Kapitola 161: Tento nefrit odmítá být kamínkem u cesty 3

Na druhé straně sálu se strhl rozruch a nebeský úředník stojící u Yin Yua šokovaně ztuhl.

„Ech? Ty nejsi jeho Výsosti Qi Ying?“

Teprve potom mu to ostatní vysvětlili, zatímco se smáli tak, až se drželi za břicha.

„Spletl sis osobu, bratře! Zapomněl jsi? Na západě vládnou dva bojoví bohové, jeden je Yin Yu a druhý Qi Ying. Jsou to bratři ze stejné sekty, a ten před tebou je Jeho Výsost Yin Yu, hahaha…“

Nebeský úředník rychle spustil: „Ach, to je trapné, spletl jsem si osobu. Ještě se tu tolik nevyznám, všichni mluví jen o Qi Yingovi…“

Odmlčel se a Yin Yu zavřel oči, jako by byl příliš unavený i na odpověď. Kdosi už tu stále větší trapnost nemohl vydržet a strčil do toho nebeského úředníka loktem, aby ho upozornil, jak zraňující byla jeho slova.

Ten znovu vykoktal: „Ehm, ehm, já už budu muset jít, Vaše Výsosti Yin... Yin Yue? Ech, vlastně Yin Yu. Někdy se zase uvidíme, šťastný střed podzimu, ha ha…“

 Ačkoliv řekl, že odchází, pozvedl sklenici a s veselým úsměvem zamířil ke Quan Yizhenovi. Na druhém konci sálu už se tlačil velký zástup nebeských úředníků, kteří se s ním snažili přivítat. Tlačenice byla tak hustá, že osoba uprostřed ani nebyla vidět.

Muselo to být chvíli poté, co Quan Yizhen vystoupal a postavil si vlastní palác. Byl na vrcholu své popularity na Nebesích, vypadalo to úplně jinak, než v současné době, kdy ho většina lidí neměla ráda. Ačkoliv byl on i Yin Yu bojoví bohové západu, jeho význam byl několikanásobně větší.

Protože se všichni nahrnuli ke stolu Quan Yizhena, stůl kolem Yin Yua osiřel. Jen He Xuan tam stále seděl s hlavou zabořenou do misky s polévkou.

Bylo to trapné.

O chvíli později Yin Yu pronesl: „Vrátíme se.“

Spolu s Jian Yuem opustili místa, aniž by si toho kdokoliv všiml. Jian Yu zuřil: „Jsou to všichni pokrytci! A nebeské úřednice nejsou o nic lepší. Když ten spratek poprvé vstoupil na Vyšší dvůr, všichni ho nesnášeli a každý sen si na něj u tebe stěžovali. A teď se na ně podívej. Ten spratek se povznesl, má lampióny a oni se můžou posrat, aby ho pochválili. Mění názory rychleji, než listují v knize. Prý ‚mladý a schopný‘, to tak. Jsou to stejní idioti jako on. Jen pitomci uctívají někoho s poškozeným mozkem!“

V tu chvíli se přiblížil Shi Qingxuan se sklenicí vína.

Yin Yu zašeptal: „Už nic neříkej, pojďme pryč.“

Teprve potom Jian Yu zavřel ústa.

Shi Qingxuan na ně zmateně pohlédl. „Yin Yu, ty už se vracíš? Vždyť právě přišel Qi Ying. Minule jsem ho zaslechl říkat, že jste se už dlouho neviděl a dokonce se mně ptal, co děláš. Půjdeš za ním?“

Yin Yu se nuceně usmál. „Ne, necítím se moc dobře. Vrátím se do paláce.“

Shi Qingxuan nad tím příliš nepřemýšlel, a když uviděl „Vládce země“, sedícího za nimi, vesele se zasmál. „Tak si běž odpočinout a příště se uvidíme. Bratře Mingu! Říkal jsem ti, ať si nesedáš tak daleko! Pojď, pojď si sednout k mému stolu!“

Počkali, až Shi Qingxuan odejde, potom Jian Yu znovu ztišil hlas a pokračoval v reptání:

„Jít za ním, to mě poser! Toho spratka přejde nafoukanost, až ho někdo srovná a on taky jednou zakusí, co je to spadnout na hubu. Nemůžu se toho dne dočkat!“

Neustále bručel, čímž ještě zhoršil Yin Yuovo tiché zoufalství.

„Prostě to nech být a přestaň být tak dotčený,“ poprosil ho Yin Yu.

„Nech to být, nech to být… To je všechno, co říkáš: Nech to být,“ stěžoval si Jian Yu. „Jak to můžeš nechat být? Když se objevil poprvé, pořád jsi za ním chodil, utíral mu zadek a prosil za něj o odpuštění. Nebýt toho, dávno by ho vyhodili. Už se na to nemůžu dívat, jsem z tebe frustrovaný!“

Oba dva se rychle vrátili do paláce. Ve srovnání s ruchem, který panoval při jeho slavnostním otevření, byly nyní všechny sály pusté a prázdné a staralo se o ně jen několik málo úředníků nižšího stupně. Jakmile dveře zapadly, Yin Yu zvedl hlas:

„Už neříkej nic dalšího. Nechci to slyšet! Když tě dráždí o něm mluvit, tak o něm nemluv!“

„Nemysli si, že to říkám bezdůvodně. Někdo ti to musí připomínat! Yin Yu, doména západu není příliš velká a počet věřících je omezený. Už ti jich tolik ukradl, když zabil tu vlčí příšeru! Podívej se, jak jsi na tom teď! Tvoje panství je menší a menší, kolik ti ho ještě zbývá? Jak si můžeš udržet své postavení, když to takhle půjde dál?“

„Jak tomu můžeš říkat krádež?“ zeptal se Yin Yu. „Přece nikoho nedrží pod krkem, aby ho donutil se mu klanět. Dělají to dobrovolně. Kromě toho, ta vlčí příšera…“

Povzdechl si a upřímně přiznal: „Opravdu jsem ji nedokázal porazit. Modlitby ke mně se ukázaly zbytečné, tak je pochopitelné, že šli za ním.“

Jian Yu se držel za hlavu a srdce ho bolelo. „Já jen… jen se bojím, že jestli to bude takhle pokračovat, nic nám nezbude. Kurva, i ti nižší úředníci jsou vlezdoprdelkové, každý z nich používá hloupé výmluvy, aby u tebe mohl skončit a nacpat se k jiným nebeským úředníkům. Je to jen banda budižkničemů!“

Yin Yu si znovu povzdechl a posadil se na modlitební polštářek. „Jaký boj… proč se o něco takového starat? Co musí odejít, nakonec stejně odejde, a co má zůstat, zůstane. Nepovznesl jsem se proto, abych se s někým přetahoval o moc, ani abych bojoval o domény, tak proč to nemůžeš nechat být?“

Jak se říká, na jedné hoře není místo pro dva tygry. Stačí se podívat na podobný příklad: Feng Xin a Mu Qing, oba vládnoucí jihu, a šli si po krku celá staletí. Kdyby nebyli na stejném místě, mohl být jejich vztah lepší, ale nepřátelé jsou si někdy blíž, než přátelé, a doména každého je nejčastěji tam, kde nanebevstoupil. Lidé ze smrtelného života nebeského úředníka se po jeho nanebevstoupení často shromažďují a uctívají jej. Na nebesích, v říši smrtelníků, jako bohové i jako lidé, život je prostě takový. Nebyl důvod, aby Quan Yizhen opustil západ a přestěhoval se někam jinam.

Uprostřed jejich hádky najednou někdo zabušil na dveře.

Jian Yu zavolal: „Kdo je to?“

„To jsem já,“ ozvalo se za dveřmi.

Jian Yu se rozzlobeně obrátil k Yin Yuovi a zabručel: „Proč sem ten smradlavý spratek leze?“

Yin Yu mu pokynul, aby šel dozadu, ignoroval jeho výraz a šel otevřít dveře. Venku stál Quan Yizhen. Zdálo se, že od jejich posledního setkání opět vyrostl, byl teď zhruba stejně vysoký jako v době, kdy se s ním Xie Lian setkal poprvé. A konečně se zbavil zlozvyku sedět v oknech.

Yin Yuův hlas zněl docela klidně. „Yizhene, to jsi ty? Neúčastníš se Podzimního banketu? Proč jsi přišel?“

Quan Yizhen ho následoval do velkého sálu a neomaleně prohlásil: „Mám narozeniny.“

Opravdu. Jeho narozeniny vycházely na Svátek středu podzimu a teď si přišel pro dárek.

Xie Lian už slyšel, že Yin Yu mu jako jeho starší bratr vždy dával k narozeninám dárek. Pravděpodobně kvůli všem těm trapným událostem na to letos nedošlo, a soudě podle Shi Qingxuanových slov se mu Yin Yu už nejspíš nějakou dobu vyhýbal. Když se někdo začne vyhýbat setkání a přestane dávat dárky, citlivější lidé pochopí a rozhodně si o ně nepůjdou říct. A přece tu Quan Yizhen stál, neměl nejmenší tušení, že je něco špatně, a s důvěrou jim klepal na dveře. Xie Lian nikdy neviděl nic tak tragicky trapného. Kdyby se právě teď čelo o čelo neopíral o Hua Chenga, plácl by se do tváře a zakryl si oči, aby se na to nemusel dívat.

Yin Yu se suše zasmál. „Aha, pravda. Dnes máš narozeniny. Ale v poslední době mám v paláci trochu zmatek, takže…“

Quan Yizhenovi se rozšířily oči. „Nic pro mě nemáš?“

Yin Yu měl ze svých vlastních slov špatný pocit, a tak než dořekl předchozí výmluvu, rozmyslel si to: „Ne, nezapomněl jsem. Je to vzadu, chvíli počkej.“

Quan Yizhen se posadil, obě ruce si položil na kolena a s nadšením energicky přikyvoval. Yin Yu utekl do postranní komnaty, kde zachmuřeně seděl Jian Yu. Samozřejmě že tady žádný dárek připravený neměl, takže jakmile vstoupil, začal prohledávat všechny zásuvky a komody, truhly a police, ale nenašel nic vhodného.

Zavolal na Jian Yua: „Pomoz mi rychle něco najít, cokoliv, co se dá použít jako dárek!“

Jian Yu popadl hadr a mrštil s ním na zem, dvakrát na něj dupl a nenávistně řekl: „Tohle bude pro něj to pravé.“

„Jian Yu!“

„I takový dar je pro něj pořád víc, než si zaslouží! Nemůžu uvěřit, že je tak nestydatý, aby si ještě přišel pro dárek!“

„Ty tomu nerozumíš,“ povzdychl si Yin Yu žalostně. „Dřív jsem pro něj vždycky něco měl, a kdybych mu letos nic nedal, vypadalo by to jako záměr. Stačí cokoliv. Víš co – jdi najít tu ten zlatý vymítačský náramek, který jsme dostali. Není to úplně vhodné, ale lepší než nic.“

Musel několikrát naléhat, než rozzlobený Jian Yu odešel. Mezitím se vrátil do velkého sálu a posadil se před Quan Yizhena.

„Chvíli počkej. Mám tu teď trochu zmatek, a tak jsem poslal Jian Yua, aby se po tvém daru podíval. Mimochodem, jak ses v poslední době měl? Předpokládám, že jde všechno hladce? Slyšel jsem, že počet věřících tvého paláce se za minulý měsíc zvýšil pětkrát, gratuluji.“

„Neznám své věřící. Dělal jsem si vlastní věcí a oni se mi z nějakého důvodu narhnuli do chrámu. Divné. A taky jsem nedávno zabil vlčí příšeru.“

Yin Yuův úsměv ztuhl. To, co on sám nedokázal, zvládl Quan Yizhen s takovou lehkostí. Bylo to, jako kdyby někoho ignorovala dívka jeho srdce i poté, co se ji pokoušel získat, a pak se v slzách rozběhla do náručí jiného muže – a ten by se na ni ani nepodíval, jen by se otočil a řekl tomu nešťastníkovi, že o tu průměrnou holku nestojí. Jak hořký pocit.

Quan Yizhen se na chvilku odmlčel, ale pak vyhrkl: „Viděl jsem tě na Podzimní hostině. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale odešel jsi tak rychle.“

Když konečně změnil téma od úspěchů na jeho panství, Yin Yu si s úlevou vydechl.

„Aha, něco jsem tam řešil a potřeboval jsem se vrátit dřív.“

Quan Yizhen přikývl. „Někdo mi řekl, že to bylo proto, že si tě se mnou spletli.“

Yin Yuův výraz znovu ztuhl, ale Quan Yizhen si opět ničeho nevšiml. Místo toho zkřivil rty: „To je tak směšné, tak hloupé!“

Xie Lian už se na to nemohl dívat a zabořil tvář do Hua Chengovy náruče. „Tohle… tohle celé… to je prostě až příliš strašné.“

Princ pochopitelně z celého srdce věřil, že Quan Yizhen skutečně považuje za vtipné, že někdo udělal tak hloupou chybu a spletl si je, a zároveň si vůbec neuvědomuje, jak moc bolestné to pro Yin Yua musí být. To však nic neměnilo na tom, že kdyby měl téhle situaci dál přihlížet, propadl by se sám hanbou. Naštěstí se dřív objevil Jian Yu s dárkovou krabicí. Podal ji Yin Yuovi a beze slova zase odešel pryč. Yin Yu vypadal, jako by byl vysvobozen, a krabici předal Quan Yizhenovi. Ten se rozzářil nadšením a na místě vyskočil, aby ji přijal.

V Yin Yuově úsměvu už byla znát únava. „Proč to neotevřeš až doma?“

Quan Yizhen přikývl. „Dobře. Ale vrátím se. Příští měsíc vyrážím na hlídku, tak jestli budeš mít starší bratře volno, pojď se mnou!“

Yin Yu netoužil slyšet, co dalšího řekne, a vyrazil ze sebe mnohoznačné „Dobře.“ Jakmile se ho zbavil, objevil se nadávající Jian Yua a práskl dveřmi.

„Kdo si myslí, že je? Upustila ho jeho matka při porodu stokrát na hlavu? Jestli ne, tak se ti sem leze vysmívat. Jaké ‚neznám své věřící“, jaká ‚hlídka‘, snaží se před tebou vytahovat? Jaká neuvěřitelná zlomyslnost!“

Tentokrát ho Yin Yu nepřerušil. Beze slova zamířil do zadních komnat.

Xie Lian cítil, že s dárkovou krabicí, kterou si Quan Yizhen odnesl, bylo něco špatně.

„Je možné, že je uvnitř Brokátový nesmrtelný?“

„Uhodl jsi,“ kývl Hua Cheng.

„Pak by měl za ten zločin nést odpovědnost Jian Yu. Proč byl tedy Yin Yu později tak přísně potrestán?“

„To zjistíš, gege, už za tři dny.“

Jakmile to řekl, scéna se skutečně o tři dny posunula. Sluneční paprsky pronikaly do tichého paláce a Yin Yu pomalu procházel postranními komnatami. Vypadalo to, že něco hledá. Přehraboval se v truhlách a prohledával zásuvky. Z jedné vyndal zářivě zlatý náramek, pokrytý kouzly. Nejdřív ho bez zájmu odložil, ale o chvíli později ho zvedl a zavolal: „Jian Yu?“

Volaný vstoupil do místnosti. „Co se děje?“

Yin Yu zvedl náramek a zmateně se zeptal: „Proč je ta věc tady? Měl jsi mu to dát. Řekl jsem ti, abys to zabalil do té dárkové krabice!“

Jian Yu se nahrbil. „Darovat mu ho? Nezaslouží si ani kapku tvé sliny.“

„Ty jsi mu skutečně dal ten hadr na čištění nohou? Musíš pořád někoho urážet?“

„Kdepak,“ usmál se Jian Yu záhadně. „Dal jsem mu něco lepšího.“

Yin Yuův výraz se okamžitě změnil. Zřejmě už mu to nepřipadalo tak nedůležité. „Cože? Říkal jsem si, proč to nemůžu nikde najít. Ta róba umí manipulovat s myslí, umí dokonce z člověka vysát krev!“

Otočil se na patě, aby odspěchal pryč, ale Jian Yu ho chytil.

„Proč se tak bojíš? Ta věc dokáže manipulovat s myslí, to je pravda, ale ty jsi mu ho daroval, takže to nikdo jiný nemůže ovládat. Co se týče vysávání krve, to možná účinkuje na smrtelníky, ale pochybuji, že by to něco udělalo s nebeským úředníkem. Podívej, už jsou to tři dny a nic se mu nestalo!“

Yin Yu o tom chvíli přemýšlel a přecházel sem a tam po komnatě.

„Navíc,“ pokračoval Jian Yu, „ten spratek je přece dost silný, ne? ‚Mladý a schopný‘? Tak se podíváme, jak schopný je.“

Nakonec si Yin Yu promnul čelo. „Takhle to nejde. Nevíme, jak moc je ta věc nebezpečná. Jestli se něco pokazí, je s námi konec. Jak můžeš brát věci na lehkou váhu? Zatraceně!“

Vzápětí bez ohledu na Jian Yuovo volání vyběhl ven. Zatímco spěchal do paláce Qi Yinga, potkával množství nebeských úředníků. Quan Yizhen tam nebyl, tak se všech chytal a vyptával se: „Kde je Qi Ying? Musím ho naléhavě najít.“

„Qi Ying? Jeho Výsost Qi Ying má schůzku ve Velké bojové síni, jsou tam dnes všichni nejvyšší bojové bohové z Vyššího dvora,“ odpověděli mu.

Yin Yu dál neposlouchal a rozběhl se tím směrem. Teprve když dorazil na místo, uvědomil si, že nemůže vstoupit. Zaprvé, na tohle setkání mohli jen nejvyšší bojoví bohové Vyššího dvora, což on nebyl. Za druhé, i kdyby vešel, nemohl o tom mluvit přede všemi. Zbývalo mu jen čekat venku. Xie Lian pohlédl dovnitř oknem a skutečně, v sále byly známé tváře – Feng Xin, Mu Qing, Pei Ming… a všichni pozorně naslouchali. Yin Yu však spolu s princem spatřil Quan Yizhena, oblečeného do působivé lesklé zbroje.

Vše vypadalo naprosto normálně. Jen Ling Wen, stojící vedle Jun Wuova trůnu, byla poněkud roztržitá a často se pletla. Bylo to tak očividné, že se Jun Wu musel ozvat.

„Ling Wen? Ling Wen!“

Musel na ni několikrát zavolat, aby se vzpamatovala.

„Cože? Co se děje?“

Jun Wu se zasmál. „Co to s tebou dneska je? Pořád zíráš na Qi Yinga. Také si myslíš, že ta jeho zbroj je docela pěkná, že?“

Bojoví bohové v sále se zasmáli. Ling Wen zamumlala omluvu a nepozorovaně si otřela studený pot z čela. Ruka, svírající štětec, se jí však stále třásla.

Kdyby byl v tu chvíli Xie Lian uvnitř, pravděpodobně by se také jen usmál. Teď mu však bylo naprosto jasné, jak rozrušeně se Ling Wen  musela cítit, když tam viděla Quan Yizhena sebevědomě nosit krvavé roucho, které před stovkami let sama vytvořila.

Yin Yu popocházel před halou, chvíli dřepěl, chvíli stál, rozrušený a nervózní. Nakonec schůze skončila a Quan Yizhen vyšel jako první. Když venku spatřil Yin Yua, pozdravil. „Starší bratře, proč jsi tady?“

Yin Yu se okamžitě zvedl na nohy, zamumlal několik nesouvislých slov pozdravů a okamžitě přešel k věci: „Tvé brnění…“

„Je skvělé!“ usmál se Quan Yizhen. „Císař i Ling Wen mi ho chválili. Děkuji ti, starší bratře!“

Yin Yu s nuceným klidem řekl: „Je opravdu skvělé, ale osoba, která zbroj ukovala, řekla, že je tu malý problém, a chce zbroj přinést zpět, aby ho mohla opravit.“

Kdyby mu přímo řekl, aby zbroj sundal, riskoval by, že zjistí, co je s ní špatně. Nebylo by dobré, aby se na to přišlo, a tak mohl svůj požadavek vznést jen takto okliku.

„Jaký problém? Nevšiml jsem si žádných problémů.“

Bylo trapné žádat o vrácení jednou darovaného daru a Yin Yu usilovně přemýšlel, co říct, když Quan Yizhen znovu promluvil:

„Mimochodem, starší bratře, můžeme jít příští měsíc společně na hlídku.“

Yin Yu okamžitě vzhlédl a trochu se zarazil. „Cože? Jsem si jist, že moje jméno na seznamu pro hlídku nebylo.“

Na celou záležitost s Brokátovým nesmrtelným teď skoro zapomněl.

Quan Yizhen vypadal docela šťastně a vzrušeně. „Ano, ale já se o tobě zmínil a císař řekl, že to zváží.“

V té vteřině mohl Xie Lian téměř vidět, jak se Yin Yuovi do hlavy vhrnula horká krev. Léta střádaná zášť a křivdy nakonec vybuchly právě v tomhle okamžiku.

„Ty ses snad zbláznil?“ zakřičel Yin Yu.

Bylo to poprvé, co Quan Yizhen uviděl Yin Yua tak rozzlobeného, takže zamrkal a na tváři se mu objevil zmatený výraz. Několik nebeských úředníků, procházejících kolem, se k nim nenápadně přiblížilo. Yin Yu si objal hlavu.

„Řekl jsem snad slovo o tom, že chci jít? Co se mnou má co společného hlídka bojových bohů? Já jsem tě neprosil, tak proč tě napadlo, se o mě zmiňovat císaři?“

Lidé zvenčí možná nevěděli, proč Yin Yu tak náhle ztratil klid, ale Xie Lian to chápal dokonale. Pro nesmírně hrdého boha bojových umění to bylo velké ponížení.

Hlídka bojových bohů byl obřad, kterého se mohli účastnit pouze nejvýše postavení bojoví bohové z Vyššího dvora. Během průvodu této hlídky mohli prokázat svou sílu při potlačování a rozhánění démonů a nestvůr. Nejenže to mohlo pomoci šířit jejich slávu a zvýšit počet věřících, ale byla zde příležitost k porovnávání sil s ostatními bojovými bohy, ke zlepšení vlastních dovedností a budování vztahů. Jednalo se o velkolepou událost a na účastníky byly kladeny vysoké nároky. Například museli mít alespoň čtyři tisíce chrámů, případně se umístit v první desítce na Podzimním banketu.

S Yin Yuovou úrovní by se hlídky zúčastnit nemohl. I kdyby tam šel a získal nějaké výhody, ti, kteří znali jeho postavení, by mezi sebou určitě mluvili. Někomu s hroší kůží by to možná bylo jedno, jistě by se našlo nespočet nižších úředníků, kteří by se o možnost účastnit se doslova porvali. Ale Yin Yu takový nebyl. V hloubi duše věděl, že nemá patřičnou kvalifikaci, tak jak by se mohl spoléhat na konexe jiného člověk a nechat se tam protlačit? Když ten někdo byl navíc Quan Yizhen, který na něm kdysi závisel, aby nebyl vyhnán z Nebes!

Quan Yizhen nic z toho nechápal. Nejspíš si myslel, že dělá dobrý skutek, a tak se o tom zmínil, aniž by přemýšlel nad čímkoliv dalším. Jenže Yin Yu vypadal skutečně rozzlobeně a zdálo se, že Quan Yizhen chce poprvé něco říct. Ale zarazil se a vypadal, že se neodvažuje promluvit.

O chvíli později zamumlal: „Starší bratře, proč se zlobíš? Udělal jsem něco špatně?“

Zase ta slova!

Xie Lian by ho nejraději prosil, aby už zmlkl. Yin Yuovi naběhly na čele žíly. Byl na pokraji zhroucení a tahal se za vlasy.

„Dost! Mám toho dost! Zatraceně, já se z tebe zblázním!“

Pak ukázal na Velkou bojovou síň.

„Quan Yizhene, už na mě nemluv! Okamžitě vezmi zpět své doporučení a přestaň mi přidělávat starosti! Hned, teď hned!!“

Po jeho řevu se Quan Yizhen beze slova otočil a vběhl zpět do Velké bojové síně. Yin Yu zamrkal a teprve pak si uvědomil, že jeho mladší bratr má na sobě stále Brokátového nesmrtelného. Neběžel do sálu, aby napravil svou chybu, ale protože byl ovládán.

Několik bojových bohů, kteří zůstali uvnitř, zmateně sledovalo, jak se Quan Yizhen vrací. Chvějící se Yin Yu stál před sálem a znovu vykřikl:

„Stůj!“

Quan Yizhen, který už se dostal téměř k Jun Wuovi, se náhle zastavil. Trvalo to chvíli, než se probral a zmateně se rozhlédl. „Co je to se mnou?“

Jun Wu svraštil obočí. „Qi Yingu, chvíli se nehýbej. Nech mě se podívat, tvé oči se nikdy nedokázaly soustředit. Obklopuje tě zlá aura, zdá se, že jsi byl očarován. Teď pojď blíž.“

Quan Yizhen se zmateně poškrábal na bradě. „Dobře.“

Vyrazil k Jun Wuovi.

Yin Yu neměl na vybranou a mohl jen rozkázat: „Vrať se zpět! Odejdi odtamtud!“

Jakmile byl příkaz vyřčen, Quan Yizhen se zase otočil a vyběhl ze sálu přímo k němu.

Yin Yuova mysl byla stále plná vzteku nebo už možná bláznil ze strachu, ale také se dal do běhu. Jeho kroky byly nejisté, takže vypadal jako zločinec na útěku. Jun Wu nemohl předstírat, že to nevidí, a zvedl se.

„Chyťte je!“

Všichni nebeští úředníci na doslech vykřikli jako jeden muž: „Ano, můj pane!“

Yin Yu propadal čím dál většímu zoufalství, mysl měl zamlženou a rukama si zakrýval obličej. Křičel: „Jdi pryč! Okamžitě jdi pryč a svlékni to!“

Quan Yizhen s prázdnýma očima si za běhu sundával zbroj. Jenže v půlce cesty jej obklopila skupina bojových bohů s úmyslem ho zatknout. Když Quan Yizhen zjistil, že mu někdo brání splnit rozkaz, v očích se mu zablesklo. Vylétly pěsti a našly cíl ve více než desítce bojových bohů. Rány prorazily kůži, maso i kosti s neuvěřitelnou brutalitou.

„Aaaa! Vražda! Vražda na vyšším dvoře!“

Vzduch se naplnil krví a křikem. Yin Yu stál jako zkamenělý a tvář měl bledou jako stěna. Snad jen tvář Ling Wen byla ještě bledší.

Nikdy by ho nenapadlo, že Brokátový nesmrtelný je tak mocný a neuvěřitelně zlý. Věci se mu naprosto vymkly z rukou.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Moji milí čtenáři, hlásím další, tentokrát delší pauzu. Státnice, jak už víte, se mi blíží - konkrétně někdy v půlce června - a učení začíná být tak aktuální věcí, že spolu s prací a dalšími věcmi už nemám moc mentální kapacitu něco dalšího "muset". Občas asi kapitolu vypustím, když bude chvilka, ale jinak prosím očekávejte pravidelné aktualizace až budu mít po všem. Nezlobte se a slibuji, že se pak vrhnu jak na tohle, tak na Liu Yao. Co vám doporučit, ať se nenudíte? Už asi nevytáhnu z rukávu žádnou "hvězdu" co jsem už nevytáhla, ale na novelupdates si zkuste najít: třeba Professional Body Double (čisté BL se vším, co od toho chcete, plus kyblíky slz), Card Room (survival ve stylu Kaleidoskopu smrti), Devil Venerable Also Wants to Know (kultivační román, humorné, intriky) Mist (postapo survival, dost slavné, mně se to nelíbilo krz Mary Sou charaktery, ale spoustě lidem ano), Omniscient Reader’s Viewpoint (není to úplně BL, ale ani to není ne-BL, a má to i skvělou mangu! Pro ty, co mají rádi tajemno a akci a tak - surival game), It’s Not Easy Being a Master (jako SVSSS, ale zápletka jiná), The Demon King Always Thinks I’m Secretly In Love With Him (kultivační sekty, humor...). To jen tak z mého přečteného seznamu, co jsem si vzpomněla...
Ještě jednou se omlouvám a držte mi palce!