Kapitola 155: Vysoké hory a nekonečné cesty; přehrazení úzké stezky 1

Xie Lian pomalu popošel po zemi poseté nádhernými karmínovými plátky. Hua Chengovi zůstalo pár rudých okvětních lístků na rameni a prince popadla touha mu je oprášit, ale to gesto mu přišlo až příliš intimní. Schoval ruce za záda, nutkání potlačil a usmál se na Hua Chenga: „Nejenže dokážeš přivolat déšť krve, ale netušil jsem, že umíš to samé i s květinami. Je to zábavné!“

Také Hua Cheng se k němu přiblížil, lehkým pohybem si smetl okvětní lístky z ramenou a usmál se na oplátku. „Byl to jen takový okamžitý nápad, trik, který mě napadl teprve dnes. Původně to měl být obvyklý krvavý déšť, ale pak jsem si vzpomněl, gege, na tvou přítomnost. Určitě bys mi měl za zlé, kdybys skončil promočený. Tak jsem na poslední chvíli změnil déšť v květiny. Jsem rád, že tě to pobavilo.“

Xie Lian možná promočený nebyl, ale na Pei Mingovi nezůstala nit suchá. Navíc stále visel v síti. „Promiňte, vy dva, ale můžete mě pustit dolů?“

Vylétlo k němu několik stříbrných motýlů. Křídla se kovově zaleskla, síť byla rozříznuta a osvobozený Pei Ming bezpečně přistál na zemi.

Xie Lian se podíval po Ling Wenovi a všiml si, že uprostřed jeho zad sedí další stříbrný motýl. „San Langu, budou Ling Wen a Brokátový nesmrtelný v pořádku, že ano?“

„Budou,“ kývl Hua Cheng. „Jen jsem je na chvíli uspal.“

Xie Liana to ohromilo: „Brokátový nesmrtelný byl nezastavitelný, ale ty jsi ho tak rychle přemohl?“

Hua Cheng povytáhl obočí. „Nedělal mi problémy. Z nějakého důvodu to vypadalo, že se mnou nechce bojovat.“

Xie Lian vydal souhlasný zvuk. „Máš pravdu. Předtím, když sis ho oblékl, tě také nechal být. Dokonce se ti ukázal.“

„Hej, vy dva,“ vložil se jim do hovoru Pei Ming. „Nechte si to na později. Nechcete z Ling Wen nejdřív ten hábit sundat?“

„Ehm… nebylo by to poněkud nevhodné?“ zaváhal princ.

Pei Ming takové starosti neměl. „Je teď v mužské podobě, tak jakýpak ostych.“

Během řeči už šátral po rouchu, ale jen co rukama zajel Ling Wenovi pod límec, škubl sebou, jako by ho něco bodlo. Tvář se mu protáhla, a když ruce vytáhl, byly celá od krve.

„To roucho kouše!“

Teprve poté Hua Cheng nevzrušeně vysvětlil: „Brokátový nesmrtelný ho nenechá jít. Nemůžeš mu ho sundat.“

Pei Ming se podíval na své zakrvácené ruce. „Kdyby ti to příště nevadilo, Králi duchů, nemohl bys mě varovat předem?“

Xie Lian ho jemně upozornil: „Generále Pei, nemůžeš říct, že tě nechtěl varovat. To jen tvé ruce byly příliš rychlé.“

„Přesně tak,“ ušklíbl se Hua Cheng.

Ačkoliv byli stále otřeseni, jejich vůli pokračovat to nezlomilo. Vydali se zpět stejnou cestou, jakou přišli. Někdo musel nést Ling Wena, a toho se beze slova ujal Pei Ming.

Pei Su a Ban Yue na ně čekali ve městečku, kde se rozešli, a narazili na sebe u božského chrámu Wuyongu. Když je Pei Su uviděl se vracet, vydal se jim naproti.

„Generále, Vaše Výsosti, ta nástěnná malba v chrámu zmizela!“

Pei Ming jednou rukou svíral Ling Wena a druhou si teď odhrnoval vlasy nasáklé krví. „Jaká nástěnná malba?“

Xie Lian Pei Mingovi vše stručně vysvětlil, zatímco Ban Yue na generála zírala s rozšířenýma očima, protože byl stále pokrytý rudou krví. Princ, generál Pei a Pei Su se pak společně vrátili do chrámu, aby stěnu zkontrolovali. A opravdu, byla úplně stejná jako ostatní tři spálené zdi – jako by nástěnná malba nikdy neexistovala.

Hua Cheng se stěny krátce dotkl. „Ta nástěnná malba byla vytvořena magií.“

Princ přikývl. „Její tvůrce se možná bál, a proto se ji zde neodvažoval nechat moc dlouho.

Ban Yue váhavě pokukovala po Pei Mingovi, ale nakonec přece jen sebrala odvahu. „Jsi v pořádku?“

Pei Ming na ni však vybafl: „Proč se nezeptáš svých hadů, jestli jsem v pořádku, když mi to způsobili?“

Pei Su otevřel ústa, jako by ji chtěl hájit, ale nebyl si jistý, zda si to může dovolit. Ban Yueiny oči se ještě víc rozšířily. „Ale… kousnutí od štíroocasých hadů ti přece nerozleptá celou kůži,“ snažila se argumentovat.

Pei Ming zvedl levačku se stopami po kousnutí a zamával jí s ní před obličejem, aby dokázal, že k pokousání vážně došlo. Ban Yue se mohla tváří v tvář důkazu pevnému jak skála jen omluvit.

Pei Su už se na to nemohl dívat a poplácal ji po rameni. „Neb… er si …o tak. Tohle neby… o způsob… eno tvými ha…dy.“

Xie Lianovi to také přišlo příliš kruté. „Generále Pei, je potřeba si v takou chvíli dobírat malé dívky?“

Jenže právě tohle bylo Pei Mingovým životním potěšením. Použil své duchovní síly, očistil se od veškeré krve a špíny a s rozzářenou tváří se hlasitě rozesmál.

„Nejsou snad malé dívky stvořené pro škádlení? Kromě toho, jaká malá dívka? Císařský preceptor z Ban Yue už má několik století. Bojíš se, že jí bude trapně?“

Potom s ním už nikdo nechtěl mluvit.

Přestože se Pei Suovo zakoktávání stále nezlepšilo, dokázal se plně pohybovat po svých a vzal si na starost nesení Ling Wen. Jejich skupina přešla městečko a pokračovala dolů ze svahu

O den později dorazili do malého údolí.

Po obou stranách se tyčily strmé, vysoké hory s příkrými skalnatými srázy, mezi nimiž se vinula horská stezka. Teprve zde se Ling Wen konečně probudil.

I když byl vzhůru, stále se nemohl pohnout kvůli stříbrnému motýlovi na jeho zádech. Ani zjištění, že je nesen, mu kupodivu nezměnilo výraz, pouze se zmateně zeptal: „Proč je vás tu tolik? Co tu všichni děláte? Vždyť jsme na hoře Tong’lu!“

„Tomuhle říkáš ‚tolik‘?“ Pei Ming potřásl hlavou. „Něco ti řeknu, že to stále není všechno. Počkej, za chvíli nás bude akorát na pár koleček hazardu.“

Xie Lian se musel usmát, možná i proto, že s jeho slovy souhlasil.

Po chvíli pronesl: „Mimochodem, Ling Wene, od svatyně Pu Qi tě pronásledoval Qi Yizhen. Netušíš, kde by teď mohl být?“

„Nevím. Po vstupu do hory se to všude hemžilo nelidskými bytostmi a Jeho Výsost Qi Ying se mi ztratil v davu. Nemám tušení, kde se nachází.“

Pei Ming si s pohledem na něj povzdechl. „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi to byl ty, kdo dal království Xuli poslední ránu. Jak podlé!“

Teprve při těch slovech si Xie Lian vzpomněl, že i Pei Ming pocházel z království Xuli. V jeho slovech však nezněla žádná náklonnost k rodné zemi – nakonec byl generálem, ne králem, a vlastní panovník ho dokonce zradil. Nezdál se být na Ling Wena nazlobený ani naštvaný, spíš si tak z něj jen utahoval. Xie Lian měl přesto obavy, že přílišné rozebírání situace v Xuli by mohlo vyprovokovat Brokátového nesmrtelného, takže rychle změnil téma.

„San Langu, vždycky mě zajímala jedna věc…“

Hua Cheng už od vstupu do údolí pozorně sledoval vysoké hory. „A jaká?“

„Ta ‚pec‘ na hoře Tong’lu, co to vlastně je? Opravdu to je obří pec?“

Hua Cheng se slabě usmál a vrátil se pohledem zpět. „Samozřejmě že ne, gege. Ale položil jsi dobrou otázku.“ Zvedl ruku a ukázal. „Náhodou ji teď zrovna vidíme.“

Celá skupina se podívala tím směrem a podvědomě zpomalili.

„Tohle je ta…ta pec?“ ujistil se princ.

„Přesně tak.“ Hua Cheng si založil ruce a v jeho inkoustově černých očích se odrážela silueta vzdálené hory.

Nesmírně daleko, jako by seděla až na okraji světa, se tyčila hora tak vysoká, až se téměř dotýkala nebes, blahosklonně trůnící mezi ostatními vrcholy a zbarvená do hluboké, matné modři. Její špička, obklopená mořem mraků, se bělala vrstvou sněhu a ledu, který nikdy neroztál.

Hua Cheng zvolna pokračoval: „Pec je živá sopka a srdce celé hory Tong’lu. Probudí se vždy s narozením nového Krále duchů.“

„Sopka vybuchne?“ ujistil se princ.

„Přesně tak. Všichni Nejvyšší králové duchů se rodí za doprovodu planoucích ohňů, lávy a ničivých katastrof.“

Při představě toho ohnivého pekla se mu v očích rudě zalesklo. Xie Lian se ponořil do myšlenek.

Nakonec promluvil Pei Ming: „Je to příliš daleko. Pokud budeme pokračovat touto rychlostí, a to ani nepočítám všechno to zabíjení duchů, na které narazíme, nemůžeme tam dojít včas.“

Xie Lian přikývl. „Historicky vzato se vše od otevření hory Tong’lu podobá náročnému porodu.“

Hua Cheng se zasmál. „To je geniální metafora, gege.“

Pak se však zastavil.

„Jsme tady.“

„Tak rychle?“ vyhrkl překvapeně Xie Lian.

„Jsme tady, ale ne ‚tady‘ v peci. Přišli jsme do božského chrámu Wuyongu.“

Před nimi, přímo uprostřed úzkého údolí, stál velký, nakloněný palácový chrám.

Byl to už druhý takový chrám, na který narazili. Xie Lina měl chuť protřít si oči, jestli se mu to nezdá. „Je skutečný?“

Ve skutečnosti nebyl jediný, kdo pochyboval. Vynořil se za zatáčkou jako odnikud a rozhodně sem nepatřil. Kdo kdy viděl, aby se v tak úzkém údolí stavěl tak velký chrám nebo svatyně, dokonale přehrazující stezku? Kde zůstalo zatracené feng-shui?

I pokud by ho tu chtěl někdo postavit, měl stát bokem u cesty. Ale ne, tento božský chrám Wuyongu byl tupě posazen přímo uprostřed údolní cesty, jako malý hloupý tyran, který bezostyšně blokuje cestu.

Pei Ming ztišil hlas: „Kde je abnormalita, tam je zlo. Buďte všichni opatrní!“

Ling Wen, který se ztěžka opíral o Pei Suovo rameno, namáhavě zvedl hlavu.

„Jestli nechcete jít dovnitř, můžete prostě skočit a běžet přes útesy.“

Xie Lian zavrtěl hlavou. „Ne, musíme dovnitř a zjistit, zda tam jsou nástěnné malby.“

„Neměj strach, gege,“ pousmál se Hua Cheng. „Jestli se chceš jít podívat dovnitř, tak to udělej. O nic nejde.“

Z nějakého důvodu se všichni po těch slovech uvolnili a skupina přišla blíž. Ani cestou ke vchodu se nestalo nic zvláštního. Když vstoupili chrámovými dveřmi dovnitř a vešli do velkého sálu, ukázalo se, že stěny tohoto chrámu jsou také pokryté zčernalou barvou po následku velkého požáru. A stejně jako v předchozím chrámu, už po malém rýpnutí kousky spečené barvy odpadaly.

Xie Lian byl nejdřív napjatý a ostražitý, ale protože se nezdálo, že by se ve tmě něco skrývalo, trochu se uvolnil.

„Pojďme na to,“ pobídl ostatní. Brzy poté odstranili ochranný zuhelnatělý nátěr kousek po kousku a odhalili nástěnnou malbu. S Hua Chengem si ji začali pozorně prohlížet.

Téma malby bylo zcela odlišné od té předchozí. Prostudovali ji od od samého vrcholku. Na bohatém futonu zde seděl bíle oděný mladík s výrazným obočím a pohlednou tváří, korunní princ Wuyongu. Oči měl pevně zavřené a podle postoje to vypadalo, že je v hlubokém zamyšlení. Rozhodně však nepůsobil klidně.

Jeho Výsost, korunní princ, měl čelo hluboce svraštěné a zdálo se, že mu po něm dokonce stéká pár kapek potu. Kolem něj postávaly čtyři postavy s výrazem hlubokých obav – byli to čtyři princovi zástupci z předchozí fresky. Jejich oděvy a doplňky byly úplně stejné jako na předchozí malbě. Když pak sklouzli pohledem níž, tam kde se ochranná vrstva stále drolila a odpadala, Xie Lian spatřil chaotickou směr rudé barvy.

Mírně se zamračil. „To je divné.“ Natáhl ruku a lehce se stěny dotkl. „Byla tato nástěnná malba hůř udržovaná?“

Nedokázal přesně určit, co malba ukazuje, protože z ní byl zmatený shluk rozmazaných a neostrých čar, jako by bylo něco uvězněno ve vrstvě mlhy, která pomalu bledla. Ale pokud byla tato nástěnná malba vytvořena magií, jak se mohla zničit jako obyčejné lidské dílo?

Hua Cheng si ji pozorně prohlížel se svraštělým obočím. „Zkusíme to ještě očistit.“

Vyměnil si pohled s princem, a jakmile ztvrdlou spálenou černou hmotu důkladně otřeli, ustoupili o několik kroků, stoupli si vedle sebe, až se jejich ramena dotýkala, a obraz si prohlédli. Když ho princ konečně spatřil celý, dech se mu zastavil a celý ztuhl.

„Tohle má být… peklo?“ podivil se ohromeně.

autorem obrázku je Mi

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Asi vám neuniklo, že už je venku druhá animovaná série TGCF :) Na dailymotion si ji můžete zkouknout už celou, pokud překousnete reklamy. Druhý série končí s koncem první knihy (online knihy, ne knižního vydání), takže ve třetí se vrátíme do těch nejbolestivějších kapitol princovy minulosti.)