Kapitola 164: Mysl zmatená záhadou Královského preceptora 2

První Xie Lianovou reakcí bylo sáhnout po meči a udeřit. Naštěstí měl skvělý výcvik, takže předtím přejel po svém cíli pohledem, což ho okamžitě zastavilo.

„Generále Pei?“

Dotyčný se převrátil a vyskočil na nohy. Skutečně to byl Pei Ming. Oprášil si ramena a zaujal ležérní postoj, jako by takový příchod byl něco naprosto běžného. Pak si je prohlédl. „Vypadá to, že se tu Vaše Výsost a zde Král duchů dobře baví.“

„Není to zlé, není to zlé,“ pokýval Xie Lian. „Ale generále Pei, jsi v pořádku? Zdálo se, že jsem zaslechl prasknutí…“

„Jsem v pořádku,“ usmál se Pei Ming. „Děkuji Vaší Výsosti za zájem. To nepraskaly moje kosti.“

Zvedl ruku a ukázal jim stehenní kost neznámého nešťastníka, kterou stále tahal s sebou. Dodal: „Díky pomoci tohoto dobrého bratra se mi podařilo vyhloubit v těle horského ducha únikovou cestu. I když je to jen lidská kost, můžu s jistotou potvrdit, že patřila skutečně dobrému a pevnému muži.“

Jen co to dořekl, shora se s těžkým žuchnutím zřítila další postava. Tentokrát to byl Pei Su. V náručí chránil Ban Yue, která zase svírala dva černé hrnce, v nichž byli uvězněni Ke Mo a Rong Guang. Pei Su i Ban Yue měli popelavé tváře a byli celí rozcuchaní, ale jinak vypadali v pořádku. Rychle se vyškrábali na nohy.

Pei Su chvíli plival prach. „Gene…ále! Vaše Výso…ti.“

Pei Ming vzhlédl. „Zdá se, že jsme tomu horskému duchovi nechutnali, tak nás raději vyplivl.“

Hua Cheng a Xie Lian si vyměnili pohledy. Princ tiše řekl: „To není tak úplně přesné. Možná mu někdo řekl, aby nás vyplivl.“

Pei Ming popošel dopředu, všiml si neobvyklého chvění země a nakrčil čelo. „Co je tohle za místo? Proč se tak silně třese?“

„Horský duch s námi právě běží k Peci,“ odpověděl princ.

Byli tu téměř všichni – až na jednoho.

„Kde je Ling Wen?“ rozhlédl se Xie Lian.

Hua Cheng se nejspíš podíval svým pravým okem, protože okamžitě odvětil: „Stříbrného motýla, kterého měl na zádech, pohltil duch hory. Je pryč.“

To znamenalo, že Ling Wen a Brokátový nesmrtelný se nyní mohli svobodně pohybovat. To nebyla dobrá zpráva a Xie Lian rychle navrhl: „Pojďme ho najít.“

Všichni spěchali prozkoumat obří jeskyně kolem dokola. Hua Cheng vypustil několik set motýlů, aby mu pomohli pátrat, což je nakonec dovedlo k dalšímu tunelu.

Vypadal proražený hrubou silou, vstup byl lemován zubatými kusy skály a za ním se rozprostírala scenérie rychle ubíhající krajiny. Svištící vítr byl vtahován přímo do těla horského obra a v tunelu kvílel tak, že to připomínalo nářek nějakého démona. Poté, co byl Ling Wen podobně jako ostatní vyplivnut, pravděpodobně vyrazil skrz jeskyni díru a utekl pryč. Xie Lian vyhlédl z otvoru a zamračil se.

„Co teď? Ničívá síla Brokátového nesmrtelného je příliš mocná, nemůžeme to nechat být.“

„Neměj strach, gege,“ uklidňoval ho Hua Cheng. „Stejně míří do Pece, takže vlastně jdeme ke stejnému cíli. Pouze každý jinou cestou.“

Jakmile se všichni shromáždili, Xie Lian jim stručně vylíčil, co předtím zaslechl. Vynechal jen několik drobných detailů. Jakmile skončil, posadili se, aby si odpočinuli. Teď jim chvíli nehrozilo žádné přepadení ani boj a cesta navíc ubíhala i bez jejich přičinění. Najednou nebylo co dělat.

Co se týče Quan Yizhena, princ měl dojem, že by nebylo moudré ho vysvobodit, protože Yin Yu dosud netušil, jak se k němu postavit.  Nechali ho tedy v jeho dočasné podobě panenky darumy. Pei Ming se nudil, takže si s panenkou začal hrát a šťouchal do ní, až se silně kymácela. Princi bylo Quan Yizhena líto.

„Generále Pei, prosím, přestaň si s tím hrát.“

Pei Ming mu vyhověl. Jenže když začal Xie Lian brzy klimbat a nakonec usnul opřený o kamennou stěnu, začal do panenky znovu bouchat. Nikdo si ho nevšímal, jen Yin Yu, který hlídal vyražený otvor a v duchu počítal, jakou vzdálenost urazili, se několikrát ohlédl přes rameno. Vždycky se tvářil, jako by chtěl něco říct, ale nakonec zůstal potichu.

Nakonec se situace vyřešila sama. Pei Ming pokračoval v trápení panenky darumy, dokud se neozvala tupá rána. Byl to Pei Su, kterému se podlomily nohy a tvrdě dopadl na kolena. Pei Ming nechal panenku panenkou a okamžitě Pei Sua podepřel. „Malý Pei? Co se děje?“

Yin Yu beze slova přistoupil, panenku vzal a položil ji vedle prince.

Hua Cheng se zamračil. „Proč děláte hluk? Nikdo neumírá. Copak nevidíte, že Jeho Výsost spí?“

Xie Lian ještě chvíli podřimoval. Když se nakonec probudil, zjistil, že se opírá o Hua Chengovo rameno.

Uslyšel jeho hlas těsně vedle svého ucha: „Gege, jsi vzhůru?“

Princ si protřel oči. Quan Yizhen v podobě panenky se kymácel vedle něj. „Co se děje?“

„To nic, gege. Pokud se ti chce spát, klidně si ještě zdřímni. Za chvíli tam budeme.“

Navzdory jeho klidným slovům Xie Lianovi neuniklo, že Pei Ming svírá Pei Sua za ramena a prudce s ním třese. Zamrkal, už zcela probuzený, a v domnění, že se něco děje, se šel podívat za nimi.

„Generále Pei, nemějte strach. Generál Pei mladší je jen unavený a hladový, takže se neudržel na nohou.“

Pei Su byl nyní pouhým smrtelníkem. Chyběly mu Xie Lianovy bohaté zkušenosti s hladověním a bitím – bývaly doby, kdy ho jedno jídlo uživilo na tři dny a deset ran přešel jako nic. Na Pei Sua byl tak dlouhý den plný boje, navíc bez jídla a pití, jednoduše moc. Nedokázal se udržet a nakonec se zhroutil.

Pei Ming potřásl hlavou. „Smrtelné tělo je tak nepohodlné. Máte někdo něco k jídlu?“

Nikdo mu neodpověděl, jen Ban Yue vytáhla hrnec. „Je mi líto, ale mám jen tohle…“

Byl to hrnec naplněný Svrženými fénixy.

Pei Ming vytřeštil oči. „Proč tu věc pořád nosíš? Vyhoď to!“

Začali hlučet a Hua Cheng se obrátil na prince: „Vidíš, říkal jsem ti, že to nic není. Proč si ještě nezdřímneš?“

Horský duch s nimi běžel už dlouhé hodiny a obloha venku začínala tmavnout.

„Jak dlouho už běžíme?“

Yin Yu, hlídkující u tunelu, odpověděl: „Uběhli jsme asi patnáct set li.“

Pohybovali se rozhodně rychleji, než kdyby museli pěšky. Xie Lian došel k okraji díry a plánoval se zběžně rozhlédnout. Když však očima přelétl okolí, naskočila mu husí kůže.

„Co to je? Tam dole?“

Ze svého výhledu z ducha hory viděli dole na zemi obrovskou lidskou tvář, hledící na ně z černé tmy. Oči měla ve tvaru půlměsíce a rty stočené vzhůru do strašidelného úsměvu. Xie Lian mimoděk couvl. Naštěstí měl za sebou Hua Chenga, který jej přidržel. Princ se donutil zklidnit mysl a znovu se podíval tím směrem. Ukázalo se, že ta „tvář“ je pouhý optický klam, obraz vytvořený roklemi a kopci. Vypadala však velmi realisticky, takže dokázala při letmém pohybu člověka vyděsit.

„Co je ta strouha, která připomíná víčka a rty?“ zajímal se Xie Lian.

„To je řekla Wuyong, hlavní řeka zdejšího království. Pramení vysoko v horách a je tvořena především tajícím sněhem,“ vysvětloval Hua Cheng. „Nyní je ovšem vyschlá. Jestliže jsme se dostali až k ní, musíme být už velmi blízko Pece.“

Xie Lian přikývl a ještě se zeptal: „A ten nos?“

„To je živoucí město na břehu řeky Wuyong. Chceš se tam jít podívat?“

Princ naklonil hlavu. „Je tam dole něco, co by stálo za vidění?“

„Ve městě najdeš další božský chrám Wuyongu.“

Pokud tam byl chrám, mohla se v něm nacházet i další nástěnná malba, takže Xie Lian okamžitě kývl. „Jdeme!“

Nemohl se dočkat, až se o korunním princi Wuyongu dozví víc. Pei Ming ho podpořil: „Ano, jdeme! Musíme najít něco k jídlu pro Malého Peie. Jak se dostaneme dolů?“

Hua Cheng mávl rukou a vedle nich se objevilo několik stříbrných motýlů, třepotajících křídly. Posedali jim na ramena, záda, hlavy a rukávy. Někdo by mohl namítat, že takhle malí motýlci je těžko mohou někam přenést, ale Xie Lian věděl své. Vypustil Ruoye a všechny k sobě svázal, aby se od sebe ve vzduchu neoddělili. Yin Yu zvětšil otvor ve zdi jeskyně tak, aby v něm bylo místo pro všechny dohromady a přípravy byly dokončeny. Společně se vydali k okraji tunelu.

„Všichni se připravte…“

„Počkej!“ zavolal náhle Pei Ming.

Xie Lian se otočil. „Generále Pei, děje se něco?“

„Chci se nejdřív na něco zeptat. Co to máš na ruce?“

Xie Lian zvedl ruku, aby se na ni podíval, a teprve tehdy si uvědomil, že má na prstu stále zauzlený červený provázek, spojující ho s Hua Chengem.

Rozpačitě si odkašlal. „To je… no, takové duchovní zařízení pro snazší kontakt.“

„Aha?“ Pei Ming si ho prohlédl. „Není to poněkud nepraktické? Je to přece provázek, co když o něj zakopneš, nebo se zamotá, stane se nehoda…?“

Jeho připomínky dávaly smysl, ale Xie Lianovi se nějak nechtělo provázek přetrhnout. Když Hua Cheng viděl jeho váhavý výraz, prozrazující vnitřní boj, usmál se.

„Je to skutečně trochu nepohodlné.“

Xie Lian spatřil, jak červená šňůrka mezi jejich prsty mizí.

„Nyní je to mnohem praktičtější,“ prohodil Hua Cheng,

Princ nechápavě zíral na prázdný vzduch v místě, kde ještě před chvílí vedl červený provázek. S jeho zmizením nenastalo vlastně nic zásadního, vlastně šlo o naprostou banalitu – přesto se teď cítil jaksi opuštěný. V obavě, že si toho někdo všimne, se donutil k úsměvu.

„Jdeme! Připravit se ke skoku!“

Horský duch se hnal vpřed a vůbec si nevšiml, že z jeho těla odskočilo několik malých lidiček, ne větších než luční koníci. Obklopeni kruhem přízračných motýlů, přistáli lehce jako pírka, aniž by si zmačkali byť jen lem šatů. Ocitli se přímo na kořenu nosu té obrovské usmívající se tváře.

Princ se narovnal a vzápětí se zmateně rozhlédl.

„San Langu, opravdu tu má být chrám a město Wuyongu?“

„Je tady,“ kývl Hua Cheng.

„Ale… já nic nevidím.“

Bylo tomu tak. Očekával, že jakmile přistanou na zemi, uvidí podobnou scénu jako ve městě u prvního chrámu – ulice, obchody, obytné domy, studny a tak podobně. Jenže všude kolem se rozkládal jen pás rovné země, prázdné a pusté, beze stopy jakékoliv lidské činnosti. Pei Ming s Pei Suem v náručí došlápl na balvan a rozhlédl se.

„Kde že má být to živoucí město?“

„Přímo pod tvou nohou,“ usadil ho Hua Cheng,

„Cože?“

Skupinka se shlukla kolem něj, ale pod Pei Mingovou nohou nenašli nic než onen balvan.

„Existuje snad nějaký skrytý mechanismus?“ zajímal se Xie Lian.

„Pojď sem,“ pobídl ho Hua Cheng a vytáhl scimitar E-Ming. Namířil hrotem k zemi a udeřil hned vedle balvanu.

Scimitar se zabodl do země.

Nejdřív se ozvalo praskání a po zemi se jako pavučina rozběhly malé trhliny. Rychle se šířily, rozšiřovaly a rostly, do šířky i do hloubky. Nakonec se celý kus země před nimi s rachotem propadl dolů a odhalil mrazivě černou díru vedoucí do temnoty.

Hua Cheng skočil. Bylo to tak rychlé, že princi v první chvíli ani nedošlo, co udělal. Vzápětí se vrhl k okraji. „San Langu?“

O chvíli později uslyšel známý hlas: „Tady dole je všechno v pořádku. Už můžeš jít za mnou.“

Ten nečekaný skok byl vlastně jen průzkumem. Xie Lian si úlevně povzdechl a skočil za ním a ostatní ho jeden po druhém následovali. Hua Cheng dole natáhl ruce a pomohl princi vstát.

„Je tu hrozná tma,“ poznamenal Xie Lian.

Jen co to dořekl, tmu prozářilo několik tančících stříbrných motýlů, a objevilo se dokonce několik přízračných ohňů, které prostor kolem nich osvětlily.

Před sebou spatřili dlouhou ulici. 

Před tisíci lety to musela být rušná třída plná obchodů a výstavních domů. Balvan, na který předtím Pei Ming šlápl, byl střechou jedné z těchto budov.

Xie Lian vzhlédl. „Aha? Takže to město bylo pohřbeno? Čím? Zemětřesením? Sesuvem půdy? Nebo…“

„Sopečným popelem,“ odpověděl Hua Cheng,

Xie Lian na něj tázavě pohlédl.

„Sopečný popel o síle skoro tří zhangů pohřbil pod zemí celé město. To, co teď vidíte, je část, kterou vyhrabali démoni a nestvůry, kteří přišli na horu Tong’lu během předchozí zkoušky. Hluboko pod popelem je toho pohřbeno mnohem víc.“

Znamenalo to, že se katastrofa ze snu korunního prince Wuyongu stala skutečností!

Pei Ming položil Pei Sua u kraje cesty. „Tohle všechno teď není důležité. Je tu voda? Pokud nenajdeme jídlo, bude se hodit alespoň pár doušků vody.“

„Když budeme mít štěstí, najdeme hlouběji nějakou podzemní vodu.“

Pei Ming a Ban Yue se ji vydali hledat. Xie Lian byl stále ponořen do vlastních myšlenek, když k němu přistoupil Hua Cheng.

„Gege, podívej se na svou ruku.“

Xie Lian nepřítomně popošel jeho směrem a teprve pak se podíval. Zjistil, že jasně červená šňůrka je sice pryč, ale uzlík kolem jeho třetího prstu je na svém místě.

Hua Cheng mu předtím tvrdil, že když se červená šňůrka mezi nimi přetrhne, uzel zmizí. Tak proč tam zůstal?

Král duchů se usmál jeho neskrývanému zmatku.

„Je to jen malé maskovací kouzlo, nic víc. Provázek sice není vidět, ale ve skutečnosti je stále tam. Nemusíš se bát, že o něj zakopneš, a jeho vzdálenost teď není ničím omezená. Dokud je uzel spřízněnosti tam, kde má být, je osoba na druhém konci červeného provázku v bezpečí. Jakmile se přiblížíme k Peci, bude to horší. Zatím nevíme, co nás čeká, tak jsem to kouzlo nechtěl rušit. Udělal jsem dobře?“

Jakmile princ pochopil, že je červený provázek stále na svém místě, rty se mu samovolně roztáhly do úsměvu. Jakmile si to však uvědomil, narovnal se a velmi vážně odpověděl: „Ach ano. Pokud je to tak, dokážeme díky tomu kouzlu okamžitě zjistit, zda je druhý v bezpečí. Je to velmi praktické kouzlo.“

Hua Cheng se také usmál, ale po chvíli ten úsměv pohasl. „Vaše Výsosti, je tu ale ještě jedna věc, kterou ti chci říct.“

Mluvil tak vážně, že Xie Lian překvapeně vzhlédl. „Co se děje?“

„Vím, že nemůžeš zemřít, a také že se smrti nebojíš, ale ať jsi jakkoliv tvrdý, nemysli si, že se ti nemůže nic stát.“

Prince to zaskočilo, ale Hua Cheng pokračoval. „Nezemřít neznamená, že se nezraníš, a rozhodně to neznamená, že to nebude bolet. Když uvidíš něco zvláštního nebo nebezpečného, raději se toho nedotýkej. Najdi mě. Já se o to postarám.“

Xie Lian si vybavil, jak se předtím dotkl rukama lebek pokrytých mrtvolným jedem, a jak se pak Hua Cheng tvářil. Přemýšlel, zda jeho hněv nevycházel právě z této události.

Pokud tomu tak skutečně bylo, pak opravdu nevěděl, co říct. Chvíli mu trvalo, než vážně kývl.

„Dobře. Už to nebudu dělat.“

Hua Cheng vypadal po jeho upřímném slibu spokojeně. Přikývl a chystal se otočit, aby pokračoval dál, ale Xie Lian na něj zavolal: „San Langu, počkej!“

Hua Cheng se ohlédl.

Princ chvíli hledal slova, než ze sebe nakonec ztěžka vysoukal: „Ty… taky. Jestli tam bude něco nebezpečného, nedotknu se toho, když se toho nedotkneš ty, ano?“

Král duchů zvedl koutek rtů a chystal se něco říct, když vtom zaslechli docela blízko Pei Mingův hlas: „Co to je?“

Ban Yue mu odpověděla: „Vypadá to na lidi.“

„Máš pravdu. Ale proč by se lidé měnili v něco takového?“

Hua Cheng si s Xie Lianem vyměnili pohledy a vydali se směrem, odkud k nim hlasy doléhaly.

„V co se proměnili?“ zajímal se princ.

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-