Kapitola 163: Mysl zmatená záhadou Královského preceptora 1

//Čekat až do neděle? To vám po té pauze nemohu udělat! :)

Xie Lianovi se prudce rozbušilo srdce a konečky prstů se mu chvěly. Navenek však působil klidně, nevydal ani hlásku a jen zašeptal Hua Chengovi do ucha:

„San Langu, nehýbej se. Ten hlas uvnitř zní jako hlas mého učitele. Nechci, aby nás odhalil…“

Ano, ten hlas mu byl opravdu povědomý, ale nedokázal to říct s jistotou, protože lidé prostě mívali podobný hlas. Kromě toho od posledního setkání s jeho učitelem uběhla už celá staletí, takže si ho jednoduše mohl splést. Pokud chtějí zjistit víc, musí potichu poslouchat.

Hua Cheng mírně sklonil hlavu, objal prince kolem pasu a zašeptal v odpověď: „Dobře. Pak se nesmíš hýbat ani ty.“

Ze všech stran se na ně tlačila hlína a kameny, takže se k sobě museli tisknout s tvářemi opřenými o sebe. Navzdory komplikované situaci bleskla Xie Lianovi hlavou zrádná myšlenka: „Zažít na vlastní kůži ono ‚Ani smrt nás nerozdělí’, nemusí být zas tak špatné.“

Hlas za zdí se ozval znovu: „A co ti další dva? Kam ti zmizeli?“

Jací další dva? Byl tu ještě někdo další?

Xie Lian pozorně vyčkával na odpověď, aby konečně zjistil totožnost druhé osoby, ale Královský preceptor – prozatím mu tak stále říkal – se odpovědi nedočkal.

Bylo to opravdu zvláštní. Stáli tak blízko, že slyšeli otázky Královského preceptora naprosto zřetelně, a to nemluvil nijak hlasitě, takže jeho společník musel být docela blízko. Měli by slyšet alespoň šepot, ale neozvalo se ani to. Jednoduše neslyšeli vůbec nic.

Královský preceptor pokračoval: „Poděkuj jim za jejich snahu, ale ti další jsou natolik bezvýznamní, že si s nimi nemusí dělat starosti. Nezbyde z nich vůbec nic. Máme teď důležitější věci na práci.“

Xie Lian usilovně přemýšlel, čeho je to vlastně svědkem. Královskému preceptorovi se jasně dostalo odpovědi, na kterou reagoval! Přesto to působilo, jako by mluvil sám se sebou, nanejvýš s nějakým přízrakem. Ta představa byla trochu děsivá, ale princ ji okamžitě zahnal, protože ho napadla ještě jedna možnost. Co když je Královský preceptor jediný, kdo hlas svého společníka slyší? 

S narůstajícím podezřením napínal uši a v duchu si přehrával každé slovo, které zatím slyšel.

Královský preceptor nyní pokračoval: „Takže tohle jsou všichni, kteří se nachází uvnitř hory? V každém případě je nejdřív přiveďme do Pece. Pak vymyslím, jak se s nimi vypořádat, pěkně s jedním po druhém. Čím dříve, tím lépe. Musí se tam dostat do dvou dnů!“

Do dvou dnů? Na hoře Tong’lu nešlo použít pole pro zkracování vzdálenosti, jak by mohli k Peci dojít za dva dny? A co znamenala ta zmínka o vypořádání se s nimi?

Nastala odmlka, po které hlas za zdí pokračoval: „Zavolej ty dva, půjdeme společně do Pece. Abychom se mohli Jeho Výsosti korunnímu princi postavit, musíme tam být všichni. Zatím se ještě neprobudil. Pokud se tak stane… neumím si představit, k čemu by mohlo dojít tentokrát.“

Xie Lian zamrkal. Mluvili snad o něm?

V tu chvíli se v těle horského obra ozvala série výbuchů. Xie Lian uslyšel znepokojený hlas Královského preceptora, jak se ptá: „Co se děje?“

On sám se obrátil na Hua Chenga se stejnou otázkou.

„Na druhé straně se něco stalo,“ zašeptal Hua Cheng.

Xie Lian nestihl ani odpovědět a už se jejich čela k sobě přitiskla. Pravým okem znovu spatřil scénu, zachycující Yin Yua a Quan Yizhena na druhé straně jeskyně. Yin Yu konečně vyhrabal svého společníka z kamenné stěny. S námahou ho stáhl dolů a ztěžka si povzdechl.

Jenže náhle Quan Yizhen, dosud zdánlivě v bezvědomí, vyskočil na nohy a strhl Yin Yuovi masku. Celou tu dobu mdloby jen předstíral!

Xie Lianovi došlo, že Quan Yizhen musel velmi dobře znát Yin Yuův zvyk přecházet sem a tam během přemýšlení, musel poznat způsob, jakým mluví, stejně jako sílu jeho úderu. Možná, že už ve chvíli, kdy proti němu zvedl lopatu, uhodl, kdo se za maskou skrývá.

Jenže představa toho, aby někdo jako Quan Yizhen používal klam, byla doteď nepředstavitelná. Byl to sice ten nejobyčejnější trik, ale v podání Quan Yizhena byl prostě neuvěřitelný. Nikdo na to nemohl být připraven.

Pod maskou hleděla vyděšená a bledá Yin Yuova tvář, ztuhlá ve výrazu ohromení. Quan Yizhen, dosud se zkrvavenou hlavou, vzrušeně vyskočil a zvolal:  „Starší bratře!“

Yin Yu se po těch slovech nakrčil, jako by zaslechl něco nesmírně děsivého, a pak se křečovitě ušklíbl: „S někým si mě pleteš!“

S tím se rozběhl a v běhu udeřil lopatou směrem k Quan Yizhenovi, aby ho zpomalil. „Nepřibližuj se ke mně! Nechoď za mnou!“

Quan Yizhen se za ním vrhl a ignoroval všechny útoky. Dokola křičel: „Starší bratře, to jsem já!“

Yin Yu se neovládl a zařval v odpověď: „Utíkám právě proto, že jsi to ty! Nech mě být!“

Oba běželi a celou dobu na sebe útočili, až se hora otřásala výbuchy.

Královský preceptor, který tuto scénu nemohl vidět, byl zmatený. „Co se tam děje? Co je to za hluk?“

Opět nebylo slyšet druhý hlas, ale zdálo se, že svou odpověď dostal. „Aha. Dnešní děti jsou tak energické. Chvíli si odpočinu. Znovu se sejdeme, až se dostaneš blíž k Peci.“

Chystal se k odchodu, a tak Hua Cheng znovu zakryl princovy uši. Xie Lian sám zavřel oči a o chvíli později ucítil silné otřesy. Kamenná zeď, tlačící na ně ze všech stran, se konečně rozletěla na kusy. Vyskočili ven, zlehka přistáli na nohou a nadechli se čerstvého vzduchu. Za zdí však byla jen prázdná jeskyně – nebyl ti ani Královský preceptor, ani ta tajemná druhá osoba. Všichni byli pryč.

Princ si s Hua Chengem vyměnil dlouhý pohled. Nespěchali s pronásledováním, dokonce se ani nepohnuli.

 Z jeskyně naproti nim najednou vyběhl černě oděný muž. Byl to Yin Yu, ohánějící se lopatou Vládce země. Jakmile je uviděl, rychle k nim zamířil.

„Pane Chengu! Vaše Výsosti!“

Za ním se přiřítil Quan Yizhen s hlavou zkrvavenou od lopaty. Hua Cheng se ani neobtěžoval vzhlédnout, jen mávl rukou. Ozvala se rána a Quan Yizhen okamžitě pozvedl ruce, aby se chránil, ale duchovní úder, který proti němu mířil, zablokovat nedokázal.

Jakmile se usadil prach, na místě Quan Yizhena stála panenka daruma s velkýma, široce rozevřenýma očima, které jí dodávaly nevinný vzhled.

Byl to stejný trik, jaký Hua Cheng naposled použil na Lang Qianqiua. Teprve tehdy Yin Yu zpomalil, otřel si pot a pomalu k nim došel.

„Jsem ti neskonale vděčný, pane Chengu.“

„Opravdu se ho musíš tak bát?“

Stále ještě otřesený Yin Yu se hořce usmál. „Popravdě řečeno, když ho vidím, mám chuť utíkat až na konec světa.“

Xie Lianovi to přišlo směšné, ale dokázal se vcítit do jeho situace. Quan Yizhenova osobnost ležela na Yin Yuově srdci jako těžký stín.

Panenka daruma stála na zemi s očima dokořán a pomalu se pohupovala sem a tam, aniž by jí kdokoliv věnoval pozornost. Xie Lianovi se jí zželelo a chystal se ji zvednout, ale v tom ucítil další silné otřesy.

Chvíli se chvěl docela jako ta panenka. Rychle se však uklidnil: „Co se to děje? Zemětřesení?“

Nepotřeboval sice pomoc, ale Hua Cheng stále pevně svíral jeho ruku, aby mu dodal jistoty. Zároveň se obrátil k Yin Yuovi: „Udělej tunel a jdi se podívat.“

Yin Yu se vzpamatoval a kývl. „Ano, pane.“

Zvedl lopatu Vládce země a za krátký okamžik před sebou měli tunel, jímž zvenčí prosvítalo sluneční světlo.

Yin Yu vyhlédl ven a oči se mu rozšířily překvapení.

Princ už to nevydržel. „Vaše Výsosti Yin Yu, je to zemětřesení, nebo se hroutí hora?“

„Ani jedno! To duch hory… on běží!“

Běží? Xie Lian si s Hua Chengem vyměnil pohled a oba natáhli krok, aby se mohli podívat ven.

Duch hory skutečně běžel. Kolem nich se míhala krajina a z okolní scenérie nebylo vidět o moc víc než barevné šmouhy. Bylo to, jako by seděli na ramenou zběsile prchajícího obra.

Kopce, řeky, pole, lesy… to vše končilo rozdupáno pod nohama ducha hory, jak si prorážel cestu vpřed. Z propasti pod nimi vál ostrý vítr a jejich vlasy a stuhy v něm zběsile tančily.

Yin Yu poznamenal: „Podle rychlosti toho běhu to do Pece bude trvat nanejvýše dva dny.“

Dva dny? Xie Lianovi svitlo.

Jistě že nemohli slyšet hlas druhé osoby, která Královskému preceptorovi odpovídala. Žádost o to, aby je dotyčný dostal do dvou dnů do Pece, najednou dávala smysl.

Královský preceptor nemluvil s další osobou, hovořil přímo s duchem hory!

Hua Chengovi to také došlo. „To se hodí. Když využijeme jeho sílu, budeme tam rychleji. A jakmile se to stane, ten člověk za kamennou zdí se zase objeví. Pak budeme vědět, oč mu jde.“

Xie Lian se však mračil a Hua Chengovi to neuniklo.

„Gege, co se děje?“

„Co ale myslel tím, že se ten někdo ještě neprobudil?“ zeptal se. „Hlas za zdí předtím řekl, že se zatím ještě neprobudil, a že si neumí představit, k čemu by tentokrát došlo. Pokud ten hlas byl opravdu můj učitel a mluvil o mně, co tím vším myslel?“

„Gege, teď se tím netrap. Zaprvé, ten muž nemusí být tvůj učitel, a za druhé, ten korunní princ, o kterém mluvil, nemusíš být ty.“

„Ale co když ano?“ naléhal princ. „Mám pár domněnek, sice nepodložených, ale vyslechneš si je? Pak mi můžeš říct, jestli ti dávají smysl.“

„Dobrá tedy. Povídej,“ pobídl ho Hua Cheng.

Xie Lian začal: „Předpokládejme, že ten muž je skutečně můj učitel. Máme tři horské duchy: Stáří, Nemoc a Smrt. Může s nimi komunikovat. Je to člověk, ale ten, s kým rozmlouval, je duch hory. Zmínil se o „těch druhých dvou“, a existují ještě další dva horští duchové. Jsou ale dohromady čtyři, chybí ten, nazývaný Zrození. Přemýšlel jsem, mají všichni tři horští duchové lidské vědomí? Nebo se možná proměnili do této podoby z lidí, a právě Královský preceptor je oním Zrozením, které se nikdy neobjevilo!“

Stále víc nad tím přemýšlel a srdce mu v hrudi hlasitě tlouklo. „Hora Tong’lu bývala kdysi součástí království Wuyong. Zrození, Stáří, Nemoc, Smrt, čtyři osoby. Shodou okolností měl korunní princ Wuyongu také čtyři zástupce, a i já měl čtyři Královské preceptory, kteří mě v Xianle učili! Copak je obvyklé, aby nějaká země měla tolik preceptorů? Dřív jsem o tom nepřemýšlel, ale teď si uvědomuji, že to rozhodně není běžná věc. Myslíš, že je to náhoda? Nebo je v tom hlubší smysl?“

Hua Cheng pokrčil rameny. „Nemá to hlubší smysl. Možná je to náhoda, že jsou čtyři. Nejsou Čtyři slavné příběhy také čtyři? A co Čtyři katastrofy? Bylo jich méně, tak tam museli jednoho přidat, aby to ladilo.“

Xie Lian byl však stále zabraný do vlastních myšlenek. „Ale jestli je pravda, že moji čtyři učitelé byli čtyři zástupci korunního prince z Wuyongu, proč přišli do Xianle? Proč učili zrovna mě? Je ve mně něco, čeho si sám nejsem vědom? Je možné, že jsem ve skutečnosti…“

Hua Cheng ho chytil za ramena a pevně na něj pohlédl. „To není možné. Věř mi, ty jsi ty. Nejsi nikdo jiný. Nepopouštěj uzdu fantazii a nepředstavuj si věci, které nejsou pravdivé.“

Kromě jeho rodičů byl Královský preceptor Xie Lianovým nejbližším člověkem. Ačkoli ho často káral a choval se odtažitě, princ věděl, že je to důsledkem úcty k jeho postavení. Celkově byl dobrým učitelem. O to víc byl princ zmatený, když najednou zjistil, že člověk, o kterém věřil, že ho dobře zná, je vlastně docela jiný.

Hua Cheng zjemnil hlas: „Dobře, gege. Dobře. Vzpomeneš si, z jakého prostředí pocházel Královský preceptor?“

Xie Lian se nad tím zamyslel. „Nevím, nejsem si jistý.“

Opravdu si nemohl vzpomenout na původ svého učitele.

Chvíli si něco mumlal pro sebe a pak pronesl: „Královský preceptor byl preceptorem ještě dřív, než jsem se narodil. Vím jen, že se jmenoval Mei Nianqing, ale je ti jasné stejně jako mně, že jde o falešné jméno. Vím, že už od dětství jsem si říkal, jak je možné, že Královský preceptor, tak neuvěřitelně schopný muž, zatím nevystoupil na Nebesa. Takže pokud je moje podezření pravdivé, pak je na tomto světě o několik set let déle než já.

„Starejme se o zítřejší věci, teprve až přijde zítřek,“ uklidňoval ho Hua Cheng. „Nezapomeň, že ať se stane cokoliv, jsem na tvé straně. Vždycky na ní budu.“

Xie Lian na něj ohromeně zíral. O chvíli později mu na tváři vykvetl malý úsměv.

Málem zapomněli, že je s nimi Yin Yu, protože celou dobu mlčel a téměř splýval s okolím. Teprve teď se ozval: „Pane Chengu, musíme jít hledat ostatní.“

Stáli sice venku, ale jak mohli poznat, v kterém koutě hory se skrývá spolknutý Pei Ming a ostatní?

Princ rychle kývl: „Ano, pojďme je společně najít! Jen… prosím, Vaše Výsosti Yin Yu, chvíli počkej.“

„Výsosti, nemusíte mi říkat Výsosti… nejsem nebeský úředním Vyššího dvora,“ namítl Yin Yu.

Xie Lian se usmál. „Pak mi i ty můžeš říkat jménem, zdvořilosti nejsou třeba. Ani já už dlouho nejsem korunním princem.“

Yin Yu se letmo podíval na Hua Chenga, stojícího za Xie Lianem, a spěšně odpověděl: „Já… netroufám si. Neměl bych. Nemůžu.“

„Proč ne?“ zajímal se princ.

Udělal pár kroků a chystal se zvednout panenku Quan Yizhena, když se náhle ze stropu jeskyně zřítila postava. Těžce dopadla před něj a vzduchem se rozlehl hlasitý a ostrý zvuk praskajících kostí.

Autora obrázku nevím, ale je to Královský preceptor učící malého Xie Liana.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

Mgr. překladatelka má co říct: Tak jsem tady! Děkuji všem, co jste mi drželi parlce, vyšlo to :) Pokusím se navrátit k předchozí pravidelnosti, ale mezi námi, dovolené se blíží a užiju si všechno, na co teď rok nebyl čas. Jako třeba děti, ehm. :D Ale překládat budu a ráda bych se vrátila k postupným aktualizacím i Liu Yao.