Kapitola 151: Panika na všech stranách, váhání mezi východem a západem 3

„Opravdu?“ podivil se princ. „Jak jsi to poznal?“

Hua Cheng se chystal odpovědět, ale Pei Su, který už nedokázal mluvit, natáhl třesoucí se prst a začal něco psát do hlíny. Z jakési podivné úctě k jeho stavu se shromáždili kolem, aby to mohli přečíst. Pod jeho prstem se křivě rýsovalo slovo „bojová formace“. S posledním tahem jako by vyčerpal zbytek sil, sevřel ruku v pěst a přestal se hýbat.

Hua Cheng zvedl hlavu. „To je přesně ono. Strážný oř Vládce deště je černý vůl, přeměněný ze zlatého zvířete na klepadle brány království Yushi. Obvykle po sobě při chůzi nezanechává žádné stopy, ale když se ocitne v boji, změní svou podobu. Tahle stopa po kopytech se liší od normálních volských kopyt, je mnohem větší.

„Můj pán Král duchů je až šokujícím způsobem informován,“ utrousil Pei Ming.

Hua Cheng nevzrušeně ukázal na stopy na zemi a pokračoval v rozhovoru s Xie Lianem. „Gege, jen se podívej sem.“

Princ sklonil hlavu níž. „Ano, máš pravdu. Tenhle otisk kopyt se objevil velmi náhlé, takže musel nečekaně narazit na nepřítele.“

„Ano,“ souhlasil Hua Cheng. „A tahle stopa po kopytu je hluboká, takže je jasné, že nepřítel nebyl slabý. Vůl tu bojoval pomocí svých rohů a byl zatlačen hluboko do země.“

Ti dva popisovali bojovou scénu, jako by proběhla před nimi, a Pei Ming se nechtěl nechat zahanbit: „Nakonec však obě strany skončili nerozhodně.“

„Přesně tak,“ kývl princ.

Kolem nebyly žádné stopy krve ani rozptylující se esence zla, takže to vypadalo, že po jejich tvrdém a rychlém souboji zjistili, že jeden na druhého nestačí, a stáhli se.

Hua Cheng je ještě informoval, že tvor na východě změnil směr, takže pokračovali dál na západ. Jejich tempo se však zpomalilo. Brzy u cesty narazili na zvláštní obrovskou budovu. Při pohledu z dálky byla působivější než všechny okolní domy, a přestože už se okapy propadly a některé její ozdobné prvky se zřítily, stále budila jistý respekt. Xie Lian se podvědomě zastavil v půli kroku.

„Co je to za místo?“

Hua Cheng se na budovu krátce podíval. „Božský chrám Wuoyngu.“

Pei Ming měl Pei Suovu paži přehozenou přes rameno a táhl ho s sebou. „A jak pán města Hua Cheng ví, že je to božský chrám?“

„Protože je to na něm napsáno,“ odtušil Hua Cheng.

Všichni vzhlédli. Na povrchu kamenného trámu před branou budovy byla skutečně vyryta řada obřích znaků. Ačkoliv byly věky opotřebované a poškrábané od kdo ví čeho, stále byly dobře čitelné.

Po chvíli ticha si Xie Lian odkašlal: „Určitě je to písmo, ale…“

Ale oni ho nedokázali přečíst!

Hua Chenga skutečně nemohlo nic překvapit. Teď se obrátil na prince. „Význam těch slov zní ‚Vznešenný korunní princ sestoupil se světlem, aby věčně zářil na zemi Wuyong‘ a podobné nesmyslné chvály. Gege, podívej se na poslední z těch znaků na konci, nepřipomínají ti náhodou ‚Wu‘ a ‚Yong‘?“

Při zmínce o „vznešeném korunním princi“ se Xie Lianův výraz nepatrně zachvěl. Podíval se blíž. Ačkoliv ta řada znaků vypadala jako dětská kresba, samé kruhy a křivky smíšené s mnoha podivnými symboly, u slova Wuyong skutečně poznával některé tvary a tahy, jako by to bylo příbuzné písmo.

„Hua Cheng umí přečíst a přeložit ztracené písmo starověkého království, jsem ohromen,“ rýpl si Pei Ming.

Hua Cheng nakrčil obočí a věnoval mu falešný úsměv. „V hoře Tong’lu jsem zůstal deset let. Kdybych ani po deseti letech nedokázal přeložit pár slov, k čemu bych vám tu pak byl, nemám pravdu?“

Ani deset nejlepších civilních bohů na Vyšším dvoře by to nedokázalo, tak co na to mělo Pei Ming jako bojový bůh říct? I jemu zbyl jen falešný úsměv. „Asi to tak bude.“

Xie Lian se lehce nadechl. „Ještě že tu San Langa máme.“

Hua Cheng mávl rukou. „Umím přeložit jen pár jednoduchých frází. Pokud narazíme na něco obtížnějšího, budu tě, gege, muset požádat o pomoc a zkusíme to společně.“

Xie Lian si odkašlal. „Hm… jsem si jistý, že mé znalosti zdaleka nedosahují tvých, San Langu. Ale ten bůh, kterého Wuyongané uctívají, to je jejich korunní princ?“

Hua Cheng ho objal kolem ramen. „Myslím, že ano.“

Princ se zamračil a chvíli přemýšlel. „Pokud Královský preceptor věděl o korunním princi Wuyongu, pak musel vědět i o tom, že vzestoupil. Proč mi tedy tvrdil, že zemřel?“

„Existují tři možnosti,“ řekl Hua Cheng. „Za prvé, ve skutečnosti to nevěděl, za druhé, lhal, a za třetí, nelhal, a třeba korunní princ Wuyongu skutečně zemřel, jen to nebyla klasická smrt.“

„Kdyby tu byl Nebeský císař, třeba by nám dokázal říct něco o tom království a jestli takovou osobu znal,“ poznamenal Pei Ming.

Hua Cheng nevypadal přesvědčeně. „Možná že ne. Království Wuyong zaniklo před více než dvěma tisíci lety. V porovnání s tím je Jun Wu teprve mladík. Jsou z úplně jiných dynastií.“

Jun Wu se povznesl asi před tisícem a pěti sty lety. Byl to proslulý generál z dob velkých válek, který se později prohlásil králem a po nějaké době vlády se stal nesmrtelným. Jako bojový bůh číslo jedna, který vládl přes tisíc let, byl jeho původ všem zcela známý. Co se týče „dynastií“, o kterých Hua Cheng mluvil, měl na mysli dynastie nebeské.

V současné době byl vládcem Jun Wu a současnou dynastii bohů tvořil Vyšší dvůr s jeho stovkami nebeských úředníků. Před nimi vládla dynastie jiná. Stejně jako se měnily vlády v říši smrtelníků, i Nebeská říše procházela změnami. Možná to trvalo podstatně déle, ale jinak to bylo stejné. Noví věřící nahradili staré a stejně tak noví bohové nahradili ty původní.

Někdy nebyl úpadek boha způsoben chybami, kterých se dopustil a kvůli kterým byl vyhnán. Někdy to bylo proto, že se objevil jiný, mocnější bůh, a někdy se prostě postupně život lidí změnil a spolu s ním i víra, takže už starého boha nepotřebovali.

Například nebeský úředník, který měl na starosti koně, na tom byl velmi dobře. Lidé neustále potřebovali přepravu a nemohli být ke svým koním a povozům lhostejní. Kdo by nechtěl své koně zdravé a cesty s nimi bezpečné? Proud darů nikdy neustával.

Jenže co kdyby smrtelníci jednoho dne objevili něco nového, co by běželo rychleji než koně? Až by tento nový vynález koně předstihl, uctívačů nebeského úředníka odpovědného za koně by znatelně ubylo. A takových úředníků, kteří se na Nebesích míhali jako padající hvězdy, byla většina.

Tento způsob úpadku byl obzvláště krutý právě kvůli své nezvratnosti. Pokud by takový nebeský úředník nesestoupil z Nebes a nevrátil se mezi smrtelníky, aby si našel novou cestu a povznesl se jako zcela nový bůh, byl odsouzen sledovat svůj vlastní úpadek, dokud by nezmizel docela. Ne každý však měl takovou odvahu a štěstí.

Bohové předchozí dynastie zanikli právě tímto způsobem. Někteří sice říkali, že prý způsobili velkou pohromu a svedli chaotickou bitvu, kvůli níž všichni upadli v nemilost ve stejnou dobu, ale to se těžko dokazovalo. Navíc už to ani nebylo důležité. O několik století později se narodil Jun Wu a vytvořil novou nebeskou dynastii. Hned po něm nepřetržitě vzestupovalo velké množství nebeských úředníků nového věku, kteří vyplňovali mezery a postupně vytvořili dnešní stabilní Vyšší dvůr.

Pokud tedy neexistovali nebeští úředníci starší než tisíc pět set let starý Jun Wu, nemohl nikdo vědět, jaký bůh byl uctívaný v království Wuyong a proč byl v tichosti vymazán z historie.

Pomalu přešli přes větší část zbořené ohrady a vstoupili do velkého potemnělého sálu. Stačilo pár kroků, aby si Xie Lian všiml něčeho podivného.

Čím víc se rozhlížel, tím větší měl jistotu. Velký chrámový sál byl ponořen v temnotě. Okna byla zavřená a dlouhé roky se sem nedostalo světlo, ale to nebyl ten pravý důvod

Přistoupil ke stěně, přejel po ní prsty a přiblížil si je k očím. Překvapeně vyhrkl: „Tohle je…“

„Černá barva,“ dopověděl za něj Hua Cheng.

Nebylo to jen slabým světlem, ale tím, že všechny stěny obrovské božské síně byly natřené načerno!

Hua Cheng se rozhlédl. „Pokud vím, téměř všechny božské chrámy na hoře Tong’lu to tak mají.“

Vypadalo to děsivě. Proč by měly natírat stěny chrámu barvou temnou jako peklo? Vyvolávalo to úzkost, copak se dalo v takovém prostředí upřímně uctívat božskou bytost?

„Že by ty stěny vlivem zanedbávání shnily dočerna?“ zamyslel se Pei Ming.

„Domy, které jsme míjeli, takhle černé nebyly,“ odmítl to Xie Lian. „Pokud by to bylo hnilobou, musely by na tom být stejně.“

Zatímco mluvil, rozhlížel se a opatrně zkoumal stěny chrámu. Nešlo jen o barvu, byly také drsné a hrbolaté, asi jako zohyzděná tvář ženy pokrytá jizvami. Zároveň však byly na dotek nesmírně pevné. Xie Lianovi v tu chvíli cosi došlo. „Ten božský chrám byl spálen ohněm!“

„Jak jsi to poznal?“ zajímal se Pei Ming.

Xie Lian se otočil. „Stěny božského chrámu byly předtím pokryty nástěnnými malbami, namalovanými speciální barvou, nejspíš velmi silnou vrstvou barvy. Po vypálení však zčernaly, jejich části se roztavily a změnily tvar. Po ztuhnutí zůstaly drsné a tvrdé.

„Vidím, že i znalosti Vaší Výsosti jsou hodny hlubokého obdivu,“ pousmál se Pei Ming.

Xie Lian si promnul čelo a lehce si odkašlal. „No… on to není tak úplně důvod k obdivování. Vím to jen proto, že když byly v minulosti vypáleny moje vlastní chrámy, dopadly úplně stejně.“

Po jeho prohlášení zavládlo ticho.

Xie Lian si vzpomněl ještě na jednu věc. „Ta kamenná stéla venku! Ta s vyrytými chválami. Bylo na nich mnoho škrábanců, to není běžné opotřebení. Museli to udělat lidé svými čepelemi.“

Pei Ming se zamračil. „A proč by to dělali?“
„Protože nesouhlasili s tím, co tam bylo napsané,“ vysvětlil chladně Hua Cheng.

„Přesně tak,“ kývl princ „Je to stejné gesto, jako kdyby v chrámu rozbili zakládající desku.“

Ban Yue vypadala mírně zaskočená. „Takže tenhle chrám vypálili sami wuyongští?“

Znovu bylo chvíli ticho. Princ chtěl něco říct, ale Pei Ming se náhle zeptal: „Co je zase tohle?“

Xie Lian otočil hlavu a uviděl Pei Minga se zvednutou levou paží, na které visel hluboce zahryzlý štíroocasý had. Houpal se sem a tam a snažil se ho ještě bodnout ocasem.

Ban Yue vypadala připravená znovu si kleknout „Omlouvám se, mám ty hady po celém těle…“

Princ, napůl zděšený a napůl pobavený, ji zastavil. „Ban Yue, nemusíš si pořád klekat a omlouvat se. Generále Pei, jak tě mohl její had uštknout?“

Pei Ming s temným výrazem zvedl ruku i s hadem. „Jak to mám vědět? Jen jsem ji objal kolem ramen a najednou se stalo tohle.“

„A proč jsi ji, generále, objímal kolem ramen?“ ptal se trpělivě Xie Lian.

Generál Pei Ming se nad tím viditelně zamyslel teprve po jeho otázce. „Zvyk. Na tak temném a strašidelném místě je přece běžné ženy objímat, utěšovat je a mírnit jejich strach.“

„Promiň, ale já se nebála,“ bránila se Ban Yue.

Xie Lian už tomu rozuměl. Tohle si způsobil sám Pei Ming svýma nenechavýma rukama.

Generál si nakonec štíroocasého hada z ruky vytrhl, ale v tu chvíli už měl okolí rány značně oteklé.

„Dej mi rychle protijed!“ pobídl Ban Yue.

„Omlouvám se, ale všechny listy Měsíčnice už jsem spotřebovala.“

„To nevadí,“ pousmál se Xie Lian. „Generále Pei, jsi nebeský úředník. Otok sám brzy zmizí.“
Pak se otočil a vrátil se k prohlížení stěn. Přejel očima po zčernalé ploše a v tom okamžiku ztuhl. „Pojďte se podívat! Tady na té zdi je pořád ještě vidět tvář!“

Autorem obrázku je Moo

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola-