Opravdu tam byla tvář. Možná to bylo tím, že plameny zde nehořely s takovou silou, nebo možná barva nad malbou tváře po roztavení stékala dolů tak, že obraz překryla a zabránila jeho zničení. Ať už to bylo jakkoliv, pod špičkou Xie Lianova prstu se skrývala malá lidská tvář. Začal z ní opatrně seškrabovat ztuhlou černou hmotu.
„Vaše Výsosti, to tě tak fascinuje obyčejná freska?“
rýpl si Pei Ming, přidržující si silně opuchlou levačku.
Xie Lian se nenechal rozhodit. „Nejde ani tak o
fascinaci, jako spíš o troufalý nápad.“
„Tak si ho poslechněme.“
„Když už máme vzácnou příležitost dostat se na horu
Tong’lu, co kdybychom kromě zastavení potenciálního Krále duchů zjistili také
něco o jejím původu? Například, kdo ji stvořil a jaká moc za tímhle vším stojí?
Možná by se nám pak podařilo zničit ji jednou provždy a trvale tak zbavit svět
katastrofy a strachu ze zrození dalšího Krále duchů.“
„To je skutečně
troufalý nápad,“ pousmál se Pei Ming, „protože jestli na nic nepřišel ani tady
pán Hua, bude to leda plýtvání drahocenným
časem. To si za současných okolností nemůžeme dovolit.“
Hua Cheng se ozval: „Nemám na tyhle věci talent a mé
schopnosti jsou tedy dost omezené, proto jsem nic nezjistil. Kromě toho jsem
byl v té době zaneprázdněn zabíjením. Pokud se vyšetřováním této věci ujme
gege, budou výsledky jiné.“
„Ne, ne… to moje schopnosti jsou omezené. San Langu,
ty jsi mnohem lepší než já,“ bránil ho Xie Lian.
Pei Ming měl toho cukrování dost, hodil bezvládného
Pei Su a Ban Yue a otočil se k odchodu. „Myslím, že se půjdu projít na
čerstvý vzduch.“
Xie Lian mezitím překvapeně vydechl, protože mu
navzdory jeho očekávání nedalo velkou práci kousek té černé hmoty odštípnout.
Zamumlal si: „Je zvláštní, jak lehce to jde dolů…“
Vrstvu spáleného materiálu bylo možné odlupovat po
velkých kusech. Během chvíle už očistil velkou plochu a odhalil mužskou tvář,
velkou asi jako dětská pěst. Ačkoli byla znázorněna jednoduchými liniemi, výraz
toho muže byl živý a vyzařovala z něj velká vnitřní síla. Malíř dokonce
zachytil v jeho očích hlubokou vášeň. Ten černý ztvrdlý materiál se stal
jakousi ochrannou vrstvou, která zanechala barvy maleb pod sebou stále živé a
jasné, jako by byly dokončeny teprve nedávno.
Xie Lian se ohlédl. „San Langu, co to udělat
společně?“
Hua Cheng se ani nepohnul, ale ve tmě se zalesklo
mihotavé stříbřité světlo. Odnikud se zjevili stovky stříbrných motýlů s třepotajícími
se křídly, kteří usedli na zčernalé stěny.
Spolu s rovnoměrným máváním křídel zaslechl Xie
Lian tichý tříštivý zvuk. Jako když se rozbije skleněná maska, po černých stěnách
se rozšiřovala nespočetná vlákna prasklin.
Pak se rozpadly.
Černá, ztvrdlá hmota, pokrývající stěny, odpadla a
odhalila skutečný obraz – obří barevnou nástěnnou malbu.
Xie Lian se rozhlédl a cítil, jako by mu v hlavě
cosi vybuchlo.
Celá malba byla rozdělena do čtyř částí. Nejvýše nebyl
vymalován žádný člověk, pouze mraky, třpytící se ve zlatém světle.
O něco níž byla vyobrazena pouze jediná postava, totiž
pohledný bíle oděný mladík. Kolem něj zářilo zlaté světlo jako na nejvyšší
malbě.
Pod ním stály čtyři postavy. Každá měla odlišné oblečení,
jinou tvář i gesta, a všechny byly o polovinu menší než bíle oděný mladík nad
nimi.
Úplně nejníže, skoro u země, bylo namalováno nespočet
postav, opět o polovinu menších než čtveřice výše. Jejich tváře byly stejné,
opakoval se i výraz plný zbožné vášně a náboženského vytržení.
První tvář, kterou Xie Lian odkryl, patřila jednomu
z těchto lidí.
Linie nástěnné malby byly elegantní a vytříbené, a princ
na ně dlouho ohromeně zíral, než se zmohl na slovo.
„San Langu, už jsi něco takového viděl?“
Hua Cheng pomalu zavrtěl hlavou. „Prošel jsem polovinu
hory Tong’lu a navštívil jsem skoro všechny božské chrámy Wuyongu, ale
přísahám, že tohle vidím poprvé.“
Xie Lian kývl. „Víš, nezdá se mi, že by tahle malba byla
dva tisíce let stará.“
„V tom s tebou souhlasím. Stačí se podívat, jak
dobře se zachovaly barvy a na její celkový stav. Řekl bych, že má maximálně sto
let. Možná i méně.“
Nástěnná malba tedy musela být přidána dodatečně!
Xie Lian ukázal nahoru. „Nejvyšší úroveň by měla
znázorňovat Nebesa, protože Nebeská stezka se nachází nad všemi vnímajícími
bytostmi.“ Pak ukázal na druhou část malby. „Tady by měl být zobrazen korunní
princ Wuyongu. Nacházíme se v jeho božském chrámu, takže hlavní postavou
nástěnné malby bude přirozeně on. Proto je namalován největší a proto ho
obklopuje stejné světlo jako Nebesa. Je také těsně pod Nebeskou stezkou.“
Pak ukázal na nejnižší úroveň: „Postavy zde jsou
nejmenší a umělec se ani neobtěžoval udělat jim odlišné tváře, takže to musí
být lidé z Wuyongu.“
Nakonec ukázal na třetí část malby. „Kdo je ale tohle?
I když pominu jejich tváře a identitu, všichni nacházejí nad modlícími se lidmi,
ale zároveň pod korunním princem. Všichni budou mít stejné postavení.
Guvernéři? Vazalové? Nebo…“
Hua Cheng přistoupil o několik kroků blíže. „Gege,
podívej. I oni mají kolem sebe odlesk duchovního světla.“
Bylo tomu tak. Protože však bylo světlo kolem
korunního prince z Wuyongu velmi silné, duchovní světlo na těch čtyřech
postavách jím bylo prakticky zastíněno. Xie Lianovi to došlo vzápětí: „Jsou to
nebeští úředníci, které princ jmenoval po svém nanebevstoupení!“
Šlo vlastně o někoho jako Feng Xin a Mu Qing.
Xie Lian obešel velkou síň a potvrdil si, že tajemnou
malbu skrývala pouze stěna naproti vstupu. Ostatní byly tak ohořelé, že na nich
nezbylo nic než popel.
Kdo tuhle malbu vytvořil? Pro koho byla zanechána?
Jaké poselství měla vyjadřovat?
Z jediného obrazu toho princ nemohl příliš
usuzovat. Něco si pro sebe chvíli mumlal a pak se obrátil k Hua Chengovi. „Po cestě budeme
hledat další božské chrámy Wuyongu. Mám podezření, že to nebude jediná podobná
malba.“
Hua Cheng se narovnal. „Přesně to mám v úmyslu.“
Spolu s Ban Yue, stále podpírající Pei Sua,
opustili božský chrám. Teprve tehdy si Xie Lian vzpomněl na jejich dalšího člena.
„Kde je generál Pei?“
Pei Ming předtím řekl, že se jde nadýchat čerstvého
vzduchu a odešel. Pak už se nevrátil. Xie Lian ho několikrát zavolal, ale nikdo
neodpovídal.
„Doufám, že se v takové chvíli neztratil!“
Čtveřice se rozhlížela po malém, opuštěném městečku,
ale protože v hoře Tong’lu nemohli použít komunikační pole, jejich hledání
bylo bezvýsledné. Zrovna když se Xie Lian začínal cítit trochu zoufale, ozval
se Hua Cheng.
„Gege, neměj obavy. Mám způsob, jak ho najít.“
Natáhl ruku a v jeho dlani začal pomalu mávat
křídly malý stříbrný motýlek. Doletěl ke Xie Lianovu a několikrát ho oblétl.
Ačkoliv ho princ považoval za krásného, netušil, jak by jim mohl pomoci.
„Co to…“
Najednou zaslechl namáhavé oddechování a hned nato se z těla
stříbrného motýla ozval mužský hlas. Zrovna říkal: „Nikdy jsem nemyslel, že tu
potkám zrovna tebe.“
Pei Ming!
Xie Lian se podíval na Hua Chenga. Ten se ušklíbl. „Včera
jsem na všechny nasadil stříbrného motýla.“
Pei Su zvedl hlavu a ztěžka formuloval slova: „Takže
mů…žeš… aniž všiml… všechny sle…dovat? Vskut… u hodné… Karmí…ového deště…dotýkajícího…
květu.“
„Nemluv, když
to neumíš,“ usadil ho Hua Cheng.
Xie Lian vzal malého stříbrného motýlka do dlaně a
zvolal: „Generále Pei, kde jsi? Kdo je tam s tebou?“
„Je mi líto, gege. Můžeš jen poslouchat, ne mluvit.“
Princ se zamyslel. „Vlastně je to logické.“
Pokud by se přenášel i hlas posluchače, druhá strana
by si motýla okamžitě všimla.
Z motýla se ozval další mladý mužský hlas,
znějící studeně i přes očividné vyčerpání. „Starý Pei, dám ti jedno varování.
Raději teď nezačínej s dalšími nesmysly. Buď opatrný, můžu tě zabít.“
Xie Lianovi se po zaslechnutí toho hlasu rozšířily
oči.
Patřil Ling Wen v její mužské podobě!
„Aha!“ vykřikl princ. „Takže ten muž v černém
plášti, který zabíjel po cestě… to je Ling Wen v mužské podobě!“
„Tak..že Ling Wen… od…vedla generá…la Peie?“ podivil se
Pei Su.
„Nevím. Stále poslouchám,“ odpověděl princ.
Na druhé straně se ozval Pei Ming: „Vznešený Jie, co
ten vztek?“
„Buď zticha,“ odsekl Ling Wen. „Říkal jsem ti, abys neplácal
nesmysly. Já se nijak nevztekám, tady vůbec nejde o mě. Říkám ti, že teď
neovládám své tělo, takže pokud tě zabiji, neponesu za to žádnou odpovědnost.“
„Oba jsme ve stavu, kdy nemůžeme hnout ani svalem, tak
koho se snažíš vyděsit?“
Xie Lian zvedl hlavu. „To není Ling Wen, kdo generála
Peie chytil. Právě teď jsou oba někde spoutaní a uvěznění.“ Pak se zamyslel.
„Někým, kdo dokázal přemoci i Brokátového nesmrtelného. Kdo to může být?“
Uslyšeli Pei Mingův hlas: „Ty máš na sobě ještě…“
Neřekl to nahlas, ale všichni věděli, na co naráží.
Brokátový nesmrtelný!
„Ano, a opravdu tě nemá rád, tak si dávej pozor na to,
co říkáš,“ odpověděl Ling Wen.
„Jak můžeš vědět, co si myslí?“ podivil se Pei Ming. „Upřímně
řečeno, nevím, jak bych ti mohl věřit. Proč jsi tak hloupě způsobil problémy?
Bezohledně jsi vykradl Velký bojový chrám, spálil jsi za sebou všechny mosty1 a teď jsi ke všemu přišel
na horu Tong’lu. To on ti řekl, abys tohle všechno udělal?“
„K ničemu mě nenutil, chtěl jsem přijít sám,“
odpověděl Ling Wen. „Starý Pei, přestaň se dokola vyptávat! Začíná se zlobit,
cítím to.“
Pei Ming zmlknul. Po chvíli si Ling Wen lehce oddechl
– zdálo se, že Brokátový nesmrtelný se konečně uklidnil.
Pak se Ling Wen tiše zeptal: „A co ty, starý Pei? Proč
jsi ty přišel na horu Tong’lu? A co to máš s levou rukou, bodlo tě tam
snad tisíc sršňů, že vypadá takhle?“
Pei Mingův hlas byl žalostný a plný roztrpčení. „Je to
trochu komplikované, ale ve zkratce jsem měl prostě smůlu. Jednoduše řečeno,
Malý Pei mi to nijak neusnadňuje. Nemělo to dopadnout takhle, jenže ve chvíli,
kdy jsem na něj narazil, jsem zřejmě našel i svou smolnou hvězdu. Copak bych se
nechal někým zatáhnout na tohle pekelném místo, kdybych nebyl zraněný? Vždyť
jsem ani neviděl toho, kdo to udělal!“
Xie Lian nakrčil čelo. „Kéž by nám přímo řekl, jaké
pekelné místo má na mysli. Nějaká jeskyně, dům, prostě cokoliv, abychom věděli,
kde hledat.”
Nějaká
vodítka tu přece jenom byla. Na hoře Tong’lu se nedalo použít pole pro
zkracování vzdálenosti, takže se Pei Ming nemohl dostat daleko. Hlas jeho i
Ling Wen zněl dutě a se slabou ozvěnou, takže se nacházeli ve velkém prostoru.
A Xie Lian zaslechl slabé šumění vody.
Po cestě nepotkali žádnou řeku ani jezero, a nebyla tu
žádná prostornější budova než božský chrám Wuyongu… přicházelo v úvahu
jediné místo.
Podzemí.
Jenže tohle městečko nebylo zas tak malé, takže
nevyřešili hlavní otázku: kde přesně v podzemí?
Pei Ming se mezitím zeptal: „A co ty, Ling Wen? Slyšel
jsem, že jsi zabil přes tisíc nestvůr a démonů. Všichni jsou z tebe
vyděšení, gratuluji. No, když už nemůžeš být civilním bohem číslo jedna, proč
nezměnit povolání a nepřidat se k nám, bojovým bohům? Co za stvůru tě
dokázalo spoutat?“
Ling Wen se hořce zasmál. „Netuším. Náhodou jsem se
střetl s Vládcem deště. Motala se mi potom hlava a někdo nejspíš využil
příležitosti a přepadl mě zezadu. Není třeba o tom dlouze přemýšlet, dřív nebo
později se nám ukáže. Jen nezapomeň, nesmíme odhalit svou pravou identitu.
Jejich rozhovor však přerušil třetí hlas:
Zkrátka „rozbít zlatou mísu“ je metafora pro smrt, v tomto případě kariérní, takže jsem zvolila patřičnou českou variantu.
P.S. Docela by mne zajímalo, co bylo v čínském originále. Jestli mají nějakou jinou zlatou mísu s jiným významem, tak... nad sebou asi rozbiji zlatou mísu. ↩
Ďakujem za ďaľšiu kapitolu 🥰🥰
OdpovědětVymazatDěkuji mockrát za další kapitolku 😍
OdpovědětVymazat