Kapitola 143: Otevřené brány do hory Tong'lu; shromáždění milionů duchů 1

Dalšího dne se Xie Lian a Hua Cheng ruku v ruce vydali na cestu.

„Gege, až příště uvidíš Jun Wua, nemluv s ním. Rovnou se otoč a uteč pryč.“

„Proč?“ zeptal se zmatený Xie Lian.

„Protože kdykoliv tě chce vidět, nevzejde z toho nic dobrého.“

Princ se zasmál. „Jak to myslíš? Jeho původní úkol neměl s tímhle nic společného.“

Hua Cheng však zavrtěl hlavou. „Mělo to něco společného. Ani v jednom případě nešlo o dobrou práci, protože Vyšší dvůr je jen krok od rozpadnutí. Je to jako hodit si na hlavu hromadu hnoje, tak co je to za úkol? Můžeš si rovnou volit mezi tím, zda chceš spáchat sebevraždu nožem nebo mečem.“

Xie Lian si nemohl pomoci a znovu se zasmál. Vzápětí už vážně řekl: „Víš, nečekal jsem, že bys mě chtěl na horu Tong´lu doprovodit. Přemýšlel jsem o tom a chci ti něco říct: San Langu, pokud tam jít nechceš, nenuť se do toho.“

Pořád měl pocit, že důvod Hua Chengova doprovodu má co dělat s vědomím, že by byl bez něj byl při svém úkolu dočista ztracený. Oba věděli, že si nikdy nezvolí správu Nebes, a že srovnání s tím mu zavření se do pece a nekonečné zabíjení duchů přijde mnohem uspokojivější.

„Gege, už třikrát jsem ti přísahal, že se do ničeho nenutím. Pořád mi nevěříš?“

„Samozřejmě, že ti věřím…“ začal Xie Lian.

Hua Cheng přikývl. „Tak buď v klidu. Znám své limity. Neměj pocit, že mi něco dlužíš. Z mé strany mi rozhodně nevadí, pokud strhnu nového krále duchů zpět do pece ještě předtím, než se narodí.“

V tuhle chvíli by z toho činu měli prospěch současní králové duchů stejně jako Nebesa. S mocí to jako s rýží: každý si chtěl ukousnout, a protože už teď jí bylo málo, docházelo ke třenicím. Přidat ke stolu dalšího, který by se chtěl podělit o hrnec, o to nikdo nestál. Navíc pokud by ten nový byl nějaký šílenec, mohli by nakonec všichni skončit s prázdnými břichy.

Proto se Jun Wu nad Hua Chengovým návrhem vážně rozmýšlel. Pokud by šel do hory Tong‘lu Xie Lian sám, nebylo by to tak efektivní jako v případě Jun Wua. Ale pokud Xie Liana doprovodí král démonů, který kdysi přes horu Tong’lu sám putoval, šance se několikrát násobily.

Hua Cheng samozřejmě nehodlal pomáhat jen tak z dobré vůle. Jun Wu souhlasil s jeho podmínkami: do příštího znovuotevření hory Tong’lu budou všichni z Nebes obcházet Město duchů oklikou. Navíc musí Nebeský dvůr po celý rok chválit hrdinské činy Karmínového deště dotýkajícího se květu a zpívat o něm oslavné písně. Xie Lian si to pokusil představit, a bylo mu jasné, že text by zněl asi „My hlupáci jsme tak vděční, že nás zachránil právě on.“ Pro nebeské úředníky, kteří se už teď měli před Hua Chengem na pozoru, by to byla další rána.

Teď se Hua Cheng usmál. „Se mnou se ti bude cestovat daleko snáz.“

Xie Lian to vzdal. „Ale stejně si myslím, že bychom měli vyrazit až poté, co skončí tvé problémy a ty se vrátíš do normálního stavu.“

„S tím si nemusíš dělat starosti. Bude to co nevidět,“ odtušil Hua Cheng.

Princ na něj poněkud zaskočeně pohlédl. „Hm…“

„Co se děje? Gege, co to máš za výraz?“

„To znamená San Langu, že vyrosteš?“ zeptal se Xie Lian sklesle.

„Mhm. Snášel jsem to až příliš dlouho,“ sevřel Hua Cheng pěsti. „Už nemůžu čekat.“

Jenže zrovna když domluvil, princ ho nečekaně zvedl vysoko do vzduchu a zasmál se. „Taková škoda! Až vyrosteš, už tě nebudu moci nosit, takže tě hned teď obejmu, jak nejvíc to dokážu, hahahahaha…“

 

Cestou na horu Tong’lu nemohli použít pole pro zkracování vzdálenosti, takže jim nezbývalo než jít pěšky. Po více než deseti dnech konečně nechali města a osídlenou krajinu daleko za sebou a vstoupili do hornaté oblasti, porostlé nekonečnými lány svěže zelených lesů.

Čím hlouběji se v lese dostávali, tím více duchů a démonů potkávali. Bizarní cestující všech tvarů spěchali stejným směrem a bylo jich čím dál více.

Xie Lian kráčel s Hua Chengem ruku v ruce. Tiše zašeptal: „Přišlo jich tolik!“

„Tentokrát je shromáždění rozhodně větší než dříve. Je to proto, že Nebesa tentokrát nehlídají cestu, takže mnozí, kteří ani přijít nechtěli, nakonec přece jen vyrazili.“

Nebyli tu jen osamělí duchové, ale také mnoho skupinek. Po chvíli Xie Lian s Hua Chengem narazili na početný průvod otrhaných a rozcuchaných duchů. S divokými výrazy pochodovali v průvodu a skandovali:

„Svět je pec, duše měď!“

„Vody hluboké, ohně planoucí, protivenství uvnitř pohřbená!“

„Svět je pec, duše měď!“

„Vody hluboké, ohně planoucí, protivenství uvnitř pohřbená!“

Jejich volání neznělo ustrašeně, spíš dychtivě. Hua Chengův výraz však zchladl.

„Ani nerozumí tomu, co říkají, ale hlavně že jsou nejvíc slyšet.“

Většina z těchto nestvůr a démonů neměla s touhle zkouškou žádné zkušenosti, takže nechápali její krutost. Měli pocit, že stát se Nejvyšším je něco snadno dosažitelného, byli plní hrdinského odhodlání a špatně snášeli každého, kdo to viděl jinak.

„Mohou do hory vstoupit ve skupinách?“ zajímal se Xie Lian.

„To obvykle zkouší ti, kteří už se znají a plánují horu zdolat společně. Přísahají si, že za sebe navzájem zemřou, ale žádný z těch slibů nikdy nedodrží. V hoře bojuješ až do konce a čím víc ostatních zabiješ, tím budeš silnější. Čím víc zachráněných životů, tím menší šance na přežití. Nejsnazším cílem jsou vždy ti, kteří jsou k tobě nejblíž.“ Hua Cheng mírně svraštil obočí a zakryl si pravé oko, jako by ho opět rozbolela hlava.

Xie Lian ho rychle popadl a schoval se i s ním za nejbližší strom. Znepokojeně se přikrčil. „San Langu, za chvíli vstoupíme do hory. Jsi si jistý, že budeš v pořádku?“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Neměj strach, gege. Nic se neděje. Brzy to bude lepší.“

Jak by si princ mohl přestat dělat starosti jen proto, že to řekl?

Hua Cheng však pokračoval: „Gege, pojď blíž. Musím ti něco říct.“

Xie Lian netušil, co má v plánu, a tak k němu sklonil obličej. Hua Cheng mu dlaněmi sevřel tvář a lehce se rty dotkl jeho čela. Princ ohromeně zamrkal, ztuhle čekal, až ho pustí, než se zeptal: „San Langu, co to…“

Hua Cheng se usmál. „Hotovo. Všude okolo jsou duchové a démoni, a ty, gege, jsi nebeský úředník. Tvůj pach je velmi nápadný a tohle ti pomůže jej alespoň trochu zakrýt.“

Tak o tohle šlo – překryl ho svou vůní. Xie Lian si vybavil, jakým způsobem si předtím mezi sebou vyměňovali duchovní síly a vzduch, a bál se, že tahle situace to Hua Chengovi připomene.

Rychle proto řekl: „Dobrá, pojďme se převléknout.“

Pokud se měli vmísit mezi nekonečné zástupy duchů, museli si přirozeně obstarat převlek. Nešlo o nic složitého, úplně stačilo skrýt se pod plášť. Už takhle bylo kolem nich mnoho nestvůr a duchů s maskou a v pláštích, takže nijak nevyčnívali.

Ruku v ruce se znovu vydali na cestu, když před sebou zaslechli zvýšené hlasy.

„Je tu něco jako orientační bod, který ti poví, kdy jsi vstoupil na horu Tong’lu?“ zajímal se princ.

„Je,“ kývl Hua Cheng, „ale nedá se na něj spoléhat.“

Xie Lian se chystal dál vyptávat, ale rozruch před nimi byl čím dál hlasitější. Jakmile vyšli z lesa, spatřili sráz, před kterým uvízl velký dav nejméně tří až čtyř set duchů a démonů. Stále však šlo jen o špičku ledovce v počtu těch, kteří se zde scházeli.

„Proč je cesta zablokovaná? Jdeme špatně?“ pokřikovali na sebe.

„To není možné, neříkalo se, že každá cesta vede na horu Tong’lu?“

Možná to bylo tím, že ještě nebyli na hranicích samotné hory, takže zabíjení oficiálně nezačalo, protože dav byl celkem klidný. Xie Lian si vyhlédl náhodného ducha poblíž a nenuceně se zeptal: „Co se to tu děje?“

„Jsi to snad ty, komu chybí oči? V cestě nám stojí hora, nemůžeme projít!“ zaječel na něj duch.

Xie Lian si ho prohlédl a zjistil, že dotyčný má useknutou horní polovinu hlavy. Skutečně neměl oči, kterými by viděl. Nijak to nekomentoval, jen se zeptal: „Jde to obejít?“

 Z druhé strany z lesa vyběhlo několik zadýchaných duchů.

„Do pekla s tou horou! Běželi jsme dobrou hodinu a pořád jsme neviděli konec! Další hodinu nám trvalo doběhnout zpět!“

Zbylí duchové se obrátili na Xie Liana: „Jak vidíš, nejde!“

„A co vylézt nahoru nebo ji přeletět?“ zeptal se znovu princ.

Jen co to dořekl, z nebe se zřítil obrovský pták, měřící dobré tři zhangy. Zemřel ve chvíli, kdy dopadl na zem.

Kdosi z duchů vykřikl: „Ptačí duch je mrtvý! Zemřel vyčerpáním, protože nedokázal horu přeletět!“

Duchové se znovu obrátili na Xie Liana: „Jak vidíš, nejde!“

Princ to zkusil znovu: „A nešlo by…“

Než mohl otázku dokončit, duchové ho jako jeden okřikli: „Přestaň se tak hloupě vyptávat!“

„Dobře,“ zamumlal Xie Lian.

Stovky duchů a démonů zůstaly stát před neprostupným, neschůdným a nepřekročitelným horským pásem, zatímco jejich hlasy hlasitě bzučely a přelévaly se v nekonečných tónech.

Někdo se ozval: „Už to chápu! Není to obyčejná hora, je to spíš její iluze.“

Jiní říkali: „Až ji překonáme, hora Tong’lu bude určitě za ní. Je to nejspíš první zkouška před vstupem dovnitř. Pokud nedokážeme překonat tohle, pak nemusíme ani přemýšlet nad dalšími úkoly a můžeme se rovnou otočit zpátky.“

„Počkejte!“ ozval se kdosi.

„Počkat na co?“

„Zdá se mi to, nebo je tu cítit něco divného?“

„Co divného? Podle mě smrdí to lidské maso, co sis s sebou přibalil.“

„Ale ne,“ oponoval hlas. „Není to maso mrtvých, je to něco živého. A ne, ne, nevoní to správně, ne jako člověk… je to spíš jako… jako pach nebeských úředníků!“

V tom okamžiku se mezi duchy zvedla panika. Odevšad se ozýval křik:

„Cože? Proč by tu měl být nebeský úředník?“

„Ale počkat! Já to taky cítím!“

„Já ne, jak to?“

„Když to teď říkáte, mám pocit, že já taky… vstoupil mezi nás nebeský úředník?“

„To není možné, kdo by byl tak troufalý, aby sem přišel?“

Hlasy se přelévaly a zvyšovaly všeobecný poplach. Xie Lian cítil mírné obavy, ale na tváři nedal nic znát.

Hua Cheng mu pomohl jeho pach překrýt, tak jak ho mohli cítit? Nikdo si neměl všimnout, že se sem vplížil.

„Gege, buď opatrný,“ zašeptal Hua Cheng. „Někdo tu schválně způsobuje problémy.“

„Mohlo se stát, že se sem kromě mě dostal i jiný nebeský úředník,“ oponoval Xie Lian.

V tom duch, který jako první zmínil cizí pach, vyskočil na balvan.

„Všichni poslouchejte! Možná ti prokletí nebeští úředníci na Nebesích pochopili, že nás nedokáží zastavit, a tak vyslali své lidi na horu Tong’lu, aby nás zničili tam! Doporučuji všem, kteří mají na sobě masky, pláště a podobné, aby si je na chvíli svlékli. Odhalíme tak každého s duchovní aurou. Všichni se postupně představíme, takže nikdo nebude mít šanci se mezi námi skrýt!“

Dav mu zatleskal a duch pokračoval:

„Půjdu příkladem! Jsem démon Čepele rychlého utnutí života, popravčí čepel stínající hlavy. Na zabíjení a stínání stačí jediné mé máchnutí!“

Podle Xie Lianovy zkušenosti bylo tím snazší někoho zabít, čím honosněji se tituloval. Všechny ty „Nenapodobitelné“, „Tisíciruké“, „Mocné“, „Životodárné“ a podobně šlo obvykle zabít právě jediným máchnutím. Někdy i tři zaráz. A teď kolem zaznívaly stovky titulů a on mohl při poslechu jen kroutit hlavou.

Náhle do něj duch vedle strčil loktem. „Hele, proč sis ještě nesundal plášť? Co jsi zač?“

Nebylo to myšleno neuctivě, protože pokud nebyl člověk, pak na oslovení „co jsi zač“ nebylo nic špatného. Ve skutečnosti nebyl jediný, kdo si stále nesundal masku a plášť, jeden takový stál dokonce poblíž a pozoroval jej se založenýma rukama. Přesto si ho vybrali jako prvního. Teď se pod pohledem desítek očí smířil se s vlastní smůlou a klidně pronesl:

„Já jsem Loutkář.“

 Duchové se kolem něj shlukli.

„Aha! Není divu, že tolik připomínáš člověka. Loutkáře vidím poprvé!“

Xie Lian se mlčky usmál. Loutkáři byli duchové s velmi slabou esencí zla. Aby vytvořili dokonalou loutku, experimentovali s nejrůznějšími materiály, takže nebylo nic divného, když byl jejich pach zabarven všemožnými odstíny. Protože si obzvláště oblíbili lidskou kůži, bývali nejčastěji cítit po lidech. Snem každého Loutkáře bylo vytrhnout několik vlasů nebeskému úředníkovi, aby z nich mohli vyrobit paruku pro své loutky, takže by nebylo nic zvláštního ani na tom, kdyby na sobě nesli jejich pach.

Duch se zeptal: „Tak kde máš loutku?“

Xie Lian si dav krátce prohlédl a pak se sehnul, aby zvedl Hua Chenga.

Duchové v úžasu vydechli.

„Páni, to je nádhera!“

„Jaký jsi použil materiál? Ts ts, vypadá tak opravdově!“

„Zdá se, že budeš těžkým soupeřem…“

„Vůbec nevypadá opravdově, spíš naopak. Má až moc bílou kůži, a co ty řasy? Které dítě je má tak dlouhé?“

Ačkoliv měl Hua Cheng zkřížené ruce a tvář bez jakéhokoliv výrazu, pohled na něj zasáhl srdce mnoha ženských duchů.

„Já umřu, ten je ale krásný!“

„Mistře, berete zakázky? Mohu si objednat přesně takovou loutku? Na ceně se domluvíme!“

Některé ženy dokonce neodolaly a pokusily se Hua Chenga pohladit. K jejich rozmrzelosti ho Xie Lian okamžitě stáhl zpět.

„Jsi tak lakomý! Tolik si ho ceníš, že nám ani nedovolíš se ho dotknout?“

Xie Lian sevřel Hua Chenga ještě pevněji a pravou rukou mu pročísl vlasy.

„Nedovolím. Tohle je moje loutka. Navíc je docela temperamentní, nikdo kromě mě na něj nesmí sáhnout, jinak se hrozně rozzlobí.“

Hua Cheng zvedl obočí a duchové se hlasitě zasmáli.

„Aaaach, on dokonce umí zvedat obočí, má charakter!“

Vtom se ozval čísi hlas:

„Myslím, že je to jinak.“

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--