Kapitola 157: Vysoké hory a nekonečné cesty; přehrazená úzká cesta 3

Po tom oslovení Xie Lian zamrkal. Teprve teď si uvědomil, že hlas mladého muže mu je skutečně trochu povědomý, takže ho musel už několikrát slyšet. Sjel očima dolů na mladíkovo zápěstí. Ačkoliv bylo zakryté rukávem, byl si jistý, že se tam ukrývá černý kruh prokletých okovů.

Také Pei Ming se zvedl na nohy, aby si mohl totožnost černě oděného mladíka ověřit. „Jeho Výsost Yin Yu? Vida. Nečekal jsem, že tu na tebe narazíme. Co tě sem přivedlo?“

Yin Yu se poškrábal prstem na špičce nosu a pozdrav opětoval: „Ling Wene Zhenjun, generále Pei, generále Pei mladší.“

Přerušil ho tvrdý hlas: „Yin Yu? Ty jsi ten Yin Yu, který byl tak trapně poražen a zničen svým vlastním mladším bojovým bratrem?“

Tváře přítomných nebeských úředníků ztuhly a hlas pokračoval: „Nepřeháníš to trochu? Jsi sice ve vyhnanství, ale nenašel sis žádnou lepší práci, než dělat poskoka duchovi? V porovnání s Quan Yizhenem jsi dopadl dost bídně. Když si pomyslím, že jsi byl jeho starší…“

Ten hlas patřil Rong Kuangovi, zavřenému uvnitř hrnce. Pei Su na nádobu okamžitě nalepil talisman, aby ho umlčel.

Ať už sloužil Jun Wuovi nebo Hua Chengovi, Yin Yuova náplň práce byla stejná – posluhoval nejdřív bohům, potom duchovi. Přesto, když se teď ocitl ve stejné místnosti jako jeho bývalí nebeští kolegové, stala se atmosféra velmi rozpačitou. Bylo to, jako by se bývalý strážný stal zlodějem a chytili ho jeho vlastní přátelé. Nikdo nevěděl, co říct, a tak se Yin Yu mohl jen mlčky otočit a pokračovat v kopání díry.

Skupina potom pokračovala dál.

Pei Ming stále myslel na bratra svého přítele, takže se zeptal: „Když se panu Hua Chengovi podařilo získat lopatu Vládce země, znamená to, že jste s Černou vodou stále v kontaktu? Vzpomínám si, že když jsem se na něj tehdy ptal Jeho Výsosti, omlouval se mi a říkal, že pan Hua Cheng si s tím démonem Černé vody není blízký a určitě neví, kde se nachází. Zřejmě se pletl. Pokud je to možné, mohl by se tedy pan Hua s tím démonem Xuanem spojit a požádat ho, aby Qingxuana propustil? Tedy pokud ho ještě nezabil?“

Hua Cheng se křivě usmál. „Pleteš se. Opravdu nevím, kde se Černá voda nachází.“

„Tak odkud se vzala ta lopata?“

„Našel jsem ji na zemi,“ odpověděl klidně Hua Cheng.

Tvrdohlavě zapíral, jenže co s tím? Nikdo neměl dost síly cokoliv mu udělat a za současných okolností na něm všichni jistým způsobem záviseli.

Pei Ming si nakonec jen odfrkl. „Dobře, fajn. Můj pán Hua Cheng má takové štěstí, že tak snadno narazil na duchovní zařízení.“

Ling Wen z Pei Suových zad dodal: „Posvátná lopata patří nebeským úředníkům Vyššího dvora. Pan Hua Cheng ji doufám vrátí…“ Náhle zmlkl. Nejspíš mu došlo, že již nemá na Vyšším dvoře žádnou funkci a není důvod vymáhat pro Nebesa žádné dluhy.

Xie Lian si promnul čelo a zrovna přemýšlel, jestli se na to má Hua Chenga nenápadně zeptat, když mu v uších zazněl hlas, který mohl slyšet jenom on: „Černá voda se té věci zbavil. Poté, co se přestal vydávat a Vládce země, odhodil lopatu ve Městě duchů a utekl. Než jsme přišli na horu Tong’lu, napadlo mě, že by se mohla hodit, tak jsem pro ni poslal.“

„Chápu,“ odpověděl Xie Lian. „Doufal jsem, že se mi podaří zjistit něco o tom, kde se nachází Vládce větru. Nicméně tahle posvátná lopata je pro střet s horskými duchy ideální. San Langu, opravdu myslíš na všechno.“

„To je tím, že už mám s pronásledováním od horských duchů zkušenosti.“

Xie Lian si mimoděk snažil představit Hua Chenga, jak coby nováček vstupuje na horu Tong’lu a střetává se s tolika překážkami.

Náhle se kolem nich rozzářilo několik malých koulí stříbrného světla – byli to přízrační motýli, třpytili se ve tmě a pomáhali jim s orientací. Xie Lian podebral jednoho motýlka dlaní a pohlédl vzhůru.

„Co jsou vlastně zač ti horští duchové? Proč na nás utočí?“

„Těžko říct, co jsou zač,“ pokrčil Hua Cheng rameny. „Když jsem přišel poprvé, už tu dávno byli. Ale nedá se říct, že by útočili přímo na nás. Pokouší se zastavit každého, kdo chce na horu Tong’lu vstoupit, a když se jim to nepodaří, zaútočí.“

„Útočí na každého bez rozdílu?“ podivil se princ. „Když se nad tím zamyslíš, mají stejný cíl jako my. Vládce deště a Jeho Výsost Qi Ying jsou oba zde na hoře Tong’lu, doufám, že se jim nic nestane.“

Yin Yu pilně kopal a prorážel jim cestu, ale při zaslechnutí Quan Yizhenova jména na chvíli zakolísal. Xie Lian si toho všiml a pohlédl jeho směrem. Vzpomínal si, že Yin Yu se s Quan Yizhenem už setkal ve Městě duchů, ale tehdy měl na sobě masku a tvářil se, jako by druhého boha vůbec neznal. Kdyby Quan Yizhen věděl, že před ním stojí jeho starší bojový bratr, jak by reagoval?

Ling Wen nejspíš myslel na něco podobného. Ztěžka zvedl hlavu. „Vaše Výsosti Yin Yu, vy jste Jeho Výsost Qi Yinga neviděl? Už mnohokrát přišel do mého paláce, abych mu pomohl s vaším hledáním.“

Yin Yu se na chvíli zarazil. „Opravdu?“

„Opravdu,“ přitakal Ling Wen. „Když jste byl vyhnán, přicházel skoro jednou denně. Později, když stále nebyl žádné zprávy, přicházel jednou za tři dny, potom jednou za měsíc, ale donedávna se chodil ptát nejméně jednou ročně. Vždycky měl pocit, že mezi vámi došlo v souvislosti s Brokátovým nesmrtelným k nějakému nedorozumění a chtěl slyšet vaši verzi příběhu, aby to mohl ostatním vysvětlit. Po vás však nebylo ani vidu, ani slechu, dokonce ani v komunikačním poli.“

Yin Yu chvíli mlčel, pak si povzdechl a znovu se s novou silou pustil do kopání.

Xie Lianovi došlo, že už o tom nechce mluvit.

Ling Wen byl také vnímavý, takže už dál nepokračoval a nechal Yin Yua, aby se soustředil na proražení cesty.

Než Yin Yu znovu promluvil, uplynula dlouhá doba. „Můj pane Hua Chengu, Vaše Výsosti, už jsme urazili skoro třicet li. Máme pokračovat?“

Lopata Vládce země pracovala jako vítr. Prorážela zem, jako by krájela tofu, a nezůstával za ní jediný vyhozený kopeček hlíny. Tunel se hloubil tak rychle, že skupina mohla běžet, vlastně ještě rychleji, než jak by se mohli pohybovat nad zemí. Těch třicet li uběhli doslova v mžiku oka.

Xie Lianovi neušlo, že Yin Yu do své otázky zahrnul i jeho, a poněkud ho to zmátlo.  „Mě se přece ptát nemusíš,“ odporoval jemně.

„Je to tu všude stejné,“ prohodil Hua Cheng. „Co si myslíš ty, gege?“

Xie Lian se zamyslel. „Vzhledem k tomu, že už jsme byli skoro venku z údolí, když nás horští duchové napadli, třicet li kopání musí stačit. Vzduch tady v podzemí je skoro vydýchaný. Pokud půjdeme pořád dolů, mohli bychom dostat závrať, takže navrhuji zamířit k povrchu.“

„Ano, pane,“ přitakal Yin Yu.

Okamžitě změnil směr a začal kopat šikmo vzhůru. Dokonce přitom vyhloubil hliněné schody.

„Tenhle muž je skutečně skvělý pomocník. Má rychlé ruce, je schopný a mluví jen tolik, kolik je třeba,“ pomyslel si v duchu princ.

Všichni stoupali po schodech za Yin Yuem. Po nějaké době Xie Lian pod nohama ucítil cosi tvrdého, co vyčnívalo ze země. Nevypadalo to jako skála, ani jako zaschlé bláto, takže se podíval dolů a prsty odhrnul zeminu. Čelo se mu mírně svraštilo.

Hua Chengovi to neuniklo: „Gege, nedotýkej se toho!“

Bylo však pozdě. Když se Xie Lian znovu postavil, v každé ruce držel lebku.

„Mám otázku. Vykopali jsme masový hrob?“ zeptal se ostatních.

Pei Ming vyprostil ze země stehenní kost a povzdechl si. „Pravděpodobně. Ale podívejte se na strukturu téhle kosti. Musela patřit nádherné ženě s dlouhýma, štíhlýma nohama. Je opravdu škoda, že její kosti skončily pohřbené zde.“

„Opravdu škoda,“ souhlasil Hua Cheng. „Nohy byly dlouhé, to jistě ale tahle kost patřila muži.“

V tu ránu ztratil Pei Ming o bývalé stehno zájem a kost odhodil.

Aniž by změnil výraz, Hua Cheng ještě dodal: „Přesněji řečeno, jsou to kosti muže, který se změnil v ducha, takže jsou pokryté mrtvolným jedem.“

Pei Ming rozevřel dlaně. V místech, kde se jeho ruce dotkly kosti, jeho dlaně svítily mrtvolně zelenou barvou.

„Dokážeš jednou udržet ruce u těla?“ obořil se na něj Ling Wen. „Aspoň jednou?“

„Mrtvo…ný jed… neu…blíží. Generál… je ne…eský úřed…ník. Bude v po… pořád… ku,“ vysoukal ze sebe Pei Su.

Popravdě řečeno, ta kost nebyla jen štíhlá, ale také docela pevná. Při máchnutí se projevila její lehkost a síla, takže ji Pei Ming znovu zvedl. Konec kosti ovinul látkou a vypadalo to, že ji hodlá používat jako zbraň. Pak se zeptal: „Vaše Výsosti, jak to, že tobě ty dvě lebky neublížily?“

Xie Lian je opatrně položil ke stěně tunelu a ukázal ostatním ruce. I jeho dlaně zeleně zářily, ale světlo rychle sláblo.

„Popravdě řečeno, mrtvolným jedem už jsem byl otráven nejméně osmsetkrát, ne-li tisíckrát. Jsem vůči němu docela odolný. Takhle silný jed ještě zvládnu.“

Takové vysvětlení přišlo ostatním vtipné, jen Hua Cheng nevypadal vůbec pobaveně. Přešel k lebkám, silně na ně šlápl a rozdrtil je na prach.

Princi smích ostatních nevadil, ale poté, co uslyšel to prudké a zuřivé dupnutí, doprovázené zvukem drcených kostí, instinktivně vycítil Hua Chengovo rozrušení. Ohromilo ho to, ale neodvážil se vyzvídat.

Po chvíli mlčení, přerušované jen zvukem pracující lopaty, Hua Cheng prohodil: „Proč to trvá tak dlouho?“

Jejich vzdálenost od povrchu země neměla být větší než dva zhangy, možná o trochu víc, protože nekopali rovně nahoru, ale šikmo. Už dávno by měli být nahoře.

I Yin Yu vypadal znepokojeně. „Také jsem zmatený. Počkat… už to je! Prokopali jsme se!“

Už během jeho odpovědi se lopata Vládce země prokopala na povrch. Yin Yu díru vyčistil a vyskočil nahoru jako první.

„Tohle… jsme opravdu venku?“

Ostatní vylezli za ním. Jakmile však jejich nohy vystoupili na „zemský povrch“, překvapeně se rozhlédli.

„Jsme zase pod zemí? To nemůže být. Kde jsme se to ocitli?“ divil se Pei Ming

Místo, kam se prokopali, rozhodně nebylo nad zemí, už jen kvůli přítmí, které tu vládlo.

„Když jsme procházeli údolím, byl ještě bílý den. Obloha by se neměla tak rychle zatáhnout,“ poznamenal Ling Wen.

Třpytící se přízrační motýli vylétli vzhůru a kroužili kolem nich. Konečně mohli spatřit celý prostor.

Stáli v nesmírně rozlehlém jeskyním dómu. Zdál se prázdný a strop se ztrácel kdesi vysoko nad nimi, vysoký a široký jako inkoustově černá noční obloha. Do sálu ústil nespočet malých chodeb a chodbiček, vedoucích různými směry.

Xie Lian ohromeně vydechl: „Vytvořila to příroda nebo člověk?“

Hua Cheng si založil ruce a pohlédl na něj. „Vzniklo to přirozeně.“

Přestože bez zaváhání odpovídal na všechny jeho otázky, princ měl stále na paměti ten malý okamžik hněvu před chvílí.

Hua Cheng dodal: „Místo, které jsme si vybrali ke kopání nahoru, se muselo shodou okolností nacházet přímo pod touhle horou. Prokopali jsme se dovnitř.“

Princ přikývl: „Chápu. Pojďme rychle najít cestu ven.“

Pei Su se stále rozhlížel: „Ale… akou ces… tu ven?“

Kromě malých puklin, kterými nebylo možné se protáhnout, zde bylo nejméně sedm nebo osm dalších chodeb, vedoucích do neznáma. Xie Lian spojil ruce a zamyslel se.

Pei Su navrhl: „Roz…ělit do sku…pin? To by by…o nej…ychlej…ší.“

Princ ruce spustil. „Ne. Rozdělit se by bylo v této situaci to nejhorší. Nevíme, co se v temnotě skrývá a byli bychom příliš snadný cíl. Raději ať nám to déle trvá, než abychom dělili své síly.“

Pei Ming stále svíral stehenní kost. Viditelně mu přirostla k srdci, protože se s ní spokojeně oháněl kolem sebe. I teď pomocí ní ukázal na jednu chodbu: „Takže půjdeme dohromady. Můžeme začít tady.“

Společně se vydali vybranou cestou. Hua Cheng a Xie Lian šli v čele a po chvilce princ opatrně zašeptal: „San Langu?“

 „Máš, gege, nějaké otázky?“

Princi bylo trapné se vyptávat se, jestli byl předtím naštvaný, protože Hua Cheng se tvářil, jako by k žádnému výbuchu hněvu nedošlo. „Ne, vlastně ne. Jen… tenhle tunel se klikatí a kroutí úplně jako střeva. Trochu se mi z toho točí hlava.“

„Potřebuješ si odpočinout?“ zeptal se Hua Cheng okamžitě. Zněl naprosto vážně.

„Ne, to není třeba, opravdu ne,“ odpověděl rychle Xie Lian.

Za nimi se ozval Pei Mingův hlas: „Slyšel jsem dobře? Vaše Výsosti, tobě se točí hlava z malé procházky?“

Samotnému Xie Lianovi teď přišla vlastní slova trapná, protože se jen násilně snažil o konverzaci, a tak dělal, že Pei Mingovu poznámku neslyšel. Místo toho vážně pronesl: „Měli bychom dávat dobrý pozor. Ten tunel je plný zatáček a zákrutů, snadno by nás zde mohlo něco překvapit…“

Ohlédl se po ostatních a v tu chvíli se šokovaně zastavil v půli kroku. Natáhl se po Hua Chengovi a zastavil ho také. „San Langu!“

„Co se děje?“ Hua Cheng se také otočil a zamračil se. Nebylo tam nic.

Nebyli tam ani ti, co tam být měli. Před chvílí stál Pei Ming za nimi a vtipkoval, teď však byl tunel za nimi prázdný. Hua Cheng okamžitě chytil prince za rameno a zamračeně řekl: „Gege, drž se u mě. Nikam neutíkej!“

Xie Lian zadržel dech, napjatý a ostražitý. „Něco se tu skrývá?“

„Ne. Ale právě proto, že tady nic není, je to znepokojující.“

Znamenalo to, že něco dokázalo proklouznout přes jeho ostré smysly a unést ostatní. 

Pei Su od Sith Juel

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Dneska mám dvě věci. První je prosba o shovívavost, protože mám teď jen jednu úžasnou korektorku místo dvou, takže může sem tam utéct chybička.
A druhá je taková příjemná situace, o kterou se s vámi musím podělit. V pátek jsem čekala v Praze na Andělu a pro ukrácení chvíle jsem si četla papírovou trojku MDZS. Přišla ke mně jedna slečna, oslovila mě s otázkou, co čtu... no daly jsme se do řeči, knihy znala a ptala se na české vydání. Odkázala jsem ji na Tadomi (o té, doufám, všichni víte!) a nenápadně taky sem. :)) Ale bylo to moc příjemné, že tyhle knihy jsou v ČR stále tak "unikátní" a spojují natolik, že motivují úzký okruh fanoušků se navzájem oslovit i naživo. Moc mě to potěšilo, jestli se sem slečna jednou dočte, tak moc zdravím! Já jednou takhle (zas na Andělu) viděla jinou slečnu, seděla v OC Smíchov na schodech u Spořky a držela první knihu TGCF. Zpětně lituji, že jsem se neozvala... tímto třeba taky zdravím. :)
A vlastně ještě jednu věc jsem chtěla - poděkovat za vaše příspěvky a komentáře. Ale opravdu mi nemusíte vykat, i když na to mám věk. Klidně se nebojte podepsat, alespoň přezdívkou, ať vím, kdo jsou mí "nejvěrnější". Ale mám vás ráda všechny, protože máme rádi stejnou věc. :P Krásný zbytek víkendu!