Kapitola 141: Sám si určím cestu, po které půjdu 1

 Xie Lianovi se v tu chvíli vybavila jedna vzpomínka. Toho dne ve Velké bojové síni obviňovala Lan Chang z otcovství všechny kolem, ale ani jednou neukázala prstem na Feng Xina, i když stál na nejviditelnějším místě.

A teď Jian Lan vykřikla, ještě než mohla Feng Xinova věta doznít: „Není!“

Fu Yao se tvářil překvapeně. Zdálo se, že ani on nevěděl o spojení mezi Feng Xinem a tou ženou, a teprve její odmítnutí ho vytrhlo ze zamyšlení. „Ještě se na nic nezeptal, tak proč odpovídáš tak rychle?“

„Co to zkoušíš? Je jasné, na co se chtěl zeptat. Odpověď je ne!“

Feng Xin zíral na ducha plodu. „Jak jsi ho oslovila? Cuo Cuo?“

Zdálo se, že to jméno má pro něj nějaký zvláštní význam. Jian Lan otevřela a zavřela ústa, ale přestala se hádat. Místo toho otráveně pronesla: „Dospělý chlap a tak moc mluví. Když jsem řekla, že není tvůj, tak není. Kdo se sakra tak hrne přiznat otcovství?“

„O čem to mluvíš?“ rozzlobil se Feng Xin. „Jestli je můj, tak ho samozřejmě…“

„Co ho samozřejmě? Prohlásíš ho za svého? Vychováš ho?“ ohradila se Jian Lin.

„Já…“ Fu Yao se zasekl.

Sklonil hlavu a podíval se na malou neforemnou příšerku, visící mu z ruky. Vypadalo to, že duch plodu k němu chová obzvláště hlubokou nenávist. Byl přisátý na jeho paži, trhal sebou, kousal a vydával huhňavé „wa wa wa“. Feng Xin netušil, co s ním má dělat, tak jen nehybně svíral zakrvácenou ruku v pěst.

Jian Lan si při pohledu na jeho váhání odplivla. „Už jsem řekla, že není tvůj, a ty pořád naléháš. Nemá s tebou nic společného, tak se přestaň starat.“

Jenže v tu chvíli se ozval Qi Rongův řev: „Kecy! Musí být jeho! Vidíš, měl jsem pravdu, je to fracek žebráka! Pojďte se všichni podívat, Feng Xinův vlastní syn byl vyříznut z břicha své mámy a proměnil se v malého ducha, hehehe! Nemůžu uvěřit, že se opravdu lidi modlí k tomuhle Nan Yangovi, k zasranýmu ‚dárci synů!‘ Pozor, čím víc se budete modlit, tím víc se budou vaši synové podobat…“

Xie Lian pohnul rukou a Ruoye zapečetil Qi Rongova ústa. Jian Lan mu navíc několikrát silně dupla na hlavu, čímž ho přiměla k hlasitému úpění.

Jenže přesně v tu chvíli se vzbudil Guzi, spatřil týraného Qi Ronga, a okamžitě se vrhl vpřed: „Ne… nešlapej mi na tátu!“

Jian Lan, tváří v tvář chlapci objímajícímu Qi Rongovu hlavu, už nedokázala v dupání pokračovat. Místo toho změnila směr pohybu, popadla visícího ducha plodu za bledé nožičky a strhla ho k sobě. Za běhu k nim ještě dolehlo její hněvivé napomenutí: „Říkala jsem ti, že nemáš kousat. Jsi tak zlobivý!“

Šokovaný Feng Xin se stále ani nepohnul, takže musel jednat Xie Lian zvolal: „Ruoye, pronásleduj!“

Bílý hedvábný pruh vyletěl za prchající dvojicí, ale v tu chvíli princi došlo, že jím byl svázán Qi Rong. Ohlédl se a skutečně, Zelený duch už vyskočil na nohy i s Guzim, stále se držícím jeho hlavy, a vesele zvolal: „Moje maličkost je zase volná!“

Protože se Feng Xin konečně vzpamatoval, princ změnil své pokyny: „Ruoye, vrať se!“

Ruoye poslechl a zrovna když se Qi Rong odrážel ke skoku, dostal jedním koncem pořádnou facku. Zapotácel se na místě, poklesl a chytil si tvář. Pak se však dostavil vztek, popadl Ruoye a zaječel: „Teď už mě bude třískat i takový kus hadru jako ty?“

Ruoye uvízl v jeho sevření, kroutil se se a marně se mu snažil vymanit. Bylo to, jako by se Qi Rongova síla najednou zvětšila. Xie Lian už chtěl osobně zasáhnout, když v tom Zelenému duchovi došlo, že má na hlavě stále dítě. Okamžitě Guziho strhl dolů a podržel si ho před sebou jako štít.

„Nechoď blíž už ani o krok! Jestli se přiblížíš, uškrtím ho! Hej, ha ha! Raději se ohlédni, ten hajzl Hua Cheng ti chcípne!“

Princ se šokovaně otočil. Hua Cheng měl pevně svraštěné obočí a jeho svěšené ruce se třásly, jako by se snažil vydržet něco bolestivého.

Před Xie Lianovým pohledem okamžitě vykřikl: „Jsem v pořádku!“

Probuzení duchů!

Otřesy se tentokrát zdály být silnější než v předchozích případech. Ve zlomku vteřiny se Xie Lian rozhodl jít za ním a obejmout ho. Qi Rong toho využil a s Guzim v náručí spěšně utekl.

I Jian Lan vypadala, že ji trápí pulzující bolest hlavy, protože si držela uši. Duch plodu reagoval na bolest ještě zuřivějším kousání a trháním. Feng Xin už měl nejméně deset hryzanců, krev z něj přímo crčela, ale přesto se neodvažoval to stvoření udeřit. Místo toho pevně sevřel Jian Laninu paži, ale duch plodu se rozmáchl a sekl drápy přímo proti jeho tváři. Byl o ošklivý šrám. Feng Xin zavrčel a chytil si ránu v obavě, zda nemá poškozené oči. Xie Lian se zhrozil a chystal se poslat Ruoye, ale Jian Lan vztekle dupla nohou a zavolala na svého syna:

„Jestli v tom budeš pokračovat, tak si mě nepřej!“

Po matčině výhrůžce jí duch skočil zpět do náruče a poslušně se stočil do klubíčka. Jian Lan pohlédla na Feng Xina s bolestí vyceněnými zuby:

„Nemá s tebou nic společného! Varuji tě, nech nás na pokoji!“

Pak se i s dítětem dala na útěk, zatímco jednou rukou držela hlavu sobě a druhou svému synovi.

Do toho všeho se ozval Fu Yaoův výkřik: „Pusťte mě za ní!“

Feng Xin napůl klečel na zemi a zakrýval si půlku tváře. Xie Lian si vedle něj přidřepl i s Hua Chengem v náručí. „Jsi v pořádku? Ukaž mi svoje zranění. Máš poškrábané oči?“

Feng Xinovi mezi prsty kapala krev. „Nech mě. Na nic se mě neptej.“

„Feng Xine, Lan Chang… paní Jian Lan, to, co říkala…“

Ani to nedořekl. Feng Xin se rozmáchl pěstí, ozvalo se hlasité prasknutí a strom vedle nich se rozpůlil.

„Řekl jsem, aby ses neptal!“

 V jeho hlase bylo znát nepřátelství, a Xie Lian si s překvapením uvědomil, že je namířeno proti němu. To ho zaskočilo.

Hua Cheng se chladně ušklíbl. „Kdo proměnil tvou ženu a syna v duchy? Jestli máš vztek, vylévej si ho na viníkovi.“

Feng Xin po těch slovech zvedl hlavu a zarudlýma očima pohlédl na Fu Yaoa. Ten se okamžitě naježil.

„Na koho zíráš? Snad si nemyslíš, že to byl můj generál? Má tak neuvěřitelnou smůlu! Věděl jen to, že ta žena bývala obyvatelkou Xian Le a měla nějaký vztah ke královské rodině. Proto jí podal pomocnou ruku. Chtěl ducha plodu zachránit, ale jak mohl tušit, že ten parchant o to nestojí? Dokonce se proměnil v Zuřivého! Kdyby to můj generál věděl, neobtěžoval by se! Nevzešlo z toho nic dobrého a ještě mu celé to hovno spadlo na hlavu. Ten spratek nepozná ani svého otce a ty si myslíš, že by poznal svého vraha?“

Možná to bylo tím, že se na něj v poslední době navalilo až příliš mnoho nepříjemností, protože teď mluvil poněkud vulgárně.

Hua Cheng musel reagovat: „Tomuhle říká tvůj generál ‚neuvěřitelná smůla‘? Tomuhle? Jak potom mohou lidé, které postihlo skutečné neštěstí, vůbec přežít?“

Feng Xin jen zavrtěl hlavou. „Proč se to stalo?“ zamumlal. „Jak se to stalo?“

„Co… co kdyby ses nejdřív postaral o svá zranění,“ navrhl princ. „Máš s sebou nějaké masti?“

„Jsem v pořádku,“ zamračil se Feng Xin. „Nech mě být.“

Neobtěžoval se s ošetřováním zranění, rukou si znovu zakryl tvář, postavil se a klopýtal pryč. Xie Lian a Fu Yao za ním několikrát zavolali s dotazem, zda se vrací na Nebesa nebo se chystá pronásledovat uprchlíky, ale on je ignoroval a jeho silueta jim brzy zmizela z očí

Fu Yao se znovu začal vzpouzet. „Vaše Výsosti. Pokud je nebudeš pronásledovat ty, pak proč nenecháš alespoň mě?“

Xie Lian se vzpamatoval a po zvážení všech pro a proti kývl. „Dobře.“

A skutečně ho pustil. Fu Yao zřejmě nečekal, že mu vyhoví, a s mumláním si masíroval zápěstí. „Proč jsi mě nakonec pustil?“

Xie Lian si promnul čelo. „Na Vyšším dvoře je nejspíš větší zmatek, než jsem si představoval. Než abych tvého generála pobízel k návratu, ať raději pátrá venku na svobodě.“ Krátce se odmlčel a dodal: „Co plánuješ dělat? Nemyslím si, že ten duch plodu byl tak zuřivý jen proto, že chtěl uniknout. Může tu být někdo, kdo s ním manipuluje.“

Fu Yao si oprášil rukávy. „Koho zajímá, co se děje? Míří k hoře Tong’lu, takže o tom budu přemýšlet, až ho chytím.“

Pak ve spěchu odešel.

Hostinec, před chvílí plný lidí, byl najednou tichý a osamělý. Xie Lian se otočil a šel zkontrolovat zřícenou chalupu. Převrátil nějaké trámy a odhrnul slámu, aby zkontroloval, že jsou všichni kultivující a mniši opravdu jen omráčení a brzy se vzpamatují.

Potom odešel i on.

Po nějaké době chůze za sebou nechali pusté kopce, konečně našli skutečný hostinec a zastavili se k odpočinku.

Xie Lian měl pocit, že posledních několik dní se mu všechno sype pod rukama. Posadil se na okenní parapet a přemýšlel. Ruoye se mu stočil kolem ruky, jemně se o něj otíral jako vrnící kočka a Xie Lian ho roztržitě drbal.

K oknu přistoupil Hua Cheng, ozářený měsíčním světlem. „S tebou to všechno nemá nic společného,“ pronesl.

Xie Lian, vytržený ze zamyšlení, teprve po chvíli pochopil, co mu říká. Zavtěl hlavou. „Nejsem si jistý, zda máš pravdu. Feng Xin se musel spřátelit s paní Jian Lan někdy po pádu Xian Le a předtím, než sám vystoupal. Když si to spočítám, bylo to v letech mého prvního vyhnanství.“

„Ale to neznamená, že za to můžeš.“

„San Langu…“ princ se na chvíli zamyšleně odmlčel. „Nikdy jsem s tebou nemluvil o svém vyhnanství, že?“

„Ne.“

„Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, tak doufám, že ti nebude vadit, když tě přiměju poslouchat moje bláboly.“

Hua Cheng se lehce vyhoupl na okenní parapet a posadil se vedle něj. „Nebude. Jen do toho.“

„Tehdy mi zbyl jen Feng Xin. Život byl těžký. Začínal jsem jako bůh bojových umění, ale v té době už byla většina majetku, který jsem získal jako korunní princ, zastavena.“

„Včetně meče Hong Jingu, že?“

Xie Lian se vesele usmál. „Ha ha, to je pravda. Jun Wu se to nesmí dozvědět, tak si to nech pro sebe jako tajemství. Podobně dopadly všechny mé zlaté pásy.“

„Hm. Takže Feng Xin jeden z tvých pásů vzal a daroval ho Lan Chang?“ zeptal se Hua Cheng.

Xie Lian zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Feng Xin by si nic jen tak lehkovážně nevzal. To já mu řekl, aby je prodal a peníze si nechal.“

Popravdě řečeno, tenhle dar se nesetkal s úspěchem. Feng Xin tehdy opasky opakovaně odmítal, ale nakonec před Xie Lianovou neústupností couvl a řekl: „Zatím je tedy budu pro tebe opatrovat.“

„Je mi stydno to říkat. Prakticky jsem ho přinutil je prodat a nechat si peníze. Nebylo to jen z pocitu viny, ale i ze strachu.“

Když ho všichni jeho oddaní opustili, jediný Feng Xin se k němu stále choval jako k bojovému bohu s korunou květů, jako k Jeho Výsosti korunního princi. Teprve tehdy si Xie Lian uvědomil, že i když spolu vyrůstali – Feng Xin byl jeho důvěryhodným služebníkem a tělesným strážcem – za celou tu dobu mu nedal jedinou mimořádnou odměnu.

Najednou pocítil strach. Strach, že i Feng Xin bude považovat jejich život za příliš těžký a opustí ho.

Zlaté pásy nebyly odměnou. Nebyl to pouhý dar nebo plat za práci, byl to symbol podlézání a podplácení.

V iluzi vytvořené duchem plodu viděl Xie Lian ochranné kouzlo, pravděpodobně darované Feng Xinem pro Jian Lan. Po pádu Xian Le byly všechny Xie Lianovy chrámy a svatyně vypáleny a v korunního prince nevěřila jediná duše. Všechny jeho ochranné talismany byly považovány za odpad, jen Feng Xin je stále odhodlaně a neúnavně rozdával, aby mohl říkat Xie Lianovi: „Podívej, ještě stále máš své věřící.“ Princ však v hloubi duše věděl, že všechny talismany nejspíš skončily v koši.

„Za tolik let jsem nikdy netušil, jestli má Feng Xin někoho rád. Nikdy jsem se ho nezeptal a nikdy jsem si ničeho nevšiml.“

Princ byl od narození miláčkem nebes, vznešený a mocný. Feng Xin se kolem něj odjakživa točil, jako by byl střed jeho světa. Princ nikdy nepomyslel na to, že by mohl mít také vlastní život a dát své srdce někomu jinému.

„Možná to nezní hezky, dát dívce věc, kterou ti daroval někdo jiný, ale v té době byl zlatý opasek pravděpodobně tím nejlepším, co jí Feng Xin mohl dát. Často nám chybělo jídlo a Feng Xin nikdy neutrácel zbytečně. Proto je snadné si představit, jak se mu paní Jian Lan musela líbit. Ale když se měli tak rádi, proč se… proč se rozešli?“

Ať už byl duch plodu Feng Xinův syn nebo ne, pokud přišel o milovanou dívku kvůli chudobě, princ by si to nikdy neodpustil.

Hua Cheng však zavrtěl hlavou. „Pokud ji měl rád a rozešli se, pak to jen ukazuje, že jejich láska nebyla doopravdy pevná.“

Xie Lian se zasmušile usmál. „San Langu, věci nejsou vždy křišťálově jasné. Někdy nedokážeš trefit tu nejlepší cestu.“

„Možná netrefím nejlepší, ale stejně si sám určím tu, po které půjdu.

Princ zamrkal a v tu chvíli měl pocit, že tíha z jeho srdce spadla. Beze slova se na Hua Chenga zahleděl.

 Ten naklonil hlavu. „Pletu se snad, gege?“

Xie Lian se při pohledu na jeho černé mrkající oči zasmál, popadl ho a stáhl si ho k sobě. „Haha, San Langu, máš pravdu.“

Hua Chenga tím ohromil, takže ani neprotestoval, když ho princ pobaveně zvedl vysoko do vzduchu a vyhodil.

„Říkat tak arogantní věci! To, co jsi mi řekl, a to, JAK jsi to řekl, to mi opravu připomíná dobu mého mládí.“

Zdálo se, že Hua Chengovi jeho objímání a vyhazování nijak nevadí, protože jen povytáhl obočí. „Tak to jsem rád.“

Chvíli se takhle bavili a hráli si, potom Xie Lian hodil Hua Chenga na postel a sám si na ni vylezl. Chystal se něco říct, když se Hua Cheng náhle vztyčil. Zorničky se mu stáhly a oči rozostřily, jako by hleděl skrze místnost.

Princ okamžitě vytušil, že se něco děje a sám se posadil. Vzápětí ho polil studený pot. V místnosti byla další tichá postava. Seděla u stolu, který se tam zjevil kdo ví kdy, s konvicí již uvařeného čaje, jehož opojná vůně se rozlévala pokojem. Vůbec si nevšiml, kdy se objevil!

Xie Lian si nemohl pomoci, ale po zádech mu přeběhl mráz. Ukázal na neznámého Fang Xinem.

„Kdo jsi?“

„Není důvod k obavám,“ odpověděl muž. „Xian Le, dáš si čaj?“

Postava i mladý hlas patřila někomu nesmírně známému. Xie Lian si s úlevou oddechl, ale srdce mu stále bušilo. Odhrnul si za uši pramen vlasů, který se mu uvolnil při předchozí hře.

„Můj pane…“

Než si však vydechl úplně, škubl přikrývkou, natáhl ji a pohřbil pod ní Hua Chenga i své tělo.

„Proč můj pán sestoupil?“

Rukou pod přikrývkou pevně svíral Hua Chenga, aby mu dal najevo, že si nemusí dělat starosti. Muž v pokoji klidně nalil tři šálky čaje a pak se postavil.

„Nevrátil ses, tak jsem se samozřejmě musel přijít podívat osobně.“

Zatímco mluvil, sevřel ruce a přistoupil blíž. Ze stínu za ním něco vytáhl. Xie Lian sledoval očima rukávy jeho bílého roucha a uviděl, že Jun Wu svírá v rukou meč. Polekaně vyskočil z postele.

„Můj pane, mohu to vysvětlit…“

Hua Cheng si však znenadání stáhl přikrývku, posadil se se zkříženýma nohama a ruce si uvolněně položil na kolena.

Pak se usmál. „Myslím, že to není nutné.“

------------------------------

Poznámka autorky MXTX:

Xie Lian a Mu Qing trénovali stejnou kultivační cestu a oba jsou kultivující. Feng Xin však nikdy nepatřil do Královského svatého pavilonu a kultivujícím není, je to jen prostý bůh bojového umění. Nemusí tedy na rozdíl od Mu Qinga a Xie Liana dodržovat slib čistoty.

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--