Kapitola 150: Panika na všech stranách; váhání mezi východem a západem 2

Více než dva tisíce zabitých duchů za jeden den!

Při té informaci jim ztuhly výrazy. Xie Lian pohlédl na Hua Chenga. „Zvolit si východní cestu se ukázalo správné.“

Lebka zacvakala zuby a povzdechla si: „Obě cesty jsou špatné, není kudy jít!“

Pro běžné nedůležité duchy znamenaly oba směry ukončení jejich existence. Nezáleželo na tom, zda jdete na východ nebo na západ; jakkoliv se rozhodli, v konečném důsledku z nich zbyl jen kouř a stali se krmivem pro někoho silnějšího.

Lebka ještě několikrát hekla a ohně duchů v jejích prázdných očních důlcích postupně uhasly.

Xie Lian ji opatrně položil na kraj cesty. „San Langu, ty víš, co za stvoření je na východě?“

„Ještě si nejsem úplně jistý, ale rozhodně se blíží naším směrem. Za současných okolností nedoporučuji postavit se mu čelem. S tím na západě se dá vypořádat o něco snáz.“

„Dobrá tedy,“ kývl princ. „Pak budeme pokračovat na západ.“

Společně prošli polem mrtvol a spěchali dál. Pokračovali celou noc, ale nikde nenarazili na muže v černém rouchu, o kterém mluvila lebka, a nenašli ani stopu po Vládci deště. Xie Lian si začal dělat starosti.

Podél cesty stálo čím dál víc domů a budov a zanedlouho dokázali dokonce rozeznat, kde bývaly chudinské slumy, kde divadelní dům, kde obchod se smíšeným zbožím, dvorek bohaté domácnosti… I cesta, po které šli, byla dlážděná a na cihlách ještě stále byly slabě viditelné vzory. Kdysi tu muselo být prosperující město, jenže nyní zelo prázdnotou a všude vládlo podivné ticho.

U cesty minuli starou studnu. Voda z ní se ukázala relativně čistá, takže se rozhodli, že si zde na chvíli odpočinou. Xie Lian a Pei Su se trochu napili a omyli si tváře.

Sotva skončili, přišla k nim Ban Yue. Celou dobu svírala černý hliněný hrnec a čekala na svou chvíli. „Generále Hua, bratříčku Pei, měli byste něco sníst.“

„Dobře. Děkuji ti za tvou starost,“ usmál se Pei Su.

„I já všem děkuji za dnešní tvrdou práci, pojďme se do toho pustit,“ pobídl je Xie Lian.

Shromáždili se kolem hrnce. Jenže sotva ho Ban Yue otevřela, tváře téměř celé skupiny ztuhly.

Pokrm nejdřív nebyl nijak cítit, ale v okamžiku, kdy dívka sejmula poklici, nějaká neznámá síla jako by zkroutila všechen vzduch kolem dokola a vrazila jim ho přímo do nosu.

Dlouho zírali na výjev před sebou. V jejich očích se odrážela nekonečná, bezedná temnota vnitřku hrnce, která jako by je hrozila stáhnout do propasti. Žádná slova nemohla popsat pocity, zračící se jim v očích. O chvíli později Xie Lian poplácal Ban Yue po rameni a zvedl palec.

„Není to špatné. Vlastně je to dobré, na první pokus.“

Pei Ming mu věnoval nevěřícný pohled. „Je to snad i tvůj první pokus? Pokud si vzpomínám, nutil jsi ji sledovat každý tvůj krok a vařil jsi to víc než ona. Celé to vaše vaření se mi zdálo podezřelé, a teď vidím, že to nebyla jen má představivost!“

Hua Cheng se do toho vložil a pomalu pronesl: „Tak? No, pokud to vařil gege, musím ochutnat.“

Pei Ming a Pei Su na něj pohlédli. Ve tvářích se jim zračila směsice úcty, strachu, respektu a dalších podobných emocí.

„Gege, jak se to jídlo jmenuje?“ zajímal se Hua Cheng.

Xie Lian si lehce odkašlal. „Svržení fénixové.“

„Dobré jméno,“ pochválil ho Hua Cheng a sáhl do té bezedně tmavé nádoby. Pei Ming a Pei Sua měli ve tvářích vepsány obavy, že by ho ten hrnec mohl celého pohltit. Hua Cheng však s naprostým klidem vytáhl malý kousek čehosi zuhelnatělého, co připomínalo kus spálené mrtvoly, a vložil to do úst.

„Jaké to je?“ zajímal se Pei Ming.

„Jídlo chutná stejně jako jeho jméno,“ konstatoval Hua Cheng.

Pei Ming se obrátil k Pei Suovi s nesmírně komplikovaným výrazem. „Ta dívka je pro tebe jako stvořená. Užij si ji.“

Pei Su mu věnoval krátký pohled, vzal hrnec z Ban Yueiných rukou a s kamennou tváří si nabral.

Xie Lian si znovu otřel tvář studenou vodou, upravil si vlasy a otočil se, aby si mohl prohlédnout okolí. „Jak to, že na takovém místě, izolovaném od zbytku světa, najdeme tolik stop lidského osídlení? Copak je hora Tong’lu obydlená?“

Stejnou otázku položil už den předtím, ale tehdy tam nebyl nikdo, kdo by mohl vědět.

„Bývala obydlená,“ odpověděl Hua Cheng, „Ale už je to dávno. Hora Tong’lu je velká jako sedm pevnostních měst a její území je velmi rozlehlé. Kdysi zde bývalo starodávné království a všechny tyto domy jsou pozůstatky měst a vesnic. Čím blíž budeme k srdci pece, tím víc domů, bohatších a větších, budeme míjet.“

„Chápu.“ Xie Lian skutečně neměl ani stín pochybností, že ví, o čem mluví.

Za sebou náhle uslyšel Pei Mingův hlas: „Malý Pei, co to má být? Muži by neměli tak snadno klekat, vstaň!“

Xie Lian se neohlédl. „A jak se to starobylé království jmenovalo? San Langu, víš to?“

Hua Cheng se také neotočil a ruce měl volně spuštěné podél boků. „Království Wuyong.“

Hlas Pei Minga zazněl naléhavěji: „Vaše Výsosti! Vaše Výsosti! Máš nějaký protijed nebo něco podobného? Takhle ho nemůžeme nechat. A ty… čím jsi ho nakrmila? Co je s tím hadem? Pořád se hýbe, vždyť se tak dlouho vařil! On se z něj stal duch?“

Bylo slyšet Ban Yue, jak se opakovaně uklání. „Omlouvám se, omlouvám… omlouvám se… skutečně se asi změnil v ducha, neměla jsem tušení, že se po dlouhém vaření stane duchem… omlouvám se!“

Princ si rukou podepřel tvář a zamyslel se: „Mé znalosti nejsou velké a nemám příliš informací, protože si nepamatuji, že bych někdy slyšel o království takového jména. Jak bylo staré?“

Jenže sotva to dořekl, už si svými slovy náhle nebyl tak jistý. Wuyon, Wuyong… nejdřív to skutečně znělo cize, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu zdálo, že už to jméno kdysi velmi, ale opravdu velmi dávno zaslechl.

„Nevím nic podrobnějšího, gege, ale musí být starší než království Xian Le… nejméně o dva tisíce let.“

Princ se rozhlédl po okolí. „Tyhle budovy ale nevypadají, že by tu stály dva tisíce let.“

„Žádný div,“ kývl Hua Cheng. „Hora Tong’lu je po většinu času pro vnější svět zapečetěna. Tyhle budovy byly od okolního světa odříznuty a uzavřeny ve vlastním mauzoleu. To je důvod, proč jsou v tak dobrém stavu.“

Xie Lian zamyšleně sklonil hlavu. Pei Ming za jeho zády nechal Pei Sua svému osudu a přišel k nim. „Mohu se zeptat, můj pane Králi duchů, čím to, že jsi tak dobře informován? Nepochybuji o tvých vědomostech, ale nejedná se zde až o příliš dávnou záležitost? Mohu se zeptat na zdroj těch informací? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“

Hua Chengovi nestál ani za pohled. „A mohu se já zeptat generála Peie, kdo má největší předpoklad shromáždit informace o hoře Tong’lu?“

„Logicky vzato každý duch,“ mínil Pei Ming. „Ale podle pravidel na hoře Tong’lu lze konstatovat, že čím cennější informace zde chce člověk získat, tím zde déle musí zůstat, takže by to musel být někdo mocný.“

„A kdo dokáže vyjít z hory Tong’lu po shromáždění takových informací?“ ptal se dál Hua Cheng.

„Musí to být nejvyšší Král duchů, jako zde pan Hua.“

„Takže to vidíš,“ uzavřel to Hua Cheng. „Zdrojem těch informací jsem já sám. Pokud je nebudu šířit já sám, pochopitelně se to k tobě nemá jak dostat.“ Nakonec otočil hlavu dozadu a mírně se ušklíbl. „Pro nebeské úředníky z Vyššího dvora může být udržení tajemství obtížnější než přežití nebeského soužení, ale pro mě to neplatí.“

Nebyl daleko od pravdy. Kdyby se o takové informaci dozvěděli jistí nebeští úředníci na Vyšším dvoře, netrvalo by ani dvě hodiny a už by se o tom vzrušeně diskutovalo ve všech duchovních komunikačních polích. To, že to Hua Cheng dokázal udržet tolik let, aniž by se někomu zmínil nebo se tím třeba chlubil, ukazovalo na jeho zralost a pevnou vůli.

„Chápu,“ shrnul to Pei Ming. „Zdá se, že když jde o Jeho Výsost, pán města Hua zná všechny odpovědi a také mu je ochotně prozradí.“

„Ne,“ řekl náhle Xie Lian.

Všichni se otočili. „Co ne?“

Xie Lian byl celou dobu hluboce zamyšlený. Nyní konečně sevřel pravou ruku v pěst a lehce s ní poklepal na levou dlaň. „Předtím jsem říkal, že jsem jméno Wuyong nikdy neslyšel, ale to nebyla pravda. Jednou jsem ho slyšel.“

Hua Cheng lehce ztuhl. „Gege, kde jsi o tom slyšel?“

Xie Lian pootočil hlavu. „Když jsem v mládí trénoval ve Svatém královském pavilonu v Xian Le, mým mistrem byl Královský preceptor z Xian Le. Když mě poprvé přijal za žáka, vyprávěl mi jeden příběh.“

Vlastně se to ani nedalo považovat za příběh, spíš to mladému Xie Lianovi vnuklo jakousi představu velkolepých a slavných legend. Kdysi dávno existovalo starobylé království, v němž žil korunní princ. Byl inteligentní a chytrý, ba přímo geniální, zběhlý v boji i literárním uměním. Byl zářící osobností, jaká se v dějinách objevuje jen jednou za tisíce let. Miloval svůj lid a lid miloval jeho a vzpomínali na něj ještě dlouho po jeho smrti.

Královský preceptor tehdy jemně a slavnostně pronesl: „Mé dítě, doufám, že se staneš někým, jako byl on.“

Mladý Xie Lian na něj vyrovnaně pohlédl a bez přemýšlení řekl: „Nechci se stát člověkem jako on. Chci se stát bohem.“

Královský preceptor zůstal zírat a princ pokračoval: „Pokud by ten korunní princ byl skutečně tak úžasný, jak tvrdíš, jak to, že se nestal bohem?“

Královský preceptor nenacházel slov. Xie Lian se dál vyptával: „Jestli na něj jeho lidé opravdu nikdy nezapomněli, jak to, že jsem o něm neslyšel nikoho mluvit?“

Ani teď neměl Královský preceptor, co by na to řekl.

Xie Lian by mohl přísahat, že když poprvé vznesl tyto otázky, neměl v úmyslu bouřit se nebo Královského preceptora provokovat. Byl jen opravdu zvědavý a toužil najít odpovědi. Tvář Královského preceptora se však po tom všem změnila.

Pokud by někoho zajímalo, jak to, že princ dokázal s absolutní lehkostí nazpaměť recitovat Etickou sútru tam a zpět, odpověď byla zde. Toho večera ho Královský preceptor za trest přiměl ji stokrát opsat, aby podle ní konal dobro a „kultivoval tělo i mysl“. Xie Lian měl hluboké podezření, že kdyby nebylo jeho postavení korunního prince, možná by ho u toho musel ještě klečet na hřebících.

Každopádně, poté se každé slovo Etické sútry vrylo hluboce do jeho paměti a zároveň v něm zůstala hluboce zasunutá vzpomínka na „korunního prince z Wuyongu“.

Xie Lian si vždy rád četl, ale ani na nejstarších svitcích nikdy nenarazil na žádné záznamy, týkající se království Wuyong. Usoudil tedy, že si ten příběh Královský preceptor vymyslel, aby ho poučil, nebo že možná s ostatními preceptory příliš hrál karty a chybně si to vybavil. Necítil však potřebu prozradit své myšlenky, natož znovu stokrát opisovat Etickou sútru, takže se neobtěžoval s nějakým bojem za pravdu a nechal to být.

„Vaše Výsosti, zdá se, že Královský preceptor z tvého Xian Le měl docela bohatou minulost a hodně toho věděl“ pronesl Pei Ming. „Mohu se zeptat, co se s ním stalo?“

Po chvíli váhání princ odpověděl: „Nevím. Po pádu Xian Le už jsem mnoho lidí nikdy neviděl.“

Najednou ucítil kolem kotníku pevné sevření.

„Co je to?“

Chtěl tu věc instinktivně zadupnout a zlomit tomu všechny kosti, ale když pohlédl dolů, oddechl si. „Generále Pei mladší, proč se tak plížíš? To bylo těsné, málem jsem ti rozšlápl ruku.“

Ta ruka skutečně patřila Pei Suovi. Ležel rozvalený na zemi, tváří v blátě, s oběma rukama nataženýma. Jednou svíral Xie Liana a druhou Pei Minga. Oba se k němu přikrčili.

„Co nám chceš říct?“

Ban Yue stále držela hrnec. „Já nevím. Předtím se bratříček Pei Su pořád plazil po zemi a zdálo se, že objevil něco důležitého.“

„Aha?“ Pei Ming si ho ohromeně prohlédl. „Dokážeš něco zjistit i v takovém stavu? Jak se dá od Malého Peie očekávat. Tak co jsi objevil?“

Pei Su uvolnil ruku, kterou ho svíral, a ukázal jedním směrem. Xie Lian tam pohlédl. „To jsou…“

Všichni se sklonili, aby si prohlédli zem. „Stopy po volských kopytech?“

Pei Su konečně zvedl hlavu z bláta a zaskřehotal: „Tohle… s…. opy… zane…al t…u stráž…ý… oř V…ádce D…ště.“

„Bratříčku Pei Su, ty se hrozně zadrháváš,“ poznamenala Ban Yue.

„Já j…em… po...al, Vlá…ce, V…ádce…“

Zasekl se na slově „Vládce“ už nedokázal pokračovat.

Xie Lien si ho udiveně prohlédl. „Mohla by to být otrava štířím jedem?“

„Takhle jejich jed nefunguje,“ zavrtěla Ban Yue hlavou.

Hua Cheng vážně pronesl: „Vládce deště narazil na západě na muže v černém rouchu a svedli spolu bitvu.“

--Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Krásné svátky všem čtenářům. Okolnosti poslední doby vzaly kvůli sobeckosti jednoho člověka tu krásu a štěstí spoustě lidem, tak snad se to nedotklo nikoho z vás - a nedotkne nikdy v budoucnu. Nic lepšího asi nejde přát. :(