Kapitola 144: Otevřené brány do hory Tong'lu; shromáždění milionů duchů 2

//drobná zpětná oprava, Démon rychlého zhášení života je změněn na démona Čepele rychlého utnutí života. Je to sice stejně blbé jméno jako předtím (což si myslí i princ), ale tento překlad je logičtější vzhledem k věcem, které nastanou později. Vaše překladatelka děkuji za shovívavost, pokud mi tam nějaká záměna utekla, a teď k příběhu. :)

Xie Lian se otočil a zjistil, že mluvčím je démon Čepele rychlého utnutí života.

Teď ho obviňoval: „Jsi až moc cítit jako člověk.“

Zástup duchů se ušklíbl. „Je to Loutkář, dává to smysl. Vždyť je z něj cítit i esence zla.“

„Kdepak, podívejte se pořádně. Esence zla na tom Loutkáři nejde zevnitř, spíš je jí zabarven zvenčí.“

Princovo maskování esencí zla bylo poměrně dostačující, ale jakmile se stal středem pozornosti tolika duchů, vyšly najevo všechny nedokonalosti. Démon Čepele rychlého utnutí života se zprvu nezdál příliš chytrý a vlastně se trochu podobal Nebeskému oku. Princ ho měl za bezvýznamnou postavičku, ale kdo mohl tušit, že jej není snadné oklamat?

Jakýsi duch se ozval: „Vypadáš, že se v tom vyznáš, takže máš asi na mysli nějakou zkoušku. Jak to poznáme? Napadá tě něco?“

„Ano, existuje způsob, jakým přesně zjistit, co je zač!“ Čepel rychlého utnutí života vytáhl cosi z rukávu.

Jakmile to duchové spatřili, okamžitě couvli.

„Do prdele! Máš u sebe žlutý talisman! Jsi si jistý, že nejsi nebeský úředník?“

„Ne! Cestou jsem zabil několik kultivujících a vzal jim jejich věci, to je vše. Tohle jsou obyčejné žluté talismany pro boj s malými duchy a bezvýznamnými démony. Protože jste se všichni dostali až sem, můžu s naprostou jistou říct, že na vás nebudou působit. Sledujte!“

Připlácl si žlutý talisman na čelo. Okamžitě vzplál, vzápětí se změnil v černý kouř a zanechal duchovi na čele tmavou popelavou stopu.

„I když mi nemůže ublížit, mohu tak dokázat svou totožnost,“ vysvětlil Čepel rychlého utnutí života.

Papírové talismany se používaly k boji s duchy a démony, ale zároveň se s jejich pomocí dalo určit, zda je dotyčný člověkem či nikoliv. Čepel rychlého utnutí života ukázal na Xie Liana.

„Jestli si opravdu Loutkář, dej si ten talisman na čelo. Uvidíme, jestli zanechá stopy!“

Xie Lian nehnul brvou, ale v hlavě se mu točila kolečka.

„Neboj se, gege,“ zašeptal Hua Cheng v jeho náručí.

Princ ho položil na zem, uklidněn jeho sebejistotou. Klidně přistoupil k duchovi, vzal od něj talisman a přiložil si ho na čelo. Dvakrát to zapraskalo a žlutý talisman shořel v chuchvalci černého kouře. Když se však rozptýlil, čelo Xie Liana bylo stále čisté. Talisman nezanechal ani stopu!

Byl to důkaz, že ho esence zla pokrývala pouze na povrchu!

Okamžitě je obklopily stovky křičících a ječících duchů, jen postava v plášti se založenýma rukama zůstala stát bokem. Duchové vytahovali ty nejbizarnější zbraně, ale náhle byli odraženi neviditelnou bariérou. Ohromeně zalapali po dechu.

„No ne! Je docela silný!“

Xie Lian rozhodil rukama. „Já to neudělal!“

Hua Cheng, dosud stojící za ním, přistoupil blíž a zaťal pěsti volně natažených rukou.

„Vy bando nevzdělaných venkovských balíků, na co všichni tak civíte?“

„No na co, opravdu v sobě nemá esenci zla! Jen řekněte, co jste doopravdy zač!“

„Ano, malý duchu, na co si to hrajete?“

„Jste jen banda hlupáků,“ zopakoval Hua Cheng. „Samozřejmě, že uvnitř sebe nemá esenci zla, protože to já jsem skutečný mistr Loutkář!“

Jen co to vyřkl, dav duchů ucítil, jak se kolem nich prohnal závan hrozivého chladu, jako by vše kolem mělo zmrznout na kost. Duchové se začali třást, i když neměli teplotu živých lidí.

„Co… co… co se to děje?“

„Dávám vám ochutnat, na co si to hraji,“ ušklíbl se Hua Cheng.

Zrušil působení své aury a dav duchů se konečně přestal chvět.

Čepel rychlého utnutí života se opatrně zeptal: „Jestli… jestli jsi ty Loutkář, a on je také Loutkář, tak kdo z vás je pravý? Ne, on jím být nemůže, co je tedy zač?“

Než Hua Cheng odpověděl, princ ho předešel a s úsměvem pronesl: „Nejspíš ten, který mu patří.“

Dav duchů na ně chvíli zmateně hleděl, než jim došlo, o čem mluví.

„Takže je to naopak? On je pán a ty jsi loutka?“

Čepel rychlého utnutí života si je podezíravě prohlédl. „Tak proč předtím tvrdil, že je Loutkář on? Jaký byl záměr té lži?“

Hua Cheng se usmál. „Jednoduše jsem to považoval za zábavné.“

I princ se usmál. „Přesně tak. Mistra to baví, o nic víc nejde.“

Poté, co duchové překonali prvotní šok, zatáhli své dlouhé drápy a jazyky a začali kolem Xie Liana znovu zkoumavě kroužit.

Pohledy, které se na něj upíraly, měly úplně jinou intenzitu, než když si prohlížely Hua Chenga. Duchové byli najednou nějak odvážnější.

„Tenhle malý bratříček je skutečná loutka? Aaach, teď se mi líbí ještě víc, ještě víc po něm toužím. Jsi si jistý, že nepřijímáš objednávky?“

Xie Lian se lehce zavrtěl. „Ehm, děkuji za vaši náklonnost, ale ve skutečnosti vůbec nejsem mla….“

„Vyrobený z lidské kůže, že? Vcelku čistá úprava, žádné páchnoucí, žluklé mužské pižmo od těch hromotluků. Mistře, jak řešíte údržbu? Používáte parfémy?“

„Ano, je to lidská kůže,“ odpověděl za Hua Chenga princ. „Žádné parfémy. Jen se často koupu a piji hodně vody.“

„Páni, vypadá to, že ta loutka umí spoustu věcí, vážně všechno možné! Jeho tělo i tvář vypadá dobře, co? A zdá se, že jeho kůže je příjemná na dotek. Jen je na můj vkus trochu hubený, zajímalo by mě, kdyby se svlékl, jestli bych na něm vůbec našla nějaké maso, hehehehe….“

Xie Lian se celou dobu zdvořile a pokorně usmíval, ale když se teď k němu natahovaly ženské přízraky s rozzářenýma očima a s úmyslem sáhnout mu na hruď, obočí mu zacukalo. Hua Cheng k sobě přitiskl dva prsty a lehce jimi švihl vzhůru. Kruh rukou, jemných i seschlých, prudce ucukl. Princ se za Hua Chenga okamžitě schoval.

Ženské přízraky se začaly rozčilovat: „Cože, i tahle loutka má špatnou povahu? Také nemá rád, když se ho ostatní dotýkají? Vždyť vypadá tak hezky!“

Hua Cheng se natáhl a zvedl princi bradu. „Jeho povaha je dobrá, ale ta moje ne. Nikdo kromě mě se nesmí dotknout toho, co mám rád.“

Xie Lian ho nechal, poslušně zvedl obličej a zadržoval smích tak silně, až mu tváře cukaly. Přesto spolupracoval, zahleděl se Hua Chengovi do očí a vážně pronesl: „To není pravda, Sa…, mistrova povaha je také velmi dobrá.“

Hua Cheng se zasmál a vypadal spokojeně. Oba si posílali komplimenty tam a zpět a dostávali se do svých rolí.

Přerušil je až jiný duch vedle nich.

„Pořád si myslím, že ten lidský pach na něm je až příliš silný.“

„Tak co chceš dělat?“ ptaly se ženské přízraky.

„Slyšel jsem, že loutky z kůže nejsou vycpané masem, takže když je někdo bodne, nekrvácejí. Nechte mě ho bodnout a uvidíme…“

Než mohl svou myšlenku dokončit, vyděšeně se přikrčil pod ostrým pohledem.

Hua Cheng chladně pronesl: „Vyzývám tě, zkus se ho dotknout. Myslíš, že někomu dovolím, aby si tak snadno pohrával s věcí, kterou jsem si oblíbil?“

Dav duchů už jednou zakusil sílu jeho aury, a teď, i když vyhrožoval jednomu z nich, se neodvažovali ani zamrkat. Čepel rychlého utnutí života, který s tím vším začal, pochopil, že to jde s celou situací z kopce, a pokusil se vše urovnat:

„Prosím, Loutkáři, nerozčiluj se. Ještě jsme ani nevstoupili na hranice hory Tong’lu, co si spory nechat až na potom? Teď mezi sebou nevyvolávejme konflikty.“

Hua Cheng se krátce podíval do strany. „Že se místo obtěžování mé loutky raději nezajímáš, proč si tamhle ten pořád nesundal plášť?“

Podivný muž v plášti stál celou dobu bokem a od začátku rozruchu se nijak neodmaskoval. Se založenýma rukama sledoval celou situaci, jako by si představení užíval, netknutý rozruchem. Teď, když na něj Hua Cheng upozornil, se najednou z diváka změnila na hlavního herce.

Čepel rychlého utnutí života přišel blíž.

„Příteli, co kdyby sis také sundal plášť, ať se podíváme?“

Docela dlouho bylo ticho. Zrovna když si Xie Lian začínal myslet, že se dotyčný pokusí utéct, náhle natáhl ruku a plášť si stáhnul.

Pod pláštěm se skrývala pohledná, ale trochu nevýrazná tvář, ničím nevybočující z normálu. Muž nebyl nijak nevzhledný, ale měl obličej, který zmizel ze vzpomínek ve chvíli, kdy se od něj člověk otočil. Duchy, kteří čekali velké odhalení, to spíše zklamalo.

Hua Cheng z něj nespouštěl pohled. „Očividně je to falešná tvář.“

Jeho hlas slyšel jen Xie Lian, který přikývl. Když měli někdy nebeští úředníci nebo slavní duchové práci v říši smrtelníků, místo své vlastní nápadné podoby používali falešnou tvář. V takových situacích bylo hlavním kritériem této proměny „obyčejnost a nevýraznost“. Nebylo důležité, jestli vypadali dobře nebo ne, hlavně když dokázali splynout s davem. Potřebovali zajistit, aby na ně každý zapomněl ve chvíli, kdy se odvrátí. To byl základ úspěšné proměny a obličej maskovaného muže tomu dokonale odpovídal. Bylo víc než pravděpodobné, že tají svou skutečnou identitu.

Čepel rychlého utnutí života podal muži žlutý talisman. Postava v plášti si ho bez zaváhání přitiskla na čelo. Prásknutí, kouř, a na čele zůstalo tmavé znamení.

Zdálo se, že je to opravdu duch, nikoliv člověk.

Po tom všem rozruchu se začali duchové rozčilovat:

„Takže je tu vlastně mezi námi nebeský úředník nebo ne?“

Kdo s tím přišel? Doufám, že sis z nás nestřílel?“

Čepel rychlého utnutí života zvedl ruku. „To já si toho všiml první, ale bylo to opravdu tak! Rozhodně jsem cítil nebeského úřed… ah!“

Uprostřed slova náhle vykřikl a převrátil se. Překvapený Xie Lian se vrhl vpřed a zjistil, že má přímo skrz břicho krvavou díru. Na jejích okrajích přetrvával slabý zbytek duchovního světla, jaký zůstával jen po nebeských úřednících.

Dav duchů překvapením vykřikl: „Pohleďte na jeho zranění! Opravdu je tu schovaný nebeský úředník!“

Čepel rychlého utnutí života si zakryl tu krvavou díru rukou a vyděšeně vykřikl: „Dávejte si všichni pozor! Chtějí nás zastavit a zničit!“

Nastal zmatek, jako když vybuchne hrnec. Znovu se objevovaly zbraně a duchové byli připraveni čelit nepřátelům, ať přijdou odkudkoliv.

„Kdo je to? Kdo nás chce zničit? Kde se schováváte?“

Když byl Čepel rychlého utnutí života zraněn jediným úderem, první Xie Lianova myšlenka byla: „Věděl jsem, že majitelé těch směšných titulů půjdou k zemi jako první!“

Hned se však vzpamatoval a vykřikl: „Všichni jste to viděli, že? Já i můj pán jsme byli celou dobu pod vaším dohledem, my to být nemohli!“

Během toho se přivřenýma očima podíval na muže v plášti. Dotyčný také zvedl ruku a prohlásil: „Se mnou je to stejné.“

Xie Lian se sklonil, aby zkontroloval zranění Čepele rychlého utnutí života. „Byl zasažen mečem,“ prohlásil. „Viníkem je ten, kdo používá me…“

Když se však otočil, oněměl. Vypadalo to, že meč je nejoblíbenější zbraní nejen v říši smrtelníků a v nebeské říši, ale i v říši duchů. Ze zhruba čtyř set přítomných duchů ho mělo víc než tři sta. Jednoduše to nešlo pohledem obsáhnout.

Xie Lian si odkašlal. „Kéž by tu bylo víc žlutých talismanů, abychom mohli každého vyzkoušet tak, jak předtím. Pak bychom nemuseli pátrat, kdo je kdo.“

Řekl to spíš mimochodem, aby vypadal před duchy vstřícně. Pokud skutečně existovali jeho nebeští kolegové, kteří se sem infiltrovali, rozhodně nehodlal pomáhat s jejich odhalením, Čepel rychlého utnutí života nemohl mít připraveno tolik talismanů.

Kdo mohl tušit, že dotyčný vzápětí ukázal tlustý štos žlutých papírků.

„Vlastně jich mám docela dost!“

Princ si nedokázal pomoci, ale ze všeho nejvíc toužil nahlédnout mu za záda, zda tam nemá nějakou skrytou brašnu. „Odkud jsi je vzal?“

„Na tom přece nesejde!“

„Ne, řekl bych, že je to naopak velmi důležité. Nikdo si s sebou obvykle nebere na cestu tak těžký náklad. Ten svazek je tak tlustý, že bys s ním mohl házet jako s cihlou a používat ho jako zbraň. Kolik kultivujících že jsi zabil?“

Čepel rychlého utnutí života na něj pohlédl. „Možná něco přes dvacet.“

Pak to mohlo dávat smysl. Pokud by měl každý kultivující u sebe kolem deseti talismanů, dalo by to dohromady přes dvě stě.

Duchové toužili co nejdřív zjistit, kdo z nich je nebeský úředník, takže rychle přišli na nejúčinnější metodu. Vytvořili dvojice, každý nalepil svému partnerovi na čelo žlutý talisman a sledoval, zda mu na čele zůstanou stopy popela. Někteří drobní duchové měli obavy:

„Opravdu to musím udělat? Nezničí mě to?“

„Kdepak, nic se nestane, jsou to stejné talismany, jaké byly předtím použity. Jsou slabé, takže nanejvýš zanechají stopu.

„Aha…“

Hua Cheng zúžil oči a vypadalo to, že si všiml něčeho divného. Brzy měl každý v davu duchů na čele přilepený žlutý talisman. Vypadalo to podivně a hloupě, a navíc se po nalepení talismanů nic nedělo.

Duchové na sebe pohlédli. „Co se to děje?“

„Hej, Čepeli rychlého utnutí života, co byli zač ti zabití kultivující? Ty talismany jsou mizerné, vůbec nefungují.“

Xie Lian nejdřív neměl žádné podezření, ale teď svraštil čelo. Právě se chystal do toho vložit, když ženský duch nedaleko našpulil rty a zakňoural. „Tohle mě nebaví, strhnu si to… co? Co se děje? Nejde mi to sundat!“

Několik dalších ženských přízraků zaječelo:

„Ani mně to nejde dolů!“

„Sakra!

Ve stejnou chvíli ho Hua Cheng tiše varoval. „Gege, skrč se!“

Xie Lian bez meškání poslechl a Hua Cheng si zakryl obě uši. Nedaleko od nich si ten cizí muž v plášti taktéž přetáhl látku přes hlavu a napůl poklekl. Vzápětí se ozvala série výbuchů, jako když někdo odpálí řadu petard. Okolo to hlasitě zadunělo.

Obrázek je spoiler. Ale ne moc velký. :) Negooglete, počkejte si!

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola-