Kapitola 154: Proč ne Xuli; proč ne Jing Wen 2

//aby vás to nemátlo, připomínám, že Jing Wen stále mluví o Ling Wenovi jako o ní, i když je teď ona on. :)

Jing Wena nenadálý příchod vetřelce polekal, až vykřikl:  „Co jsi zač?“

Jenže ta otázka nevyšla z úst živého člověka – pronesla ji hrubě opracovaná kamenná socha, zpodobňující nahého muže. Tělo měla obtočené látkou, což působilo bizarně a hloupě zároveň.

Teď dávalo smysl, proč princ předtím slyšel místo kroků zvláštní dunivé údery. Chápal i Pei Mingův a Ling Wenův údiv, když Jing Wena poprvé spatřili, a bylo pochopitelné, že Pei Ming nechtěl věřit, s kým má tu čest. Ta kamenná věc měla k nebeskému úředníkovi dost daleko.

Princ přelétl pohledem Pei Minga a Ling Wena. Oba bohové byli celí zamotaní v materiálu připomínajícím svitek a nedokázali se ani hnout. Teprve potom se vzpamatoval: „Já?“

Jing Wen však pomalu pronesl: „Ty jsi korunní princ Xian Le?“

„Cože? Ty mě poznáváš?“ Princ na něj zaskočeně pohlédl. „No, to je opravdu…“

Ale vlastně to zvláštní nebylo. Xie Lianovo první nanebevstoupení bylo neobyčejnou událostí. Možná sám neznal každého nebeského úředníka z Vyššího dvora, ale každý z nich znal jeho. Vůbec si nevybavoval, jak Jing Wen vypadal, ale ten ho poznal i po takové době.

„Samozřejmě že poznávám! Cesta Vaší Výsosti k božství zažila tolik vzestupů a pádů, že by bylo těžké tě nepoznat.

Podivně dojatý Xie Lian opakoval: „Jsem poctěn, jsem poctěn… Ale jak ses stal…“

„Jak jsem se stal takovým?“ dokončil Jing Wen za něj.

Princ si tiše odkašlal a přikývl, protože si uvědomoval nezdvořilost své otázky.

Jing Wen se však toho okamžitě chytil a vypěnil:

„Všechno je to vina té mrchy Nangong Jie! Po úpadku paláce Jing Wen mé duchovní síly stále slábly, a ona vršila jeden podraz za druhým. Šla po mě, aby se mě pokusila zabít! Pokud jsem chtěl přežít, nebyla jiná možnost než se vtělit do téhle kamenné sochy.“

„Ve srovnání s tebou jakékoliv mé podrazy blednou,“ odvětil klidně Ling Wen. „Pamatuji si, jak jsi mi nařídil, abych zůstal v paláci Jing Wen až do půlnoci, a pak jsi najednou otočil a tvrdil, že se ti v noci bezostyšně potuluji po paláci, abych tě mohl obtěžovat. Slova zraňují jako meče. Mnohem milejší by mi bylo čelit obyčejnému násilí.“

Vzápětí prudce vykopl a trefil Jing Wena přímo do rozkroku. Xie Lianovi ten úder nepřišel moc smysluplný, neboť socha byla vyrobena z kamene a hrozilo nanejvýš roztržení látky, což se také stalo. Jing Wen však nečekaně zakvílel, jako by skutečně dostal do koulí, a spěšně si rozkrok zakryl.

Jenže už bylo pozdě. Ling Wen odkopl zbytek bílé látky, kterou měl Jing Wen omotanou kolem klína, a Xie Lian pochopil.

Pod látkou už nebylo nic.

To „nic“ přesněji řečeno znamenalo, že kamenná socha neměla v rozkroku to, co tam být mělo.

Byla to socha eunucha.

„Takže ta socha zpodobňuje vykastrovaného otroka,“ pomyslel si Xie Lian.

Podobné sochy bývaly k vidění v hrobech konkubín. Pohřební předměty, nasycené esencí jin, byly výbornou volbu pro udržení duše. Ovšem bylo skutečně ironické, že nebeský úředník, tak malicherný, pokud šlo o prohru se ženou, skončil jako socha otroka-eunucha.

Ling Wen vyprskl smíchy. „A já si říkal, proč jsi tak nervózní a napružený. To kvůli tomuhle! Že já nedosáhnu vysoko?  Podívej se na sebe! Moc rád bych viděl, jak vysoko teď dosáhneš ty, hahahaha…“

Jing Wen prudce odhodil zbytek látky, zakrývající jeho cudnost, a začal po ní vzteky dupat, jako by se zbláznil. Pak popal Ling Wen za vlasy a rozkřičel se: „Drž hubu! S kolika nebeskými úředníky ses kurvila, aby ses dostala tam, kde jsi teď? Máš snad být na co pyšná! Hned se mi omluv!“

Málem vytrhl Ling Wenovi velký chomáč vlasů, ale ten bolest vydržel bez jediné prosby o milost, natož aby se omlouval.

Pei Ming se znechuceně ušklíbl. „Ty že jsi civilní bůh? Absence jakékoliv elegance a nedostatek noblesy. Každý pouliční otrapa má větší úroveň než ty.“

Xie Lian v duchu zasténal. Bál se, že Jing Wen ty dva okamžitě uškrtí, a tak rychle zvedl ruku. „Hej! Uklidněte se! Jing Wen Zhenjune! Je přece úplně jedno, jestli tu věc máš nebo ne.“

Jing Wen svíral v jedné ruce Ling Wena a v druhou si zakryl rozkrok. „Lžeš! Jak by na tom mohlo nezáležet! Proč se toho svého nezbavíš, ať máš srovnání!“

Princ se nenechal rozhodit. „Mluvím pravdu. Sice tu věc mám, ale je to stejné, jako by tam nebyla. Pořád jsem… však víš.“

Pro uklidnění situace neváhal obětovat vlastní čest. Jing Wen se trochu zklidnil.

„Cože jsi?“ zeptal se.

„Prostě ‚to‘. Rozumíš? I když tu věc mám, nikdy ji nepoužívám. Ehm, vlastně, ať už jde o nebeské úředníky nebo nebeské úřednice… nebo prostě o kohokoliv v té hodnosti, zkrátka takové věci jsou velmi povrchní a vůbec na nich nezáleží.“

Jing Wen ho přerušil: „Když si myslíš, že na tom nezáleží, tak to dokaž a usekni si ho!“

Princ zamrkal a Jing Wen si přisadil: „Netvrdil jsi, že je to jedno? Pokrytče! Očividně se ti nechce o tu věc přijít, tak na mě nezkoušej své kecy! Nejsem žádný mladík, který bude plakat nadšením a kát se jen proto, že mu někdo maže med kolem huby. Ale nevadí, nic si sekat nemusíš.“ Ukázal na Pei Minga. „Docela stačí, když useknu ten jeho.“

Generál Pei ohromeně strnul. „Co to je kurva za řeči?“

Věci se vymykaly kontrole. Ačkoli bylo mnoho těch, kteří měli vůči generálu Pei Mingovi podobné nápady, Xie Lian v žádném případě nechtěl, aby zde došlo k jejich uskutečnění.

„Jing Wen Zhenjune! I když není správné, že tě Ling Wen šikanoval, pak pokud jsi i ty předtím šikanoval jeho, vlastně jste si vyrovnáni. Nemusíš zacházet do takových extrémů.“

Mluvil jen proto, aby odvedl pozornost, protože zároveň tajně vypustil Ruoye, který se za Jing Wenem plazil jako had.

„Vyrovnáni? Tak jednoduché to není. Ale teď jsi mi připomněl, mám na tu mrchu ještě jednu věc! Nangong, podílela ses na pádu království Xuli?“

Jing Wen byl civilním bohem uctívaným v království Xuli, což znamenalo, že Xuli bylo základem jeho moci.  Pokud někdo základy zničí, přirozeně dochází k úpadku. Bylo logické, že podezíral Ling Wena, ten však sevřel rty a odmítal odpovědět.

„Řekni to!“ křičel Jing Wen. „Byla jsi to ty, kdo způsobil, že se to z ničeho nic posralo. Prostě jsem tušil, že jsi to byla ty! Musela jsi to být ty, jinak by království nepadlo tak rychle Ty zákeřná mrcho, za všechno můžeš ty! Ten idiotský generál musel padnout zrovna do tvých rukou!“

Xie Lian se ho pokusil přerušit. „Ling Wen nemohl ani reagovat na tvá obvinění a ty sám už odpovídáš za něj…“ náhle se zarazil. „Počkat, jaký generál?“

Ling Wen se náhle začal tlumeně chichotat. Nebýt toho, že byl Jing Wen sochou, která nemohla měnit výraz, nejspíš by skřípal zuby.

„Čemu se směješ?“

Ling Wen zvedl hlavu a zlehka se usmál. „Víš, jaké jsou následky toho, když mu do očí řekneš, že je idiot?“

Jing Wen stále nechápal, ale v příštím okamžiku se svitek svazující Ling Wen roztrhl. Z útržků se vynořila ruka v černém rukávu a sevřela Jing Wenovu kamennou hlavu. Nestihl říct ani slovo a na jeho tváři se objevila prasklina. Vzápětí přibyla další, pak ještě další…

S prasknutím se celé Jing Wenovo tělo roztříštilo na kusy.

Ling Wen se vymanil z pout a zůstal stát. Okolo něj se převalovaly proudy černého dýmu a u nohou mu ležela hromada rozpadlých kamenů.

Ukázalo se, že „starobylé království“ v legendách o Brokátovém nesmrtelném bylo království Xuli, a Bai Jing odtamtud také pocházel. Xie Lian si rovnal myšlenky, zaslechl, že Pei Ming, stále pevně spoutaný svitkem, promluvil:

„Ling Wen? Přestaň.“

Ling Wen se k němu krok za krokem blížil. Princ si vybavil jeho slova o tom, že Brokátový nesmrtelný Pei Minga nesnáší, a zděsil se, že se ho chystá zabít.

Ling Wen se ho za chůze pokoušel uklidňovat: „Bai Jingu, už je mrtvý. Všechno je to nesmysl, nesmíš to brát vážně.“

Nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek, a tak se Ling Wen otočil na Pei Minga.

„Starý Pei, nedokážu ho zastavit. Slyšel Jing Wena tvrdit, že jsi můj milenec, a chystá se tě zabít. Vaše Výsosti, pomozte mi!“

Nemusel říkat dvakrát. Xie Lian se rozmáchl mečem a přeťal svitek poutající Pei Minga. Generál Pei se rychle postavil a oba vyskočili z podzemní jeskyně zpět na povrch. Když se ohlédli, spatřili, jak Ling Wen pěstí prorazil místo, kde předtím Pei Ming ležel. Do vzduchu vyletěly rozdrcené kameny. Síla Brokátového nesmrtelného musela být značná, ještě větší, než když bojoval s Xie Lianem.

Princ schoval Ruoye a ovinul si ho kolem zápěstí, zatímco Pei Ming si protahoval ruce. Po tak dlouhém svázání se mu otok na levé paži poněkud zmenšil – teď to vypadalo, jako by jej bodlo pět set sršňů místo tisíce.

„Co je to za zasraný druh zášti…“ začal, ale než dořekl, už se před ním mihl Ling Wen. Vyměnili si jeden úder a oba byli tou silou odstrčeni o několik zhangů zpět.

Xie Lian si s Pei Mingem vyměnili rychlý pohled, a protože situace nevypadala dobře, bez váhání se dali na útěk. Princ za běhu otočil hlavu dozadu a vykřikl:

„Ling Wen! Můžeš se pokusit generála Baie uklidnit?“

Ling Wen jim byl v patách. „Snažil jsem se! Ale už mi nevěří!“

„To musí být proto, že jsi mu lhala!“ zakřičel Pei Ming.

„Ling Wen!“ zkusil to ještě princ. „Můžeš se proměnit do své ženské podoby? Tak by se tvá vražedná síla snížila!“

„Nemůžu!“

„Proč ne?“

„Nenechá mě!“

Pei Ming se také ohlédl. „Je to jasné! Ten bastard se bojí přitisknout se na ženské tělo! To je ale slaboch!“

S obrovským prásknutím se na ně zřítila střecha blízkého domu a téměř je rozdrtila pod sutinami.

Ling Wen zakřičela: „Za tohle nemůžu! Udělal jsi chybu, že jsi ho urazil, teď je ještě naštvanější! Oba jste v nebezpečí!“

Xie Lian rychle zakřičel zpět: „Cože? Co to má společného se mnou? Já nic neřekl! Ling Wen, můžete mu říct, aby mě z toho vynechal, prosím?“

„Raději ne, bude to snazší, když se jeho hněv rozdělí mezi víc lidí,“ křikl Ling Wen. „Vaše Výsosti! Kde je Malý Pei? Kde je Císařský preceptor Ban Yue? A váš Karmínový déšť dotýkající se květu?“

„S nimi nepočítejte, odešli vás hledat na opačnou stranu. Už jsme uběhli dobrých deset li, raději se nechci zdržovat mluvením. Brokátový nesmrtelný už pohltil přes tisíc duchů, nepovažuji za moudré se mu teď postavit čelem!“

Jenže sotva to dořekl, nové problémy se zjevily doslova odnikud. Nohy mu náhle podklouzly a celé tělo se vzneslo vzhůru. A nejen on, Pei Ming dopadl stejně. Oba dva byli chyceni do velké sítě a nyní viseli ve vzduchu.

Síť byla z jakéhosi zvláštního materiálu a nešlo ji roztrhnout holýma rukama. Z lesa kolem nich ke všemu vyskočilo nejméně dvě stě netvorů a démonů, a začali radostně tleskat:

„Chytili jsme je!“

„Hahaha, tak kolik je to tentokrát? Ta past je přímo skvělá!“

„Podívejme se, kolik hlav jsme získali!“

Ve chvíli neopatrného útěku padli do pasti malým přisluhovačům nízké úrovně. Xie Lian se rychle natáhl po Fang Xinovi, aby se sítí prosekal, ale zjistil, že meč na zádech není. Musel mu vypadnout ze sevření, když byl tak prudce vytažen vzhůru.

Ling Wen už je dohonil a zastavil se pod sítěmi. Fang Xin ležel přímo u jeho nohou. Dav malých poskoků si ještě neuvědomil, s čím mají co do činění, a radostně křepčili:

„Je tu ještě jeden!“

Ling Wen zvedl ruce a v dlaních mu vzplály dvě koule černého ohně. Zvedl hlavu, aby se podíval na Xie Liana a Pei Minga.

„Vy dva, tahle situace… za to opravdu nemůžu.“

Xie Lian se nadechl. „Ling Wen, můžu se zeptat, co by se stalo, kdyby nás ta věc zasáhla?“

„Když jsem naposledy použil takhle velké ohně duchů a zasáhl Jeho Výsost Qi Yinga, byl zraněn, ale nešlo o nic vážného. Pořád mohl poskakovat a skoro i běhat.“

To neznělo tak strašně. I kdyby je zasáhl, příliš by jim neublížil. Xie Lian s Pei Mingem si úlevně povzdechli.

„Tak to je dobře, vážně dobře…“

Ale jen co vyslovili druhé „dobře“, ohně duchů v Ling Wenových rukou vybuchly do desetinásobné velikosti a změnily se ve dva obří sloupy plamenů, šlehajících k nebi.

Xie Lian a Pei Ming polkli a Ling Wen dodal: „Ale jak skončíte po zásahu plameny takové velikosti, to odhadnout nedokážu.“

„Počkej!“ zařval Pei Ming. „Já opravdu nejsem tvůj milenec!“

„Já to vím! Ale je to zbytečné, když nám nikdo jiný nevěří!“ vykřikl na oplátku Ling Wen.

Skupina nestvůr a démonů, na chvíli omráčená těmi dvěma ohnivými sloupy, rychle tasila zbraně. Rozhořčeně kolem nich kroužili a arogantně pokřikovali:

„Ty svině! Jak se opovažuješ přijít nám ukrást trofeje! Taková nula! Chyťte ho!“

Ubozí poskoci však nebyli pro Brokátového nesmrtelného žádným soupeřem a představovali jen další nálož čerstvé potravy.

Ling Wen mírně naklonil hlavu a v zorničkách se mu odráželo světlo z ohně duchů. Vypadalo to, jako by útrpně souhlasil pozřít další životy, když už se mu přišly samy obětovat. Právě v tu chvíli se však kolem prohnal divoký vichr.

Za vyděšeného nářku se dav malých poskoků ocitl ve vzduchu. Nevypadalo to, jako když je zvedne větrný vír, spíš jako by je nějaká beztvará obrovská ruka jen tak vyhodila vzhůru.

Brokátový nesmrtelný jako by něco vycítil a zneklidněl, a také šlehající ohně duchů v Ling Wenových rukou o něco poklesly, zatímco očima propátrával okolí. Xie Lian se s námahou podíval vzhůru, ale husté větve stromů bránily výhledu. Ustalo i kvílení duchů, takže neměl jak přijít na to, co se přesně stalo.

Pei Minga to znepokojilo. „Kdo přišel?“

„Ty to necítíš?“ zeptal se najednou Xie Lian, jako vždy ostražitý a pozorný.

„Co mám cítit?“

„Vůně květin,“ odpověděl princ.

„Tady rostou květiny?“ Pei Ming se zmateně rozhlédl.

Xie Lian zavřel oči. O chvíli později přesvědčeně kývl. „Ano, voní tu květiny.“

Byla to jemná, zvláštně svěží a chladivá květinová vůně. Přicházela z neznámého místa a neznámo odkud. Neobyčejně lehká, slabounká vůně se kolem nich vznášela, skoro jako by byla sen.

Pei Ming svraštil obočí. „Necítím květiny, daleko spíš…“

Než větu dokončil, ucítil, jak mu něco kape na obličej. Bezmyšlenkovitě se otřel rukou a vzápětí se mu stáhly zorničky.

Byla to krev.

Několik kapek dopadlo i na ohně duchů v Ling Wenových dlaních a ty okamžitě o něco zeslábly. Jeho výraz se stal znepokojenějším a zvedl hlavu. A v tu chvíli…

V tu chvíli se z nebe snesl příval krve.

Pei Ming visel výš než Xie Lian a ten krvavý příval ho promáčel až na kost, takže vypadal jak zkrvavená utopená krysa. S rudou barvou kontrastoval jen pár černobílých, vypoulených očí. Ohně duchů zcela vyhasly a Ling Wen zmizel pod stromem, aby nedopadl jako bezbranný Pei Ming. Co se Xie Liana týče, ten těsně před deštěm ucítil, jak se síť trhá a tělo mu okamžitě kleslo dolů. Při pádu se převrátil ve vzduchu a stabilně přistál přesně ve chvíli, kdy se krvavý příliš spustil.

Na útěk nebyl čas. Zvedl rukáv, připraven ochránit se, co to jen půjde.

Blízko u něj se ozval tichý, dunivý smích a vzduch se znovu naplnil tajemnou, svůdnou vůní květin.

Xie Lian trochu zvedl hlavu. Necítil na tváři kapky krve, místo toho ho něco jemně a něžně lechtalo.

Natáhl ruku a tu věc zachytil. Ve středu dlaně mu seděl malý, zářivě červený okvětní lístek.

Znovu vzhlédl a zatajil dech. Nemohl tomu uvěřit – krvavý déšť, zaplňující oblohu, se proměnil v třepotající se spršku okvětních lístků.

Nebylo třeba hádat, kdo přišel. Xie Lian zkroutil prsty a sevřel okvětní lístek mezi prsty, zatímco mu ze rtů vyklouzlo jediné jméno:

„San Langu!“

Ling Wen se bez hlesu sesunul k zemi.

Ten tiše se smějící vysoký a štíhlý mladík s vlasy černými jak havran, osaměle stojící mladík v karmínovém rouchu, to nemohl být nikdo jiný než Hua Cheng.

Květy padaly jako kapky krve, krev se točila ve větru jako květy. Princ hleděl na pohledný a oduševnělý obličej, stejný, jaký viděl při jejich prvním setkání, jen tentokrát mu pohled oplácelo jediné jasné oko.

Mladík líně zastrčil dlouhý a štíhlý scimitar zpět do pochvy a hlubokým hlasem pronesl:

„Vaše Výsosti, vrátil jsem se.“

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-