Kapitola 142: Sám si určím cestu, po které půjdu 2

Xie Lian zakryl Hua Chenga vlastním tělem.

„Myslím, že bychom si měli všichni sednout a promluvit si. Podívejte na to dítě, můj pane, vypadá úplně jako…“

„Tvůj syn, že?“ usmál se Jun Wu.

„Ehm, haha ha, ha…“ Xie Lian se chvíli rozpačitě smál. „Jak jste věděl, co chci říct?“

Jun Wu konečně odtrhl pohled od Hua Chenga, zlehka poplácal prince po rameni a pak se beze slova otočil a posadil ke stolu. Xie Lian pochopil, že hrozící konfrontace je odložena, a nenápadně si oddechl.

Už byl svědkem toho, jak strašlivý dokáže být Jun Wu poté, co tasí meč s úmyslem zabíjet. Za žádných okolností nechtěl dopustit, aby se s ním Hua Cheng utkal tváří v tvář.

Ten zatím nespouštěl z Jun Wua oči a ostražitě ho sledoval.

Jun Wu postrčil dopředu šálky s čajem a oslovil ho: „I když se spolu, dobrý pane, nesetkáváme poprvé, nikdy dřív k tomu nedošlo takovým způsobem. Pojďme na důkaz mírumilovnosti této situace vypít trochu čaje a urovnat nějaké záležitosti.“

Xie Lian si lehce odkašlal a snažil se během oblékání svrchního roucha vypadat co nejvíc nenuceně. Během nazouvání bot se zeptal: „Můj pane, jak to vypadá na Vyšším dvoře?“

Jun Wu odložil šálek čaje, odvrátil hlavu a zahleděl se z okna na měsíc. „Raději bych o tom nemluvil,“ povzdechl si.

„Dobře, nebudu se vyptávat.“

Muselo to být opravdu špatné. Jun Wu otočil hlavu zpět a s vážným výrazem popřel svá vlastní slova: „Žertuji. I když o tom mluvit nechci, musím. Xian Le, nech tu svého malého přítele a pojď se mnou na chvíli ven.“

Viditelně chtěl probrat některé věci soukromě. Princ už mu chtěl vyhovět, když za sebou uslyšel Hua Chengův hlas: „Na vašem Vyšším dvoře panuje naprostý chaos, to není tajemství. I ti nejposlednější duchové na venkově vyjí vzrušením z vědomí, že se vám tentokrát nepovedlo zastavit probuzení duchů. Tak na co je potřeba chodit ven?“

Také on slezl z postele a přiloudal se ke stolu. Zvedl šálek a chvíli si s ním pohrával, jako by ho pití čaje ani nezajímalo.

Nakonec se všichni tři posadili vevnitř. Hua Cheng měl sice dětskou podobu, ale jeho výraz a způsoby na to dávaly téměř zapomenout.

Jun Wu se nepatrně usmál. „Vaše oči nic neoklame.“

Xie Lian se napil – přece jen šlo o čaj, který mu nalil sám Jun Wu, takže bylo třeba projevit patřičnou úctu. „Do oficiálního otevření a zapečetění bran hory Tong’lu zbývá ještě nějaký čas, takže můžeme podniknout protiopatření, je to tak? Nebo už je pozdě?“

Feng Xin něco podobného zmínil už dříve, ale Xie Lian trochu předpokládal, že přehání, a nebral jeho slova úplně vážně.

Jun Wu to však potvrdil: „Vskutku, už to nelze zastavit.“

„Tvůj původní plán byl viditelně stejný, jako všechny předchozí,“ poznamenal Hua Cheng. „Poslat všechny bojové bohy, aby uzavřeli cesty vedoucí k hoře Tong’lu, a zastavit všechny duchy, kteří tam zamíří. Jenže jih zůstal nehlídán poté, co byl Mu Qing byl uvězněn a uprchl neznámo kam.“

Xie Lian se zeptal: „Vrátil se na Nebeský dvůr Feng Xin? Jak se mu daří? Říkal něco?“

„Nan Yang se vrátil zraněný a není na tom dobře,“ odpověděl Jun Wu. „Narychlo mne o všem informoval a prosil, abych vydal příkaz všem nebeským úředníkům, ať nechají ženského ducha Lan Chang a jejího syna na pokoji. Potom chtěl znovu sestoupit, ale jeho stav to nedovolil – sotva může hýbat pravou rukou. Proto jsem ho připoutal k Nebeskému dvoru, dokud se nezotaví. Tím však na blokádě jihu vznikly další trhliny.“

Pokud by šlo o jinou záležitost, kdyby například potřebovali někoho, kdo zabije příšeru nebo ukradne duchovní pilulky, Xie Lian by se okamžitě přihlásil. Ale vedení vojska nebyla záležitost, ke které by stačilo vystoupit vpřed. Jeden člověk sice dokázal vést milionovou armádu, ale zároveň se takové armádě nedokázal ubránit. Xie Lian už dávno pochopil, že co se týká vedení lidí a armád, je naprosto beznadějný. Než aby se tlačil do popředí, bude lepší, pokud na tuhle pozici navrhnou někoho více způsobilého. Proto nenabídl pomoc a místo toho se zeptal: „Není tu žádný jiný bojový bůh, který by se mohl toho úkolu ujmout?“

Jun Wu zavrtěl hlavou. „Ostatní bojoví bohové už mají vlastní panství a úkoly, o které se musí postarat. Nemohou si vzít další. Dřív jsme mohli využít služeb Pei Su z paláce Ming Guang, ale ten je dávno ve vyhnanství. Co se týče Qi Yinga, je stejný jako ty – blázen, který rád odbíhá do světa na svou vlastní pěst a dělá si, co chce. Kromě toho netuším, kde se nachází, protože nikdy neodpovídá na duchovní komunikaci. Navíc chybí i hlavní nebeský úředník z paláce Ling Wen, a ačkoli jsme jmenovali dočasného zástupce, ale… i když jsou ostatní civilní bohové zkušení v mnoha oblastech, tak pokud jde o usnadňování komunikace, rozhodování, řízení a koordinaci, jsou naprosto neschopní. Posledních pár dní…“

Princi to znělo, jako by se za posledních pár dní měl Vyšší dvůr rozpadnout. Nemohl si pomoci a jeho sympatie k Jun Wuovi vzrostly.

„Vzpomínám si, můj pane, že jste jednou řekl, že i kdyby se shromažďování duchů nedalo zastavit, existuje ještě jeden způsob nápravy. Co lze dělat?“

„Nápravy?“ vložil se do toho Hua Cheng. „Spíš sebevraždy.“

Jun Wu se na něj s povzdechem podíval. „Ani já k tomu nehodlám přistoupit, pokud to nebude nezbytně nutné.“

Xie Lianovi se sevřelo srdce. „Myslíte tím…“

„Ano. Jediný způsob, jak situaci napravit,“ odpověděl pomalu Jun Wu, „je poslat jednoho z bojových bohů, aby na shromáždění duchů na hoře Tong’lu pronikl.“

Protože začátek boje nelze zastavit, někdo se musí ujistit, že na konci nikdo nezůstane.

Xie Lian zkřížil ruce v rukávech a nakrčil obočí. „Horu Tong’lu příliš neznám a nevím, jaká jsou pravidla. Jak by se to mělo udělat? Zabít všechny nestvůry a démony, kteří do hory vstoupí?“

Bylo to něco nepředstavitelného. Aby člověk do hory pronikl, musel by skrývat svou identitu a nesměl mít příliš mnoho pomocníků. Kdyby duchové zjistili, že se mezi ně přimíchali nebeští úředníci, obklíčili by je a zničili. Hora Tong’lu byla mimořádně zlým místem a omezovala duchovní síly mnohem víc, než když byli v doupěti démona Černé vody.

Jun Wu však zavrtěl hlavou. „Věřím, že nebude potřeba vynaložit takové úsilí.“

„Znám horu Tong’lu,“ pronesl Hua Cheng. „Gege, podívej se ven.“

Xie Lian sledoval jeho ruku a vyhlédl z okna. Venku bylo velké pole osázené květinami a trávou a v rohu dvora stál malý květináč. Hua Cheng vyskočil na parapet a na květináč ukázal.

„V srdci hory Tong’lu je obří pec.“

Jen co to dořekl, květináč se převrátil a skutálel doprostřed pole, kde se sám opět vztyčil. Krátce na to se přes něj převalila dříve rovná půda a vytvořila nad ním různě velké kopečky. Hua Cheng pokračoval: „Tuto ‚pec‘ obklopuje kolem dokola horské pásmo, velké jako všech sedm městských států.“

Xie Liana ta podívaná ohromila. Bez námahy vyskočil z okna, a jak tak stál mezi poli plnými malých kopečků hlíny, měl dojem, jako by byl obrem, sledujícím svět z výšky.

„Zabíjení duchů začíná na vnějším okraji pohoří a pokračuje směrem k peci v jeho srdci.“

Mávl rukou a rozpohyboval drobný plevel a listy na zemi. Xie Lian se přikrčil a zjistil, že se kroutí a pohybují, jako když malí lidé přechází přes hory. „To znamená, že duchové jsou tím silnější, čím blíž jsou k peci uprostřed?“

„Přesně tak. Protože všichni slabí jsou zničeni už na kraji.“

Ještě jedno lehké mávnutí rukou a kolem se přehnal vítr, který zcela odfoukl zbytky plevele. Prázdné malé kopečky hlíny zpustly a vypadaly poněkud smutně. Malý květináč uprostřed však začal vyzařovat rudé světlo a skutečně vypadal jako malá, ohněm planoucí pec. Princ vše zaujatě sledoval a všiml si, že na něj vyskočila drobná červená kytička a několik nenápadných rostlinek. Všichni se točili po stranách květináče jako drobouncí tanečníci. Ten malý červený kvítek tančil nejdivočeji.

Hua Cheng se vedle něj přikrčil.

„A konečně, do nitra pece dokáže vstoupit pouze hrstka duchů. Pak se zapečetí.“

Malí tanečníci ještě chvíli poskakovali kolem a pak spadli do černého bahna, které je pohltilo.

„Poté se do čtyřiceti devíti dnů musí z této pece dostat ven jediný duch.“

Malý květináč se prudce zachvěl a náhle vybuchl. Rozzářilo se oslepující rudé světlo a vyvrhlo vlnu prachu.

Po tomto miniaturním zemětřesení vyskočila z bahna malá červená květinka a zvedla malé lístky, jako by do větru křičela oznámení o své moci. Xie Lian se při tom pohledu musel zasmát.

Červený kvítek z toho všeho vzrušení sklouzl na okraj květináče a téměř přepadl. Xie Lian spěšně natáhl ruce, aby ho zachytil a sevřel v dlani. Tomu malému červeném kvítku jako by se z pádu zatočila hlava, potřásl s ní a zvedl ‚obličej‘, aby si prohlédl svého zachránce.

„Takže tenhle malý je nový král duchů, který se zrodil z hory Tong’lu?“ zeptal se princ.

Hua Cheng přikývl. „Správně. Porážka duchů na začátku je posilujícím procesem, který nejde nijak obejít. Pokud duch, který vstoupí do pece, není dostatečně silný a neumí se z ní vymanit, pak se uvnitř udusí, shoří na popel a stane se hnojivem pro ty po něm.“

Vstal a zavolal na Jun Wua, stále sedícího uvnitř: „A takový je tvůj plán. Pokácet silné a plevel nechat. Těch s potenciálem stát se králem duchů není mnoho, a jakmile budou vyhlazeni, ti slabí se z pece nedostanou, ani kdyby zůstali poslední, takže se nemohou stát králi duchů.“

Xie Lian přikývl. „Zní to dobře. Ale funguje to? Už se to někdy zkusilo?“

Jun Wu přistoupil k oknu. „Ne, ještě nikdo se o to nepokusil. V minulosti byli duchové a démoni vždy zastaveni dřív, než se mohli shromáždit.“

Hua Cheng zkřížil ruce. „Obávám se, že je to nemožné. Bojovat v takových podmínkách se nijak neliší od sebevraždy. Navrhuji, aby tam ten, kdo přišel s tak geniálním úmyslem, šel sám.“

„Mám to v úmyslu,“ přikývl zlehka Jun Wu lehce.

Princ se zaskočeně nadechl. „Můj pane?“

„Xian Le, sestoupil jsem právě z tohoto důvodu. Zamířím na horu Tong’lu, takže potřebuji, aby ses vrátil na Nebeský dvůr a prozatím převzal mé povinnosti.“

Princ vyskočil na nohy. „Tohle nejde! Mám vás dočasně zastoupit? Můj pane, nežertujte, mě nikdo neposlouchá!“

Jun Wu se ušklíbl. „Pak to pro ně bude velmi dobrá příležitost, jak začít.“

Xie Lian si promnul čelo. „Můj pane, promiňte, ale tentokrát s vámi opravdu nemohou souhlasit. Je to příliš absurdní. Abych použil poněkud vulgární příklad z říše smrtelníků, pak císař může vstoupit na bitevní pole, ale slyšel jste někdy o císaři, který by se infiltroval a šel vraždit? To, že se Nebeský dvůr může vznášet tak vysoko na Nebesích je jen proto, že ho držíte pohromadě. Nikdo z ostatních nebeských úředníků to nedokáže, všechno je to vaše úsilí, můj pane. Pokud jste tam vy, Nebesa se nezřítí. Pokud tam nejste, pak spadne.“

Jun Wu si dal ruce v bok. „Xian Le, ničí osud na světě neskončí jen proto, že se zhroutí Nebesa. Jakmile si na to zvykneš, zjistíš, že i přes to, co je ztraceno, jde život dál. Vždycky se najde něco nového, co nahradí to staré. Zrození nového krále duchů není nic hrozného, pokud by to byl další Karmínový déšť dotýkající se květu nebo Černá voda potápějící lodě. Ale pokud to bude další Pohroma v bílém plášti, svět se propadne do chaosu.“

Pohlédl princi do očí. „Na vlastní oči jsi viděl, jak těžké je zabít takového nejvyššího. Pokud to nebudu já, pak není jiná cesta.“

Xie Lian věděl, že Jun Wu nemluví do větru. Být v nejslabším stavu uvězněn mezi miliony duchů, dokázat najít všechny nejsilnější a porazit je nebo si je podmanit? Netušil, zda by toho byl schopen on sám. Jun Wu měl nejvyšší šanci na úspěch, ale tato akce mohla trvat až deset let. Co zatím vnější svět? A co Vyšší dvůr?

Vtom se ozval Hua Cheng.

„Kdo říká, že to nejde jinak?“

Jun Wu od Imperiat

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Jun Wu každému vyká, Hua Cheng zase každému tyká. Asi jsem to už zmiňovala, ale v čínském originále vlastně jediný, komu Hua Cheng vyká, je princ. V anglickém se to nerozlišuje, v českém překladu by to znělo divně.