Kapitola 162: Tento nefrit odmítá být kamínkem u cesty 4 (nové TGCF)

Nižší úředníci, kteří se pokoušeli Quan Yizhena zadržet, neměli šanci. Do jednoho zemřeli s hrudí proraženou jeho pěstí. Feng Xin, Pei Su a Lang Qianqiu viděli, co se děje, a přiskočili, s úmyslem Quan Yizhena obklíčit.

Yin Yu začal křičet: „Nevšímejte si ho! Hlavně mu nebraňte! Jen tak nikoho nezabije!“

Pokud by Quan Yizhenovi nebránili v dokončení jeho příkazu, nikomu by neublížil. Jenže už teď zabil přes deset nebeských úředníků, takže jak ho mohli „nechat být“? Yin Yuova slova zcela ignorovali. Možná kdyby byl Yin Yu člověk s rychlými reakcemi, kdyby dokázal uprostřed všeho toho chaosu zůstat klidný, vykřikl by rozkaz jako: „Lehni si, nehýbej se, vzdej se!“ nebo něco podobného. Jenže věci se děly příliš rychle. Yin Yu dokázal jen zmateně pobíhat kolem, dokud se za ním neobjevil Mu Qing.

„Snažíš se utéct?“

Teprve tehdy Yin Yuovi došlo, jak se chová, okamžitě se zastavil: „Já přece nechci ut…“

Mu Qing na jeho vysvětlování nečekal a zkroutil mu ruce za zády. Xie Lian uslyšel křupnutí, po kterém se Yin Yu se napjal.

Být přemožen jiným bohem, bohem, jehož schopnosti a síla byly mnohonásobně větší než jeho, uštědřilo jeho mysli další ránu.

Pei Ming, který dosud pouze přihlížel, nadhodil: „Jak to, že je Quan Yizhen najednou tak silný?“

Quan Yizhen byl sice sám o sobě schopný bojovník, ale s Brokátovým nesmrtelným se jeho síla víc než zdvojnásobila. To ale bohové nevěděli. Když se mu tedy postavili tváří v tvář, nebo spíš několik tváří v tvář, přišlo jim to nespravedlivé. Protože neznali tajemství jeho síly, považovali za nečestné na něj zaútočit v přesile. Jeden po druhém na něj útočili a Quan Yizhen přitom stále prchal hlavní ulicí Nebeského dvora, od hlavy k patám pokrytý krví. Vzápětí vběhl do jednoho paláce.

Bohové okolo křičeli: „Vstoupil do paláce Yin Yu!“

Yin Yu mu dal příkaz „odejdi“, ale neřekl přesně kam, a tak Quan Yizhen vybral sám za sebe. Bojoví bohové běželi za ním. Snažili se držet v útocích na něj zpátky, ale on se o nikoho nestaral a plnou silou udeřil každého, kdo mu bránil v plnění rozkazů. Bohové už byli rozzuření.

Feng Xin zakřičel: „Ten hajzl páchne zlem, pojďme ho nejdřív znehybnit a teprve pak vyslýchat!“

Ostatní měli stejný názor, takže přestali brát ohledy. Společně se k němu vrhli a obestoupili ho. Meče se zvedly, dlaně vyrazili vpřed, nohy prudce vykoply, síla se shromáždila… a půlka už tak chátrajícího paláce Yin Yu se okamžitě zhroutila.

Yin Yu, stále v Mu Qingově sevření, při té zkáze svého paláce vytřeštil oči a hlasitě zaúpěl: „Prosím, přestaňte se rvát!“

Jako by bojové bohy mohlo něco takového zastavit! Jen Quan Yizhen jeho rozkaz uslyšel a zastavil se na místě. Teď už mohl. Jenže v tu chvíli na něj dopadly všechny čepele, údery pěstí i nohou, zkrátka všechna síla naráz. Další tragédie byla na světě.

Lang Qianqiu neměl čas zadržet svůj dlouhý meč a zasáhl s ním Quan Yizhena hluboko do ramene. Naštěstí čepel nebyla nijak ostrá a ránu na poslední chvíli utlumil, jinak by Quan Yizhen skončil rozseknutý na dvě části. Rychle zavolal na ostatní: „Přestaňte útočit! Konečně se nám ho povedlo znehybnit!“

Feng Xin setřel krev z tváře. „Konečně.“

Quan Yizhen ležel strnule na zemi. Mu Qing zatím svázal Yin Yuova zápěstí Provazem vázajícím nesmrtelné a teprve pak ho pustil. Yin Yu omámeně padl na zem a nechápavě hleděl na to, co zbylo z jeho paláce. Rozhlížel se kolem dokola a jeho pohled padl na Quan Yizhena, ležícího na zemi. Mladý bůh musel mít skutečně silnou životní energii, protože i teď, když bylo jeho tělo posekáno a roztlučeno skoro na kaši, se dokázal posadit a zmateně se zeptat: „Co se to stalo?“

Shromáždění bojoví bohové nevěřícně vytřeštili oči a vztekle odpověděli: „Stalo se to, že máš opravdu velký problém!“

Ling Wen, která všemu bez dechu přihlížela, ještě o odstín zbledla. Přesto ještě myslela na vše potřebné. Přiložila dva prsty ke spánku a vykřikla do duchovního komunikačního pole: „Doktora, potřebujeme zde rychlou pomoc. Hned!“

Quan Yizhen se stále zmateně rozhlížel. Za sebou spatřil zhrouceného Yin Yua a začal se plazit k němu, snad s úmyslem pomoci mu na nohy. Yin Yu dosud mlčel, ale když uviděl na pozadí trosek svého paláce tu hloupou ignorantskou tvář, obličej se mu zkřivil hněvem.

Quan Yizhen nic z toho netušil: „Starší bratře, co se to děje?“

Yin Yu ztratil poslední kousek zdravého rozumu. Vyrazil ze sebe cosi podobného smíchu a se zarudlýma očima zakřičel: „Umři!“

Při tomto výkřiku Xie Lian a přítomní nebeští úředníci okamžitě rozšířili oči. A Quan Yizhen se pustil do práce. Popadl ze země meč, druhou rukou si zvedl vlasy a zamířil si přímo na hrdlo.

Bohové okolo si nejdřív mysleli, že se je chystá zase napadnout, a tak uskočili dozadu. Nemohli tušit, že má v plánu proříznout si hrdlo, a když jim to došlo, bylo už příliš pozdě, aby mu meč vytrhli. Začali na něj alespoň křičet. Yin Yu, byť byl stále v šoku, odvrátil tvář. Už byla málem prolita krev, když se náhle za Quan Yizhenem mihnula Jun Wuova postava.

 

V okamžiku vykloubil Quan Yizhenovy ruce i nohy. Pak mu sekl dlaní do zadní části krku, Quan Yizhen ten ztratil vědomí a sesul se k zemi. Jak tam ležel v kaluži krve, už téměř nepřipomínal člověka. Všichni, Xie Liana nevyjímaje, si konečně oddechli. Vlastně všichni kromě Jun Wua.

Ten se otočil. Netvářil se zlostně ani vztekle, vlastně nedával znát žádnou emoci. Přesto z něj bylo cítit, jak nesmírně vážný je.

„Vzhledem k tomu, jak se věci vyvinuly… doufám, že máš vysvětlení?“

Yin Yu s hlavou dosud v dlaních vzhlédl. „Já nic nevím. Nevím, co se stalo. Nebyl jsem to já. To…“

Najednou se zarazil, jako by mu došlo, co přesně říká.

Před očima tolika lidí řekl Quan Yizhenovi, aby umřel, a ten ho poslechl. Všichni došli ke stejnému závěru.

První promluvil Mu Qing: „Můj pane, Qi Yizhenova reakce musí být způsobena nějakým zlým kouzlem. Musí mít u sebe něco, co ho nutí poslouchat Yin Yuovy příkazy. Ale netušíme, co to je.“

Nedaleko stojící Ling Wen přesně věděla, co je to „něco“, ale neodvážila se promluvit. Nemohla dělat nic víc, než koordinovat pomoc.

Lan Qianqiu nevěřícně zavrtěl hlavou: „Na světě existuje taková věc?“

Davem se začal kdosi prodírat a vzápětí před nimi stanul Jian Yu. Nejspíš hledal Yin Yu a dosud mu nikdo neřekl, co se stalo.

„Co to všichni děláte? Co se stalo s naším palácem? Jak k tomu došlo? Kdo ho rozbil?“

Jun Wu se k Yin Yuovi pomalu přiblížil. „Poslouchal tvé rozkazy. Jak ho ovládáš?“

Nemluvil tvrdě, ale v jeho hlase byl cítit obrovský tlak moci, dusivý a tísnivý. Navíc se nad Yin Yuem tyčil a hleděl na něj z výšky, což působilo ještě hrozivěji.

Xie Lian se sám v minulosti dopustil velkých chyb, ale takhle Jun Wua ještě nikdy neviděl. Uvědomil si, jaké štěstí tehdy měl, a jak snadno vyvázl.

Yin Yu byl napůl šílený strachem. Xie Lian už vypozoroval, že jeho jednání pod tlakem není příliš dobré. Teď nedokázal vypravit ani slovo.

Jun Wuův pohled byl po tom mlčení ještě ostřejší. „Dobrá. I když mi to neřekneš, já už to vím. Je to tou zbrojí.“

A bylo po všem. Skončil. Všechno bylo ztraceno.

Yin Yu se skrčil na zemi a znovu si objal hlavu. Bylo po všem. Skončil. Vše bylo ztraceno.

Kolem něj se začalo šířit mumlání:

„Neuvěřitelné! Nikdy jsem nebyl na Nebesích svědkem něčeho tak hanebného!“

„Nebeský úředník ovládá jiného úředníka a nutí ho k sebevraždě?“

„Má tak prohnilé srdce!“

Když Jian Yu pochopil, k jak závažné události došlo, plnou silou na něj dolehla vina. Zaťal však zuby, procpal se davem dopředu a klekl na zem před Jun Wua: „Můj pane! Za zbroj… ta zbroj, to já ji dal Quan Yizhenovi. S Yin Yuem to nemá nic společného!“

Teprve v tu chvíli se Yin Yu probral a přidušeně ze sebe vyrazil: „Jian Yu…“

Jian Yu se narovnal a zavolal hlasitěji: „Jen jsem chtěl svého bojového bratra vytrestat, ale nevěděl jsem, že to způsobí něco takového…“

Quan Yizhen stále ležel v bezvědomí v kaluži krve. Přiběhli k němu mistři medicíny a další nebeští úředníci a obklopili ho.

Jian Yu pokračoval: „Vždycky jsem toho spratka nenáviděl, ale Yin Yu se k němu choval zdvořile, spousta z vás zde to může dosvědčit. On o té zbroji neměl tušení!“

Jenže na tohle už bylo pozdě. Už nebyl nikdo, kdo by uvěřil, že do toho Yin Yu není namočený. Z davu se ozval hlas:

„Jsi jen nízko postavený úředník z paláce Yin Yu, a chceš nám namluvit, že ho nenávidíš tak, že jsi mu chtěl ublížit? Taková troufalost! Žádný div, že je tvůj pán stejný!“

Došlo i na posměšky: „Tak on o tom neměl tušení? Kdyby to tak bylo, proč mu rozkázal ‚umřít‘? Chceš snad říct, že jen žertoval?“

Pokud by Jian Yu tvrdil, že všechny Yin Yuovy činy vznikly z úzkosti a ze stresu, jeho poslední slova by to usvědčila ze lži. Neomylně ukazovala na viníka.

Princ si vzpomněl, že když mu Ling Wen poprvé vyprávěla Yin Yuův příběh, mluvila o tom, že si Yin Yu z Quan Yizhena „trochu vystřelil.“ Teď pochopil, že se jen snažila nepřímo jeho zločin zmírnit.

Jian Yu tomu nevěřícně zavrtěl hlavou. „Cože? Jak by mohl Yin Yu říct takovou věc? Vždycky se k tomu spratkovi choval slušně a zdvořile, proč by teď udělal tohle? Yin Yu, neřekl jsi to, že ne? Neřekl bys něco takového!“

Yin Yu neodpověděl, jen zavřel oči. Jian Yu se s tím nehodlal smířit.

Bohové okolo volali: „Všichni jsme to slyšeli na vlastní uši! Tohle nepopře!“

Jian Yu ho bránil: „Muselo dojít k nedorozumění! Je toho tolik, co nevíte!“

Kdosi zvolal: „Nezáleží na tom, jaké to bylo nedorozumění, ani co o tom víme nebo nevíme! Žádné nedorozumění není dost velké na to, aby kvůli němu člověk zabil svého mladšího bojového bratra!“

Jian Yu konečně zmlkl a nebeský úředník pokračoval: „Slyšel jsem, že od té doby, co se Quan Yizhen povznesl, se mu začali lidé z paláce Yin Yu stranit. Pokaždé, když svého staršího bratra navštívil, vymlouvali se, že Yin Yu není doma. Nejdřív jsem byl zmatený, ale teď se ukázalo, že ho nemohli vystát… uf!“

„Když už o tom mluvíme, nespletl si je tuhle někdo na Hostině středu podzimu? Viděl jsem, jak se potom tvářil.“

To byla sice všechno pravda, ale udělali z toho špatné závěry.

„O tom incidentu vím, bylo to dost trapné, ale pořád to nebyl důvod, aby chtěl někomu ublížit.“

„Jo, to by bylo dost malicherné.“

Jian Yuovi zrudly oči a vykřikl: „Řekl jsem vám, že s tím Jeho Výsost nemá nic společného! Já jsem ten, kdo spáchal zločin! Ke všemu se přiznávám, copak vám to nestačí?“

Ale Yin Yuovu vinu by už nedokázal smýt ani skok do Žluté řeky. V očích ostatních pohled na zlomyslného, ale loajálního podřízeného jeho zločin jen potvrzoval. Kromě toho tu pořád byl onen jediný příkaz, který rozmetal celou obhajobu na cucky.

A kdosi to neopomněl zdůraznit: „No, to ‘Umři!‘ za něj nikdo jiný neřekl.

Situace se stále zhoršovala.

Jun Wu stroze pronesl: „Zadržte je všechny. Ling Wen, zůstaň tady a hlídej Qi Yinga.“

Ling Wen sklonila hlavu na znamení souhlasu a Jun Wu odešel. Několik nebeských úředníků vytáhlo Yin Yua na nohy a ten zamumlal:

„Jian Yu, už nic neříkej. Nech to být.“

I Jian Yu byl vytažen vzhůru a svázán Provazem poutajícím nesmrtelné.

Ale být to nenechal. Místo toho začal křičet: „Vždycky to tvé ‚nech to být, nech to být!‘ Ale tentokrát to nesmíš nechat být! Když to necháš být, všechno skončí! Budeš vyhnán! Oni tě vyženou!“

Yin Yu si povzdechl. „Nech to být. Pokud mě čeká vyhnanstvím, budiž. I kdybych tu zůstal… už to nemá cenu.“

Jian Yuův hlas se naplnil hořkostí: „Ty… neměl jsi to říkat! Stačilo jediné slovo a přišel jsi o veškerou naději na záchranu! Nikdy předtím jsi nic takového neřekl, tak proč zrovna teď? Proč tohle?“

Yin Yu jako by zestárl o deset let, jeho oči ztratily dřívější jas a působil úplně ztraceně. Zavrtěl hlavou. „Já taky nevím proč. Prostě jsem…“ Vzdychl. „Už se nechci hádat.“

Když ho odváděli pryč, klopýtl. Jian Yu naposled zvedl hlas: „Proč?!“

Všichni se otočili a Jian Yu dál zoufale křičel: „Vždyť jsi pracoval tak tvrdě! Jsi desetitisíckrát silnější než on, milionkrát lepší než on! Quan Yizhen je proti tobě nic! Kdo by se mi divil, že ho nenávidím! Je hrozný a ty se přesto chováš takhle! Proč to není on, kdo je vyhnán?“

Zatínal zuby hněvem, tak plný nenávisti a nespravedlnosti, až se mu po tvářích koulely slzy. Ale na světě bylo mnoho věcí, na které tvrdá práce nestačila.

Možná to v hloubi duše věděl, ale nedokázal se s tím smířit a tu hořkou pilulku spolknout.

Při poslechu jeho výkřiků byly Yin Yuovy nohy náhle příliš těžké na to, aby se pohnul. Zabořil si hlavu do dlaní a padl na zem před svým palácem jak hromádka neštěstí.

„Dost!“ zařval. „Už jsem řekl, že se nechci hádat! Prosím, už mě nech jít!“

Zakryl si oči a do ochraptění křičel: „Prosím tě, prosím! Přestaň už o tom mluvit, přestaň! Prosím, všechny vás prosím, už toho nechte!“

Xie Lian už to nevydržel. „To stačí…“

Hua Cheng scénu rozptýlil a jejich čela se od sebe oddálila.

Po tak dlouhém doteku bylo princovo čelo necitlivé, dokonce ho trochu svědilo a nepříjemně žhnulo. Chtěl zvednout ruku, aby si ho promnul, ale z nějakého důvodu nenašel dost sil. Hua Cheng jako by si toho drobného nepohodlí všiml a s přirozenou samozřejmostí mu ho pomohl otřít.

Mezitím se venku u kamenné zdi přecházel Yin Yu v masce ducha sem a tam. Po chvíli se otočil na Quan Yizhena: „Chceš se dostat ven?“ zeptal se ho chladně. Záměrně měnil hlas.

Quan Yizhen přikývl: „To chci.“

Yin Yu také kývl. „Dobře. Pak se podívej sem!“

Pak se v mžiku zvedla lopata a neuvěřitelně rychle se rozpřáhla proti Quan Yizhenově hlavě.

Třísk!

Quan Yizhen pod ranou znehybněl.

Princ mohl jen vytřeštit oči. „To přece není možné! On ho tou lopatou zabil! On ho vážně zabil?“

Yin Yu po rozmáchnutí lopatou krátce vydechl. Naštěstí v něm zvítězil plán Quan Yizhena přece jen osvobodit, takže ho vzal lopatou jen naplocho. Omráčil ho a vzápětí už ho kousek po kousku vysekával ze zdi.

Xie Lian pochopil.

Kdyby chtěl Yin Yu zachránit Quan Yizhena přímo, riskoval by odhalení své identity, což by mohlo vést k nepříjemnostem. Jejich vztah, vztah dvou bratří ze stejné sekty, byl dost na hraně, nebo spíše až za ní. Nejspíš bylo lepší pokračovat v předstírání, že ho nezná.

„San Langu, neměli bychom také přemýšlet o tom, jak se odsud dostat?“ zeptal se princ.

„Hm? Už chceš jít pryč?“ Hua Cheng byl s jejich přítomností zde nejspíš docela spokojený.

Princ se nevěřícně zasmál. „No jistě. Chceš se tu snad zabydlet?“

„Pokud bys tu, gege, byl se mnou, pak nevidím důvod, proč ne,“ odpověděl a vzápětí se pousmál: „No dobře, dělal jsem si legraci…“

Zvážněl a natáhl se, aby zakryl Xie Lianovy uši.

„Co se děje?“

Hua Cheng se znovu zasmál. „Jsem příliš líný na to, abych hledal cestu ven, tak to tu prostě vyhodím do vzduchu.“

Xie Lian právě přemýšlel, jestli tím náhodou nevyhodí do vzduchu i všechny, které horský duch pohltil, když se náhle jeho výraz změnil. „Počkej!“

Hua Cheng se zatvářil podobně, spustil ruce a oba pozorně naslouchali.

„Slyšel jsi to?“ zašeptal po chvilce princ.

„Slyšel.“

Na jedné straně zdi stále Yin Yu kopal díru, ale na druhé straně jako by někdo mluvil.

Nebylo to skrze vyzvědačské stříbrné motýly, … prostě ten hlas docela obyčejně slyšeli. Mluvčí musel stát přímo u kamenné zdi, nejspíš se o ni dokonce opírat. Xie Lian zatajil dech, aby slyšel lépe, ale rozeznával jen tlumená, přerývaná slova. Dokázal zachytit jen útržky: „snědli je“, „Vyšší dvůr“ a „bojoví bohové“. V hlavě mu zazvonily výstražné zvonky, vyměnil si s Hua Chengem pohled a pokusil se přiblížit ke zdroji zvuku.

Ten hlas patřil muži a zdálo se, že s někým hovoří, protože se pokaždé na chvíli odmlčel. Xie Lian však další hlas neslyšel – možná byl druhý člověk prostě dál od zdi.

Když se dostal ke zdi dost blízko, hlas byl o něco jasnější. Slova byla stále trochu nezřetelná, ale alespoň už rozuměl celým větám.

Ten muž řekl: „Přišla také Jeho Výsost korunní princ. Nechci ten další krok udělat, jsem si jistý, že jsi na tom stejně, ale on se nedá zachránit.“

Xie Lian se v duchu podivil: „Já? Jak to, že nejdu zachránit? Počkat, ten hlas…“

Ten hlas mu byl povědomý, možná už ho kdysi slyšel. A nebylo to jednou nebo dvakrát!

Jenže tohle „kdysi“ už bylo tak, tak dávno, že ho nedokázal okamžitě přiřadit.

Zrovna když nad tím usilovně přemýšlel, ten muž dodal:

„Tak ať tu skončí.“

Najednou si Xie Lian vzpomněl, čí hlas slyší.

Rty mu zacukaly a bezhlesně vyslovil: „Královský preceptor?“

Osoba na druhé straně měla úplně stejný hlas jako jeho vážený mistr, ten, který ho učil ještě v království Xian Le!

Autor Yin Yuova portrétu je UmaNSKV

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Poznámka překladatele: Chvilka prokrastinace vydala své ovoce a minulost Yin Yua je konečně odhalena. Jednomu by puklo srdce nad vším tím nedorozuměním a dobrem, které bylo po zásluze potrestáno. Doslova. Achich. No nic, jdu se dál šprtat - pořád platí pravidelné aktualizace až po půlce června, i když pak budu nejspíš týden v lihu (nebo v slzách).:) 
A co vy? Už jste stihli přečíst něco dalšího? 

P.S. Kdyby měl někdo chuť a sílu, potřebuji pomoci dokončit finální korekturu druhé knihy (první proběhla už tak dávno, že ani nevím, co jsem opravila nebo ne), abych ji mohla konečně zveřejnit. Stačí přečíst si ji a označit v textu místa, kde jsou nějaké překlepy či nesrovnalosti a tak... Kdyby někdo... náhodou... :) To samé s Liu Yao - oživení sekty Fuyao. Pokud jste ji někdo dosud nečetl, teď je ta pravá chvíle! Konec reklamního okénka.