný" nebo "chyba". Zdvojení slova v názvu obvykle dělá z názvu slovo roztomilé nebo žertovné.^↩