Kapitola 153: Proč „Ne Xuli“; proč ne Jing Wen 1

Byl to mužský hlas, ale zněl cize. Princ sice věděl, že ho skrze motýla nemohou slyšet, ale přesto se ztišil: „Někdo tam je. Nevím, jestli nechce generálovi něco udělat. Musíme co nejdřív zjistit, kam je unesl.“

Zdálo se, že na druhé straně jsou příchodem neznámého muže ohromeni. Trvalo hodnou chvíli, než Pei Ming promluvil: „Mohu se zeptat, pane, s kým mám tu čest? Když už jsi za námi přišel, proč se neodhalíš?“

„To bych měl spíš já říct tobě,“ řekl ten hlas.

„Zdá se, že cílem jeho zášti jsi ty“, odtušil Ling Wen. „Nejspíš další duch ženy, kterou jsi zničil.“

Pei Ming zněl dotčeně: „Sni dál! Která část toho… téhle věci vypadá jako ženský duch? A navíc nejsem sám, koho chytil, takže jsme tu možná kvůli tobě!“

„Asi je to jedno. Nemá cenu se v takovou chvíli obviňovat, pojďme se s ním raději vypořádat společně. Je také možné, že nás nenávidí oba dva. Napadá tě někdo takový?“

„Nikdo konkrétní, takových budou mraky.“

Zdálo se, že se k nim ten muž přiblížil, protože jeho hlas zesílil. Zvláštní však bylo, že se princ neslyšel žádné kroky, pouze jakési podivné údery.

„Můžete si nechat aspoň trochu slušnosti a přestat přede mnou flirtovat?“ vyjel muž.

Jakoby jeho tón a slova Ling Wen něco prozradila, protože po chvíli pronesl: „Ty… ty jsi Jing Wen Zhenjun?“

Mužský hlas neodpověděl.

Pei Ming zněl zaskočeně: „Jing Wen Zhenjun? V žádném případě.¹ Copak někdy Jing Wen Zhenjun mluvil takhle nezdvořile?“

„Někdy? Spíš vždycky. Před ostatními sice dělal ctnostného, ale přede mnou si nebral servítky. Jen jsi neznal jeho pravé já.“

Xie Lian nakrčil čelo. „Jing Wen Zhenjun?“ To jméno se mu zdálo trochu povědomé, ale nebyl si jistý. Znělo to jako jméno některého z civilních bohů, jenže takových, co měli v titulu podobně znějící jména obsahující slova jako „literatura“, „respekt“ či „klid“ nebylo zrovna málo. ²

V tom řekl Pei Su tichým hlasem: „Jing Wen Zhen…jun. Před…cházející civilní bůh čís…lo jedna. On jme… oval Ling Wen Zhen…jun na Ne…besa.“

Xie Lian si konečně vzpomněl. Když poprvé povýšil, byla Ling Wen ještě mladším úředníkem Středního dvora. Civilním bohem číslo jedna na Vyšším dvoře byl jiný civilní bůh, a tím byl zřejmě právě tento Jing Wen Zhenjun.

Jing Wen už však jako bůh dávno upadl v zapomnění – v okruhu osmi set li se nenacházel jediný jeho chrám.

Princ se nestačil divit. „Takže se všichni tři znají? Proč si tedy spolu nemůžou v klidu promluvit? Musí se místo toho jen hádat a tlouct do hlavy?“

Hua Cheng se pousmál. „Právě proto, že se navzájem znají, musí nejdřív dojít na rány.“

Jen co to dořekl, znovu uslyšeli Jing Wenův hlas. Zdálo se, že se od svého odhalení začal kontrolovat, protože změnil tón a také jeho hlas se stal zdvořilejší. Jeho slova však stále bodala jak jehly: „Nangong, nebyla jsi spokojená s tím, že ses stala nejvyšším civilním bohem Vyššího dvora? Musela sis pod sebou potrhnout židli a skončit tady?“³

„Vidíš?“ vložil se do toho Pei Ming. „Nenávidí tebe. Kvůli tobě jsem se tu ocitl.“

Jing Wen ho vyvedl z omylu. „Generále Pei, nemysli si, že jsi z toho venku jen proto, že mi jde o pomstu na Nanguang. Ta mrcha urážela a obtěžovala věřící mého chrámu, tajně mé chrámy znesvěcovala a zapalovala. Nemysli si ale, že nevím, kdo jí k tomu propůjčil bojovníky z řad nebeských úředníků!“

Pei Ming na to zřejmě neměl odpověď a Jing Wen pokračoval. „A ty se nesměj, Nangong. Když si pomyslím, že jsem tě tehdy povýšil kvůli soucitu s tvým talentem! Takhle ses mi odvděčila? Ty nevděčná, jedovatá děvko! Na tenhle den jsem čekal příliš dlouho, až příliš dlouho!“

Xie Lian si opřel čelo do dlaní a v duchu si pomyslel: „Tři nádory opravdu dostály svému jménu. Jeden odpornější než druhý.“

Ling Wen však odpověděl nečekaně stroze. „Jing Wen Zhenjune, kromě nás tu nikdo není a ty už sis řekl své. Proč se dál přetvařovat Opravdu jsi mě jmenoval svým zástupcem, protože jsi oceňoval můj talent? Jen řekni, jak to bylo doopravdy. A také jak ses ke mně po tom jmenování choval. Ostatní to možná nevědí, ale ty v tom máš určitě víc než jasno!“

Princ byl čí dál zvědavější. „Co se vlastně mezi Jing Wen Zhenjunem a Ling Wen stalo? Generále Pei mladší, ty víš, co se za tím skrývá?“

Pei Su naslouchal stejně pozorně. „Bohu…žel. Nebyl jsem na… Nebesích tak dlou…ho. Moc toho... nevím.

Princ si soucitně pomyslel, zda se jeho zadrhávání vůbec někdy zlepší.

Hua Cheng se na něj obrátil: „Gege, nemusíš se ptát ostatních, stačí, když se zeptáš mě.“

Xie Lian k němu ohromeně vzhlédl. „San Langu, ty víš o tak dávných skandálech Nebes?“

Zřejmě to nebyla jen princova představivost – když došlo na zaznamenávání všech zvěstí a pochybných historek o úředních Vyššího dvora, byl Hua Cheng obzvláště pilný. Teď Xie Lianovi kývl a vyložil mu, co věděl.

Jing Wen i Ling Wen byli oba civilní bohové pocházející z království Xuli. Jing Wen byl o mnoho století starší a měl ke království Xuli hluboký vztah. Zpočátku se jejich cesty nikdy nezkřížily.

Jednou však v Xuli uspořádali slavnostní festival k uctění civilních bohů. Mladí učenci měli napsat anonymní esej a vyvěsit ji v největším chrámu občanských bohů v království – v té době to byl chrámový palác Jing Wena. Eseje hodnotili samotní obyvatelé a ta nejlepší měla být předložena k veřejné pochvale.

Shodou okolností v té době Jing Wen Zhenjun sestoupil, aby se procházel říší smrtelníků, a napadlo ho, že bude velmi zábavné proměnit se v učence a zapojit se do soutěže. Jedním švihem napsal svižný, elegantní text, v němž opěvoval slávu království Xuli, a byl si jistý, že jeho esej bude mezi ostatními vyčnívat. Představoval si, že po zveřejnění výsledků soutěže, kdy pochopitelně stane na prvním místě, odhalí svou pravou podobu a všem prozradí, že tím vítězem je ve skutečnosti on sám, Jing Wen Zhen Jun. Příběh o tom se bude předávat po generace.

Kdyby to tak opravdu dopadlo, mělo by to šťastný konec. Jenže došlo k nepříjemnosti.

Po skončení ceremoniálu a odhalení pořadí se na prvním místě neumístila Óda na Xuli, ale kritický politický rozbor s názvem Ne Xuli.

Tento obrat událostí byl sice trapný, ale pro posluchače docela zajímavý.

„San Langu, četl jsi někdy tu esej Ne Xuli?“

„Prolistoval jsem ji,“ kývl Hua Cheng. „Jestli si ji, gege, toužíš přečíst, můžu ti ji někdy ukázat.“

Princ spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, to není potřeba. Ale když to dílo porazilo Jing Wen Zhenjuna, musel to být velmi dobře napsaný text.“

„Nebylo to špatné, ale ani nijak úžasné. To jen politická situace v království Xuli nebyla v té době nejlepší a lidé byli nespokojení. Když pak četli takové dílo, jednoduše odpovídalo jejich vkusu. Navíc eseje jako Óda na Xuli psal každý, takže z toho byli lidé unavení. Při srovnání tak Ne Xuli pochopitelně zvítězilo.“

Xie Lian lehce kývl. „V literatuře nejde nic označit za ‚nejlepší dílo‘, všechno je o subjektivním pocitu, obzvláště když jde o úplně jiný obsah.“

„Správně,“ souhlasil Hua Cheng. „Jing Wen to tak zpočátku bral také.“

Obyvatelé Xuli autora oné eseje všude hledali, ale nikdo se k ní pochopitelně nehlásil. Kdo by si troufl nárokovat si takové dílo? Našli se sice tací, kteří si její autorství pokusili v touze po slávě přivlastnit, ale byli rychle odhaleni. Navíc se o obsahu eseje dozvěděli vojenští důstojníci a byla ze slavnostního festivalu odstraněna.

Co se Jing Wen Zhenjuna týče, nebyl sice s výsledkem soutěže příliš spokojen, ale po pár měsících na celou věc zapomněl. Jenže tragédie spočívala v tom, že po nějaké době se mezi občanskými bohy na Vyšším dvoře začala šířit šokující zpráva: autor Ne Xuli, vítěz literární soutěže na slavnosti občanských bohů, byl nalezen, zadržen a uvězněn. A byla jím mladá žena, prodávající na ulici boty!

Jak bylo něco takového možné? Naprosto nepřijatelné!

„Prodavačka bot?“ vydechl ohromeně princ.

„Ano. Tímhle se živila Nangong Jie, dokud byla smrtelná.“

Není divu, že se opakovaně našli lidé, kteří na půl úst titulovali palác Ling Wen „palácem obnošených bot“. Princ tehdy nepovažoval za vhodné se ptát na původ takových pomluv a tak neměl tušení, odkud to pocházelo.

Tu mladou prodavačku bot si nejdřív s esejí Ne Xuli nikdo nespojoval. Jenže dívka občas pomáhala ostatním psát dopisy nebo básně, aby si přivydělala. A jednoho dne jeden z jejích zaměstnavatelů zjistil, že její písmo je podobné tomu na vítězné eseji a nahlásil ji, čímž byla odhalena.

Když se Jing Wen Zhenjun tuto zprávu dozvěděl, rozmáchl se štětcem a okamžitě tu mladou dívku jmenoval jako Nangong Jie na Nebesa.

Je třeba dodat, že v té době bylo velmi málo nebeských úřednic. Ne že by nebyly žádné, ale většina z nich měla na starosti věci jako pěstování květin a různé rostliny, případně zpěv, tanec, vyšívání či jiná ženská umění. Nikoho by nenapadlo jmenovat ženu svým zástupcem. Dámy z řadách civilních bohů byly o to vzácnější. Pokud už se nějaká v palácích jejich mužských protějšků vyskytla, většinou se jednalo o nadpozemskou krásku, která ovšem vůbec netušila nic o literatuře. Docela stačilo, když kromě jemného vystupování zvládla roztírat inkoust a podávat papíry. Takové ženy nebyly považovány za skutečné nebeské úřednice, spíše za elegantní doplňky.

Jing Wen Zhenjunův čin, ukazující jeho náklonost k talentům, mu vynesl mezi ostatními civilními bohy mnoho chvály. Všichni opakovali, jak ta malá dívka měla neuvěřitelné štěstí, když narazila na někoho tak moudrého jako Jing Wen. Nejenže se jí podařilo uniknout z vězení, ale dokázala se vyšplhat na nejvyšší příčku a doslova se změnit ve fénixe. Vskutku nádherný příběh.

Teď si však postavy toho nádherného příběhu šly po krku.

Jing Wen se bránil: „Velmi jsem si tě vážil a delegoval jsem ti práci, ale ty to podáváš tak, jako bych měl špatné úmysly!“

Ling Wen se vždy choval k ostatním zdvořile, nikdy se nepovyšoval ani neposmíval. Nyní však z jejího hlasu kapala ironie. „Prosím. Opravdu tu nemusíš vykládat o tvé úctě ke mně. Kdyby tomu tak skutečně bylo, nenutil bys mě tolik let v paláci servírovat čaj a vodu, utírat stoly a nachodit stovky li jen proto, abych ti vyzvedl sbírku básní nebo během každého svátku donekonečna roznášel dárky ostatním nebeským úředníkům.“

Xie Lian se nad tím zamyslel. Ling Wen nejspíš nelhal, protože když on poprvé vystoupil, vždy ho potkal, jak něco vyřizuje. Neustále měl tolik pochůzek a vlastně jen kvůli tomu si ho princ matně vybavoval.

Jing Wen opáčil: „Nakonec jsi jen naštvaná, že jsem tě odmítl povýšit. Ale proč se raději nezamyslíš nad důvodem?“

„Proč?“ zeptal se Ling Wen. „To by mě také zajímalo. Když jsem byl smrtelníkem, měl jsem čas na čtení a psaní, a i když mě zavřeli do vězení, mohl jsem alespoň v klidu přemýšlet. Jakmile jsi mě jmenoval, neměl jsem ani chvíli na vydechnutí. Neustále jsem dřel, běhal sem a tam a poklonkoval ostatním. Nemohl sis vymyslet lepší způsob, jak mě trápit.“

„Nangong!“ vykřikl Jing Wen. „Ještě pořád odmítáš uznat svou vinu?“

„A co přesně má být moje vina?“

„Chceš říct, že snad za to můžu já?“ dožadoval se Jing Wen odpovědi. „Sama jsi mi potvrdila, že mé rozhodnutí bylo správné! Když jsi nedokázala zvládnout takové triviality, jakým právem bys chtěla dosáhnout výš? Dal jsem ti příležitost kultivovat se a trénovat svou mysl! To ty jsi neschopná, a opovažuješ se mi vyčítat, že jsem tě nepovýšil? Přiznej si konečně pravdu!“

Ling Wen se hlasitě rozesmál, ale bylo znát, že zuří, protože hlas mu ochladl. „Dobrá! Říkáš, že bych nedosáhl výš? Tak se tě tedy zeptám – Sahala někdy významnost paláce Jing Wen na svém vrcholu alespoň po kolena paláci Ling Wen?“

Xie Lian přímo cítil, jak jejich zášť a vztek houstne, a pomyslel si, že už nemůže riskovat další vyčkávání. Neměl jinou možnost, než použít tu nejhrubější metodu.

Vší silou udeřil pěstí do země. Spolu s ohromující obrovskou ranou se okamžitě kolem něj otevřel velký kráter.

Hua Cheng okamžitě pochopil, co má v plánu. „Gege!“

Xie Lian mávl rukou, aby rozptýlil prach ve vzduchu, a několikrát si odkašlal. „Takhle to bude nejrychlejší. Postarám se o tuhle stranu. San Langu, ty a generál Pei mladší… běžte na druhou!“

Nejdřív plánoval poslat Hua Chenga i Pei Sua každého jinam, ale v jejich současném stavu to nebylo možné. Přesto ho Hua Cheng okamžitě poslechl, vybral si opačný směr, než jakým se vydal Xie Lian, přivolal E-Minga a vnořil čepel hluboko do země.

Jeho rána měla stejný účinek jako Xie Lianova pěst. Oba jeden po druhém bouchali do země za druhou a čím dál víc se od sebe vzdalovali. Ani po několika úderech Pei Ming ani Ling Wen nijak nereagovali, takže ty obrovské rány neslyšeli.

Pokud jde o Jing Wena, zdálo se, že ho Ling Wenova slova trefila tam, kde to nejvíc bolelo. Strhl poslední masku zdvořilosti a vrátil se k záštiplnému tónu, se kterým je poprvé tituloval jako „zasraná dvojka“.

„Nangong Jie, nakrucuješ se přede mnou jako nějaký chvástavý ubožák! Kdybych tě nevytáhl z vězení, chtěl bych vědět, kam bys asi dosáhla? Mohla bys leda počítat, kdo všechno si sáhl na tebe!“

Z vulgarity jeho slov se princi málem smekla ruka. Ani Pei Ming už to nemohl poslouchat.

„Jsi civilní bůh, nemohl bys zachovat alespoň zdání slušnosti?“

„Vidíš, Nangong!“ vyštěkl Jing Wen obviňujícím tónem. „Vidíš, jak tě tvůj dobrý milenec chrání? Kdo jsi, generále Pei, že mě obviňuješ z neslušnosti!“

„Podle tebe je můj milenec každý!“ odplivl si Ling Wen. „Hledáš pomstu? Tak si o pomstě promluvme!“

Xie Lian už urazil značnou vzdálenost a znovu udeřil pěstí do země. Tentokrát se Jing Wen na druhém konci stříbrného motýla vylekal: „Co to bylo za zvuk?“

Princ poskočilo srdce. Konečně správný směr!

 Pei Ming a Ling Wen to slyšeli také.

„Možná se nahoře někdo pere?“ zaváhal generál Pei.

Xie Lian přitvrdil a jeho další hromový úder ho posunul skoro o dva zhangy.

„Už je to blíž!“ zvolal Pei Ming. „Tak silný úder! Jde to shora.“

A bylo to tady. Xie Lian nechal pěst pěstí, vytáhl Fang Xin a vrhl se dolů.

Aura meče vybuchla a princ se propadl hlínou do mrazivé podzemní jeskyně. V duchu se modlil, aby se nezřítil přímo na Pei Minga nebo Ling Wen. Když se zvedl na nohy, chvíli máchal mečem, aby rozptýlil prach, a pak se otočil a zvolal: „Jing…“

Slova mu ztuhla na rtech a on dokázal jen vytřeštěnýma očima zírat na Jing Wen Zhenjunovu postavu.

Autorkou obrázku Ling Wen jako ženy/muže je Mishhe KHT

-Předchozí kapitola--      --Seznam kapitol--        --Další kapitola-

//milí čtenáři, hlásím dvoutýdenní pauzu. Další aktualizace bude 4. února. Diplomka a státnice se blíží, rodina stagnuje, v práci se uzavírá pololetí, příští týden mám nějaké zkoušky a míra mé prokrastinace se stává neúnosnou. Chtěla jsem počkat do nějakého ukončení oblouku, ale ono se to teď rozjede... zkrátka omlouvám se, ale dvě aktualizace vynechám. Držte mi palce a kdo to nemůže vydržet, najde si na netu manhuu. Komu nevadí číst s automatickým překladačem (nebo v aj), zkuste nějaké věci z novelupdates.com! Osobně miluji těžší historickou novelu s pomalou romantikou Joyful Reunion, (čtěte, než to olicencují!) ale už jsem asi doporučovala. Když napíšete do komentáře svou představu novely nebo manhuy/manhwy, třeba doporučím něco na míru. :) 

---

1 Zhenjun je titul. Zhen by mělo být něco jako „pravý, dokonalý“ a jun je „lord – pán“. Česky by to mohlo být „nejvyšší pán“ nebo „ctihodný pán“, ale protože už se to mihlo kdesi vzadu, necháme zhenjuna zhenjunem. Prozatím. Mimochodem, titul Jun si asi pamatujete v Hanguang Jun (pán Hanguang.) ^↩

2 K těm jménům: Wen je slovo pro literaturu, Jing znamená úcta/respekt, ale jiné Jing, vyslovené stejně, jen psané jiným znakem, zase znamená klid. Jing Wen, Ling Wen, nu, zdá se, že civilní bohové nebyli moc kreativní. ^↩

3 Opravdu o něm mluví jako o ní, i když je teď (ona) v mužské formě, takže jsem pro jednou opět udělala genderový přemet. Jing Zhen bere Ling Wen jako ženu a nemá k ní tolik respektu, aby bral v potaz její formu. Ono by taky bylo divné, kdyby "mu" vyčítal že jako "ona" spal/a s mužem. Jak se mají jazyky, které tohle neřeší! ^↩