Kapitola 160: Tento nefrit odmítá být kamínkem u cesty 2

Yin Yu se suše zasmál. „Ty jsi je slyšel?“

Quan Yizhen přikývl a Yin Yu se zatvářil trochu zvláštně. Kloubem prstu se poškrábal na špičce nosu. „Asi bych neřekl…tak docela… otravný.“

Normálnímu člověku by došlo, jak rozpačitě ta slova zní, ale Quan Yizhen je zřejmě bral jako bernou minci. „Aha.“

Yin Yu už ho znal natolik dobře, že se jen pousmál. „Nemusíš si jich všímat. Neudělal jsi nic zlého, vážně. Jsi velmi schopný.“

Quan Yizhen přikývl. „I já si to myslím.“

Každý, kdo měl oči, musel chápat, že Quan Yizhenovi mladší a starší bojoví bratři ho nemohou vystát. Viděli na něm chyby ne proto, že měl velkou chuť k jídlu, že byl po ránu mrzutý, že byl bezohledný při práci ve skupině a že se chtěl jen předvádět.

To, co jim vadilo nejvíc, byla ta poslední věc: vstoupil nejpozději, ale dostal nejvíc.

Teď ho Yin Yu poplácal po rameni. „Jdi trénovat. To je hlavní. Nemysli na zbytečnosti.“

Mladík seskočil z okna a skutečně se rozběhl ke cvičišti. Yin Yu okno zavřel, vzal ze stolu knihu a začal studovat.

Po zhlédnutí obou scén nešetřil Xie Lian chválou: „San Langu, tvůj podřízený je vzácný charakter. Vážně skvělá osobnost.“

Pak si ale vzpomněl, jak Yin Yu před chvílí málem rozbil Quan Yizhenovi hlavu lopatou.

„Nestalo se nic u těch skutečných, že ne?“ zeptal se rychle.

Hua Cheng mu to ukázal. Yin Yu vypadal klidný, stál s vytaženou lopatou Vládce země a zdálo se, že přemýšlí, co si s trčící Quan Yizhenovou hlavou počít. Princ se uvolnil.

„Předpokládám, že problémy mezi nimi začaly až po nanebevstoupení.“

„Přesně tak,“ kývl Hua Cheng.

Před princovým pohledem se objevil přepychový sál.

Yin Yu seděl s klidným výrazem uprostřed a Jian Yu a Quan Yizhen stáli na stráži za ním, jeden vlevo, druhý vpravo. V sále se střídali bohové, všechno nebeští úředníci Vyššího dvora. Xie Lian spatřil známé tváře, mužskou podobu Ling Wen, apatického Pei Minga, Lang Qianqiua s jeho zářivým úsměvem… všichni byli ve slavnostním a za nimi stáli nižší úředníci s velkými červenými dárkovými krabicemi.

Musel to být palác Yin Yua na Nebeském dvoře. Ten den byl slavnostním otevřením paláce, příznivým dnem, kdy toto božské sídlo představil.

Xie Liana ten obraz ohromil. Pro Hua Chenga nebylo těžké vidět obrazy z říše smrtelníků, nakonec byla jeho doménou, a pokud chtěl, mohl se jeho očima stát jakýkoliv poutník, divoký duch, pták nebo zvíře. Ale Nebeský dvůr? Jak mohl vidět sem?

Hua Cheng zřejmě vytušil, na co myslí. „Gege, podívej se do rohu u vchodu do haly.“

Princ ho poslechl a podíval se. Šířka toho „rohu“ byla ve skutečnosti dost velká, protože to rozhodně nebyl malý sál. Pohybovalo se tam nejméně deset lidí.

„Hádej, kdo z nich je Černá voda,“ pobídl ho Hua Cheng.

Teprve pak si Xie Lian vzpomněl, že He Xuan byl na Vyšším dvoře v utajení. Všechny informace musely pocházet od něj.  Princ se soustředil a pokusil se ho mezi přítomnými najít. O chvíli později měl svůj tip: „Ten v černém?“

„Tvůj odhad je příliš konzervativní. Zkus to znovu.“

„Ten, který se neusmívá ani nemluví?“ odhadl princ.

„Zase špatně.“

Vyjmenoval ještě několik lidí, ale ani jednou se netrefil. Vtom se ozval hlas:

„Přichází pán Vládce větru.“

Xie Lianův pohled se okamžitě stočil k němu. Shi Qingxuan, pohrávající si s vějířem Vládce větru, zrovna pružně překračoval práh. Tvář měl jasnou a usměvavou. Odhodil krabici s dary stranou a zdvořile zvedl spojené ruce.

„Gratuluji paláci Yin Yu ke slavnostnímu otevření. Protože jsem přišel pozdě, za trest budu muset vypít víno, hahaha!“

Yin Yu, sedící na trůnu, se usmál. „Nesmysl, můj pane, neopozdil ses. Vládce větru, prosím, tudy!“

„Tady ho vidíš.“ Hua Cheng mu konečně prozradil správnou odpověď

Xie Lian na něj nevěřícně pohlédl. „Cože? Černá voda je Vládce větru?“

To bylo až příliš neuvěřitelné. Hua Cheng se zasmál.

„Špatně jsi mě pochopil, gege. Ne tenhle, ale ten za ním.“

Princ se pozorně zahleděl tím směrem a spatřil za Shi Qingxuanem stát nižšího nebeského úředníka, pověřeného přijímáním darů od hostů. Nebyl ničím zajímavý a na tváři měl vroucí úsměv. Shi Qingxuan mezitím přešel do sálu. Vypadal velmi spokojeně a cestou úředníkovi nenuceně hodil perlu jako spropitné. Dotyčnému zazářily oči, sevřel perlu v obou rukou a vydatně děkoval – zosobněné chování pokorného sloužícího.

„To je Černá voda? Černá voda… s tak zářivým úsměvem?“ podivil se princ.

„Je to on,“ potvrdil Hua Cheng. „Ten úsměv je falešný, to je celé. Má po celém Nebeském dvoře rozmístěno nejméně padesát klonů, každého s jinou identitou. To vše proto, aby mohl sledovat víc než osmdesát nebeských úředníků Vyššího dvora a přes tři sta těch Středního. Pouhá identita Vládce země by na to nestačila.“

Xie Lian si nemohl pomoci, zcela žasl nad hereckým uměním Černé vody a jeho schopností rozhazovat kolem sebe své pěšáky, jako by to byly pouhé hračky.

„A kde je těch padesát klonů nyní?“ zajímal se princ.

„Jun Wu je nejspíš jednoho po druhém vytahuje na světlo,“ usoudil Hua Cheng.

Okamžik nato se zvenčí paláce ozval ostrý hlas:

„Vaše Výsosti Yin Yu, měl byste nám dobře vysvětlit, co je ten váš mladší bratr zač!“

Úsměvy nebeských úředníků poklesly a oči všech se stočily tím směrem. Venku postávala velká skupina lid, kteří se nejspíš chtěli dostat dovnitř, ale protože byli zastaveni, dali se do před dveřmi do křiku:

„Vy snad neplánujete potrestat svého mladšího bratra Quan Yizhena, že zbil nebeské úředníky vyšších hodností?“

Yin Yuův mírný úsměv se vytratil. Ztišil hlas a zeptal se těch dvou za sebou. „Co se to děje? Yizhene, ty ses zase s někým pohádal?“

„Ano,“ odpověděl tázaný.

Jian Yu vztekle vytřeštil oči a zaťal zuby. „Zase, ty smradlavý spratku?“

Kdykoliv se něco dělo, byl to Shi Qingxuan, kdo reagoval jako první. Zastrčil si metličku do roucha a promluvil: „Co se to děje? Dnes je slavnostní otevření paláce, copak to nepočká?“

Způsobit takový zmatek v příznivý den hostitele? Ten venku musel být buď slepý, hloupý, nebo vyvolával hádku záměrně.

Lidé před palácem teď křičeli: „Vy tu slavíte příznivý den otevření paláce? To jsme nevěděli, ale on také nečekal, když nás napadl, tak proč bychom měli čekat my, když hledáme pomstu? Quan Yizhen patří k paláci Yin Yu, vždyť ho osobně jmenoval. Na koho jiného se máme obrátit?“

Bylo to jasné – přišli se sem porvat.

Ling Wen mírně svraštil obočí. „Problémy zrovna dnes?“

Yin Yu se rezignovaně postavil. „Rozumím vám. Teď však na to není vhodná doba, můžeme si promluvit později?“

Lidé venku se ušklíbli. „Můžeme jen doufat, že to palác Yin Yu nesmete pod koberec!“

Ještě se ani neukázala pravda a už se oháněli obviněním, že ji chce utajit? Tohle bylo čisté obtěžování. Shi Qingxuan se chystal něco říct, ale zpoza Yin Yua vyskočil Quan Yizhen:

„Tak vypadnete už nebo ne?“

Výtržníci si zřejmě byli jistí, že se na tomhle místě neodváží k odvetě, a nebojácně křičeli: „Proč? Když nepůjdeme, budeš se s námi rvát? Před zraky svých nebeských kolegů?“

Jenže Quan Yizhen nebyl někdo, jehož činy by šlo předpovídat na základě zdravého rozumu. Beze slova pozvedl pěsti a vyrazil ven. Zvenčí paláce se ozval strašlivý nářek a úředníci uvnitř ohromeně strnuli.

Teprve po chvíli se vzpamatoval Ling Wen: „Stráže, běžte to zastavit, než někdo dojde k úhoně.“

Šokovaný Yin Yu rychle vyběhl ven. „Okamžitě toho nech!“

Ale výtržníci křičeli: „Myslíte si, kdovíjak nejste významní? Dobře, velmi dobře! Dva bojoví bratři se spikli, aby šikanovali slabé!“

Toho večera v postranní komnatě svého paláce přecházel Yin Yu sem a tam, zatímco Jian Yu dupal vzteky.

„Ten smradlavý spratek naprosto zničil celý skvělý slavnostní ceremoniál!“

Xie Lian jeho hněv zcela chápal. Sám se nestaral o takové obřady, jako bylo slavnostní otevření paláce, ale chápal, že jsou pro mnoho úředníků důležité. Tím rituálem se potvrzovalo formální zařazení nebeského úředníka na Nebesích.

Dnešní incident bylo, pro nedostatek vhodných příměrů, možno přirovnat ke korunovaci císaře smrtelné říše. Kdo by se nezlobil za zničení takového dne?

Yin Yu si povzdechl. „Nech to být. Jsem si jistý, že ostatní ho vyprovokovali jako první. Kromě toho, on nebyl ten, kdo způsobil problémy. To oni si s ním přišli srovnat účty schválně právě dnes. Co můžeme dělat?“

„Na Vyšším dvoře je tolik lidí, proč si na provokace nenajdou někoho jiného?“ dožadoval se Jian Yu odpovědi.

„Víš,“ povzdechl si Yin Yu. „Nikdy se nenechá zbít, aniž by se nerval na oplátku. Nejde o to, že by si nemohli vybrat někoho jiného, ale že ostatní umí provokace snášet. On ne.“

„Ale tohle je Nebeský dvůr!“ rozčiloval se Jian Yu. „Tady nejsme v Říši smrtelníků. Je tak těžké sklopit hlavu a zůstat nenápadný? Kdyby nevyvolávat potíže a držel se při zemi, k dnešnímu incidentu by nedošlo. Jak teď vypadáme? Ztratili jsme veškerou tvář. Vidělo to tolik nebeských úředníků. Jakmile se to dostane ven, nikoho nebude zajímat, kdo si začal. Jednoduše řeknou, že se palác Yi      n Yu povyšoval nad ostatní a za bílého dne šikanoval lidi. Bude někdo pátrat po tom, kdo byl v právu? Myslíš, že on je rozumnější než ti výtržníci? Houby! V okamžiku, kdy se věci zvrtnou a ty zvedneš pěst, jsi ty ten hlupák. Neumí nic jiného, než nám způsobovat problémy!“

Po tom výbuchu Jian Yu zuřivě vypochodoval z komnaty a nechal tam Yin Yua sedět s hlavou plnou obav.

O chvíli později se ohlédl a překvapeně vyskočil, protože spatřil známý výjev.

„Proč tam zase sedíš? Kdy jsi přišel? Co to máš za zvyk?“

Quan Yizhen na jeho otázku neodpověděl. Místo toho řekl „Nadávali mi první.“

Yin Yu naprázdno otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Donutil se uklidnit. „Yizhene, neber si k srdci, co Jian Yu řekl.“

Jenže Quan Yizhen pokračoval v tom, co ho tížilo: „Nadávali mi první. Vždyť je ani neznám. Řekli, že jsem nízko postavený nebeský úředník a bezdůvodně na mě křičeli. Vysmívali se mi a poručili mi, ať vypadnu a nebráním jim v cestě. Řekl jsem, ať se omluví, ale oni nechtěli, tak jsem je zmlátil. Nechali těch řečí, až když jsem je zbil. Jinak bych to neudělal.“

V době princova třetího nanebevstoupení byla situace na Nebesích klidnější, ale dříve se někteří nebeští úředníci Vyššího i Středního dvora přímo předháněli v hodnostech a šikanovali níže postavené úředníky s nejmenšími zkušenostmi. Takové věci se stávaly často. Yin Yu si povzdechl.

„Jsou nebeští úředníci nižšího stupně podřízeni ostatním?“ zeptal se Quan Yizhen.

„Nejsou,“ odpověděl Yin Yu s malým zaváháním.

Nebo jsou?

Bylo vidět, že ani on svým slovům nevěří a Quan Yizhenovi to neuniklo.

O hodnou chvíli později řekl: „Nelíbí se mi tu.“

Yin Yu na to nic neřekl.

Quan Yizhen pokračoval: „Myslí si, že jsem otravný, ale já si myslím, že oni jsou ještě otravnější. Dřív jsem mohl trénovat klidně šestnáct hodin denně, ale teď mi polovinu toho času zabírá povídání a poslouchání nesmyslů, zdravení se s lidmi a hloupé návštěvy. Jsou tu lidé, kteří mě uráží a bijí mě, bezdůvodně a bez omluvy. A já se nemůžu ani bránit? Tohle není žádné nebe. Nelíbí se mi tu.“

„Ani mě se tu nelíbí,“ povzdechl si Yin Yu.

„Tak se vrátíme.“

Yin Yu však jen zavrtěl hlavou. „I když se mi tu nelíbí, chci tu zůstat.“

Tohle Quan Yizhen nechápal. „Když se ti tu nelíbí, proč tu zůstáváš?“

Vypadal v tu chvíli velmi opuštěně a Yin Yu nevěděl, co by mu měl říct. Jak mu měl vysvětlit, že Nebeský dvůr je vysněným cílem tolika lidí, usilujících o kultivaci? Že v jeho věku pro něj bylo velmi obtížné nanebevstoupení dosáhnout?

Nakonec se pokusil: „To… je to kvůli tomu, že vzestup na Nebesa je opravdu těžký. A protože jsme se dostali až sem, chci něčeho dosáhnout.“

Quan Yizhen byl opačného názoru. „Co je tak skvělého na povznesení? Koho zajímá, jestli někdo nanebevstoupí?“

Yin Yu na něj pohlédl podrážděně a pobaveně zároveň. „Jak to myslíš, co je na tom tak skvělého? Proč si to taky nezkusíš?“

Xie Lian, který celému rozhovoru přihlížel, poznamenal: „Lidé by neměli brát žertování na lehkou váhu.“

„Vskutku,“ souhlasil Hua Cheng. „Za půl roku, až Quan Yizhen vzestoupí, už to Yin Yuovi nebude připadat tak veselé.“

„Můžeme se podívat i na tuhle část?“

„Můžeme. Vydrž.“

Scéna se změnila, ale stále byli na Nebeském dvoře. Tentokrát se hostina konala pod měsícem. Xie Lian to chvíli pozoroval. „Podzimní hostina?“ zeptal se.

„Přesně tak.“

„Kde se Černá voda skrývá tentokrát?“

„Podívej se, jak kdo jí,“ napověděl Hua Cheng.

Na hostině byli všichni zaneprázdnění přípitky, pozdravy a hrami, ale jeden člověk měl tvář skloněnou nad obrovskou mísou na stole. Tentokrát se He Xuan neskrýval, ale seděl v rohu v přestrojení za Vládce země. Nikdo si ho nevšímal.

Yin Yu a Jian Yu seděli vedle něj na místech, která byla téměř na kraji slavnostní tabule. Yin Yu nejedl a s nikým se nebavil.

Jian Yu mu zašeptal: „Ještě že nepřišel ten bláznivý špinavý spratek!“

Yin Yu také odpověděl šeptem: „Už je nějakou dobu povznesený, nebylo by dobré, kdyby ostatní slyšeli, jak o něm mluvíš. Buď opatrnější.“

„Je to pravda, nebo snad ne? Co na tom, že se povznesl. Bude stále stejně hloupý, bez ohledu na to, kolik následovníků získá.“

Během jejich hovoru k nim přišla nová skupina nebeských úředníků a usadila se vedle nich. Byly to většinou nové tváře a bez okolků se s nimi dali do hovoru.

Jeden z nich se zeptal: „S kým mám tu čest, pane?“

Jiný nebeský úředník odpověděl stejně neformálně: „To je bojový bůh, vládnoucí západu.“

Ten, který se předtím ptal, se okamžitě rozzářil a vyskočil k přípitku. „Ohoho! Hodně jsem o vás slyšel! Už nějakou dobu vás obdivuji.“

Yin Yu se také postavil a usmál se. „Prosím, ten titul nemám moc dlouho.“

„Nebuďte tak skromný, můj pane! Opravdu vás obdivuji. Všude se povídá, že Vaše Výsost Qi Ying ze západu je mladý a schopný, že se po pouhých několika letech od vzestupu už hluboce zapsal do srdcí svých věřících. Dokonce jste se dostal do první desítky v letošní podzimní bitvě lampiónů! Jste skutečný hrdina. Vaše postavení je pevné jako skála a budoucnost zářivá. Když vás dnes vidím, zdáte se mi o něco starší, než jsem si představoval, ale stále jste docela mladý, opravdu, hodný chvály, mladý a schopný!“

Úsměv na tváři Yin Yua zmrzl a otázka, zda má tento přípitek přijmout, se stala nesmírně trapnou. Ten nebeský úředník stále mluvil a snažil se horlivě navázat vztah, dokonce mu začal tykat a oslovovat ho, jako by byli bratři:

„Upřímně, málokdy považuji někoho za dostatečně hodného, ale ty, bratře Quane, mi připadáš jako rodina. Moje panství je také na západě, takže kdybys v budoucnu něco potřeboval, pokud to se mnou myslíš dobře, rozhodně mi dej vědět! Všichni bychom si měli pomáhat, že? Hahahaha.“

Srdečně se zasmál a smáli se i ti, kteří Yin Yua znali. Xie Lian skrze propast času mohl skoro cítit tu dusivou trapnost, vznášející se ve vzduchu.

Jian Yuovi vzteky zrudl obličej, ale Yin Yu byl stále klidný. Ruka se mu na okamžik zachvěla, ale dokázal zůstat klidný. „Bohužel…“

Když se však chystal nedorozumění objasnit, ozval se jasný hlas:

„Qi Ying je tady!“

Opět od autorky Sith Yuel

-Předchozí kapitola--      -Seznam kapitol--        --Další kapitola-