Kapitola 159: Tento nefrit odmítá být kamínkem u cesty 1

Byl to skutečně Yin Yu.

Lopatu Vládce země stále svíral v ruce, takže i kdyby ho horský duch pohltil, dokázal by si okamžitě vyhloubit cestu ven.

Nebylo nic divného na tom, že se objevil zrovna tady. Quan Yizhenovo předchozí zuřivé bušení bylo nepřeslechnutelné.

Princovy oči vnímaly dvě různá místa zaráz, což bylo dost nepříjemné a nutilo ho to mrkat. Díky tomu zjistil, že scénu venku vidí i se zavřenýma očima, takže je tak nechal. V tu chvíli se jeho zorné pole zachvělo, divoce se otřáslo a zhouplo doprava a doleva. Zdálo se, že Quan Yizhen se konečně probral a zatřepal hlavou.

Při jeho prvním pohybu si Yin Yu okamžitě zakryl obličej maskou, ale Quan Yizhen neměl čas všímat si věcí kolem sebe. V okamžiku, kdy přišel k sobě, celé jeho sebou tělo trhlo a zanořilo se hlouběji do skály.

Horský duch ho pozřel o další kus!

Quan Yizhen využil toho, že měl ruce stále volné, znovu začal bušit pěstmi do zdi a zároveň se snažil vytáhnout. Horský duch však byl pravděpodobně tisíce let starý a jeho zlá moc neměla obdoby. Otevřel ústa, aby Quan Yizhena znovu nasál, a ten se nořil hlouběji a hlouběji, až zvuk bušení zmizel spolu s jeho rukama. Přesně v tu chvíli duch zastavil své pohyby.

Quan Yizhenovi trčela ze zdi jen hlava.

Teprve tehdy si uvědomil, že pod ním někdo stojí.

Yin Yu mlčel a skrze masku na něj zíral ostrým pohledem.

Z těch očí běhal mráz po zádech. Xie Lian si nepomohl pomoci a pomyslel si: „Tohle nevypadá jako pohled někoho, kdo touží po shledání…“

Quan Yizhen ho zřejmě nepoznal a šel rovnou k věci: „Máš v ruce lopatu. Pomoz mi vyhrabat se z té zdi, chci ven.“

Vždycky takhle mluvil. Naivně, věcně, beze strachu a obav z následků, skoro jako dítě. Ani se nezeptal, kdo je ten druhý, a už ho nutil k pomoci, naprosto netušíc, jestli ho ta zvláštní postava ve stínech náhodou nechce zabít. Yin Yuova ruka se pevněji sevřela kolem lopaty Vládce země.

Vzápětí se začal ke Quan Yizhenovi přibližovat. Pomalu kladl nohy před sebe, jako když se vrah chystá spáchat těžký zločin. Xie Lian měl při pohledu na tu scénu špatný pocit.

„Počkat… proč to vypadá, že chce Qi Yizhenovi tou lopatou  urazit hlavu?“

„Možná protože chce,“ konstatoval Hua Cheng.

„Cože?“

„Nicméně v tuto chvíli ho nemůžeme nechat Quan Yizhena zabít. V současné době dokáže duch hory polykat své jídlo jen v celku, což mu ztěžuje trávení. Jenže pokud Quan Yizhen zemře a zůstanu tu po něm mrtvola, stráví ho mnohem snáz. A pokud horský duch pozře nebeského úředníka, jeho síly mnohonásobně vzrostou. Pro nás by to znamenalo potíže.“

Xie Lian ho rychle zarazil: „Počkej, počkej. San Langu, počkej, lehké trávení teď nechme stranou. Yin Yu je tvůj podřízený a ty si myslíš, že by mohl Qi Yinga zabít? To mají mezi sebou tak hlubokou zášť?“

Qi Ying byl při hledání Yin Yua odhodlaný. Vzhledem k tomu, že byli bojoví bratři z jedné sekty, museli se velmi dobře znát. Xie Lian věřil, že Quan Yizhen pokládá Yin Yua za člověka, který je toho hledání hoden. A rozhodně to nedělal, aby jej vzápětí zabil. Na to neměl povahu.

„Žádná zášť mezi nimi není,“ odtušil Hua Cheng. „Ale někdy nemusí touha zabít toho druhého pramenit zrovna ze zášti, ale naopak z maličkostí. Zejména z drobností, kterých si sám nevšimneš.“

„Z jakých drobností?“ zajímalo prince.

Jen co mu ta slova vyšla ze rtů, scéna, kterou viděl svým pravým okem, se změnila. Už před sebou neměl Hua Chengovo rudé roucho, ani obraz muže, stojícího čelem k hlavě trčící ze skály, ale širokou ulici. Xie Lian se chtěl zeptat, kde to je, když k němu zepředu dolehl hlasitý ruch.

Na cestě stál dav kultivujících, kteří kohosi obklopovali a zuřivě na něj křičeli. Princ se podíval lépe a spatřil mezi nimi přikrčeného chlapce s hlavou plnou vlnitých vlasů. Obličej měl pokryté krví.

Ocitnout se uprostřed nenávistného křičícího davu? Běžné dítě by už dávno vyděšeně plakalo. Ne však tento chlapec. Mohlo mu být sotva deset let, ale nejenže se nebál, dokonce vypadal nadšeně. Oči mu těkaly po tvářích okolo a drobné pěstičky se chvěly, jako by je toužil znovu použít.

Vtom se davem prodral mladý kultivující. „Nechte ho být. Přestaňte křičet, už musel svou chybu uznat.“

Xie Lian tiše vydechl.

Příchozí muž měl jasné oči a tvář mu přímo zářila energií, záda rovná a postoj hrdý. Byl to Yin Yu.

Zdál se být na vrcholu svého mládí. Čišelo z něj sebevědomí, odvaha a pevná vůle, neoslabená časem a nesetřená starostmi. Dojem z něj byl mnohem výraznější než ten, který zanechal v princově mysli při jejich prvním setkání. Teď a tady by ho každý označil přinejmenším jako působivého… jako by se jednalo o dva různé lidi.

„Teď jeho tvář rozhodně nevypadá nudně,“ poznamenal si pro sebe.

Hua Cheng se hlasitě zasmál. „Jako každý v jeho věku.“

Princ si uvědomil, že svůj názor vyslovil nahlas.

„San Langu, vidíš svým pravým okem to samé co já?“

„Není to mým pravým okem, ale něčím jiným. Využívám to na prohlížení, to je vše.“

„Úžasné. Přímo neuvěřitelné!“

„Spíš praktické,“ pousmál se Hua Cheng. „Pokud si chceš vybrat podřízeného, musíš si ho důkladně prověřit. Já jsem v tom docela dobrý. Pokud bys, gege, měl v budoucnu potřebu prověřit něčí minulost, víš, kde mě najít.“

V tu chvíli se do rozhovoru na ulici vložil jiný mladík. „Uznal svoje chyby? Podívej se na něj, vypadá jako někdo, kdo chápe svůj omyl? Ten spratek neuznal vůbec nic! Hleděli jsme si svého, prováděli jsme ranní trénink a on nám to zkazil, když po nás jen tak začal házet kameny a bláto! Potřebuje dostat za vyučenou!“

Yin Yu ho zastavil. „Nech to být, Jian Yu. Už jste ho zmlátili, příště si to znovu nedovolí. Všichni jste si vylili zlost, jak víc byste ho chtěli poučovat? Po dalším takovém poučování zemře. Podívej se na to něj, jak je oblečený. Doma určitě nikoho nemá, nejspíš ho ani neměl kdo vychovat. Prostě si ho nevšímej.“

Jian Yu si odplivl. „Říkám ti, že tenhle spratek je blázen. Není normální! Podívej se na něj, lidi ho bijí a on se tváří šťastně! Vypadá, že chce začít další kolo!“ S tím Yin Yua odstrčil a odešel.

Ten si povzdechl. „Sami říkáte, že je to blázen, tak proč se s ním tak trápit?“

Bylo vidět, že Yin Yuova slova mají mezi členy jeho sekty váhu, takže i když byl dav ještě očividně rozrušený, lidé se postupně rozešli. Yin Yu chvíli hleděl na dítě sedící na zemi a pak se přikrčil. Jenže než mohl otevřít ústa, dítě nabralo hrst bláta a se vzrušeným výrazem mu ho hodilo mu přímo do obličeje.

Yin Yu s tváří plnou bahna na okamžik ztratil řeč. Pak se otřel a přísně na něj pohlédl. „Chlapče, proč tak zlobíš? A proč jsi napadl kultivující z našeho chrámu?“

Dítě vyskočilo a zaujalo bojový postoj: „Zaútoč na mě!“

Yin Yu také vstal. „Tvůj postoj pochází z naší sekty. Kdo tě ho naučil?“

Chlapec však dál naléhal: „Zaútoč!“

Poskakoval u toho sem a tam jako malá hloupá opička. Dokonce popadl ze země další hrst bláta a kamení, aby je mohl po svém protivníkovi hodit. Mířil s neuvěřitelnou přesností. Yin Yu, který byl o několik let starší než on, dbal na své postavení a nemohl se jen tak rvát s dítětem. Nakonec mu nezbylo než pobíhat kolem a uskakovat před blátem a pěstmi.

Do toho zavolal: „Tenhle tvůj pohyb je také z naší sekty! Tajně jsi lezl po zdi a učil ses… přestaň mě mlátit! Řekl jsem, přestaň mě mlátit! Vždyť jsem se tě ani nedotkl! Opravdu se ti líbí takhle bojovat?“

Po poslední otázce se chlapec nečekaně zastavil, přikývl a promnul si zablácené ruce.

„Ano, líbí!“

Vyslovil to s takovou vážností, že to ohromilo Yin Yua i prince. Nebylo třeba hádat, Koho měli před sebou. Xie Lian vydechl úžasem.

„Qi Ying je opravdu fanatik do bojování. Pro roli bojového boha se přímo narodil.“

I když ho ostatní považovali za duševně nemocného, princ měl pocit, že spolu mají dost věcí společných.

Aby člověk vystoupal na Nebesa, musí v něm být něco fanatismu. V určité chvíli lidé okolo buď pochopili, jaké jsou za tím fanatismem možnosti a potenciál, nebo se dokázali těm „bláznům“ pouze posmívat. Takoví nemohli o vystoupání na Nebesa ani snít.

Yin Yu zamrkal a pak se těm slovům zasmál. Veselí netrvalo dlouho, protože mu na tváři přistála další hrouda bláta.

„Hej! Řekl jsem, abys toho nechal… poslouchej! Co kdybys vstoupil do naší sekty a naučil se bojovat normálně?“

Quan Yizhenovy pohyby se zastavily, v ruce stále ještě svíral blátivou kouli. Xie Lian už neviděl, jestli ji nakonec hodil, protože v tu chvíli se z kamenné zdi venku ozvalo hlasité zaskřípání. Yin Yi zabodl lopatu Vládce země do zdi.

Nakonec s ní Quan Yizhenovi nezlomil vaz, ale udeřil tak blízko jeho hlavy, až se mu ostrý kov lopaty otřel o tvář. Stačil kousek vedle a byla by to smrtící rána.

Stříbrný motýl, ukrytý v Quan Yizhenových vlasech, neměl obvykle problémy se stabilitou, přesto se po tom úderu zatřepotal.

„Nedělej to!“ uklouzlo Xie Lianovi.

Hua Cheng byl však klidný. „Jen se dívej. Ne že by ho netoužil zabít, ale jeho vražedný úmysl ještě není tak silný.“

Quan Yizhen, vydaný na milost a nemilost, zavrčel. „Chceš mě zabít?“

Yin Yu neodpověděl.

Tím ho ještě víc zmátl. „Udělal jsem něco špatně?“

„Udělal?“ zeptal se i Xie Lian.

„Těžko říct,“ usoudil Hua Cheng. „Gege, podívej se sám.“

Princi se před pravým okem objevil pohled na kultivační halu s dlouhými bílými stěnami a černými dlaždicemi. Yin Yu vypadal o několik let starší, ale stále seděl vzpřímeně, opíral se o stůl a cosi horlivě psal. Vedle něj stál početný zástup učedníků, kteří jeden přes druhého křičeli své stížnosti, rozzlobení a lačnící po spravedlnosti.

„Starší Bratře Yin Yu, způsob, jakým Quan Yizhen jí, je prostě nesnesitelný! Všude kolem něj stříká rýže a sní toho třikrát tolik co ostatní, jako nějaký hladový duch. Zabere si pro sebe celý hrnec rýže, nikdo jiný se pořádně nenají!“

„Starší bratře, už s ním nedokážu žít, chci změnit pokoj. Ráno je vždycky mrzutý, až se bojím, že mě nakopne a zlomí mi žebra. Už to nedokážu snášet!“

„Bratře Yin Yu, nechci už s ním být ve skupině! Ten bastard nikdy nespolupracuje s ostatními, nemá žádné ohledy! Jen kolem sebe mlátí pěstmi a předvádí se. Raději budu ve skupině nejslabších bratří, než s ním!“

Yin Yu se pod těmi stížnostmi div nezhroutil. „Dobře, dobře. Tak co třeba takhle? Nejdřív to prošetřím, až se tak stane, promyslím si nejlepší postup. Pro dnešek se vraťte.“

Ten, kdo si stěžoval nejhlasitěji, a kdo nejsilněji bouchal do stolu, byl samozřejmě Jian Yu. S výsledkem svých stížností byl očividně nespokojený.

„Yin Yu, neměl jsi nechat svého mistra, aby toho spratka přijal. S ním sem přišly jen problémy. Jak dlouho už je s námi? Uběhl jediný den, kdy by něco neprovedl? Jediný den, kdy by nezpůsobil chaos?“

Kultivující se znovu začali překřikovat jeden přes druhého a Yin Yu se to pokusil uklidnit.: „Jeho prohřešky nejsou až tak úplně hrozné…“

„Nejsou tak hrozné? Zničil náš klid a harmonii! Copak se tu teď dá kultivovat?“

„Přesně, nikdy dřív tu nebylo tolik problémů!“

Yin Yiu se zmohl jen na: „Yizhen to nemyslí zle, jen zkrátka nechápe svět a neumí s ostatními vycházet.“

„Nepochopení způsobů není omluvou. Když to neví, proč se to nenaučil? Všichni žijeme ve světě plném jiných lidí, takže se s nimi musíme naučit vycházet. Kolik mu je let, že se s ním jedná jak s dítětem? Někteří muži v jeho věku už sami mají děti! Když pominu, že je oblíbenec mistra, jak je tu dlouho? Hned jak přišel, dostal všechny výhody nejlepší tréninkovou halu, ten nejlepší lektvar uvařený za rok dostal on, může si vynechávat ranní a večerní lekce, nemusí s námi recitovat sútry, a když udělá nějakou chybu, mistr ho nanejvýš pokárá! Žádné přednášky, žádný trest! Co je na něm tak skvělého? Starší bratře Yin Yu! Jsi mistrův nejstarší žák, kdyby ses takto choval ty, nedivili bychom se. Neřekli bychom ani slovo! Ale kdo je on? Žádné vzdělání, žádné způsoby, ale má talent? No a co? Nikdo z nás ho mezi sebe nepřijme!“

Snažil se Qi Yizhena obrátit proti Yin Yuovi a dav ho jednomyslně podpořil.

Yizhen se hluboce zamračil a chopil se štětce. Princi to všechno přišlo dost skličující.

Většina lidí by na na takový háček snadno skočila, a pokud by ten někdo byl úzkoprsý, nechali by se nalákat i bez háčku. Návnada se teď komíhala před Yin Yuovým obličeje. Mohl snad odolat?

Jenže on po chvíli přemýšlení nečekaně odložil štětec a vážně ostatní napomenul:

„Mladší bratři, myslím, že to co říkáte, není správné.“

Lidé kolem byli zaskočeni.

Yin Yu pokračoval: „Řeknu něco, co vám nejspíš nebude příjemné. Bez ohledu na to, jakou cestou se kultivujeme, mít opravdový talent je skoro neuvěřitelné. Kromě toho, on není jen talentovaný, je také ochotný na sobě tvrdě pracovat. Jestli si myslíte, že se díky tomu stal mistrovým oblíbencem, pak se my sami musíme snažit, abychom s ním udrželi krok. Abychom ho předstihli. Když máte dost času na to se vztekat, proč tu energii neinvestovat k dalšímu tréninku?“

Po té výtce nadšení všech opadlo. Přesto si v tiše říkali: „Starší bratr je velkorysý, nemá cenu se s ním hádat.“

„Jeho trpělivost nemá obdoby na deset tisíc li okolo.“

Jen Jian Yu ho varoval: „Yin Yu, dnes ho bráníš, ale dej si pozor, aby ti později nevrazil dýku do zad.“

V tomto kole stížností nebyla spokojená ani jedna strana. Poté, co zástup učedníků odešel, zavřel Yin Yu dveře a chystal se to samé udělat s okny. Překvapeně však zjistil, že tam někdo sedí, a úlekem vyskočil.

„Kdo je to?“

Na parapetu seděl se skloněnou hlavou Quan Yizhen.

„Uf… kdy jsi přišel?“ Zatáhal ho za roucho, ale Quan Yizhen se ani nepohnul.

„Yizhene, jestli chceš hřadovat, najdi si jiné místo. Zavírám okna.“

Quan Yizhen se náhle zeptal: „Starší bratře, jsem otravný?“

Obrázek Quan Yizhena od Sith Juel

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Diplomka... hotová! Ještě mám na pořadu dne nějaké eseje a hlavně učení, takže se psychicky přirpavte na nějaké další možné odmlčení.

P.S: Mimo Čínu... O minulém víkendu jsem byla na absolutně úžasném larpu od Cest časem, Akkon 1291. Sice už jsem na nich poněkolikáté, ale tentokrát to bylo obzvláště silné, takže jim tu chci tímto udělat reklamu. Sdílená radost... znáte to:). Vhodné pro jakýkoliv věk, pro prvohráče, zkušené hráče, netřeba nic mít ani zajišťovat... jen přijet a užít. Pokud jste něco podobného nikdy nezkoušeli (nebo zkoušeli) a chcete zažít atmosféru středověku se vším všudy, hej! Jděte do toho!