Kapitola 149: Panika na všech stranách; váhání mezi východem a západem 1

„Generál Pei vyhrál nebo prohrál?“ zajímal se princ.

„Vyhrál. A zároveň prohrál,“ odpověděl Pei Su.

Všichni povstalci padli pod Pei Mingovým mečem, mezi nimi mnoho veteránů, kteří byli po desetiletí jeho blízkými přáteli.

Meč Ming Guang, používaný v bojích po jejich boku, se nyní stal nástrojem jejich porážky.

A když se vítězství začalo nepochybně přiklánět na Pei Mingovu stranu, vládce království Xuli prozíravě nařídil, aby byl zkrvavený a sotva se vlekoucí Pei Ming obklíčen a obviněn z velezrady.

Pei Ming byl dobrý ve válčení, ale jakmile se bojovalo čímkoliv jiným než zbraněmi, jeho schopnosti pokulhávaly. Postavil se za trůn a chránil ho proti nepřátelům, ale nakonec byl stejně označen jako veřejný nepřítel.

Teď stál před nimi a viditelně musel slyšet, o čem se baví, přesto se tvářil, že ho to vůbec nezajímá. Místo toho hrnec oslovil: „Měl jsem vědět, že jsi to ty. Byl to přesně tvůj styl.“

Jakmile se nad tím zamyslel, dávalo smysl, že se Rong Guang, i po smrti plný své zášti, zmocnil zlomeného meče, omytého v krvi miliónů lidí. Ve spojení s jeho touhou po pomstě mu to dodalo sílu přežívat.

Hlas uvnitř hrnce však byl stále chladný. „Všichni tví bratři jsou dávno mrtví. Já jsem jen meč.“

Xie Lian tušil, že k přiznání nejspíš nikdy nedojde, a další vyptávání považoval za zbytečné. Oslovil proto Pei Minga: „Generále Pei, není to nakonec jedno?“

Pei Ming přikývl a vrátil hrnec Pei Suovi.

Podařilo se jim zkrotit dva obzvláště nepříjemné duchy, což se dalo bez ohledu na okolnosti považovat za dobrý začátek.

„Generál Pei a já budeme pokračovat do hory Tong’lu,“ navrhl Xie Lian. „Ban Yue, co vy dva? Půjdete hledat Vládce deště?“

„Vládce deště už se vydal napřed, aby pronásledoval únosce farmářů,“ odpověděl Pei Su. „Můžeme ho stejně dobře hledat cestou s vámi, takže jsme ochotni se k vám připojit.“

Pei Ming se probral ze zamyšlení a mírně nakrčil obočí. „Tak to bychom si měli pospíšit. Vládce Yushi není bojový bůh a mohl by se dostat do nebezpečí.“

Xie Lian zvedl Hua Chenga do náruče, Ban Yue schovala oba hrnce a skupina spěšně zamířila hlouběji do hustého lesa.

Protože se stále nacházeli na vnějším okraji hory, nenarazili na nikoho silného. Nijak nezasahovali do bojů a jen procházeli kolem. Našli se sice natolik pošetilí duchové, kteří je vyzvali na souboj, ale k jejich zahnání stačili Ban Yuenini hadi. Po celodenním putování konečně opustili les a vstoupili do druhé úrovně hory Tong’lu. Lesy zde prořídly, cesty se rozšiřovaly a v krajině se objevily první stopy po lidských obydlích. Xie Lian dokonce spatřil zřícený a zčernalý domek, který v této odlehlé krajině působil obzvláště bizarně.

„Jak to, že jsou tu domy?“ zajímal se.

Ban Yue i Pei Su pokrčili rameny, aby dali najevo, že netuší.

Pei Ming také nevěděl. „Obávám se, že se na to budeš muset zeptat Krále duchů ve svém náručí.“

Xie Lian s ním v duchu souhlasil, jenže Hua Cheng stále nebyl vzhůru. Krátce na něj pohlédl. Ačkoliv se jeho nezvykle vysoká teplota postupně ochlazovala, stále měl zavřené oči a princ už si začal dělat starosti.

„Vaše Výsosti, za chvíli vstoupíme do další úrovně,“ připomněl mu Pei Ming. „Ať už tam narazíme na cokoliv, bude to výrazně mocnější než vše dosud. Navrhuji udělat si přestávku a počkat, až se Hua Cheng vzbudí.“

V tu chvíli jejich skupina došla na rozcestí. Jedna cesta vedla na východ, druhá na západ a Xie Lian zamyšleně zabručel: „Je už hluboká noc, utáboříme se tady.“

Po celodenním cestování byl nejvyšší čas na odpočinek a bylo třeba zaměřit se na ochranu Hua Chenga, aby se mohl zotavit.

Ban Yue se souhlasně ozvala: „I bratříček Pei Su si potřebuje odpočinout.“

Protože celou dobu mlčel, teprve teď jim došlo, že Pei Su je teď smrtelný a potřebuje odpočinek a potravu. Xie Lian na tom byl kvůli svým prokletým okovům úplně stejně, ale pro obavy o Hua Chenga na to úplně zapomněl.

Zastavili se tedy na rozcestí a rozbili tábor. Ban Yue rozdělala oheň a Pei Su se vypravil na lov. Xie Lian viděl, že jsou všichni zabráni do vlastních záležitostí, a znovu se dlouze zahleděl na Hua Chengovu tvář. Po chvilce ho instinkt přiměl pohlédnout na stranu a skutečně – Pei Ming ho upřeně pozoroval.

Oba na sebe chvíli hleděli, až se nakonec Pei Ming suše zasmál.

„Dobře. Už mizím.“

„Ne, k tomu není vůbec důvod,“ bránil se princ.

Nechtěl přece dělat nic neslušného, tak proč to vypadalo, jako by ho přistihli při krádeži?

Vtom se vrátila Ban Yue s hrncem na jídlo. „Generále Hua…“

Xie Lian s Pei Mingem otočili hlavy.

„Co to je?“ zeptal se princ.

Ban Yue jim hrnec ukázala – svázané v něm leželo vyděšené divoké kuře.

„Bratříček Pei Su ho chytil, že ho mám uvařit, ale já nevím jak.“

Jakmile Pei Su sehnal večeři, vydal se na průzkum. Pei Ming vypadal, že hodlá být s Ban Yue nespokojený, ať už udělá cokoliv, takže jí teď arogantně vynadal: „Copak nejsi holka? Celé dny se jen rveš a zabíjíš, a to nezmiňuji, že ani nejsi nalíčená. Copak ke všemu neumíš vařit?“

Xie Lian a Ban Yue oněměli. Ban Yue byla křehká dívka vychovávaná v nejchudší domácnosti a neměla ani tušení, podle čeho Pei Ming posuzuje atraktivitu. Nerozuměla jeho slovům a to ji mátlo. Co se týče Xie Liana, ten už měl jasno. Pei Mingův názor se nedal slovy vyjádřit.

Navrhl jí: „Polož to, Ban Yue. Já tě to naučím.“

Ban Yue, která k němu chovala hluboký obdiv, jeho pokyny s radostí poslechla. O jednu spálenou vonnou tyčinku později padlo kuře pod Pei Mingovýma rukama a princ se pustil do škubání. Pei Ming zvedl ruce zamazané od krve. „Generál, zabíjející kuřata a korunní princ, který škube peří. To by se dalo považovat za další krásnou pohádku.“

Xie Lian měl stále před očima, jak kuře před chvílí zabil holýma rukama – bylo to krvavé a odpudivé divadlo.

„Generále, to jsi nemohl použít čepel? Bylo by to čistší.“¹

„A máme nějakou?“

Jen co to dořekl, jejich pohledy zamířily k hrncům na zemi. Rong Guang, který byl uvnitř, musel jejich pohledy vytušit, protože se hrnec prudce rozkýval.

„Na to ani nemyslete! Táhněte! Dejte si pozor, mohl bych svou čepel potřít jedem a všechny vás otrávit!“

Oba rychle poodešli stranou, a když si byli jisti, že je hrnec neslyší, Pei Ming zavrtěl hlavou. „A on to pořád popírá. Vždycky měl takovou povahu, samozřejmě, že je to on.“

Xie Lian už Rong Guanga předtím slyšel nadávat, takže nyní s generálem soucítil. „Naprosto ti rozumím. Mám mladšího bratrance, který je Rong Guangovi trochu podobný. Zná neskutečné množství nadávek, ale to je asi tak vše.“

Rong Guang alespoň pomáhal Pei Mingovi v bitvách, ovšem kdyby měl Xie Lianovi pomáhat Qi Rong, nejspíš by způsobil princovu smrt ještě předtím, než by to dokázali nepřátelé. Pei Ming si po jeho slovech představil druhého Rong Guanga, ovšem bez schopnosti bojovat, a vážně kývl. „To muselo být opravdu děsivé.“

Xie Lian hodil oškubané divoké kuře zpět do hrnce, naplnil ho vodou a postavil na oheň. Sem tam přidal dovnitř nějaké divoké ovoce nebo bylinky, aby tomu dodal chuť. Ban Yue ho napodobovala a usilovně se snažila najít cokoliv, co by vypadalo jedle a dalo se to nacpat do hrnce. Pei Ming netušil, co přesně dělají, ale protože sám nikdy do kuchyně nevstoupil, nepojal žádné podezření a pouze pomáhal přikládat.

Mimoděk se po princi podíval. „Vaše Výsosti, vždycky mě zajímala jedna věc, ale protože jsme se neznali, nepovažoval jsem za vhodné se ptát.“

Bylo pravdou, že si nebyli blízcí. Dřív si Xie Lian o Pei Mingovi myslel, že je to fyzicky zdatný muž, ale zároveň sukničkář s hroznou povahou, a dokonce se několikrát dostali do sporu. Ale teď, když se jejich cesty už poněkolikáté zkřížily, se jeho názor změnil a vztah mezi nimi se dal téměř popsat jako přátelský.

„Generále Pei, klidně se ptej.“

„Byl jsi dvakrát vypovězen a máš na sobě dvoje prokleté okovy. Když jsi potřetí vystoupal na Nebesa, mohl jsi požádat císaře, aby ti je sňal. Proč jsi to neudělal?“

Xie Lian mimoděk sledoval Ban Yue, která s usilovným zamyšlením hleděla na hrnec, aby hned na to s veselým úsměvem vytáhla několik dlouhých vínových štíroocasých hadů a vhodila je do bublajícího vývaru.

„Mohu se tě, generále, nejdřív také na něco zeptat?“

„Prosím,“ kývl Pei Ming.

„Jak to, že poté, co jsi zlomil Ming Guanga, sis nikdy nenechal vyrobit nové duchovní zařízení v podobě čepele?“

Pei Ming povytáhl obočí. „To je ale nepříjemná otázka.“

Xie Lian se také pousmál. „Nápodobně.“

Oba se krátce zasmáli a Pei Ming po chvíli pronesl. „Nikdy jsem příběh o sobě nepovažoval za krásnou pohádku.“

„To chápu.“  Chtěl něco dodat, ale náhle se za ním něco pohnulo. Srdce mu poskočilo a on se ohlédl.

„San Langu?“

Hua Cheng se posadil!

Xie Lian byl tak překvapený a potěšený zároveň, že mu okamžitě přiskočil na pomoc a podržel mu ramena. „San Langu! Jsi vzhůru! A vypadáš větší!“

Předtím vypadal Hua Cheng jako desetiletý chlapec, ale teď mu zdánlivě táhlo na třináct nebo čtrnáct. Když promluvil, ani jeho hlas nezněl dětsky, ale jako mírně nakřáplý hlas dospívajícího.

„Ano. Děkuji ti, gege, že jsi mi během toho ulevil.“

„Taková radostná událost,“ poznamenal Pei Ming.

„San Langu, nemusíš mi děkovat, já…“ Xie Lian odpověděl dřív, než mu došel význam slova ‚ulevil‘. V duchu si pomyslel: „Nemyslím tím to, co si myslím, že myslí, že ne?“

Jenže Hua Cheng nečekaně změnil výraz, rychle ho chytil za ramena a vážně pronesl: „Vaše Výsosti, poslouchej mě. Z východu se sem něco rychle přibližuje. Musíme zmizet!“

Xie Lian ztuhl. Oba pohlédli k východu, jako by mohli prohlédnout nekonečnou temnotou a zahlédnout nějaké postavy, skrývající se ve tmě. Ačkoliv Xie Lian necítil nic zvláštního, kývl. „Dobrá. Odcházíme.“

„Kam?“ zeptal se Pei Ming.

Před nimi byly jen dvě cesty a Xie Lian ukázal na tu druhou. „Na západ.“

Ban Yue stáhla hrnec z ohně a vypadalo to, že si ho chce vzít s sebou. „Bratříček Pei Su se ještě nevrátil!“

Jak to dořekla, ze západní cesty se oddělil stín – Pei Su byl zpět z průzkumu.

„Generále, tudy nemůžeme! Právě teď se ze západu blíží velké množství duchů!“

„Kolik?“ zeptal se Hua Cheng.

Pei Su se trochu zarazil, když mu došlo, kdo se ptá. „Soudě podle otřesů jich je nejméně pět set.“

Jako bojový bůh by nikdy neuvažoval o ústupu, pokud by neměl jinou možnost.

„Půjdeme tedy na západ nebo na východ?“ zeptal se Pei Ming.

„Na západ,“ prohlásil Hua Cheng rozhodně.

Xie Lian kývl. „Západ.“

Přestože z toho směru přicházelo velké množství duchů, zatímco na východě nebyl vidět jediný stín, instinkt Xie Lianovi napovídal, že to bude bezpečnější. Bez dalších řečí se skupina vydala na cestu. Princ byl připraven zabíjet, jakmile narazí na první vlnu duchů, ale ani po několika mílích nenarazili na jakékoliv známky pohybu. Zmátlo ho to.

„Generále Pei mladší, kde a kdy jste si všiml, že se blíží ten zástup duchů?“

„Tady poblíž. V té době byli sotva několik li za mnou a běželi velkou rychlostí.“

„To je divné.“

Jejich skupina běžela celou dobu na západ a těch pět stovek duchů zase na východ, obě strany by při své rychlosti na sebe už dávno měly narazit. Tak proč tu nebyl jediný duch a dokonce ani žádný pohyb?

„Malý Pei by se nesplet,“ poznamenal Pei Ming. „Možná se vrátili tam, odkud přišli?“

„To si nemyslím,“ odporoval Pei Su. „Jejich tempo bylo opravdu zběsilé, znělo to, jako by…“

„Jako by běželi o život,“ doplnil ho Hua Cheng.

Xie Lian se zastavil v půli kroku. A nejen on. Přímo před nimi se rozprostíralo pole mrtvol, přehrazujících jim cestu.

Byly tam mrtvoly zvířat i lidí, těla všech tvarů a velikostí. Váleli se tam potlučení duchové, vznášely se chuchvalce černého kouře i přízračné ohně. Byl to skutečně mrazivý pohled.

Xie Lian si přidřepl, aby situaci zkontroloval. „Opravdu běželi jako o život, jen… nedoběhli.“

Když je předtím Pei Su zaslechl, okamžitě se otočil a běžel inforomovat prince a ostatní. A právě v tu chvíli je muselo to, před čím utíkali, dohnat a zabít.

„Je to práce jedné osoby,“ ozval se Hua Cheng.

Xie Lian přikývl. Kdyby proti sobě stálo víc nepřátel, nebylo by zabití tak čisté a bitva by neskončila tak jednoznačně.

Pokud za tak krátkou dobu padlo přes pět set duchů a nestvůr, jednalo se nepochybně o někoho silnějšího, než byl Čepel rychlého zhášení života. Budou se muset mít na pozoru.

„Doufám, že si Vládce deště nevybral tuhle cestu,“ zamumlala Ban Yue s hrncem s polévkou v rukou.

„Nemusíš se bát, má přece svého strážného býka,“ utěšoval ji Pei Su.

V tu chvíli Xie Lian zaslechl z nedalekého křoví podivný štěbetavý zvuk. Šel se tam podívat a ke svému překvapení našel lebku, jejíž čelisti se pohybovaly a vydávaly tiché žvatlání.

Když si lebka všimla, že je objevena, vyděšeně vykřikla: „Slitování! Už sem ani nepáchnu, chci jen zpátky domů!“

Xie Lian ji uchopil oběma rukama a jemně pronesl: „Neměj strach, jenom procházíme kolem. Můžeš nám říct, co se tu stalo?“

Lebka se celá roztřásla. „Procházíte kolem? Dál už nechoďte, před vámi je něco opravdu děsivého… počítá nás, zabil už přes tisíc duchů a pořád je nespokojený, pořád, pořád, pořád…“

Víc než tisíc zabitých? To bylo mnohem víc, než si představovali.

„O kom to mluvíš?“ vyptával se princ. „Víš, jak se jmenuje? Nebo jaký má titul? Jak vypadá?“

„Nevím,“ zachvěla se lebka. „Neviděl jsem moc dobře. Během chviličky bylo po všem. Jen jsem matně zahlédl, že to byl muž v černém plášti, velmi mladý a s bledou tváří…“

„To zní trochu nebezpečně,“ prohlásil Pei Ming. „Vaše Výsosti, pane Hua Chengu, jste si jistí, že bychom měli pokračovat na západ a ne na východ?“

Lebka však okamžitě vykřikla: „Na východ nesmíte! Na východ ne!“

„Co se stalo na východě?“ zajímal se princ.

„My… neodvážili jsme se jít na východ, proto jsme zvolili západ. Na cestě tam byl bíle oděný mladík, který během jednoho dne zabil víc jak dva tisíce duchů. Je mnohem děsivější než ten na západě!“

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola-

---

1 Se vší úctou k autorce, ale pravděpodobně v životě nezabila žádného pernatce, nebo nezná význam rčení „zakroutit mu hlavou jak kuřeti.“ No anebo, samozřejmě, je generál Pei nějaký skrytý fetišista, který kuřatům hlavy raději trhá. :) ^↩