Kapitola 165: Svatý zrozený pod Zlověstnou hvězdou 1

Ukázalo se, že Pei Ming a ostatní vstoupili na dvůr jakési rezidence, kde pravděpodobně hledali studnu.

Xie Lian vešel za nimi a rozhlédl se. „Všechny domy v této ulici jsou skutečně majestátní.“

„Pec je umístěna v hlavním městě království, v srdci říše Wuyong,“ vysvětloval Hua Cheng, „a my se nacházíme přímo v jeho centru. Bývala to skutečná přehlídka bohatství, protože zde žili téměř samí šlechtici a vládní úředníci.“

Našli zde samozřejmě i studnu, ale při pohledu na ni se zděsili. Přes okraj studny bylo nakloněno sedm lidí, kteří vypadali, jako by se sem připlazili umírající žízní, a zahynuli hned poté, co to dokázali.

Princ přistoupil blíž a zmateně zamrkal: „Tohle… jsou to lidé, ale proč vypadají jako sochy…?“

Samozřejmě to nebyli živí lidé, ale zároveň to nebyly mrtvoly, a už vůbec ne kostry. Dívali se na hrubě opracované, popelavě bílé sochy.

Xie Lian natáhl ruku, ale než se jich mohl dotknout, zavrtal se do něj Hua Chengův pohled. Okamžitě si vzpomněl na svůj slib, že nebude sahat na nic neznámého a nebezpečného, a ruku stáhl. Když se nad tím zamyslel, kdo na světě by vytesal tolik děsivých soch? Než získali tuhle děsivou podobu, byli to snad skuteční lidé?

Vstupní dveře domu byly dokořán. Xie Lian nakoukl dovnitř a na zemi spatřil ležet další dva kamenné lidi, zkroucené v pevném objetí. Ačkoli byli jejich tváře rozmazané a nedaly se zřetelně rozeznat, z jejich výrazů čišela smrtelná hrůza. Mezi těmi dvěma v objetí ukrytý jakýsi uzlíček, a Xie Lian si při bližším pohledu uvědomil, že jde o dítě.

Co se zde stalo, bylo více než jasné.

Xie Lian promluvil: „Ti venku byli služebníci z této domácnosti, ti uvnitř pak byla zdejší tříčlenná rodina.“

„Mhm,“ zamumlal souhlasně Hua Cheng. „Po výbuchu sopky se tok řeky Wuyong změnil v tekoucí lávu. Obyvatelé, kteří žili na náhorních plošinách, sice nebyli spálení lávou ani neuhořeli, ale přesto nedokázali uniknout sopečnému popelu. Jednoduše se udusili.“

Sopečný popel pak obklopil jejich těla a vytvořil na povrchu tvrdý obal, který navždy uchoval poslední okamžiky nebohých obyvatel, proměněných v kamenné sochy.

Studna byla samozřejmě už dávno vyschlá. Ani Pei Ming neměl zájem studovat blíže tváře mrtvých, a tak odtáhl Pei Sua s sebou, aby pokračovali v hledání vody jinde.

Najednou si Xie Lian všiml něčeho zvláštního. Rychle se vrátil do domu a přikrčil se vedle těl rodiny.

Hua Cheng vstoupil za ním. „Co tě zaujalo?“

„Jen mám pocit, že jejich pozice je trochu zvláštní.“ Princ svraštil čelo a pokračoval. „Ti dva dospělí se navzájem drží, ale druhou rukou…“

Druhou ruku měli přitisknutou k hrudi, jako by na ní něco svírali.

„Zajímá tě, co drží?“ zeptal se Hua Cheng a princ kývl.

Hua Cheng poklepal na spojené kamenné sochy, ale princ najednou vykřikl: „Počkej, nebude to vůči jejich pozůstalým neuctivé?“

Byl však příliš pomalý, protože tříčlenná rodina se v okamžiku proměnila na hromadu popelavě bílých úlomků.

Hua Cheng na něj vlídně pohlédl. „Nemusíš se znepokojovat. Jsou mrtví už staletí a jejich ostatky tu dávno nejsou.“

A opravdu, v té hromadě střepů neleželo vůbec nic. Kamenné sochy byly uvnitř duté.

Ačkoli sopečný popel na povrchu vytvořil pevný ochranný obal, uvnitř ukrytá mrtvola stále hnila a rozpadala se, až nakonec zbyla jen dutá schránka.

Všechny životy musí jednou skončit, a zbyde po nich jen otisk.

V úlomcích bledých střepů se daly najít ještě ne úplně shnilé kousky látky a šperky, které kdysi zdobily těla svých majitelů. Xie Lian našel prsteny, náušnice, náhrdelníky a podobné, ale nezdálo se mu, že by cokoliv z toho měli před smrtí tak usilovně svírat. Probíral se úlomky na zemi, když se Hua Cheng sehnul a cosi zvedl.

„Co jsi našel?“ zajímal se princ.

„To, co drželi.“

Byl to přívěšek na řetízku, třpytivý zlatý plíšek. Na tenké destičce byly vyryté jakési vzory. Xie Lian oprášil z povrchu šedivý prach a prohlédl si ho zblízka. „Zlověstná hvězda?“1

Na zlaté desce byla vyobrazena nebeská klenba. Zlato ukazovalo nebe a acháty hvězdy, díky čemuž mohli spatřit znamení Zlověstné hvězdy, tedy fázi, kdy tato hvězda nehybně stála v souhvězdí Srdce.

V minulosti byla Zlověstná hvězda považována za znamení války a smrti, a když spočívala v souhvězdí Srdce, bylo to znamení ještě horší – obzvláště pro všechny vládce a vůdce. Proč by si někdo takovou kresbu vyryl na amulet?

Ne, nejspíš to nebyl talisman. Xie Lian znovu zašátral v kamenných úlomcích a našel další dva podobné přívěsky. Jedno muselo mít dokonce i dítě. Proč by někdo nechal vyrobit tři stejné doplňky?

„Tohle přece nemůže být ochranné kouzlo, ne?“ podivil se princ.

Jenže co jiného než ochranný amulet nutí člověka pevně jej sevřít a s posledními zbytky naděje se usilovně modlit?

„Ale je,“ pokýval Hua Cheng. „I já jsem prokopal část tohoto města a stejné ochranné kouzlo jsem našel na mnoha sochách.“

Xie Lian potřásl hlavou. Lidé ve Wuyongu uctívali svého korunního prince, takže by to měl být jeho talisman. Ale proč na něj kreslili zrovna tuhle astronomickou fázi? Má snad korunní princ nějakou spojitost se Zlověstnou hvězdou?

„Narodil se v den, kdy tato fáze nastala,“ vysvětlil Hua Cheng. „Lidé z Wuyongu ji tedy používali jako jeho symbol.“

„Jak to všechno víš?“

Hua Cheng zlatou destičku otočil. „Je to zde napsáno.“

Na zadní straně talismanu byl vyryt sloupec znaků.

„Tato slova znamenají ‚Svatý zrozený pod zlověstnou hvězdou‘. Možná, že i když je v současnosti Hvězda zlověstné záře v souhvězdí Srdce špatným znamením, přes dvěma tisíci lety to mohlo být jinak.“

Xie Lian přejel prstem po textu a srdce mu kleslo. V den, kdy se narodil, bylo úplně stejné znamení.

Nebylo to až příliš mnoho náhod? Postavil se na nohy a kývl ke dveřím. „Pojďme najít božský chrám.“

 Bok po boku kráčeli dlouhou ulicí. Pei Mingovi ani ostatním se v prohledávání příliš nevedlo, a tak je raději následovali. Na ulicích míjeli zbytky povozů, některé zastavené na kraji silnice, jiné převrácené na zemi. Mezi nimi spatřili kamenné postavičky v zkroucených polohách, ale nebylo jich mnoho. Většina obyvatel se nejspíš schovávala ve svých domovech, takže venku zbyli žebráci nebo poutníci, kteří neměli kam utéct.

Hua Cheng ukázal Xie Lianovi, které domy patřily bohatým obchodníkům, a které už ležely v zábavní čtvrti.

Princ neodolal a zeptal se: „San Langu, království Wuyong padlo před více než dvěma tisíci lety a nezůstal nikdo, kdo by odtud pocházel. Jak ses naučil číst jejich písmo a řeč?“

Nemohl se učit z ničeho, ke každé metodě musí vést cesta.

„Nebylo to tak obtížné, gege. Podívej, některé jejich znaky jsou velmi podobné těm našim.“

„To je pravda,“ souhlasil princ. „Třeba tyto dva znaky pro Wuyong jsou podobné jako dnešní.“

„Správně. Takže tyhle dva znaky byly první, která jsem se naučil. Takto podobných je několik, a když se smíchají do věty, lze snadno odvodit zbytek. Jsou tu i taková slova, která mají stejný znak, ale jiný význam, ale není jich mnoho.“

Xie Lian přikývl a Hua Cheng pokračoval: „A pak jsou tu slova, která se často opakují. Třeba tahle dvě.“

Ukázal na dvě budovy vedle nich. „Je snadné poznat, co je to za místo. Nápisy na cedulích se nahoře liší, ale dole jsou stejné. Proto se dá snadno určit, co to znamená – buď je to hospoda, nebo obchod. A takových věcí je víc. Jestli chceš, gege, vědět víc, všechno ti o tom povím, ale až bude čas.“

Teď to dávalo smysl. Na světě skutečně existovali lidé, kteří dokázali věci sami a bez cizí pomoci. Xie Liana to ohromilo.

Božský chrám ve Wuyongu byl rozhodně nejvelkolepější a nejpůsobivější stavbou ve městě. Když dorazili před chrám, na chvíli se zastavili.

Pei Ming se náhle zeptal: „Co je to za zvuk?“

Píp, píp, píp, píp, píp.

Přicházelo to z velké dálky.

„Krysy?“ podivil se princ.

„Nespíš žádné obyčejné. Ale když tu jsou krysy, musí tu být i voda,“ pronesl Hua Cheng.

Když vstoupili do chrámu, nenalezli na stěnách žádné stopy po požáru. Stačilo jen zvednout hlavu, aby spatřili vysokou, nádherně a zářivě barevnou nástěnnou malbu. Tentokrát však nebyla jen jedna, byly to tři sady – vlevo, uprostřed a vpravo každé stěny byla jedna trojitá malba.

Došli před první z nich a vzhlédli. Na oblacích zde seděl korunní princ Wuyongu a jeho tělo zářilo zlatým světlem. Tvářil se však přísně. V levé ruce držel světelnou kouli, v níž se leskla malá hora, chrlící plameny. Prsty pravé ruky měl stisknuté k sobě, dlaň namířenou dopředu, takže to vypadalo, že někoho zastavuje.

Pod ním byl palác a v něm víc jak deset lidí v bohatém a přepychovém oděvu. Každý dělal jiné gesto – někteří měli paže doširoka rozevřené, jiné si oblékli brnění a nesli luky, další s rozrušeným výrazem hleděli do dálky.

Obraz překypoval mnoha detaily a Xie Lian ho dlouho studoval, než se konečně otočil.

„Mohu vám vyložit, co jsem z toho obrazu pochopil? Ta světelná koule, kterou korunní princ Wuyongu drží, je výjev sopečné erupce, což znamenalo, že svůj sen sdělil těm dole. Co se týče jeho gesta, je to zjevné odmítnutí.

„A co odmítá?“ zajímal se Pei Ming.

„To záleží na tom, co dělají lidé dole,“ odpověděl princ. „Tento palác se nachází v říši Wuyongu a vzhledem k jeho honosnosti a okázalosti bych řekl, že patřil královské rodině. Ti lidé dole budou tedy královskou rodinou a šlechtou. Tenhle má paže široce rozevřené, což může být gesto pro ‚rozšířit‘. Ale co rozšířit? To poznáme podle toho, co má v ruce.“

„Rozšířit své území!“

„Ano,“ kývl princ. „A všichni ti generálové jsou oděni do brnění a vypadají připraveni vyrazit do boje. Jsou tu i lidé, kteří stojí bokem a ukazují cestu. Podívejte, jejich gesta jsou jasná, jako by říkali ‚jdi tam a bojuj‘. Když to shrneme, význam této nástěnné malby je jasný. Korunní princ sdělil svůj prorocký sen ministrům v královském paláci. Jakmile by sopka vybuchla, následky by byly vážné a katastrofa by mohla přinést zkázu celému království Wuyong. Království nebylo dost velké a sopka se nacházela přímo v jeho středu, takže by největší město zaniklo. Jak tedy řešit takovou situaci?“

„Pokud jim nestačí vlastní území, zaberou cizí,“ souhlasil Hua Cheng.

„Správně. Takže ministři navrhli přejít hranice a napadnout některého ze sousedů. Ale korunní princ z Wuyongu s tím nesouhlasil, proto ono gesto odmítnutí.“

Po prozkoumání první malby přešli k další. Barva této fresky byla mnohem pochmurnější než ta předchozí, snad proto, že zobrazovala scénu masakru na bitevním poli.

Dole na bojišti teklo krve jako řeky a vojáci obou stran se neúnavně zabíjeli. Xie Lian poznal, na které straně je Wuyong, protože zbroj vojáků byla stejná jako ta generálů z předchozího obrazu. Wuyongští vojáci byli divocí a agresivní, pod nohama drtili hlavy nepřátel, zvedali mrtvoly na vysokých kopích, až kolem létala krev, maso a končetiny jako na jatkách. Byli tam i vojáci s divokými úsměvy, kteří sahali po dětech a ženách schoulených v klubíčkách. Nechyběly žádné válečné hrůzy.

Nad bojištěm se stahovala ponurá mračna, ale i mezi nimi zářil kousek bílého světla. Korunní princ Wuyongu vystupoval polovinou těla z mraků, aby sledoval dění dole, a jeho výraz neskrýval zuřivost. Jednu ruku měl nataženou a z ní tryskaly sloupy zlatého světla, který vtahovalo wuyongské vojáky.

Význam obrazu byl jasnější než ten předchozí, ale princ ho přesto studoval. „Zdá se, že generálové a ministři neposlechli rady korunního prince a vyslali armádu, která napadla sousední zemi. Vojáci si až příliš užívali zabíjení, dokonce obtěžovali i ženy, děti a bezbranné z druhého království. Když se to korunní princ dozvěděl, rozzlobil se a přistoupil k zastavení agrese.“

Pei Ming se ušklíbl. „Skutečně dojemné. Ale upřímně řečeno, pokud máš na výběr mezi pádem vlastního a cizího království, volba je jasná. Kdyby vojáci v předních liniích nepadli pod čepelemi nepřátel, nejspíš by zemřeli vzteky z chování vlastního korunního prince. Za takového vůdce bych bojovat nechtěl.“

Xie Lian se uchechtl a trochu žalostně kývl. „Generál Pei, ehm, má pravdu.“

Hua Cheng naproti tomu jen nepříjemně zavrčel.

Pei Ming pokračoval: „Sopka už měla co nevidět vybuchnout. Co chtěl korunní princ dělat? Přece nenechá vlastní lid čekat na smrt?“

„Podívejme se na třetí obraz,“ navrhl princ. „Tam možná najdeme odpověď.“

Skupina se postavila před poslední obraz. Barvy této nástěnné malby tvořili k předchozí silný kontrast. Opět zde byly jasné a zářivé odstíny plné svatého světla. Ale už při prvním pohledu byl Xie Lian do hloubi duše šokován. Oči se mu rozšířily.

Pei Ming si uznale zabručel. „Tak s tímhle nápadem přišel korunní princ Wuyongu? Ha! Skutečně odvážné. Má můj obdiv.“

Na třetí nástěnné malbě se v dolní části nacházelo vyobrazení království Wuyongu. Poznali zákruty divoké řeky Wuyong, v níž stál korunní princ a jeho čtyři zástupci. Nebyli však tím hlavním motivem obrazu – tím byla věc, nacházející se uprostřed.

Most.

Obrovský most, zářící bílým světlem, který korunní princ a jeho čtyři zástupci udržovali. Ze všech stran se k němu s úsměvem hrnuli další lidé.

Korunní princ z Wuyongu postavil most, spojující zemi a nebe, aby svůj lid přivedl do Nebeské říše!

-Předchozí kapitola-      -Seznam kapitol-        --Další kapitola-

---

1 Číňané tyhle věci vždy vyjádří pár znaky, které v češtině vyzní jako dlouhatánské slovní spojení. V originále se tedy tato hvězda jmenovala „Hvězda zlověstné záře spočívající v souhvězdí Srdce.“ Pro nás méně poetické národy s méně variabilním písmem zkrátka „Zlověstná hvězda“. Jedná se vlastně o Mars, který byl podle čínských astronomů nestabilní jak svou polohou, tak světlem, a proto to dlouhé jméno. Symbolizoval zkázu, mor, smrt, hladomor, válku a další lahůdky. Souhvězdí srdce se v čínské astronomii nachází na východě u Štíra (jistě jste si podobně jako já udělali okamžitý přehled) a symbolizuje Korunního prince, Císaře a podle toho, kde se Mars zrovna v souhvězdí nachází, i prostého člověka. Když tedy Mars do tohoto souhvězdí Srdce přijde a pohybuje se v něm, vykladači věští velké dynastické změny, pády velmocí a zdražení piva… no dobře, to poslední ne, ale rozumíme si.^↩