Kapitola 156: Vysoké hory a nekonečné cesty; přehrazení úzké stezky 2

Hua Cheng zamračeně zavrtěl hlavou. „Ne, to je stále říše smrtelníků.“

Měl pravdu. Na obraze byla vyobrazena krajina s hustými lesy a městy plnými lidí, ale vše bylo ponořeno v obrovském, nekonečném moři ohně a tekoucí lávy.

Domy i stromy byly v plamenech, dokonce i lidské postavy hořely s ústy otevřenými ke křiku. Zkroucené tváře plné bolesti byly nakresleny tak realisticky, že Xie Lian téměř mohl slyšet jejich nářek.

Uprostřed obrazu se tyčila děsivá sopka žhnoucí žárem, vyvrhující proudy ohně a lávy. Připomínala obrovskou pec.

„Ten obraz nám naznačuje… že pád království Wuyongu způsobil výbuch sopky?“ zamyslel se princ.

„Ano. A ne,“ odpověděl Hua Cheng.

Xie Lianovi to došlo. „Ano, to není úplně správně, protože tohle ukazuje… sen!“

Zobrazení tragédie v dolní části obrazu bylo vyobrazením snu korunního prince z Wuyongu.

Korunní princ a jeho čtyři zástupci byli obklopeni zlatým světlem, což obraz časově řadilo až po jeho vystoupání na Nebesa. Zdál se mu mučivý sen, proto byl obsah jeho vidiny namalován barvami a tahy, které se v kontrastu s „realitou“ jevily rozmazaně.

Nebeští úředníci s obrovskou duchovní silou a neuvěřitelně silným nadáním dokázali s pomocí nepatrných znamení nahlížet skrze sny do budoucnosti. Říkalo se tomu prorocké sny. Stal se sen Jeho Výsosti korunního prince Wuyongu skutečností? Tohle byl důvod pádu jeho království?

Xie Lian si chvíli mumlal pro sebe a nakonec poznamenal: „Někdo nám tím něco sděluje. Příběh na této nástěnné malbě vypadá jako pokračováním té předchozí. Myslím, že čím blíž budeme Peci, tím víc odpovědí dostaneme.“

Ling Wen, který pozoroval dění za oknem, náhle poznamenal: „Musím vás na chvíli přerušit. Nepřipadá vám tu něco zvláštní?“

„Co má být zvláštní?“ zajímal se Pei Ming.

„Nejsem si jistý, zda si to nevybavuji špatně, ale byly ty dva horské srázy i předtím takhle blízko u sebe?“

Všichni pohlédli z okna. Když vcházeli dovnitř, skála byla od chrámu vzdálená asi dva zhangy, ale teď se zdála mnohem blíž, jako by se chystala k chrámu každou chvíli přitisknout. Xie Lian chtěl vyjít ven a zkontrolovat to, když vtom uslyšel zvláštní praskání a skřípání, jako by něco drtilo cihly ve zdech a kameny, na kterých stáli.

Ostatní si toho také všimli.

„Co se to děje?“

Kameny pod jejich nohama se chvěly a třásl se i strop nad jejich hlavou. Spadlo na ně několik kusů dřeva a množství prachu.

„Že by zemětřesení?“ rozhlédl se Pei Ming.

Sotva to dořekl, stěny se zvrásnily a praskly, jako by na ně zatlačilo něco neuvěřitelně silného.

„To není zemětřesení!“ vykřikl princ. „To je…“

Byly to horské srázy, které na chrám z obou stran nemilosrdně tlačily.

Na vysvětlování nebyl čas. „Utíkejte!“ zakřičel.

Nemusel je pobízet dvakrát. Pei Ming už rozkopl zeď před sebou a otevřel jim cestu na východ. Proběhli otvorem ven, ale stále se však nacházeli v komplexu božského chrámu Wuyongu. Chrámový palác byl dlouhý a rozsáhlý, a kromě velkého sálu ho tvořilo ještě mnoho postranních pokojů, malých komnat, výklenků s kadidelnicemi, tréninkových sálů a tak dále. Museli neustále utíkat, rozkopávat dveře a rozbíjet zdi. Bojoví nebeští úředníci byli na podobný styl zvyklí, což jim dávalo jistou výhodu. Překonali však sotva dvě komnaty, když se střechou probořil obrovský balvan, velký jako dítě, a těžce dopadl vedle Xie Lianových nohou.

Z horských srázů nad nimi pršely obří kameny!

Za nekončícího dunění z nebe padaly další a další. Velké balvany se podobaly sudům s vodou, malé byly jako lidské hlavy, všechny však přilétaly z výšky a jejich síla byla ohromující. Naštěstí je částečně chránila střecha a díky fyzickým schopnostem přítomných stíhali včas uskočit.

Pouze Hua Cheng zůstal klidný. Jak Xie Lian běžel a uskakoval, zaslechl jeho hlas: „Gege, nechceš jít ke mně?“

Princ se ohlédl. Hua Cheng kráčel těsně za ním a jeho kroky byly lehké, jako by se vznášel. V ruce svíral červený deštník, který vytáhl kdoví odkud, a zpod něj se na Xie Liana zářivě usmíval. Padající balvany se o povrch deštníku rozbíjely, ale Hua Cheng jej držel jednou rukou, aniž by se jen zachvěl.

Princ okamžitě vklouzl pod deštník. „Uf, to bylo těsné. San Langu, ještě že tě tu mám!“

Hua Cheng se usmál a ohleduplně naklonil deštník víc na jeho stranu. „Pojď blíž.“

Nebyl na to zrovna nejvhodnější okamžik, ale princ ucítil, jak mu srdce navzdory jeho vůli poskočilo. „Není ten deštník těžký? Nejsi unavený? Co kdybych ho podržel já…?“

Ostatní kolem nich uskakovali jak o život, a tak nebyl žádný div, že to při pohledu na dvojici ve spokojeném rozhovoru nevydrželi a začali volat:

„Hej! To je trochu nespravedlivé!“

„Pane Hua, nemáš náhodou nějaké deštníky navíc?“

„Můžu se schovat k vám?“

Hua Cheng se falešně usmál. „Ne. A ne.“

Před stížnostmi ostatních se Xie Lian cítil trochu v rozpacích. „Tahle hora je vážně zvláštní,“ zamumlal a pokusil se při řeči vyklouznout zpod deštníku.

Hua Cheng ho jemně zastavil. „Máš pravdu, gege. Tahle hora je rozhodně zvláštní. V duchovním slova smyslu. Hora Tong’lu má tři vrcholy, horské duchy, kteří se jmenují Stáří, Nemoc a Smrt. Nijak se neliší od ostatních vrcholů, ale mohou se po obvodu hory Tong’lu pohybovat, jak se jim zlíbí. Někdo je považuje za orientační body.“

Padající kameny se řítily ze srázu dolů, ale pod deštníkem panoval přívětivý klid.

Xie Lian chápavě kývl. „Takhle to je. Takže předtím, když se Rong Guang převlékl za Čepel rychlého zhášení života, byla ta hora, která blokovala cestu, jedním ze třech horských duchů?“

Ling Wen bezmocně nadskakoval na Pei Suových zádech, ale stále se usilovně snažil o konverzaci: „Není divu, že byl tento božský chrám tak podivně zasazen uprostřed údolí. Na jeho původní poloze nejspíš nebylo nic zvláštního, dokud k němu nepřišli dva nepřáítelsští horští duchové.

Xie Lian se na chvíli zamyslel. „Jejich jména tvoří cyklus. Zrození, Stáří, Nemoc, Smrt. Když je tu Stáří, Nemoc a Smrt, kde je potom Zrození?“

„Žádné Zrození neexistuje,“ odpověděl Hua Cheng. „Alespoň já o něm nevím.“

„To znamená, že tu není šance na život? Jak kruté!“

Jejich rozhovor přerušilo Ban Yuenino zvolání: „Horské srázy se stále přibližují!“

Když poprvé vstoupili horskou stezkou do údolí, bylo široké několik li a postupně se zužovalo. U brány chrámu Wuyong, vedla cesta uprostřed údolí širokého nanejvýš deset zhangů. Teď měl prostor mezi horskými srázy asi tři zhangy a budova i stěny chrámu se pod tím tlakem prohýbaly. Božský chrám Wuyongu, postavený z kamene a širokých trámů, se nyní ocitl vklíněn mezi dvě hory, které na něj tlačily. Nebylo jisté, jak dlouho ještě vydrží odolávat.

Pei Ming vykřikl: „Dopředu ani dozadu to nejde, takže prorazíme střechu a zamíříme nahoru! Ta sprška kamení nás nemůže zastavit, prostě je rozbijte na kusy.“

„To nemůžeme!“ varoval ho rychle princ. „Právě teď jsme vklínění mezi dvěma horskými duchy. Pokud zamíříme nahoru, co když nás srazí pěstí? Skončíme na placku!“

I během jejich hovoru se k sobě oba horské srázy přibližovaly ještě rychleji, až se celý chrám duněl a třásl se. Prostor, v němž se nacházeli, se zmenšil na šířku necelých dvou zhangů. Za těchto okolností už si nemohl pomoci ani znehybněný Ling Wen.

„Můžete prosím přijít s nějakým rychlým řešením?“ pobídl je. „Nehodlám se nechat umačkat k smrti! Děkuji!“

V zádech téměř cítili tlak hory, ale nápady nepřicházely snadno. Jak se prostor stále zmenšoval a smršťoval až na délku pouhého člověka, Pei Ming náhle vykřikl a vyskočil do vzduchu. Rukama se opřel o horu vlevo, nohama o tu vpravo. Celé jeho tělo se proměnilo v klín, který se vtěsnal mezi dvě obrovské hory.

„I kdybych měl skončit na placku, nenechám se tu od těch sráčů umačkat bez boje! Já je podržím, vy si pospěšte a něco vymyslete!“

Všichni byli jeho činem ohromeni a Ling Wen sebral všechny síly, aby mu ukázal povzbudivé gesto. „Starý Pei, to je chlap!“

Pei Ming zaťal zuby. „Toho si vážím.“

Nebylo třeba popisovat sílu bojového boha. Oba horské srázy se jej snažily rozdrtit, ale Pei Ming jejich snahu prozatím zastavil, takže se ocitli v patové situaci. Jenže Pei Ming spotřebovával všechny své duchovní sily a nemohl to vydržet věčně. Zatímco se Xie Lian rozhlížel kolem dokola a snažil se vymyslet řešení, oba horští duchové pomalu získávali převahu. Pei Mingova kolena podklesla.

Když Pei Su viděl, že se situace nevyvíjí zrovna růžově, zavolal: „Gene… ále Pei, já ti… pomů…žu!“

Hodil Ling Wena k Ban Yue a přidal se jako další lidský klín, jenže v současné době byl obyčejným smrtelníkem bez duchovních sil. Brokátový nesmrtelný by zde mohl být užitečný, ale představoval příliš velké riziko. Jeho vypuštění mohlo přilít olej do ohně, asi jako když šlápnete na jedovatého hada poté, co jste se zachránili z doupěte šakalů.

Ban Yue položila Ling Wena a připojila se ke snažení obou Peiů. Měla však tělo malé dívky a její končetiny nedosahovaly délky dospělých mužů. Byla příliš krátká, aby se mezi stěny vklínila, tak alespoň opřela dlaně o Pei Suova záda a přenášela na něj duchovní sílu. Duchovní síla obou bojových bohů se spojila, tváře jim zrudly a na čele vyskočily žíly.

Hua Cheng, bezesporu nejsilnější z nich všech, to jen znuděně sledoval a točil v ruce rudým deštníkem.

Najednou Xie Lian udeřil pěstí do dlaně a vykřikl: „Mám to! Mám to! Mám to! Já to mám!“

Dostal nápad: „Když to nejde dopředu, dozadu ani nahoru, půjdeme dolů! Vykopeme díru a na chvíle se ukryjeme pod zemí!“

Ling Wen se toho okamžitě chytil: „Dobrý nápad. Můžete s tím prosím rovnou začít?“

Pei Ming se zazubil. „Souhlasím. Pospěš si… prosím!“

„Dobředobředobře!“

Už během odpovědi sekal Fang Xinem do země a snažil se vyhloubit jámu. Písek s hlínou létaly kolem, jen Hua Cheng stále točil deštníkem. Nejenže nepomáhal, dokonce prince přemlouval: „Gege, už nekopej. Raději si sedni a odpočiň si.“

Tohle už nebylo možné snášet a ostatní začali jeden přes druhého křičet: „Pane Hua Chengu!“

„Hm? Někdo na mě mluví?“

Ling Wen ležel na hromadě na zemi. „Pane Hua Chengu, ty i Jeho výsost jste tu s námi. Pokud máte nějaký nápad, co kdybyste jím přispěl? Nikdo z nás se přece nechce stát plackou mezi dvěma skalami.“

V tom proslovu zazněla výtka, kterou se nikdo neodvážil vyslovit nahlas: „Pokud nemáte nic na práci, co nám pomoci dělat klín?“

I když byl Xie Lian znepokojený, stále Hua Chengovi instinktivně důvěřoval. Zatímco kopal jámu, zeptal se: „San Langu, víš o nějakém způsobu, jak z toho ven?“

Hua Cheng se jen zasmál. „Gege, stačí, když počkáš. Nemusíš nic dělat. Za chvíli to bude v pořádku.“

Skála už je tlačila do zad, a i když jim slova, že by to mělo být v pořádku, dodávala naději, rozhodně se kvůli tomu necítili bezpečně.

Ling Wen chtěl něco dodat, ale Xie Lian se náhle zeptal: „Co je to za zvuk?“

Mezi hlasitým duněním dopadajících balvanů zaslechli jiný rychle se přibližující zvuk. Znělo to, jako když něco dře o hlínu a stále se to blížilo. Xie Lianovi přišel ten zvuk povědomý a přestal kopat. „Tohle… že by to byl…?“

Jen mu ta slova vyšla ze rtů, zem vedle jeho nohou se propadla. Zela tam černá díra, dost velká na to, aby se do ní vešli dva lidé. Uvnitř díry se zvedla lžíce lopaty, která se stříbrně zaleskla.

Posvátná lopata Vládce země!

Lopata se hned na to stáhla zpátky do díry.

„Trochu pozdě, ale přece,“ prohodil Hua Cheng. „Pojďme.“

Xie Lian beze slova zvedl Ling Wena a shodil ho dolů. Za ním skočila Ban Yue, Pei Su a nakonec Pei Ming. Když lidský klín mezi srázy zmizel, oba horští duchové zvýšili svou snahu a skály se rychle blížily k sobě. Uprostřed všeho toho rachotu obtočil Hua Cheng ruku kolem Xie Lianova pasu a pevně ho chytil.

„Pospěšme si!“ A pak i s ním v náručí skočil do podzemního tunelu. Xie Lianovi se zdálo, jako by padal do propasti, a okamžik nato se shora ozvala hromová rána.

Dvě velké hory se konečně srazili k sobě.

Kdyby byli stále nad zemí, zbyla by z nich jen masová placka.

Jakmile popadli dech, osvětlili temnotu dvěma malými ohnivými koulemi. Xie Lian se rozhlédl po podzemní cestě, na níž se právě nacházeli. Byla široká tak akorát, úhledná a čistá, jak se dalo očekávat od cesty, vyhloubené posvátnou lopatou Vládce země. Ti, kteří sem skočili první, se už rozvalovali na zemi a snažili se chytnout dech. Hua Cheng pustil Xie Lianův pas a princ také stáhl ruku, kterou mu podvědomě svíral rameno.

Pak se zahleděl na černě oděného muže s lopatou.

Muž v černém rouchu ztěžka oddechoval, opíral se o lopatu a otíral si studený pot. Xie Lian popošel o něco blíž a pozorně si ho prohlížel. Ten člověk působil jako úhledně upravený mladík, docela pohledný, ale bez jakýchkol výraznějších rysů. ¹Bezpochyby někdo, koho si sotva všimnete.

Xie Lian přistoupil ještě blíž a muž v černém k němu vzhlédl.

„Vaše Výsosti…“

Než do dořekl, princ ho prudce chytil za zápěstí.

„Kde je Vládce větru?“

Černě oděného muže to zaskočilo. „Co? To já… já to nevím.“

Xie Lian vydechl a vážně pronesl: „Můj pane Černá vodo, proč si pořád hraješ? Do tvé pomsty mi nic není, ale Vládce větru s tebou kdysi sdílel přátelství a nikdy se nedopustil žádného zločinu. Nikomu neublížil, tak doufám…“

Vtom ho přerušil Ling Wen: „Černá voda? Vaše Výsosti, proč si myslíte, že je to Černá voda? Vždyť vypadá úplně jinak.“

Princ se pochybovačně ohlédl. „Protože drží posvátnou lopatu Vládce země. Kromě toho všichni víme, jak snadné je vytvořit převlek. Jeho tvář je tak nudně obyčejná, že v davu okamžitě zapadne. Samozřejmě že je falešná.“

O maskovacím triku byla řeč již dříve a tvář černě oděného mladíka dokonale splňovala základní pravidlo: byla jednoduše nudná.

I kdyby si ho ho člověk dvě hodiny prohlížel, další den ráno by nedokázal popsat jediný rys tváře. Nepochybně šlo o falešný obličej.

O chvíli později však mladík v černém oděvu řekl: „Vaše Výsosti, omlouvám se, ale já… já opravdu vypadám takhle.“

Nastalé ticho bylo víc než trapné.

Hua Cheng přistoupil blíž a lehce si odkašlal. „Gege, tohle opravdu není Černá voda.“

Trapné ticho se prodlužovalo.

„Tohle je vážně jeho pravá podoba,“ dodal Hua Cheng.

Dívali se na skutečný, přirozeně nudný obličej.

 Xie Lian se plácl dlaní do čela a hned na to se změnil do podoby kajícníka – tiskl k sobě ruce a hluboce se ukláněl. „Je mi to tak líto!“

Jak mohl být tak hloupý! Opravdu tomu člověku do očí řekl, že vypadá nudně a obyčejně? Jenže on tak skutečně vypadal, ta tvář skutečně byla přímo vzorem dokonalého převleku!

Mladík v černém rouchu se viditelně cítil nesvůj, takže mávl rukou. „To je v pořádku, já už si zvykl…“

Do dalšího ticha se ozval Ling Wen: „Vaše Výsosti Yin Yu, díky za vaši pomoc.“

Autorem obrázku je Sith Juel. Má tam fakt krásný věci, které brzo uvidíte v dalších kapitolách :)

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-

---

1 Tady mi čtenáři prominou, ale nevím si s překladem rady. O dotyčném se mluví jako o muži a pak mladíkovi, který vypadal velmi hezky, ale jen jako sedmiletý. A jakože cože?  Třeba se pak o kapitolu dvě dozvím, že fakt měl podobu děcka, potom to upravím, ale zatím tomu nic nenasvědčuje a nenašla jsem nic, co by to jinak mohlo vyjadřovat. Přidávám aj větu, kdyby někoho něco napadlo: This individual appeared to be a neat and tidy youth; considerably handsome, but only about a seven.
Edit: děkuji skvělé neznámé čtenářce, která v komentářích níže přišla na správnou odpověď - Yin Yu nevypadá sedmiletý, jen je na škále sexy chlapů sedmička z deseti. Mno... :D ^↩