Ming Guang si Pei Sua vypočítavě prohlédl. „Ty jsi malý Pei?“
„To jsem.“
Po jeho odpovědi zúžil Ming Guang oči a posměšně kývl
k Ban Yue. „Slyšel jsem, že jsi zahodil svůj nebeský úřad kvůli jedné malé
holčičce. Ha ha, Pei Mingu, vždycky jsi říkal ‚bratři jako údy, ženy jako šat‘, ale
tvůj potomek se ti moc nepovedl, co? Nemá ani desetinu tvého vkusu na ženy,
vždyť tady Císařský preceptor vypadá spíš jako malá křepelka než nějaká kráska.
Jak se to mohlo stát? Že by ti některá před těmi stovkami let nasadila parohy a
nechala tě vychovat cizího potomka? Hahahahaha…“
„Blábolíš!“ vykřikl Pei Su a s těmi slovy
zaútočil.
Ke Mo se mu bleskově postavil a vykřikl: „Budeš
bojovat se mnou!“
„Hej, obře, jde nám o stejnou věc!“ houkl na něj Ming
Guang.
Ke Mo se ohlédl zrovna ve chvíli, kdy Ming Guang vyskočil
do vzduchu, proměnil se v zelený meč s dlouhou čepelí a vletěl mu
přímo do ruky. Ke Mo rozevřel velké dlaně podobné železným bojovým vějířům a
rukojeť meče sevřel. Z obrovského těla mu okamžitě vytryskla černá aura.
Hrozivý duch s démonickým mečem byl jako divoká
šelma, které narostly jedovaté tesáky.
Xie Lian mezitím dostal nápad. Když mu předtím Pei
Ming poklepal E-Mingem na tvář a rty, měl nejasný pocit, že by to podobně mohlo
fungovat i s Hua Chengem. Plánoval k němu tajně přijít, a jakmile se
nikdo nebude dívat, předat mu trochu vzduchu a ověřit si, zda mu tím skutečně
uleví. Souboj se však vyvíjel tak špatně, že se neovládl a vykřikl: „Pozor!“
Pei Ming se zapojením do boje váhal, takže se
k útoku spojili pouze Pei Su a Ban Yue. On byl rychlý a útočil napřímo,
ona byla mrštná a útočila ze zálohy. Pei Su však nedisponoval žádnou duchovní
silou a Ban Yue zase chyběla síla fyzická, takže se brzo dostali do úzkých.
Ban Yue se po Ke Mově vynadání styděla házet další
štíroocasé hady, ale Pei Su tyto ohledy neměl. Hadi kolem něj pršeli jako déšť,
což mělo za výsledek Ke Moovo hrozivé řvaní. Díky působení ochranné aury Ming
Guangova meče se ho však žádný z hadů neodvažoval dotknout.
Xie Lian ještě chvíli sledoval boj a po chvíli se
trochu uvolnil, protože viděl, že Ke Mo a Ming Guang se nedokáží sladit.
Ke Mo vyrostl v království Ban Yue a byl zvyklý
bojovat obřím palcátem. Ovládal boj s těžkými zbraněmi a šerm s mečem
mu nešel. Možná měl nepředstavitelnou sílu a zbraň v jeho ruce byla
smrtícím ostřím, ale dohromady nedokázali naplno využít své schopnosti a
ovládnout umění toho druhého. Xie Lian se chopil příležitosti, na vteřinu
spojil dlaně v modlitbě směrem k Hua Chengovi a šeptl: „Odpusť mi.“
Hleděl na jeho nádhernou sněhobílou tvář se zavřenýma
očima a chvíli se nedokázal odhodlat. Nakonec se nadechl, zavřel vlastní oči a
přitiskl mu rty jeho tvář. Jenže ve chvíli nervozity minul a nakonec Hua Chenga
políbil na čelo. Bylo to lehké a něžné, ale přesto se ten polibek dotkl i jeho
srdce.
Vedle něj se ozvalo: „Vaše Výsosti, to jsi asi špatně
pochopil. K čemu je líbání na čelo?“
Xie Lian vytřeštil oči a když otočil hlavu, spatřil
vedle sebe přikrčeného Pei Minga.
„Generále!“ Princův hlas zněl neobvykle rozhořčeně a
nazlobeně. „Jak mě můžeš sledovat u takové věci?“
„Dobře, dobře!“ Pei Ming zvedl ruce. „Už se dívat
nebudu.“
Otočil se, aby mohl sledovat boj na druhé straně. Po
chvíli zavolal směrem ke Ke Movi: „Takhle se s mečem nebojuje. Když nevíš,
jak s ním zacházet, raději ho nepoužívej!“
Ke Mo samozřejmě nerozuměl ani slovu, ale Ming Guang
odpověděl za něj: „Říká člověk, který vlastní meče raději láme a umí jen
postávat a kritizovat!“
Sotva to dořekl, Pei Ming vletěl doprostřed souboje a
přistál před Ke Moem. Ke Mo se rozmáchl, ale ozvalo se hlasité zařinčení. Jeho
zásah prošel naprázdno a on se ohromeně podíval dolů.
Ming Guang v jeho ruce opět praskl.
Pei Su se chopil příležitosti a vrhl po Ke Movi další
vlnu hadů. Vypadalo to, jako by na něj vylil káď s barvivem, protože
štíroocasí hadi ho pokryli od hlavy až k patám temně vínovou barvou. Ke Mo
zavrčel a zoufale se snažil smést kluzké hady ze svého těla.
Pei Ming pohlédl na meč. „Znáš nejlépe všechny mé
techniky, a já zas nejlépe vím, kde se nejsnáze zlomíš.“
Ban Yue vyskočila do vzduchu a vzápětí se snášela z nebe
se dvěma hrnci ve zvednutých rukách. Ústí hrnců dopadla na své cíle a uvěznila
šokovaného Ming Guanga a řvoucího Ke Moa.
Xie Lian si oddechl a pro sebe si zamumlal: „Víc lidí
rozhodně zvládne věci rychleji.“
Ban Yue hliněné nádoby zapečetila, zatřásla
s nimi a přitiskla k nim ucho, aby si poslechla ozvěnu uvnitř.
„Ban Yue, přestaň si hrát!“ okřikl ji Xie Lian. „Dej
je pryč a pohlídej je, aby ti neutekli.“
Ban Yue přikývla. Přikrčila se před Xie Lianem a
prohlédla si Hua Chenga.
„Generále Hua, to je tvůj syn?“
Princ se usmál. „Bohužel není.“
Ale jeho úsměv ztuhl, protože Ban Yue chápavě vydechla
a dodala: „Viděla jsem, jak jsi ho políbil, tak jsem si to špatně vyložila.“
Xie Lian raději neodpověděl a dlaní si zakryl obličej.
Zdálo se, že Ban Yue vyhodnotila Hua Chenga jako vzácnou osobu. Zatahala ho za
jeden z malých copánků a se zřetelným zájmem pronesla: „Vypadá nemocně.
Mám ho dát do hrnce, aby se zotavil? Když jsem naposledy vstoupila do hrnce
generála Hua, vyléčila jsem se opravdu rychle.“
Pei Su přistoupil blíž. „Není třeba. Přestaň se o něj
starat, Jeho Výsost to zvládne i bez tebe.“
Ban Yue něco souhlasně zamumlala.
Pei Ming si ji mezitím bedlivě prohlížel. „Ty jsi Císařský preceptor z Ban Yue?“
Shlížel na dívku s blahosklonným pohledem. Ban
Yue, přikrčená na zemi a zastíněná jeho postavou, tiše přikývla.
Pei Su udělal krok dopředu, ale Pei Ming ho odstrčil
stranou a k dívce se přiblížil. Zdálo se, že ji přímo studuje. Když byl
však od ní asi dva kroky, Ban Yue náhle protáhla tvář a prudce couvla za Xie
Liana, jako by se snažila co nejrychleji dostat pryč. Soudě podle jejího výrazu
to však nevypadalo, že by měla strach.
Po chvilce zmatení Xie Lian pochopil a zdvořile
naznačil: „Generále Pei, ehm… bonbóny se zápachem duchů.“ Na rtech se mu
objevil letmý úsměv, ale hned se ovládl. „Proč vlastně na hoře Tong’lu objevil
i Vládce deště? Kde je teď? Jak to, že jste se rozdělili?“
„Kvůli probuzení duchů se k hoře nahrnula spousta
nelidských stvoření. Když procházeli zemí Yushi, zajali několik farmářů. Vládce
deště ani strážný býk tam v tu dobu nebyli, takže jsme se dali do
pronásledování se zpožděním,“ vysvětloval Pei Su. „Nejdřív jsme cestovali
dohromady, ale pak jsme zaslechli, jak na nás Vaše Výsosti křičí v jazyce
Ban Yue, takže jsme se rozdělili, abychom to šli zkontrolovat.“
Xie Lian je tehdy volal, jen aby zmátl Ke Moa, a
v životě by ho nenapadlo, že jsou skutečně poblíž. Zajetí farmářů ze země
Yushi nebylo nic divného, protože působila jako nenápadná a klidná vesnice,
která duchům připadala jako snadné loviště.
Pei Ming se teď mračil na Pei Sua. „Prohledal jsem
kvůli tobě celou zemi smrtelníků a nic. Jak jsi skončil u Vládce deště?
Neříkej, že jsi tam pronásledoval Císařského preceptora z Ban Yue.“
Pei Su mírně sklopil hlavu. „Ne, Vládce deště mě
vlastně zachránil.“
Ukázalo se, že poté, co byl vyhnán z Nebes, se
Pei Su bezcílně potuloval po světě. Protože nebyl ničím omezen, několikrát
vyčistil Qi Rongovo doupě. Zeleného ducha to tak podráždilo, že sehnal bandu
kdovíjakých individuí, aby Peie mladšího obklíčili a zabili. Kdyby měl duchovní
sílu, nedokázali by mu ti primitivové zkřivit ani vlásek, jenže ve smrtelném
těle utrpěl množství zranění a ocitl se v nouzi. Když už měl na kahánku,
náhodou kolem projížděl Vládce deště na svém volovi a podal mu pomocnou ruku.
Když pak zjistil, komu pomohl a vyslechl si Pei Suův příběh, odvezl ho do země
Yushi na zotavenou.
Pei Ming vypadal ohromeně. „Neměl jsi s Vládcem
deště žádné potíže?“
Podle Shi Qingxuana měly země Yushi a palác Ming Guang
v minulosti neshody, Vládce deště dokonce před stovkami let vyřadil
předchozího zástupce generála Pei Minga, který ho nejen kvůli tomu nepovažoval
za někoho velkorysého.
Pei Su však řekl: „Ne, naopak. Dostalo se mi velké
podpory.“
Vtom do jejich hovoru vstoupil další hlas: „Vládce
deště pochází z království Yushi?“
„Ano,“ souhlasil bez
přemýšlení Xie Lian.
Hned poté si uvědomil, že
ten hlas patří Ming Guangovi. Byl zavřený v hrnci, ale stále pozorně
naslouchal situaci venku. Po Xie Lianově odpovědi mlaskl.
„Pei Mingu, spal jsi s tolika
ženami jen proto, abys zplodil tak zbytečného potomka? Někoho, kdo potřebuje
zachraňovat od osoby z království Yushi? A dokonce ho před tebou chválí,
ha! Opravdu, každá generace je horší než ta předchozí.“
Pei Ming se ošil a vypadal poněkud nesvůj. Xie Lian
nechápal, o čem je řeč, a tak se zeptal Ban Yue: „Rozumíš tomu, co říká?“
„Ani ne,“ odpověděla dívka. „Ale myslím, že jsem
slyšela bratra Pei Sua mluvit o tom, že se Pei Ming dostal na trůn, když byl
ještě generálem v království Xuli.“
Princ tomu stále nerozuměl. Co je špatného na tom, být
generálem Xuli?
Pak si však vzpomněl, že království Yushi bylo
srovnáno se zemí právě obrněnou jízdou království Xuli.
Ban Yue dodala: „Vládce deště byl posledním vládcem
království Yushi.“
Není divu, že se Pei Ming tvářil tak zvláště, když se
mluvilo o Vládci deště, a není divu, že se Vládce deště neváhal vložit do věcí
jeho bývalého zástupce. Obě strany k sobě chovaly dlouholetou zášť.
Je třeba vědět, že nebeské úředníky nijak nevzrušovalo,
že spolu smrtelné říše bojují a vzájemně se vyhlazují. Toto zápolení se
opakovalo donekonečna. Když však přišlo na jejich osobní záležitosti, nezaujatost
nebyla snadná. Bylo krajně nepříjemné stát na stejném dvoře jako ten, kdo
vyhladil vaše vlastní království, a sledovat, jak se dotyčný na Nebesích
okázale naparuje.
Pei Su přidal na povrch nádoby talisman a Ming Guangův
hlas utichl. „Generále, proč jsi sem přišel ty?“
„Že by proto, abych tě mohl přitáhnout zpět?“ ušklíbl
se Pei Ming.
Xie Lian si vzpomněl na Hua Chengova slova o výhodách,
které si Pei Ming s Jun Wuem vyjednal za jeho cestu na horu Tong’lu.
Pei Ming teď Pei Sua poplácal po rameni. „Když už jsi
tady, snaž se, abych na tebe byl hrdý. Pokud si povedeš dobře, možná tě dokážu
vytáhnout na Vyšší dvůr o něco dřív.“
Pei Su nestihl ani odpovědět, protože se očarovaný
talisman na hrnci v jeho ruce rozpálil. Byl to uvnitř zavřený Ming
Guang, který spálil talisman silou vlastního vzteku.
„Pei Mingu! Pamatuješ si ještě, co jsi mi řekl?“
Pei Su se chystal přidat další talisman, aby ho
umlčel, ale Pei Ming ho zastavil.
„Ve svém životě jsem toho namluvil až příliš. Co máš
na mysli?“
Ming Guangův hlas byl plný nenávisti. „Pamatuješ si
ještě, pod jakou záminkou jsi zabil všechny podřízené, kteří tě léta následovali?
‚Některé lidi jde zabít, jiné ne. Některé věci jde udělat, některé ne.‘ Znělo
to, jako bys měl srdce spravedlivého Buddhy. A teď? Myslíš si, že nikdo neví,
jakých ohavných činů se tvůj Malý Pei dopustil? Už se to rozkřiklo a ty se
přesto snažíš skrýt jeho minulost? Potřebuje od tebe utírat i zadek? Jak to, že
bratři, kteří tě celé ty roky následovali, si zasloužili zemřít, ale jak jde o
tvého potomka, najednou obrátíš? Ty, který odhazuješ použité končetiny stejně
jako použité šaty, se teď chováš takhle? Je snad Pei Su nějakým klenotem,
zatímco my jsme byli jen bezcenný štěrk?“
Pei Ming poslouchal jeho zuřivý výlev až do konce.
Potom prohlásil: „Ty nejsi Ming Guang.“
Hrnec ztichl. O chvíli později zvolal: „Co to meleš?
Copak jsi na vlastní oči neviděl mou podobu?“
Pei Ming však trval na svém. „Ne, ty nejsi Ming
Guang.“
Hlas uvnitř hrnce zněl náhle nevrle. „Tak kdo bych tak
asi byl?“
Pei Ming vzal hrnec z rukou Pei Sua a
s jistotou pronesl: „Myslím, že jsi Rong Guang.“
Po vyslovení toho jména se hrnec ponořil do naprostého
ticha.
Pei Suovy oči se mírně rozšířily.
Princ se zeptal: „Generále Pei mladší, kdo má být Rong
Guang?“
Pei Su potřásl hlavou a trochu zaváhal. „Než generál
povýšil, byl Rong Guang jeho zástupcem a nejschopnějším podřízeným. Následoval
ho dlouhé roky.“
A Xie Lian se konečně dozvěděl příběh Generála, který
zlomil meč.
Když byl Pei Ming ještě smrtelný, sklízel úspěchy na
poli válečném i milostném. Po celá desetiletí neustále vítězil a nepoznal
jedinou porážku. Samozřejmě v tom hrála roli nejen jeho vlastní odvaha a
schopnosti, ale také podpora jeho zástupce Rong Guanga.
Rong Guang byl známý svými mazanými podvody a mistrnou
manipulací. Ačkoli měli oba dva odlišné povahy a styl, znali se od mládí a
jejich spolupráce byla nečekaně efektivní – jeden ve světle, jeden ve stínu.
Jejich vztah trval léta a jejich přátelství bylo z oceli. Pei Mingův
posvátný meč nesl jméno, které vymysleli společně – kombinace jmen „Ming“ a
„Guang“.
Pei Ming uměl vést války a v chaotickém období
dějin byla tato schopnost potřebnější než umění vydělávat peníze, takže přirozeně
stoupal po společenském žebříčku.
Ať už však byl jakkoliv úspěšný, nad hodnost generála
vystoupat nemohl. Před tento titul se dalo pověsit nekonečně mnoho čestných a
vážených přízvisek, ale stále byl jen generálem, který musel před králem
pokleknout a uklonit se.
Pokud jde o samotného Pei Minga, bylo mu to jedno. Jak
však obléhal další a další pevnosti a jeho jméno mělo silnější zvuk, vojsko pod
Rong Guangovým vedením začalo být neklidné.
Sám Pei Ming nebyl nikdy tak pyšný, aby zapomněl na
svůj původ a zásady, ale jeho podřízení měli více ambicí než on.
Nejhorší z nich byl Rong Guang. Protože si
vybudoval úzké vztahy z vojáky, snadno jim roznítil srdce a podřízeným
veteránům podsouval do hlavy všelijaké myšlenky: „Generál Pei si prý zaslouží
víc než postavení, které mu bylo uděleno“, „Generál Pei je utlačován a my
s ním,“ „Království Xuli potřebuje generála Peie a nás, abychom ho ochránili.“
Spřádali plány na přepadení královského paláce
v Xuli, aby se Pei Ming mohl stát králem. Chtěli, aby vedl jednotky
veteránů k nejvyšším úspěchům a aby se království Xuli stalo pod jeho
vládou nejsilnější zemí světa. Dokonce měli velkolepý plán, jak na svých
obrněných ořích srovnat se zemí všechna ostatní království a sjednotit svět pod
jejich velením.
Bohužel pro ně, Pei Ming o královskou korunu nestál. Jeho
největší radostí v životě bylo vítězit v bitvách a milovat se
s krásnými ženami, k čemuž královskou korunu nepotřeboval. Kromě
toho, i když současný král Xuli nebyl nijak úžasný, neudělal nic špatného.
Kdyby měl převzít vládu, možná by si nevedl lépe. Neuvážené vyvolávání zmatků
neslo víc nevýhod než výhod, tak proč se o to bezdůvodně snažit? A tak pokaždé,
když mu Rong Guang vzrušeně předhazoval narážky, Pei Ming dělal, že nich
nechápe.
Po mnoha pokusech nejenže Rong Guang necouvl, ale byl stále
posedlejší. Až se nakonec jednoho dne se svou skupinou rozhodl, že se prostě
vzbouří za každou cenu. Jakmile bude hotovo, Pei Ming už nebude moci couvnout.
Xie Lian to vyprávění oněměle poslouchal a pomyslel
si: „Jako by vzbouřit se bylo tak snadné,
jako sehnat kachny do hejna.
Pei Suovi neunikl jeho zamyšlený výraz. „Rong Guangovi
možná nešlo doopravdy o to, jmenovat Pei Minga králem, ale potřeboval jeho
jméno ke vzpouře. Jeho vlastní prestiž nestačila, a kdyby vystoupil pod svou
vlastní vlajkou, lidé by ho nemuseli následovat.“
Xie Lian potřásl hlavou. „Na tom může něco být.“
Protože pro vzpouru použili Pei Mingovo jméno, nemohl už
generál předstírat, že neví, co se děje. Okamžitě se chopil meče a vedl malý,
důvěryhodný oddíl vojáků, se kterým se vydal bránit palác.
A to byla poslední bitva jeho života.
Děkuji 🥰
OdpovědětVymazat