Kapitola 158: Pohřbení spolu zaživa; zem, v níž není klidné spočinutí

Xie Lian tiše zašeptal: „Není možné, aby se za námi někdo připlížil a provedl takovou věc. Toho bychom si všimli.“

Co se týče nalezení skrytého nepřítele, neměl přehnanou důvěru ve své schopnosti, ale o to víc věřil těm Hua Chengovým. Navíc, upřímně řečeno, zase věřil svým instinktům, když šlo o vytušení nebezpečí.

„Vraťme se v našich stopách a uvidíme,“ navrhl Hua Cheng.

Bok po boku se vraceli chodbou, kterou přišli. Chvíli se motali zákrutami chodeb, až se nakonec museli zastavit – nikoliv však dobrovolně. Problém byl, že už nebylo kudy pokračovat. I když byl tunel klikatý a plný zatáček, dosud je vedl jedním směrem, jenže teď se před nimi z ničeho nic objevila pevná skála.

Zaváhali.

„Je to iluze, nebo skutečnost?“ zajímal se Xie Lian.

Stříbrný motýl líně přeletěl ke skále a lehce se o drsnou stěnu otřel křídly. I když nejspíš nenašel nic podezřelého, poodletěl pryč.

„Je skutečná,“ potvrdil Hua Cheng.

Xie Lian si povzdechl. „Tak to je nepříjemné.“

Obvykle jste mohli narazit na dva typy démonických zdí: první byla iluze, což znamenalo, že člověk věřil, že tam zeď je, i když ve skutečnosti neexistovala. Takovou překážku bylo snadné překonat. Stačilo se zdi dotknout nebo do ní udeřit, případně na sebe chrstnout trochu studené vody, aby se mysl vzpamatovala, a mohlo se jít dál.

Druhý typ zamlžoval orientaci a mátl vzpomínky na skutečnou cestu. Takový démon byl o něco silnější. Například na křižovatce nechal člověka pevně věřit, že zabočuje vlevo, ale místo toho zmátl jeho mysl natolik, že se vydal na opačnou stranu. Další oblíbený trik bylo takzvané „démonické kolečko“. Když totiž lidé vykročí, mezi jednotlivými kroky vzniká drobná pauza. Nelidské bytosti dokážou člověka zmást tak, že věří, že jde rovně, ale ve skutečnosti chodí ve velkém kruhu. Jakmile přijde na místo, odkud vyrazil, je ještě zmatenější. „Cože? Jak to, že jsem zase tady?“

Tak či tak to byly jen pouhé triky – jenže ta chladná kamenná zeď před nimi, to byl třetí typ. Byla skutečná.

Xie Lian zrovna rozmýšlel, jestli má zeď zkusit prorazit a podívat se, co je za ní, když na něj Hua Cheng promluvil: „Gege, podej mi ruku.“

Princ na něj tázavě pohlédl, ale ruku mu poslušně podal. Hua Cheng ji jemně uchopil a sevřel v dlani. Druhou rukou nad jejich dlaněmi pohyboval, jako by tam cosi připevňoval.

Xie Lian na chvíli zadržel dech a vzápětí ruku zvědavě zvedl. „Co to je?“

Na prostředníčku levé ruky mu visel tenký červený provázek, který tam Hua Cheng osobně uvázal. Táhl se dolů a o kus dál se spojoval s druhým, který měl kolem prstu obtočený Hua Cheng. Ten teď zvedl vlastní ruku a ukázal drobný červený uzlík se dvěma dlouhými očky, úplně stejný, jako ten princův.¹

Usmál se. „Teď jsme propojeni.“

Princ ucítil, jak se mu rozpalují tváře. Rozpaky ho natolik přemohly, že si musel rychle promnout obličej, aby si náhodou Hua Cheng nevšiml, o kolik rychleji mu bije srdce. Teprve potom se na něj usmál.

„Je to nějaké kouzlo?“

„Mhm.“ Hua Cheng se trochu narovnal a spustil ruku. „Neplánujeme se sice rozdělit, ale pro jistotu. Tenhle provázek se nepřetrhne, dokud bude ten na druhé straně v pořádku. Vždy povedou k sobě, leda by jeden z nás nebyl.“

„Co myslíš tím ‚nebyl‘?“

„Že bude mrtvý nebo v mém případě rozptýlený,“ vysvětlil Hua Cheng.

Xie Lian se chystal odpovědět, když v tom k nim zdálky dolehly slabé zvuky otřesů.

Napjatě se zaposlouchal. „Někdo do něčeho bouchá?“

Znělo to, jako by někdo rozdával silné údery pěstí přímo do těla hory.

„Taková síla nemůže patřit smrtelníkovi, musí to být bojový bůh,“ upozornil princ. „Že by generál Pei?“

„Přichází to z našeho směru.“

 Ten „náš směr“ znamenalo cestu, kterou původně mířili, než si všimli zmizení ostatních a vrátili se. Jejich skupina však zmizela za nimi, jak by se mohli objevit na opačné straně? A pokud to nebyli oni, kdo jiný to mohl být?

Oba si vyměnili pohledy a bok po boku zamířili tím směrem. Po chvíli se ten zvuk přestal ozývat, těžko říct, zda v tom byl úmysl nebo zda dotyčný vyčerpal všechnu energii. Jenže teď došli tak daleko, že nebyl důvod se vracet. Pokračovali tedy stejným směrem. V modravé tmě před nimi poletovalo několik stříbrných motýlů. Vypadalo to, jako by tančili. Ovětlovali jim cestu a Xie Lian díky nim zahlédl na boční kamenné stěně něco zvláštního.

„Co to… visí tam červené lano?“

Z dálky to opravdu vypadalo jako rudé lano, ale mnohem silnější. Bizarním způsobem se to kroutilo, jako by ze zdi trčel tlustý červ. Princ se přiblížil a pozorně si tu věc prohlédl.

„Není to… Ban Yuenin štíroocasí had?

Opravdu, ze skály trčela polovina rudého hada, kroutila se a házela sebou. Zvíře mělo hlavu zabořenou do kamenné zdi.

„Zalezl do díry a nemůže se dostat ven?“ podivil se princ.

„Pravděpodobně ne.“

Celé hadí tělo viselo nad zemí, ale hadi po stěnách nelezou. Jak by se mohl dostat tak vysoko? Kromě toho byla zeď samá díra, takže pokud by se had chtěl schovat, nemusel si vybírat tak úzkou. Navíc ta „díra“ přesně kopírovala hadovo tělo, takže ho dokonale uvěznila.

Xie Lian chtěl hada chytit a vytáhnout ven, ale ten byl velmi ostražitý. Zběsile máchal ocasem, náhodně bodal, takže téměř zasáhl i prince. Hua Cheng plaza okamžitě udeřil. Vypadalo to, jako by se po něm spíš mimoděk ohnal, ale hada to tak šokovalo – nebo omráčilo – že se ani nehnul. Princ to chtěl s provinilým pobavením okomentovat, ale místo toho zadržel dech.

„Slyšel jsi to?“

„Slyšel,“ potvrdil Hua Cheng.

Oba se současně zahleděli před sebe.

Ze tmy k nim doléhalo tiché oddechování, velmi klidné a vyrovnané.

Dva přízrační motýli tančili kolem sebe a třepotali se směrem k tomu zvuku. Soupali výš a výš a stříbrné světlo stoupalo s nimi. Vysoko nahoře osvětlili pár rukou.

Byly to lidské ruce. Ruce člověka. Hřbety byly potřísněny krví, pokryté šrámy a svěšené jako u mrtvoly. Jak motýli přiletěli blíž, mohli spatřit i hlavu, špinavou nehybnou.

Spodní část těla však nebyla vidět.

Skutečně – ze skály visela pouze horní polovina těla, ta spodní jako by vyrůstala přímo z kamene.

Ve své minulosti Xie Lian znal některé šlechtice, kteří po úspěšném ulovení vzácného zvířete uřízli jeho hlavu, ošetřili ji roztokem, aby nehnila, a pověsili si ji na zeď svého sídla. Pohled, který měl před sebou, mu připomínal všechny ty hlavy tygrů, jelenů, vlků a dalších podobných trofejí, zavěšených v řadě na zdi. Jenže tenhle muž zjevně dýchal a byl stále naživu.

Xie Lian popošel blíž. „Co je to za stvoření? Pravé tělo ducha hory?“

Nikdo mu však neodpověděl. Xie Lianovi jako by se zastavilo srdce. Otočil hlavu a opravdu – Hua Cheng byl pryč.

„San Langu!“ zakřičel.

Nebyl, kdo by mu odpověděl, ale muž visící ze stěny začal mumlat, jako by těsně před probuzením mluvil ze spaní. V tuhle chvíli se však o něj princ ani trochu nezajímal. Dvakrát se otočil kolem dokola, než si vzpomněl na onen červený provázek. Zatáhl za něj a vydal po jeho směru. Po několika krocích došel na jeho konec.

Druhý konec provázku byl spojen s kamennou zdí!

Xie Lian tomu nemohl uvěřit. Dvakrát za něj škubl, ale zevnitř kamenné stěny jen vylézal delší a delší kus provázku. Přimělo ho to k myšlence – je Hua Cheng skutečně uvnitř té zdi?

Přišlo mu to víc než pravděpodobné. Bez otálení tasil Fang Xin a chystal se zeď rozbít. Jenže než se mohl hrot meče vůbec dotknout zdi, zrak mu zčernal. Kamenná zeď před ním se celá otevřela jako nějaká obří ústa a se zavytím ho pohltila.

Tma kolem něj byla stále sytější a neprostupnější. Ocitl se obklopen hlínou a pískem, pevně sevřený a dusící se. Vše kolem něj se navíc převalovalo sem a tam, takže měl pocit, jako by se ocitl v žaludku nějaké obrovské příšery, která kromě něj sežrala i spoustu dalších věcí. Všechno se to spolu s ním mlelo, jako by se to ten netvor snažil strávit. Měl pocit, jako by byl zabořený do tekutého písku, a i když rozhodně nebyl slabý, teď nedokázal vyvinout vůbec žádnou sílu. Čím víc se snažil bojovat, tím hlouběji klesal. Nejdřív chtěl rozbít zeď, ale pak ho napadlo, že by v ní možná mohl být i Hua Cheng. A tak místo toho, aby hledal cestu ven, vyrazil vpřed, máchal rukama, aby odhrnoval hlínu a písek, a přitom tahal za červený provázek, aby věděl, kudy dál.

V tu chvíli se k němu náhle natáhla ruka a s naprostou jistotou mu sevřela zápěstí.

Princ se vylekal. „Kdo je tam?“ 

Jakmile otevřel ústa, naplnila se mu hlínou. Nešťastně ji vyplivl. Ruka ho svírala a táhla k sobě, táhla ho do čísi náruče, až se mu nakonec u hlavy ozval známý hlas:

„Gege, to jsem já!“

Princ se uvolnil, pevně toho druhého objal. „Díky bohům, že se červená šňůrka nepřetrhla!“ vyhrkl. „Opravdu jsem tě našel.“

Hua Cheng ho také objal a s úlevou zopakoval jeho slova: „Nepřetrhla! Našel jsem tě.“

Oba potkala stejná věc. Xie Lian rovna sledoval toho visícího muže, zatímco Hua Cheng se rozhlížel po okolí a dával pozor na všechno, co by je mohlo ze stínů přepadnout. Nestačil však ani mrknout okem, když princ, dosud stojící vedle něj, zmizel. Místo něj tam byla jen kamenná zeď. Hua Cheng zatáhl za červený provázek, šel za ním a zjistil, že jeho konec mizí ve zdi. Nechal se pohltit, aby se po princi podíval.

Popravdě řečeno, od samého začátku byla mezi nimi pouhá zeď. Oba však věřili, že ten druhý je uvnitř, tak do ní zaráz vstoupili. Xie Lian už si poněkolikáté v duchu oddechl, že Hua Cheng svým provázkem myslel opravdu na všechno.

„Ještě že jsme spojení. Kdo ví, jak bychom se jinak našli. Není divu, že generál Pei a ostatní tak náhle zmizeli. Nikdo je nepřepadl, spíš je… no, pohltil duch hory.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hua Cheng. „Nevybrali jsme si moc dobré místo. Prokopali jsme se přímo do žaludku ducha hory.“

Xie Lian si tiše odkašlal.

Opravdu se nacházeli v žaludku jednoho ze tří horských duchů. V době, kdy se Yin Yu zeptal Xie Liana, zda má kopat nahoru, nacházeli se zrovna pod místem odpočinku těchto duchů. Princovo štěstí, nebo spíš jeho opak, bylo skutečně mimo všechny zavedené kategorie.

Písek a hlína je drtily a mačkaly stále těsněji a dusivěji. Na tomhle místě už nemohli zůstat ani o chvíli déle.

„Jak se teď dostaneme ven?“ zeptal se Hua Chenga.

„Prokopali jsme se žaludkem toho ducha, teď zrovna nebude úplně spokojený. Momentálně se nás snaží strávit, takže to bude trochu obtížné. Ale buď si jistý, gege, že se nakonec ven dostaneme.“ Pak zažertoval: „Pokud nás to pohřbí zaživa, alespoň naplníme rčení ‚ani smrt nás nerozdělí‘.²

Prince to sice trochu zarazilo, ale koutky rtů se mu stočili vzhůru. Když si to uvědomil, rychle se ovládl.

„Toho polomrtvého muže venku musel duch hory také pohltit. Bušení, které jsme slyšeli, byl nejspíš jeho pokus o útěk. Dopadl stejně jako štíroocasí had, pohltilo jej to jen napůl.“

O to víc děsivé to bylo.

„Nicméně není to nikdo z těch, kdo s námi přišel na horu Tong´lu,“ doplnil Hua Cheng.

 Xie Lian si vybavil rozcuchané vlasy visícího muže. „Počkej, já vím, kdo to byl! Mám pocit, že jde o Qi Yinga!“

Hua Cheng chvíli přemýšlel, ale nakonec si vzpomněl. „Aha, ten s vlnitými vlasy.“

„Zajímalo by mě, jestli je v pořádku. Omdlel? Vypadal, že ztratil vědomí.“

„Je v pořádku, jen spí,“ ujistil ho Hua Cheng.

„Jak to víš?“

„Nechal jsem venku pár stříbrných motýlů. Právě jsem tam jednoho poslal. Pravým okem mohu vidět, co se děje venku.“

Jakmile to vyslovil, vydal ze sebe mírně překvapený zvuk, jako by právě spatřil něco zvláštního.

„Co se tam děje?“ zajímal se princ.

Hua Cheng nic neřekl, jen lehce sklonil hlavu a jemně pozvedl Xie Lianovu bradu tak, že se dotkli čely. Xie Lianovi se rozšířily oči, pak je zavřel a znovu otevřel.

„To je… opravdu kouzelné!“

Jeho pravé oko vidělo úplně jinou scénu, než jakou měl před sebou teď. Ačkoliv byla stále tma, náhle rozeznával siluety věcí okolo.

Stříbrný motýl, sledující vnější svět, se skrýval za nějakou tmavou trávou nebo vlákny. Na scéně pod ním se pomalu pohyboval černý stín.

„Někdo přišel,“ zašeptal princ. „Zajímalo by mě, kdo to je. Kde se tvůj motýl schovává? Co když ho někdo objeví?“

„Motýl je skrytý ve vlasech toho visícího,“ vysvětlil Hua Cheng. „Jeho světlo je neviditelné, nikdo si ho nevšimne.“

Černý stín se konečně dostal dostatečně blízko. Motýlovi se ve výhledu ocitl bílý ovál tváře.

„Yin Yu?“ poznal příchozího princ.

Další úžasný obrázek od Sith Juel

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-

Slovo překladatele: Mí drazí čtenáři, opět hlásím pauzu. Ráda bych dokončila diplomku do konce března, takže, tfuj tfuj, plné soustředění, zkřížené palce a... další díl bude 24. března. Prosím o trpělivost, do června se to ještě asi párkrát stane, a když (tfuj tfuj) odstátnicuji, hned to bude lepší. Aby vám to rychleji uběhlo, doporučím vaší pozornosti tenhle úúžasný sladký nadýchaný jemný román, který i neangličtinář zvládne s automatickým překladem (jde i v mobilu, i na PC!). Současnost, duchové a první školní láska. A humor! Don´tyou like me. Moc s ním neváhejte, Seven Seals bude kupovat práva, takže pak zase zmizí z online prostoru. :)

PS: Pochlubte se, jaké máte v knihovničce koupené papírové danmei! Já mám kompletní román MDZS a kompletuji si manhua verzi toho samého. Jednu knihu od SVSSS a TGCF, další díly nevím-kdy-možná, a plánuji si koupit ještě Balada o meči a vínu a Kaleidoskop smrti, jen co vyjde aspoň pět knih. A pak další mé oblíbené romány, jestli je vydají. :) Zkrátka mám do důchodu co kupovat, jen nevím, kam dám novou knihovnu. Jo a doufám v manhwa Omniscient Reader´s viewpoint. Kéž by vydávali víc barevných man-cokoliv. Osobně mám s těmi černobílými problém. No a co vy? Kupujete? Doporučíte?

---

1 V aj překladu „motýlí uzel“, což je ovšem smyčka s jedním delším okem, ne se dvěma. Všechny Hua Chengovy obrázky vč. seriálu ukazují uzlík se dvěma očky, tak sem vybrala tuto variantu. Je to tak strašně důležitý, že jsem vám to nemohla zatajit. :P ^↩

2 Čínský verš „Stejná přikrývka za života, stejný hrob po smrti”. Je to verš z básně Příznivý pavilón romancí (nebo tak to překládá aj), zaznamenané v knize Sbírka novel z pavilónyu hory Qingping. Má to být nejstarší taková zaznamenaná sbírka v čínské historii a verš popisuje manželský pár, spoustý silnou láskou. ^↩